Co je to demografie, co je jejím předmětem, jaký je její společenský význam, jaké jsou současné problémy demografie a jaké jsou metody demografie.

 Reklama

Pojem demografie.

Demografie je řecké slovo, znamenající doslova
popis obyvatelstva (demos – lid, obyvatelstvo; grafien – popisovat).
V širším výzkumu se však demografií rozumí věda o obyvatelstvu
neboli populační věda, krátce také populacionistika.

Slovo demos neznamenalo původně lid, nýbrž územní
celek, obec. Demy zřídil v Attice v roce 510 př.n.l. Kleisthenes, aby
zlikvidoval původní klanové zřízení. Příslušnost k demu byla na rozdíl
od rodového klanu určena bydlištěm a později se přenese termín demos
přímo na jeho obyvatele.

První, kdo pro vědu o obyvatelstvu použil termín demografie,
byl v roce 1855 Achille Guillard, který ji definoval jako přírodní
a společenskou vědu o lidském rodu.

Předmět demografie.

Demografie je věda o obyvatelstvu. Protože obyvatelstvo
je především společenská, sociální kategorie, proto i při plném
respektování jeho biologické stránky je demografie vědou společenskou.

Obyvatelstvo jako předmět zkoumání má různé jevové
stavy, dochází u něho k pohybu, reprodukci, ke změnám struktury atd.,
takže můžeme demografii definovat jako společenskou vědu zkoumající počet
složení, vývoj a zákonitosti struktury a vývoje obyvatelstva.

Co ji činí samostatnou vědou, není pouze její předmět
a metoda, ale problémy, kterými se zabývá. Jsou to otázky reprodukce,
důsledků vývoje obyvatelstva na jeho politickou organizaci a státní
doktrínu a naopak.

Předmětem demografie je tedy především obyvatelstvo
jako společenský útvar. Je to soubor jedinců majících individuální
znaky, zaujímajících v prostoru vlastní místo, charakterizovaných přirozeným
a mechanickým pohybem.

Vedle počtu obyvatel, který je první a základní
charakteristikou pro demografické studie, je dalším předmětem studia složení
neboli struktura obyvatelstva. Složení obyvatelstva se zkoumá z různých
aspektů: biologických, ekonomických a kulturních, přičemž tomuto rozdělení
subsumujeme další detailní tříděn jako např. třídění podle zdravotního
stavu, třídění podle funkcí, třídění podle náboženské příslušnosti
apod.

Třetí složkou demografické problematiky tvoří procesy,
k nimž dochází v obyvatelstvu, především proces reprodukce,
obnovy obyvatelstva a tím obnovy lidského rodu. Jestliže staré demografické
studie věnovaly větší pozornost počtu, rozmístění a struktuře
obyvatelstva, současná demografie se zabývá především otázkou
reprodukce. Patří sem nejen procesy přirozené reprodukce, kterou
rozumíme procesy řízení a umírání a s tím spojené procesy vytváření
podmínek (sňatky, rozvody, mimomanželské děti …), procesy mobility
obyvatelstva, ale také procesy sociální, jako získávání vzdělání,
formování kvalifikace aj.

Předmětem demografie jsou konečně zákonitosti vývoje
a struktury obyvatelstva. Již od nepaměti, dávno od zformování
demografie, pozorovali lidé, že populační procesy probíhají s určitou
pravidelností, že tato pravidelnost má přímo povahu jakýchsi zákonitostí.

Společenský význam demografie.

Demografie představuje v soustavě společenských věd
důležitý stavební kámen k poznání sociální zkušenosti. Prostřednictvím
demografické statistiky poskytuje základní informace o samém subjektu sociální
reality a sociálního života. Demografická analýza prohlubuje toto poznání
od pouhého poznání kvantity k poznání kvalitativnímu buď výkladem
vycházejícím ze zhodnocování velikosti demografického jevu, nebo prostřednictvím
demografického výzkumu ke zjištění podmínek, vztahů a důsledků celého
jevu.

Současné problémy demografické vědy.

Je-li demografie definována jako věda zabývající se
stavem, strukturou, reprodukcí a zákonitostmi vývoje obyvatelstvu, znamená
to i při tomto omezujícím pojetí demografie tak široký okruh zájmů a
problematiky, že při jejich výčtu lze vždy vyjmenovat jen hlavní otázky
a problémy.

Pro demografickou vědou existují jednak specifické problémy,
jednak se nyní pro ní stále více formují problémy mezinárodní.

Metody demografie.

1.
Demografická statistika

Hlavní metodou demografie je demografická statistika.
Demografická statistika zkoumá z hlediska kvantitativního počet, složení
a vývoj obyvatelstva. Ve vztahu k demografii je pomocnou disciplínou, její
nejdůležitější metodou. Jejím úkolem je zajišťovat demografii případně
jiným společenským vědám číselné údaje o obyvatelstvu, o jeho rozložení,
struktuře a vývoji.

2.
statistika stavu obyvatelstva

=> sčítání lidu

3.
statistika pohybu obyvatelstva

4.
demografické výzkumy

=> činnost zaměřená zpravidla monograficky k řešení
teoretického demografického problému metodou pozorování (v širším
smyslu).

5. ukazatelé demografické statistiky a jejich povaha

6. analýza průřezová a longitudinální. Sledování kohort (generací).

• Kohorta – pojem obecnější než generace, vyjadřuje soubor osob,
u nichž ve stejném kalendářním roce došlo k určité události, zajímavé
z hlediska demografické analýzy (sňatková kohorta, kohorta žen, kterým
se narodilo první dítě …).

• Generace je zvláštním případem kohorty

• Nepředstavuje nový zdroj údajů, ale jiné uspořádání statistických
dat.

1.
Stárnutí obyvatelstva.

Na první pohled se zdá, že obsahově souvisí pojem stárnutí
obyvatelstva úzce s obdobným procesem, který pozorujeme u každého
živého organismu, především u lidských jedinců. Ve skutečnosti je
taková podobnost jen náhodná, ale stále znovu a znovu vede k omylům
a nejasnostem v interpretaci populačního stárnutí, a to zejména v lékařské
literatuře. Stárnutí jedince a stárnutí populace jsou dva
zcela odlišné pojmy.

Populační stárnutí není funkcí chronologického věku.
Je to proces, který je charakterizován změnami ve věkové skladbě
obyvatelstva – přibýváním starých lidí v populaci a snižováním
počtu i relativního podílu dětí a mladistvých. Mluvíme proto o absolutním
a relativním stárnutí. Je samozřejmé, že i tento proces probíhá
v čase. Prosté ubíhání času však není jeho příčinou.

2.
Demografické příčiny populačního stárnutí.

Věková skladba každé populace je v určitém okamžiku
výslednicí demografických procesů, které probíhali v minulosti.

Ke konci minulého století se obyvatelstvo na území
ČR nacházelo ve stadiu demografického rozvoje, které je
charakterizováno jako demografická mladost. Podíl obyvatelstva staršího
60-ti let byl poměrně nízký – méně než 8 %. Mírné tempo růstu počtu
starých osob pokračovalo až do prvních dvou dekád tohoto století. Souběžně
s ním snižující se plodnost způsobovala, že ČSR už v období
roků 1880-1921 přechází ze stadia demografické mladosti do stadia
demografického stárnutí. Podíl obyvatelstva starších 60-ti let v těchto
obdobích překročil 8 %, ale ještě nedosáhl 10 %.

Po mírném zvýšení porodnosti v prvních letech po
první světové válce se její úroveň dále snižovala, takže ČSR ve 30.
letech patřila k oblastem výrazně depopulačního charakteru,
což se odrazilo v úbytcích absolutního počtu dětí i v dalším
snižování dětské složky v letech 1930 – 1950. V roce 1930,
kdy v ČSR podíl starých osob překročil 10% se proces stárnutí dostává
do pozdní fáze přechodu ze stavu demografické mladosti do stavu
demografické staroby. Toto období trvá do roku 1950. Předcházející
pokles celkové úmrtnosti má svůj odraz nejen ve zvyšování střední délky
života, ale také v rychlejším tempu absolutního stárnutí po roce
1950. Počet obyvatel starších 60-ti let se v roce 1970 v porovnání
s rokem 1960 v ČSR 2x zvýšil. Zvyšování plodnosti koncem 30.
let pokračovalo i v prvních poválečných letech jako důsledek změn
společenských a demografických podmínek.

Relativní stabilita podílu produktivního obyvatelstva a
globální pokles, vyplývající z vývoje souhrnného ukazatele tohoto
podílu zastírá skutečnost, že souběžně s postupem všeobecného
stárnutí populace také v produktivní složce narůstá podíl věkově
starších skupin a že tedy i tady nastává nový demografický jev – proces
stárnutí populace v produktivním věku.

Disproporce ve složení obyvatelstva podle věku a pohlaví
mají nejen demografické, ale i společenské důsledky. Proces feminizace
hlavně ve vyšších věkových skupinách má svůj odraz ve vývoji a úrovni
stárnutí populace. Na všeobecném procesu stárnutí se totiž do teď i v nejbližším
období bude podílet ve větší míře ženská složka populace než její
mužská část.

V okamžikové populační věkové skladbě je obsažen
populační vývoj několika desetiletí. Na druhé straně současná věková
skladba je jedním z důležitých předpokladů budoucího populačního
vývoje, a tedy i budoucích strukturálních změn v populaci.

3.
Demografické procesy.

Mezi základní demografické procesy, které jako
vnitřní faktory dlouhodobě, soustavně a bezprostředně bezprostředně
působí na profil věkové struktury populace, patří především změny
ve vývoji plodnosti a změny v úrovni úmrtnosti. Kromě zhora uvedených
je potřebné uvést ještě další, vnější faktory, které sice jednorázově,
ale velmi výrazně ovlivnili a i v současně ovlivňují věkovou
skladbu populace. Jsou to jednak demografické důsledky první a druhé světové
války a jednak demografické důsledky hospodářské krize ve 30.letech.
Mezi vnější faktory je třeba zařadit také migraci, resp. její bilanční
výsledek – rozdíl mezi počtem přistěhovaných a vystěhovaných v jednotlivých
věkových skupinách.

Prostředkem vedoucím k hlubšímu poznání příčin,
resp. faktorem ovlivňujícím věkovou strukturu, je potom analýza vlivu
vzpomenutých základních faktorů na vytvoření populační skladby. Pokud
jde o proces relativního stárnutí populace a jeho demografický
mechanismus, je možno ho analyzovat dvěma způsoby. Za prvé na modelech
stabilního obyvatelstva při měnících se podmínkách reprodukce
(postup, jehož použil zejména A. J. Coale) a za druhé studiem změn
ve skutečných populacích na podkladě srovnání změn reprodukčního
schématu a změn strukturálních (postup, jehož použil G. I.
Stolnitz). Obě cesty vedly ke shodným závěrům. Většina populací se
však pro podobnou analýzu ukázala nevhodná, protože jejich skutečná věková
skladba byla příliš silně ovlivňována jednorázově působícími
faktory a jejich důsledky bylo nesnadné, ne-li vůbec nemožné eliminovat.
Poměrně nejméně byla takovými změnami postižena populace Švédska,
kterou zvolil výše zmíněný Coale za podklad ověření výsledků své
analýzy.

Demografické účinky stárnutí se proto lépe analyzují
a tím i snáze objasňují na modelech stabilního obyvatelstva. Je to model
věkové skladby populace, který vznikne při trvalém a neměnném působení
stanovených podmínek, tj. při neměnném pořádku vymírání a při určité
úrovni reprodukce. Z těchto analýz vyplývá, že

1. změny pořádku vymírání ovlivňují poměrně málo věkovou
skladbu. I značný pokles úmrtnosti při značně vysoké úmrtnosti při
nezměněné plodnosti jen mírně zvyšuje podíl dětí v populaci
a jen nepatrně ovlivní ve svých důsledcích podíl starých osob.

2. změna úrovně plodnosti však podstatně zasahuje do vytváření věkové
struktury. Pokles fertility při značně vysoké úmrtnosti, vede v dlouhodobých
důsledcích jednak ke zmenšení relativní velikosti dětské složky ve
stabilní populaci a jednak ke zvýšení podílu starých osob.

3. při kombinaci obou uvedených změn, tedy při jejich spojeném působení,
dochází k poklesu podílu dětí, dále ke zvýšení procenta starých
osob a jen k nepatrnému celkovému snížení podílu obyvatelstva
ve věku od 15 – 59 let, v tomto procesu se na zvýšení podílu
starých lidí ve stabilní populaci pokles úmrtností podílí jen
nepatrně a působí spíš jako retardující činitel, jestliže v konečné
stabilní populaci snižuje celkovou ztrátu poklesu plodnosti.

Změny v reprodukčním schématu a v úrovni úmrtnosti
neovlivňují jen věkovou strukturu, ale i celkový početní vývoj stabilní
populace. Výrazný pokles úmrtnosti při vysoké plodnosti způsobuje jen
nepatrné změny v absolutním počtu obyvatelstva. Při vysoké úmrtnosti
změny v úrovni plodnosti, tedy její pokles, vyvolávají značný
posun absolutního počtu dětí a k výraznému zvýšení počtu starých
osob spojeným působením stárnutí populace, tedy k rychlému zvýšení
počtu starých osob a poměrně rychlému úbytku absolutního počtu dětí
v populaci.

4.
Rozdíl => absolutní a relativní stárnutí
populace.

Absolutní stárnutí populace, na rozdíl od relativního
stárnutí, je charakterizováno růstem absolutního počtu starých osob v populaci.
Takovému to procesu podléhají všechny populace, ve kterém se ve významné
míře zvyšuje pravděpodobnost dožití se vyššího věku a kde tedy dochází
ke změnám v úmrtnosti.

Absolutní stárnutí souvisí se snižováním mortality a s prodlužováním
střední délky života. Je tedy důsledkem skutečnosti, že stále větší
počet osob dosahuje takovou věkovou hranici, která se konvenčně přijímá
jako počátek staroby, v našem případě dosahuje hranici 60-ti let pro
obě pohlaví.

5.
Problém stárnutí.

Problém stárnutí, individuálního i společenského,
je předmětem společného řízení na všech úrovních společenského života,
od rodiny přes obytný kolektiv až po řídící orgán státu.

Rozhodujícím problémem je především skutečnost, že období
starého věku přestavuje poslední etapu jeho života – tato skutečnost
nepochybně ovlivňuje jeho způsob života a jeho stabilitu.

Úkol zabezpečit, aby staré osoby, které zpravidla zanechali
ekonomickou činnost, měli ze společných zdrojů zabezpečenou důstojnou
lidskou existenci. Existenci odpovídající možnostem společnosti, stejně
jako v ní platných etických představách.

Problémů vznikajících s přibývajícím počtem starých
je mnoho, ale zde je šest nejzákladnějších:

1. Problémy zaměstnanců a pracovního uplatnění

2. Problémy příjmů a důchodcovského zabezpečení

3. Problémy všeobecných změn v potřebách a spotřebě

4. Problémy změn v potřebě zdravotních a sociálních služeb

5. Problémy s bydlením

6.
Problémy celkové integrace starších osob do společnosti
(osamělost, izolace …)

Práva starších osob byla stanovena v roce 1965 v Deklaraci
práv starých osob v Los Angeles a jsou rozdělena do pěti okruhů:

1. Právo na fyzickou existenci – fyzická bezpečnost a ochrana
starších osob během války, míru nebo v případě sociálních nebo
přírodních katastrof

2. Právo na ekonomickou existenci –

1. Právo na životní minimum

2. Právo na bydlení

3. Možnost vykonávat produktivní práci

3. Právo na sociální existenci – chránit se před osamělostí

4. Kulturní práva

5. Právo na dispozice sám se sebou – oprávnění být vyloučený
z úkolů fyzicky nebo intelektuálně namáhavých, svoboda tvorby a
vyjadřování svých názorů a svobodu vlastního světonázoru.

6.
Změny věkového složení obyvatelstva.

Populace České republiky se nacházela v 1989 - 1994
letech v období důležité ekonomické, sociální a politické
transformace charakteristické obnovením demokracie a tržního hospodářství.
Je logické, že tyto ve skrze pozitivní a většinou obyvatelstva dlouho očekávané
změny se musí projevit také v populačním vývoji.

V letech 1990 – 1994 nedošlo k žádným výraznějším
změnám ve věkovém složení obyvatelstva. Dlouhodobým poklesem počtů
narozených ubývalo dětí ve věku do 15-ti let, zvláště ve věkové
skupině 10-ti – 14-ti letých (posun posledních ročníků demografické
vlny 70. let). Mírně rostly počty osob v produktivním věku (15-ti
– 59-ti letých), a vlivemstále vysoké úrovně úmrtnosti staršího
obyvatelstva přibývalo jen málo osob ve věku nad 60 let. Věková
struktura obyvatelstva ČR dále stárla, zvláště v důsledku zužování
své základny.

Při nízkých celkových přírůstcích obyvatelstva se
tyto změny věkového složení, vzniklé i posunem nepravidelnosti ve věkové
struktuře, projevily mezi počátky roků 1990 a 1994 v poklesu
zastoupení dětí z 21,1 % na 19,4 % a ve stagnaci podílu straších osob ve
věku nad 60 let (ze 17,8 % na 18,0 %). Díky pomalému stárnutí vzrostlo
zastoupení osob v produktivním věku ze 61,1 % na 62,6 %. Bylo to způsobeno
hlavně tím, že hranici 60-ti let překračovaly početně slabší ročníky
narozených v letech hospodářské krize ve 30. letech.

Tabulka 1 – Věkové složení obyvatelstva v letech
1991 – 1994 (v tis. k 1. 1. daného roku)

Pro populaci České republiky se budoucnost nejeví jako příznivá.
K výrazným změnám věkové struktury dojde až za několik let, kdy
do věku získání nároku na starobní důchod začnou nastupovat početně
silnější ročníky narozených z počátku války, a až se ještě více
projeví probíhající pokles počtu narozených dětí. Pak se podstatně začnou
měnit i relace mezi třemi hlavními věkovými skupinami a proces
demografického stárnutí se zrychlí.

7.
Prognóza demografického vývoje ČR do roku 2010.

Podle prognózy z roku 1994 vyplynuly dva hlavní závěry.
Předně zjištění, že očekávaná sekundární demografická vlna
nevznikne, protože zvýšené potenciální počty matek budou paralyzovány
silným poklesem (odložením) jejich plodnosti a zvýšením průměrného věku
matek. Mělo by dojít k dalšímu absolutnímu i relativnímu úbytku počtu
dětí do 15-ti let vlivem snížených počtu narozených.

Druhým závěrem je zjištění, že v letech 2000
– 2010 dojde k přesunu početně silných ročníků a tím k prudkému
zestárnutí obyvatelstva, takže počty osob v produktivním věku
vzrostou do roku 2010 na 2 620 – 2 670 tis. a budou představovat více než
1/4 obyvatelstva. Z toho pak logicky vyplývá závěr o nutnosti posunu věku
odchodu do starobního důchodu.

8.
Závěr.

Obyvatelstvo České republiky se v novém ekonomickém
a sociální prostředí zachovalo tak, jak bylo možné očekávat. Současné
změny jsou pak jen prvním krokem při vytváření nových „norem“
demografického chování, které již existují v řadě jiných zemí.
Při pohledu do budoucnosti je důležitá především pozitivní oblast
demografické reprodukce – tj. porodnost.

Aby však záměr dosáhnout žádoucí vývoj
obyvatelstva v dlouhodobé perspektivě byl efektivní, bude potřebné
– kromě snahy o další snižování úmrtnosti – dalšími populačními
opatřeními zabezpečovat udržení alespoň úrovně prosté reprodukce, a
to hlavně zvýšením počtu dětí v rodině na optimální počet dětí
– 3. Jen tak bude totiž možné dosáhnout takové úrovně reprodukce,
která v dlouhodobé perspektivě a tedy i po roce 2000 zabezpečí minimálně
negativní dopady na vývoj věkové struktury populace způsobené prodlužováním
lidského věku a současně zabezpečí úroveň, která umožní vyloučit
nebo alespoň zmírnit proces relativního stárnutí populace. Jinak řečeno,
bude potřebné dosáhnout takovou úroveň reprodukce, která zabezpečí
stabilitu, resp. rovnováhu obyvatelstva v základních věkových skupinách,
to znamená v její dětské produktivní a post-produktivní složce.

Celá a široká problematika příčin a důsledků populačního
stárnutí se stala předmětem zvláštní teoretické společenské vědy
zvané gerontologie. V její náplni se projevuje mnohostrannost
problematiky stárnutí. Naproti tomu geriatrie je praktická sociální
politika ve vztahu ke starým lidem. Cílem obou se stává prodloužení
aktivního období života při dobré pohodě a uspokojení člověka.