ÚVOD
Děti….malá legrační stvořeníčka, která obohacují náš život. Naplňují ho láskou, očekáváním, novými poznatky… Jsou bytostmi díky nimž poznáváme sami sebe.

Ovšem někdy se nám péče o ně vymkne z rukou, a pak nastává situace, kdy nevíme co s nimi.
Když se poprvé podívají na svět svýma vlastníma očima, nemůžeme se jich nabažit, všichni je obletují a obstarávají a ani si nestihnou všimnout, že už zdaleka nejsou tak malý. Uniká nám fakt, že tyto děti už nám rozumí a pomalu, ale jistě, si nás začínají omotávat kolem prstu.
např. když se jejich mamka na pár metrů oddálí, spustí hurónský pláč a ona je nucena se vrátit, a tím to všechno začíná. Když se to stane jednou nic by se nestalo,ale v dnešní době se dětem ustupuje víc a víc a my tím, že jim ustoupíme podruhé, potřetí, počtvrté, ukazujeme dětem, že nad námi mají převahu a tím si doma pěstujeme „malého tyrana“, který ví jak na nás…
Pokud podobně jako já nemůžete bez povšimnutí přehlížet rodiče, kteří si neví se svými ratolestmi rady nebo vidíte, že to s nimi už sami vzdali, nebo ve svém okolí vídáte nezvladatelné dítě, pak jste tu správně.
Nejen z okolí,ale i ze zkušenosti známých vím, že umlčet křičící dítě není jednoduché, a když máte hlídat rozmazlené a nevychované děti, musíte si položit základní otázku:
„Co se ve výchově pokazilo?“ , „Kde nastala ona chyba? A proč vlastně nastala?“
„Proč zrovna děti, ať už moje nebo v mém okolí, jsou těmi problémovými?“
Ráda bych porozuměla tomu, možná i proto, že i já chci do budoucna vychovávat děti, proč vznikají u dětí poruchy chování a proč právě v této době je toto téma nevyhnutelné a právě proto jsem si z volila toto téma .
Na pomoc jsem si přizvala především knížku Malý tyran od německé psycholožky ( avšak českého původu ) Dr. Jiřiny Prekopové, která sama odůvodňuje, napsání této knihy, slovy:
„ Je zajímavé, že agresivita se u dětí začíná projevovat až od osmdesátých let (20. stol.). Do té doby převažovaly mezi problémovými dětmi děti úzkostné, neschopné, „otloukánkové“ a „obětní beránci“. Děti agresivní jsou nešťastné. Jsou chycené ve své vlastní moci. Mohou sice všechno brát, ale nemohou samy nic dávat. A tak jim unikne prožitek lásky, která se skládá z vyváženého vztahu mezi dostáváním a dáváním. Právě kvůli těmto dětem jsem se rozhodla napsat tuto knihu. Kdyby totiž nepřišla včasná pomoc, čekala by tyto děti smutná budoucnost.“
Její slova mluví za vše a doufám, že se nenajde nikdo, kdo by mohl odporovat. Pokud pořád máte chuť probírat se oním tématem a hledat řešení, pak neváhejte číst dál…
Proč vznikají poruchy osobnosti?

Existuje několik názorů, proč vznikají poruchy osobnosti. Můžeme je rozdělit do několika skupin :
• poruchy a nespokojenost dětí pramení z napětí mezi vysokou inteligencí a porušenou možností realizace
zastánci tohoto názoru se domnívají, že se dětem dá pomoci tréninkem pozornosti na základě terapie chování
• široké vrstvy obyvatel vidí příčinu v uvádění dnešních výstřelků chování v televizi
- televize se stala denní náplní našeho života a předmětem boje o moc
- televize narušuje rodinné vztahy, potlačuje vliv kultury a ovlivňuje postoj k hodnotám
- napomáhá divákovi k napodobování, nakazí povrchností, lehkovážností, fascinuje silou a agresivitou
- děti přestávají vidět rozdíl mezi dobrem a zlem a jsou fascinováni brutalitou některých superhrdinů
• další domněnka říká, že každý člověk je ovlivněn svým okolím a zejména potom malí bezmocní, snadno manipulovatelní děti
- děti se v tomto případě stávají oběťmi svých vlastních rodičů, každý jednotlivec má své vlastní představy a brání tomu druhému k uskutečnění jeho představ, avšak neuvědomuje si, že brání, zejména, k osobnostnímu rozvoji svého dítěte
• kritici konzumní společnosti vidí destruktivní poruchy jako následek změkčilosti, zhýčkanosti a pohodlnosti dnešních lidí
- místo vlastních aktivit se dítěti předkládá hotová hračka, perfektně zhotovená z továrny
- mnohé děti ani neví odkud pochází mléko, vajíčka, zelenina, ovoce, vidí supermarket jako pramen toho všeho
• za důležitou příčinu zbržděných a správným směrem nevybitých agresí se považuje nedostatek herních možností a hřišť
• největší překážkou ve vývoji sociálního chování je pro mnohé malá rodina, která žije perfektně zařízena, zajištěna a uzavřena ve svých čtyřech stěnách
- děti, jedináčci, v této domácnosti nevidí nutnost převzít nějakou povinnost
• existuje dalších mnoho názoru, které ale zdaleka nejsou tak podstatnými jako již výše zmíněné, u všech názorů dochází k poruchám chování a to zejména dvojího typu:

1. panovačnost – nejméně snesitelní porucha, dítě musí dostat přesně to, co si umane a ve většině případů také uspěje, právě panovačnost je v dnešní době velice rozšířená, a právě proto se jí budeme více věnovat

2. hyperaktivita – dětská neúnavnost, hyperaktivita je brána jako nemoc, kterou řeší lékař, v nynější společnosti je však oblibou říkat: „on za to nemůže, on je hyperaktivní“, takže máme pocit, že snad ani jiné děti už nejsou. Avšak jen v malém procentu je tato věta pravdivá, v opačném případě se jedná spíše o neschopnost rodičů dítě zvládnout, z jisté míry i takto hyperaktivní dítě je panovačné. Rodiče mu nevěnují dostatečnou pozornost a proto má dítě tendenci si ji vynucovat

Kdy vzniká panovačnost?
Panovačnost vzniká v době, kdy se u dítěte začíná projevovat představivost a cílevědomost jednání, počátky chápání časového sledu, přičemž je nápadné, že dítě si dosazuje do souvislostí pouze známé prostředky ve známých situacích, podle určitých schémat, aby dosáhlo známého cíle.
Panovačnost vzniká už od pátého měsíce, kdy dítě začíná poznávat, zkoumat své okolí a spojuje si věci, např.: když si ho posadí tatínek na klín, ví, že ho bude houpat, atd.
Je velice důležité se dítěti v tomto období věnovat, aby bylo schopno si přiřadit souvislosti i s rodiči.
Obzvláště kritické období je od 12. do 22. měsíce, kdy dítě napodobuje to co vidí, slyší, napodobuje pohyby,… Je důležité, aby tyto začátky dobře zakořenili a mohly se postupně dobře vyvíjet.

 

Jak dojde k tomu, že na sebe nemluvně strhne moc?
- malé dítě reaguje bezprostředně a nepředstíraně, to co si myslí je možno poznat jen bedlivým pozorováním jeho chování a dobrou schopností vcítit se do situace dítěte
- jeho nouzové signály by měli rodiče dobře pozorovat a intuitivně uhodnout a pochopit, může ovšem dojít k mylným výkladům, když se rodiče nevcítí do situace dítěte, ale vychází z vlastních pocitů, právě tam dochází k určitému druhu vynahrazení:

- vynahrazení lásky – rodiče mají tendenci dávat svým dětem víc a víc lásky, protože oni sami jí měli málo a museli se vypořádat sami se sebou. Tito rodiče nechtějí, aby jejich dítě trpělo, tak jako oni a lásku, která jim byla odepírána, vynahrazují svým dětem. Tímto způsobem vznikají rozmazlení děti, kteří bez svých rodičů neudělají ani jeden krok navíc.

- vynahrazení svobody – rodiče museli od narození zvykat na pravidla a svým dětem nepřejí to samé, proto jim dopřávají dvojitou dávku svobody. Takový to děti neví co je špatné a co naopak dobré, lehce podlehnou většině a nechají se strhnout do davu.

Důsledek zbavení dítěte moci:
Pokud dítě může svou základní potřebu bezpečí úspěšně kompenzovat ovládáním světa, má pocit, že jeho svět je v pořádku. Problém nastává v momentě, kdy se dítě musí podřídit. Tato situace má pro panovačné dítě zvláštní význam, neboť poprvé upozorňuje na těžkost situace a nutnou pomoci.
Pro dítě nastává ochromující proces, dosud úspěšné ovládání okolního světa má za důsledek vznik těžké dekompenzace.
Dítě ztrácí svou zdánlivou jistotu, cítí se nemilované, osamělé, existencionálně ohrožené. Má sklony k depresivnímu zhroucení nebo okamžité mobilizaci nových náhradních prostředků, především agresivního charakteru.

 

Prevence proti panovačnosti
Prevenci proti panovačnosti dětí se uplatňuje v prvních dvou letech dítěte
• nejprve musíme usilovat o důvěru, která tvoří základ pro utváření dětské osobnosti
děti nám musí věřit, musí si být jisti, že je rodiče nikde nenechají, že se o ně vždy postarají, že je nenechají na holičkách apod.
• měli bychom pozitivně přistupovat k požadavkům našeho dítěte, plnit mu jeho přání, ovšem ne ve všech případech
• dítěti musíme dopřát plnou svobodu pohybu
• vyvarovat se tělesných trestů
• a zejména dopřát dítěti pocit bezpečí

Ovšem rodičovskou sebedůvěru mohou ovlivňovat vnější síly :
1. REKLAMA – s níž je spojený věčný cyklus dožadování a odmítání
děti jsou víc jak ostatní ovlivňováni reklamou, stačí, že uvidí vysněnou hračku a nedá si namluvit, že je nepotřebná nebo, že už ji má jen v jiné podobě
je těžké dítěti něco vysvětlovat, když vlastně neví o čem to mluvíte, hlavně zachovat čistou hlavu a pokud si skutečně myslíte, že hračka je nepotřebná, tak ze svého úsudku „nekoupit“ neustupujte
2. TELEVIZE – o televizi jsme zde už hovořili, má velký vliv na dětskou osobnost, nenechte dítě dívat na všechny pořady, seriály, filmy, které na obrazovkách běží, spíše vymezte pořady pro dítě vhodné a najděte si chvilku čas a podívejte se s ním
3. JINÍ RODÍČE, kteří svým dětem více dovolují
4. RODIČE, KTEŘÍ SE CHLUBÍ AKTIVITAMI SVÝCH DĚTÍ – rodiče jejichž ego se pyšní výkony jejich dětí a kteří si čas pro rodinu nehledají, výrazně ztěžují jiným rodičům vést se svými dětmi vyvážený život
5. TRENÉŘI, VEDOUCÍ MLÁDEŽE, apod. – vyžadují od dětí, aby se účastnili jimi organizovaných akcí na úkor rodiny a povinností

 

Jak dát najevo svůj hněv?
Pokud nastane problém, který se nevyřeší bez notné dávky hněvu, měli bychom vědět jak správně dávat svůj hněv najevo, zde si několik pravidel můžete přečíst a třeba se inspirovat:
o dívejte se dítěti do očí – soustředíte se ne něj a hned budete schopni zachytit jeho reakci
o vaše slova a vaše neverbální jednání musí být v souladu
o dítěti nikdy nenadávejte – dítě si nadávky přivlastní
tím, že používáme nadávky se snižujeme na úroveň kamarádů
o buďte osobní – vždy se vyjadřujte v první osobě – zlobíte se vy a ne někdo jiný
nepoužívejte věty typu: „Babička se na tebe rozzlobila…..“
o neočekávejte, že se dítě okamžitě omluví, spíše neřekne ani slovo
To vy jste ti co přebírají iniciativu, neklaďte otázku: „Proč si to udělal?“ – děti neví proč zlobí nebo vám to neřeknou, i když ví
Vy tady přikazujete, nechcete přeci odpověď
o pokud vás celá věc vyvedla z míry, pohovořte si později až se uklidníte
pokud jste se hněvali právem, v žádném případě se neomlouvejte
pokud jste se chovali nepřiměřeně, omluvte se za to, co bylo špatně
rozhodně se neomlouvejte po každém křiku na dítě, to ho jen zmate
o když znovu celou věc probíráte, neupadněte znovu do hněvu
je třeba se z toho poučit, aby jste se podobným konfrontacím v budoucnu vyhnuli

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Praktická část

 

 

 

 

Při vypracovávání své maturitní práce jsem se po dobu několika měsíců stala tichým pozorovatelem ve všedním světě, zejména tak ve světě dětí.
Je až neskutečně, že když se na něco zaměříte, máte pocit, že to vidíte všude okolo sebe. Já jsem všude viděla děti. Za jednu cestu na vlak jsem stačila zachytit několik maminek s jejich malými ratolestmi, především s těmi zlobivými, neposlušnými, panovačnými.

Jedna holčička se vztekala před výlohou s hračkami, protože se ji velice zalíbila jedna hračka uvnitř, holčička můrovala a můrovala, až to její maminka nevydržela a hračku ji koupila. Nejvtipnější bylo, že před tím vyjmenovala snad 10 důvodů, proč ji hračku nekoupí.

Jiný případ jsem zachytila záhy na to, malý chlapec se na ulici vztekal a nadával na své mamince, ta jen stála a nechávala si všechno líbit. Nad tímto případem se musí člověk zastavit a říct si: „Kdo koho skutečně vychovává“. Když se mu poté maminka ještě omluvila, málem mi spadla čelist údivem v jaké moci nás děti mají, když s nimi jdeme po ulici. Nechceme, aby si o nás někdo pomyslel jak jsme hrozní, a proto si necháme všechno líbit.

Taky v mém okolí vyrůstají dva chlapci, říkejme jim Jakub a Tomáš…
Jakubovi je sedm let a navštěvuje druhou třídu základní školy, v jeho případě lze předvést ukázkový příklad dekompenzace.
Od malička je hodně aktivní, u rodičů mu projde téměř cokoli. Rodiče ho omlouvají, že je to vlastně hodný klučina. Nikdy mu nedali na zadek, když někoho tahal za vlasy, rozbíjel hračky, ba třeba i nadával sprostě svým příbuzným. Jakub je učiněný postrach. Dokonce, i když je na návštěvě, tzn. v cizím prostředí, chová se, s prominutím, jak dobytek. Rodiče povětšinou jen sedí a celou situaci z povzdálí sledují. To, že ho stále někdo omlouval, nikdo si neuvědomil jakého tyrana si doma hřejí na prsou. Vedlo to k tomu, že se naučil dokonale hrát na city a využívat situace. V dnešní době, jak jsem již zmínila, chodí do druhé třídy. Ve škole si s ním učitelka neví rady. Jakub nedává pozor, nevěnuje pozornost učivu, vyrušuje ostatní děti.
Navštívila jsem jeho paní učitelku, abych se poptala jak se věci mají a ona jen se smutným pohledem všechny věci potvrdila. Prý nemá snahu zapojovat se do dění ve třídě, nechce s ostatními dětmi soutěžit o jedničku, a proto domů častěji nosí jiné známky. Společně jsme se shodli na tom, že Jakub se cítí sám, tím, že je mezi ostatními dětmi ohrožuje jeho vládu nad světem, jeho postavení. Ostatní děti se chtějí učit a Jakub zůstává odstrčen od ostatních, protože nemá zájem a radši než učení se věnuje jiným věcem pro něj zábavnějším. S paní učitelkou mám upřímnou soustrast, protože když chce z něho dostat nějaké myšlenky musí se hodně namáhat. Přitom Jakub není vůbec hloupí, potřebuje akorát, aby se mu někdo plně věnoval. V jeho případě došlo k silné dekompenzaci, jeho svět byl narušen, jeho vláda nad okolím skončila a on se nyní musí naučit podřizovat, v jeho případě už to ale trvá dva roky, velice mě zajímá jak to všechno bude dál a budu další vývoj nadále sledovat.

V druhém případě, Tomáš, začal letošním rokem chodit do mateřské školy. V jeho případě se odloučení od maminky stalo následkem pro přijetí ovlivňujících faktorů. Tomáš byl hodný, milý chlapec, který vlivem ostatních dětí takřka zvlčil. Nejprve po týdnu přišel a šišlal, i když předtím mluvil „hezky česky“, poté se jeho chování začalo stupňovat a nyní se z hodného klučiny stal zlobící uragán.

Oba tyto případy jsou přesnými popisy toho, co by se nemělo stát a čeho bychom se měli vyvarovat. Obě děti docházeli pravidelně s maminkou do kulturně vzdělávací centra pro děti. Já osobně tyto centra nemám moc v oblibě,dle mého názoru tu nejde o dobrou věc dětí, ale tyto centra jsou spíše pro jejich nezaměstnané maminky, které místo toho, aby se starali o své dětičky, šoupnou je mezi jiné děti a dál se věnují svým koníčkům. Tímto způsobem dochází k nevětším poruchám osobnosti u děti, jsou ovlivněny ostatními, žadoní o to co vidělo u ostatních dětí, apod. Kulturně vzdělávací centra jsou trendem dnešní moderní společnosti a možná i to má za důsledek stále větší počet panovačných dětí.