1. ÚVOD

Jedním z dnešních etických problémů je populace Romů. V dnešní době je toto téma velice probíráno a je důvodem snad již tisíce hádek.

Téma jsem si vybrala, neboť mne situace této komunity zajímá a myslím si, že za jejich mnohdy špatném chování stojíme i my. V ničem jim nepomáháme, spíše naopak. Bojujeme proti nim, ať už fyzicky nebo psychicky. Ale nebudu předbíhat, vše vezmu po pořádku. Ve své seminární práci se pokusím shrnout jejich problémy a možná řešení. Zmíním se i o jejich špatném chování a mé domněnce jeho vzniku.

 

2. PŮVOD ROMŮ

Jak se k nám dostali? Romové se objevili ve středověku na Balkánském poloostrově, odkud se postupně začali stěhovat do celé Evropy, kde vyvolali mnoho pověstí o svém původu. Do České Republiky se pravděpodobně dostali v r. 1241. Jako jedna z prvních se o nich zmiňuje Dalimilova kronika. Zjistila jsem, že Leopold I je vyhlásil za psance a oni mohli být kýmkoliv beztrestně zastřeleni. Tato informace mě doslova šokovala. Je tedy jasné, že Český národ si s nimi nerozuměl ani v minulosti. Trestáni byli i ti, kteří se jim snažili jakkoliv pomoci. V době vlády Marie Terezie a Josefa II se tato situace radikálně změnila. Povolili jim pobyt na našem území, ale samozřejmě museli dodržovat naše pravidla. Splnit povinnou školní docházku, návštěvu bohoslužeb, zlepšení hygienických podmínek a mnoho dalších povinností. ,,Cikáni toho velmi málo vědí o své společné historii, ale všichni si jsou vědomi její hlavní charakteristiky – pronásledování.“ Život tedy ani v dávných dobách neměli zrovna lehký. Museli se vyhýbat stálým překážkám.

Tito lidé snědé pleti v dřívějších letech žili jako kočovný národ. Obcházeli město po městu a předváděli různá umění. Například s cirkusy a divadelními představeními měli velký úspěch. Bohatí se rádi chodili dívat na jejich ukázky a bavit se. Cikánky z karet vykládaly budoucnost, stejně jako dnes. Tímto způsobem si zajišťovali alespoň základní potřeby na živobytí.

 

3. DISKRIMINACE

,,Co je ale diskriminace? Můžeme ji definovat trojím způsobem:

1) rozlišování, které někoho poškozuje;
2) neuznávání rovnosti jednoho člověka s druhým;
3) omezování či popírání práv určitých skupin lidí nebo jednotlivců.“
Proti se Romům se očividně staví i někteří politici. Například Jiří Čunek, senátor za Vsetínsko a Valašskomeziříčsko, měl nápad vyhnat Romy za hranice okresu. Je zcela jisté, že takovéto prohlášení se setkalo s řadou negativních názorů. Asi nikdy nepochopím jak tak závažnou větu mohl prohlásit.
Já osobně jsem proti diskriminaci, ale musím uznat, že i mi připadá, že u nás v České Republice mají Cikáni mnohem větší privilegia než my Češi. Sociálně slabé rodiny, i když asi nikdy jsem neviděla bohatou Romskou rodinu, dostávají od státu byty. Ano, my také dostaneme městské byty, ale oni i když neplatí nájem, tak je stát na ulici nevyhodí. Kdežto nás Čechy ano. Čechů bezdomovců vídám spousty, ale ještě nikdy jsem neviděla bezdomovce Cikána. Vy snad ano? Byty velice brzy zdevastují a po státu žádají nové. Pokud jim stát náhradní ubytování nezajistí, tvrdí, že jsou strašně diskriminování. Mnohdy na toto tvrzení nemají právo, jen se s ním snaží hájit. I když si za svou situaci mnohdy můžou sami. Mezi Romy je mnohem vyšší kriminalita než ve zbytku naší populace.

Nemyslím, že jsou takové povahy všichni. ,,Velmi pozitivním faktem je, že v současné době studuje na vysokých školách již několik desítek Romů. Od druhé poloviny 90. let existuje v Kolíně soukromá romská střední škola, na které studují téměř bezvýhradně romští studenti. Úspěchem je také existence oboru Romistika na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.“ Je zde tedy jasný příklad toho, že zájem vzdělávat se u nich roste. V dnešní době je totiž velice důležité.

Domnívám se, že určitým způsobem diskriminováni jsou. Co se týče práce, připadá mi, že jsou jim nabízeny jen ty podřadnější. Nebo jste snad viděli například na městském úřadě sedět v kanceláři Cikána? Já ne a přesto pochybuji, že jsou všichni hloupí. Věřím, že se mezi nimi najde i člověk s vysokoškolským diplomem. Dokázat, že je spolehlivý a získat vyšší místo je pro něj určitě mnohem složitější než pro nás. ,,Zhruba dvě třetiny Romů, kteří jsou odmítáni při hledání zaměstnání, vidí příčinu v zaměstnavatelových předsudcích.“ Myslíme si, že na ně nebude spoleh, a proto jim ani možnost dokázat nám opak nedáváme, což je určitě velká škoda.

 

4. VZNIK PROBLÉMŮ

Proč jsou někteří velice problémoví? Řekla bych, že dnešní společnost je příliš rozmazlená. Může si všechno dovolit. Týrání, ať už psychické či fyzické je v dnešní době skoro normální. Již v dětství se s ním děti setkávají. Často v televizi. Myslím si, že tady vzniká celý tento problém. Toto jsou jeho základy. Dnes již v televizi nevidím nic jiného než nenávist, násilí, lež, vraždy a spoustu dalších špatných věcí. Takové filmy bych bez jakéhokoliv váhání zrušila. Nevidím v nich ani trošku dobrého, spíše naopak. Mnoho kriminálníků, tedy i Romů si z filmů berou inspiraci. K čemu to tedy je? Kdysi tohle téma bylo tabu a my jsme neměli žádné starosti.

Romům velice často chybí potřebné vzdělání. Proč tomu tak je? Mám dojem, že všechny problémy Cikánů na sebe postupně navazují a začínají ve školní docházce. ,,Škola má vliv i na morální růst cikánských dětí.“ Již v prvním ročnících si začínají uvědomovat, že jsou jiní, neboť jim to dáváme jasně najevo. Brání se, samozřejmě jak jinak než sprostými slovy. Tím to ovšem teprve pomalu začíná. Dnešní děti jsou ovlivněny dobou a mnohdy jsou velice nelítostné.

Posmívají se a šikanují každého, kdo se byť jen trošičku něčím odlišuje. Ať už je dítě mentálně postižené, pochází z chudé rodiny či má snědší pleť. Nemůžeme po dítěti, které je šikanováno ve škole chtít, aby tam chodilo rádo. Mnohdy ani změna školy problém nevyřeší. Proto velice často školní docházku ukončí dříve sami. Chtějí mezi nás zapadnout, a tak dělají to co dnešní mládež, začíná kouřit a bouřit se. To jim ovšem nestačí, chtějí být jedineční. Jednou z možností jak se zviditelnit, můžou být krádeže. Je také možné, že krást začínají kvůli nedostatku peněz, neboť u Romských rodin je porodnost zdaleka vyšší. Rodiny mívají i 5 a více dětí. Což u Českých rodin vídáme jen zřídka. Je tedy pochopitelné, že si musí vystačit s nižšími platy, zvláště když nepracují. Vznikají jim tak nové problémy. I z těchto důvodů mohou děti přestat chodit do školy a vzdělání jim v budoucnu velice chybí. Nemohou sehnat práci a pokud ji seženou tak jen tu, kterou my Češi dělat nechceme. Stávají se z nich horníci, stavaři nebo dělníci. Na lepší práci podle nás nemají nárok. Velice mne zaujala tato věta: ,,Všude jsou Cikáni ti nejnižší z nízkých. Proč? Protože jsou jiní. Protože kradou, neznají klid, mají uhrančivý pohled a tu omračující krásu, která nám nás samotné zošklivuje.“

 

Myslím si, že za jejich chováním stojíme také my Češi a náš přístup. Stále je odstrkujeme a vysmíváme se jim. Měli bychom jim ale pomoci! Proto věřím, že rovněž bod, který vede k diskriminaci je špatná výchova dětí. Jejich postoje utváříme my rodiče. Měli bychom je vést k přátelství, ochotě a pomoci. Postoj člověka se může změnit také nějakou špatnou nebo naopak hezkou zkušeností s touto problémovou populací.

 

5. ŘEŠENÍ

Jak tedy problém vyřešit? Podle mého názoru je problém na obou stranách. Cikáni by se měli snažit vést rozumný život. Tedy vážit si věcí, zachovávat hygienické návyky, děti vychovávat k slušnosti, najít si slušnou práci, vytrvat, nebýt agresivní a velkým obloukem se vyhýbat kriminalitě. Jistě existuje mnoho dalších možností, ale myslím si, že tyhle jsou ty nejzákladnější, bez kterých se slušný člověk neobejde. Naopak my Češi bychom si měli uvědomit, že na světě nejsme jediní a umožnit žít poklidný život u nás i jiným. Jejich situace jistě není zrovna lehká, proto by jsme jim měli pomoci zapadnout mezi nás. Je škoda, že děláme opak a odstrkáváme je. Měli bychom se snažit jim porozumět. Mrzí mě, že v dnešní době plné nenávisti toto bohužel není možné. Je sice pravda, že jsme demokratický stát a každý si může myslet co chce a chovat se tak jak uzná za vhodné. I přesto by jsme se ale měli naučit dodržovat některá společenská a hlavně lidská pravidla.

 

6. ROMSKÉ DĚTI

Zjistila jsem, že o Romské děti v kojeneckých ústavech a dětských domovech u nás není příliš zájem. Pro tuto menšinu dětí se náhradní rodina hledá mnohem složitěji. České rodiny o ně nejeví zájem. Tyto děti se mnohem častěji dostávají do rodin z okolních států. Cizincům jejich národnost nevadí tolik co nám. Neplodní rodiče jsou vděčni za jakékoliv dítě. Na barvě jim nezáleží. Nám bohužel ano. Na tomto příkladě lze tedy vidět, že Česká republika se proti Romům staví mnohem zásadněji než obyvatelé ostatních zemí.

Co k tomu tedy dodat? Možná bychom se nad sebou mohli trošku zamyslet. Vždyť dítě bude takové, jak si ho vychováme. Určitě bude slušnější když bude mít někoho kdo ho má rád, podporuje ho a stará se o něj, než kdyby vyrůstalo v dětském domově a nikdo o něj nejevil zájem. V osmnácti letech ho vyhodí a v dnešní době je velice složité zapojit se do slušné společnosti bez pomoci druhých.

7. ZÁVĚR

Co říci na závěr?

Myslím si, že bychom jejich situaci měli vyřešit dohromady. Nejednat o nich bez nich, ale zvolit si určité zástupce z jejich a naší komunity a pokusit se najít přijatelná řešení pro všechny, nebo alespoň většinu těch nejdůležitějších problémů. Jelikož by se jistě neobešly bez hádek, domnívám se, že bychom na taková sezení měli zajistit dostatečně vzdělaného a kvalifikovaného mediátora, aby nám pomohl s konkrétním vyřešením dané situace a na vše řádně dohlédl.

Přála bych si, aby naše společnost spěla k lepšímu a přijala mezi sebe i jinou rasu. Mnoho problémů by tím zcela jistě odpadlo a domnívám se, že všem by se žilo lépe. Možná bychom nakonec zjistili, že si s nimi rozumíme a máme mnoho společného. V dnešní době je to ale příliš složité.

Co bych do budoucnosti chtěla změnit? Především, aby se lidé k sobě začali chovat jako lidé a ne jako zvířata, která spolu neustále soupeří a předhánějí se! Jsme přeci všichni stejní a je jedno jestli máme barvu černou nebo bílou, jestli máme krátké nebo dlouhé vlasy či jsme malí nebo velcí. Jednou jsme živé bytosti a měli bychom se tak k sobě chovat a respektovat svá práva!