Bydlení je obecně považováno za jednu ze základních lidských potřeb. Na kvalitu a úroveň bydlení má vliv politika, kultura dané společnosti, ekonomika, ale i sociální prostředí.

A proto se bydlením zabývá také sociologie.
Zakladatelem moderní sociologie města byl, původní profesí novinář, Robert Ezra Park. U nás se za zakladatele sociologie bydlení a města právem považuje prof. Jiří Musil.
Sociologie jako taková zkoumá strukturu soudobé společnosti, vnitřní pravidla její existence a kam se ona společnost posunuje. Sociologii města a bydlení lze považovat za samostatný obor, protože se velice silně zabývá prostorem, prostorovými dimenzemi, uspořádáním společnosti v prostoru. Zkoumá problematiku města jako sociálního organismu, systému i urbanistického celku. Zaměřuje se na urbanizaci společnosti v kontextu historického vývoje, na rozvoj měst a strukturu jejich obyvatelstva, na teorie ekologického členění města a na chování lidí v městském prostředí.
Sociologie bydlení se zabývá vztahem člověka a prostředí, teritorialitou v lidském chování a sociálními aspekty prostoru. Každé město funguje jako sociální systém, a v každém z těchto systémů se nachází určitá specifika, charakteristická pro dané území.
Tento obor se ale nezabývá pouze současnou společností, ale zajímá se také o historické jádro. Předmětem zkoumání je např. i to, jak města jako taková vznikala. Přestože existuje více různých výkladů, za nejdůležitější se považují pouze dva nebo tři. Jedním z nich je to, že města začala vznikat kolem opevněných sídel. Ta byla budována na obranu před výboji a obléháním, a v době ohrožení se do nich stahovali obyčejní lidé z okolních oblastí. Ti si pak při delším obléhání začali stavět obydlí a zde lze hledat počátek vzniku měst. Další teorie je tzv. hospodářská. Ta vychází z předpokladu že tam, kde je zemědělec, začne žít i řemeslník a brzy se objeví i někdo, kdo zprostředkuje výměnu produktů zemědělce za zboží od řemeslníka. A to už se dá považovat za základ města, protože časem začnou přibývat další zemědělci, řemeslníci a obchodníci, kteří si zde začnou budovat svá obydlí. A konečně, poslední z teorií se týká vzniku měst v okolí klášterů a náboženských svatostánků.
Města ale nebyla vždy taková, jak je známe dnes. Tato proměna se udála v posledních zhruba 250 letech a, v podstatě, znamenala přeměnu agrární společnosti na společnost městskou. Tato proměna, jež nazýváme urbanizací, začala v Evropě zhruba v polovině 18. století, a dá se říci, že trvá dodnes. Netýká se jen naší republiky nebo Evropy, ale probíhá po celém světě. V Latinské Americe je, dle sociologů, už téměř dokončena, v Africe a Asii tento proces ještě přetrvává. Přeměna zemědělské společnosti na městskou je přeměnou celé společnosti, jejího životního stylu.
Na město jako sociální systém má vliv mnoho různých faktorů, jako třeba skladba obyvatelstva, sousedství, úroveň sídlištního bydlení.
Za svého několikaletého pobytu ve Velké Británii jsem měla možnost seznámit se s různými městy, jejich strukturou a životem. V hrabství Surrey, kde převládá obyvatelstvo na lepší společenské úrovni a dalo by se označit se území šlechty, jsem měla pocit, že se vše podřizuje tomuto stylu. Vše bylo upravené, lidé dbali na pořádek v ulicích, nikdo si nedovolil odhodit ani nedopalek od cigarety jinam, než do odpadkového koše. I lidé se k sobě chovali přátelsky, na ulicích se zdravili, přestože se někdy ani neznali. Většina měst zde je menších, převládají spíše jednotlivá sídla a okolo nich menší domky. Takovýchto uskupení je v Surrey nespočet, lidé v tomto hrabství si zakládají na udržení soukromí a tomu se podřizuje i výstavba. Neexistují zde téměř žádná sídliště, většinu zástavby tvoří soukromé řadové domy. Ovšem o něco větší, než v klasické řadové zástavbě, tak jak ji známe z většiny anglických měst. Když o tom tak přemýšlím, byla zde i téměř jednotná struktura obyvatelstva, co se týče rasy. Převládali zde lidé bílé rasy a pro někoho jiné rasy, dokonce i jiné národnosti, bylo docela složité získat své místo v této komunitě.
Oproti tomu v hrabství Essex nebo přímo v Londýně je situace úplně jiná. O těch lze opravdu říct, že jsou multikulturní. A projevuje se to nejen na ulicích, ale i ve struktuře zástavby, ve školách a vlastně všude. Nezasvěcenému může Londýn připadat jako velká množina složená z jednotlivých podmnožin – každá z nich patří jedné skupině lidí, ať už to jsou Indové, Číňané, černoši… Takže East Ham je čtvrť Indů, Brixton je převážně černošský, China Town patří Číňanům apod. A podle toho tyto čtvrti také vypadají. East Ham je plný krámků s tradičními indickými sárí, zlatými šperky, kořením, v Brixtonu není problém sehnat rasta čepici, africké sošky nebo nějaký ten hašiš a China Town je plné asijských restaurací, obchůdky s „kouzelnými“ amulety a masážními salony. Každá z těchto čtvrtí také jinak voní, je v ní jiný pořádek (v některých případech nepořádek) a žije se tam podle zvyklostí dané komunity.
Samozřejmě to neznamená, že v daných komunitách nežijí lidé jiné rasy, ale musí se přizpůsobit a občas se i zapřít. Protože chtít obyvatelstvo těchto čtvrtí předělat je jako jít hlavou proti zdi. Ale neznamená to, že tito lidé člověka jiné rasy mezi sebe nepřijmou. Naopak, pokud člověk nepohrdá lidmi s jinými zvyky, náboženstvím, či odlišným způsobem života, je přijat velice pozitivně. A já osobně jsem na vlastní kůži poznala, že lidé z národnostních menšin mezi sebe člověka přijmou mnohem snadněji, přirozeněji a srdečněji než „praví“ Angličané.
Nikdy dříve jsem o tomto problému blíže nepřemýšlela, ale nyní, snad ovlivněna studiem sociální práce, se nad ním docela často zamýšlím. Vlastně to ani za problém nepovažuji. S nově nabytými vědomostmi o sociologii vím, že každá společnost má svou vlastní kulturu a tu si snaží udržet i v cizím prostředí. Ne, že bych si toto dříve neuvědomovala, jen jsem to brala jako samozřejmost, neměla jsem potřebu nějak hluboce o tom přemýšlet. Vlastně mi to přišlo svým způsobem přirozené.
Samozřejmě, u nás se o multikulturní společnosti nedá uvažovat v takovém měřítku, jako ve Velké Británii. Vždyť jen samotný Londýn má tolik obyvatel, co celá naše republika dohromady. Ale to neznamená, že se nás tento problém netýká. Vždyť naši romští spoluobčané jsou dokonalým příkladem kultury, která je v mnoha ohledech naprosto odlišná od té naší. Nebudu se zde zmiňovat o jejich způsobu života, ale jelikož je tato práce o sociologii bydlení, zkusím napsat pár slov o kultuře bydlení Romů.
Všeobecně jsou Romové považováni za nepřizpůsobivou minoritu. Jako příklad můžeme uvést např. mostecké sídliště Chánov, které bylo obydleno z 99 % Romy. Do několika let se z nových paneláků staly domy bez oken, dveří, s hromadami odpadků dosahujícími do druhého patra. Většinou jsme reagovali slovy : „ No jo, Cikáni dostali nový baráky, tak je zlikvidovali a půjdou zase do novýho“. Ale jen málo z nás, kromě odborníků, samozřejmě, se zamyslelo nad tím, proč k takové devastaci vůbec došlo.
Romové byli zvyklí po celá staletí kočovat, stěhovali se z místa na místo. Tak to platilo ještě před druhou světovou válkou. Po komunistickém puči v roce 1948 jsme my, bílí, najednou začali chtít, aby se Romové přizpůsobili našemu životnímu stylu, přijali naši kulturu. Vzali jsme jim koně, maringotky a nastěhovali je do sídlištní zástavby. A začala „převýchova“, o kterou Romové vůbec nestáli. Nikomu z tehdejších komunistických předáků patrně vůbec nepřišlo na mysl, že Romové v panelácích ani žít neumějí.
Myslím, že zrovna problém soužití s Romy je úkol pro současné sociology. Ale nejsem si jistá, že existuje řešení. Je to už příliš dlouho, co jsme je připravili o jejich způsob života a rozhodně po nich dnes nikdo nemůže chtít, aby se vrátili zpátky do maringotek. Předpokládám, že je tato myšlenka nereálná.
Řešením ale v žádném případě není vystěhování nepřizpůsobivých Romů do okrajových částí měst, do holobytů či, dokonce, na ulici. Vytváření ghett nebo bezdomovectví může vést k dalším společensky negativním jevům – zvýšení kriminality, problém drog mezi mládeží, ale také třeba ještě horší kontrola školní docházky dětí apod. Navíc, podíváme-li se na tato řešení z ekonomického hlediska, do budoucnosti se určitě neukáží jako nejlepší. Už z toho důvodu, že nastane nutnost opět tyto problémy přezkoumat a najít jiné postupy a řešit je cestou sociální péče a sociální práce. Jejich cílem bude navrácení klientů do stavu „bydlení“, popř. „chráněného bydlení“.
Z dlouhodobého hlediska se rozhodně nevyplatí řešit problém integrace romské minority jejich odsunem na okraj společnosti. Protože náprava takových postupů bude v budoucnosti stát mnohem víc peněz, ale i úsilí (nejen) sociálních pracovníků. Bylo by třeba, abychom tuto otázku řešili s ohledem na možné následky, a ne jen s přáním, co nejrychleji se zbavit problémových občanů. Ale najít řešení přijatelné pro všechny by znamenalo, že si příslušní pracovníci a úředníci s Romy sednou k jednomu stolu, navrhnou formy splácení dlužných částek (splátkové kalendáře bez úroků z prodlení, bezplatné vykonávání veřejně prospěšných prací), ale třeba i participaci Romů na úpravě okolí jejich domů, či přímo na opravách poškozených domů.
Komplexní řešení bydlení romské menšiny a její zařazení do naší společnosti by mělo být pojaté strategicky a promyšleně. Mělo by vycházet z analýzy romské společnosti, respektovat její sociální rozvrstvení, přiměřeně respektující zájmy nejen romské minority, ale i zájmy majoritní části obyvatelstva. Spousta z nás hledí na Romy jako na obtížný hmyz, ale o jejich kultuře toho ví velmi málo. Ale seznámení s jejich kulturou a potřebami by usnadnilo mnoha lidem snazší pochopení jejich přístupu k životu. A rozhodně bychom neměli posuzovat všechny Romy stejně. I mezi nimi se najdou lidé vzdělaní, pořádní, pracovití. A naopak, i mezi námi „bílými“ jsou lidé nepřizpůsobiví, vyhýbající se práci, pohybující se na hranici zákona. Jen na ně není tak vidět, protože se v tom množství bílých lidí prostě ztratí.