1. Úvod

            Z rozsáhlého výběru možných témat jsem si vybrala výchovu dětí a mládeže v kolektivních zařízeních, protože jsem s touto problematikou přišla do styku již při vypracovávání ročníkové práce v prvním ročníku. V práci jsem se zabývala kriminalitou dětí a mladistvích a jednu z kapitol jsem věnovala také příčinám vzniku delikventního chování. Zjistila jsem, že existuje mnoho možných příčin a obvykle působí na jedince více z nich najednou. Mezi tyto příčiny jsem zařadila právě i ústavní výchovu.

Jelikož bych se této problematice chtěla zabývat i v absolventské práci, rozhodla jsem se shromažďovat podklady již nyní, a to i prostřednictvím různých seminárních prací. Věřím, že mi k tomuto účelu dobře poslouží i tato práce.

2. Vymezení pojmů

deprivační syndrom – strádání z nedostatku (smyslových, citových, sociálních ap.) podnětů k činnosti určitého druhu

empatie – schopnost vcítit se do pocitů, jednání druhé osoby; vcítění

etoped – odborník v etopedii; speciální pedagog sociálně narušené mládeže

interakce – vzájemné působení dvou i více lidí

monitorování – činnost, která na základě systematického pozorování a vyhodnocování současného stavu, předpovídá jeho budoucnost

3. Druhy kolektivních zařízení

            Ke zpracování této práce jsem si vybrala pouze školská zařízení, která vykonávají náhradní rodinnou péči, přestože jako kolektivní zařízení můžeme označit také ústavy sociální péče, kojenecké ústavy, některé formy pěstounské péče, ale i školy nebo nemocnice.

            Do resortu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (dále jen MŠMT) spadají tato výchovná zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy: diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Jedná se ve většině o státní zařízení, ale existuje již 5 soukromých dětských domovů a 1 soukromý dětský domov se školou.

Diagnostický ústav

            Pobyt v diagnostickém ústavu může být buď nařízený soudem, nebo dobrovolný. Dobrovolné pobyty jsou využívány málo, naprostá většina dětí přichází do ústavu na nedobrovolný pobyt nařízený soudem.

            V diagnostické ústavu jsou nejméně 3 výchovné skupiny, které tvoří 4 – 6 dětí. Zařízení je zpravidla určeno pro děti ve věku od 3 do 18 let.

„Hlavním úkolem ústavu je v rámci 8 týdenního výchovně-terapeutického pobytu dětí zpracovat jejich komplexní diagnostiku osobnosti, vymezit individuální výchovné a vzdělávací priority, včetně doporučení vhodných metod a přístupů. Jejich povinností je kromě komplexní péče o svěřence a jejich následného umisťování do vybraných domovů a ústavů, i monitorování funkčnosti sítě školských zařízení a informování zřizovatele (MŠMT) o jejím stavu a potřebách.“ (Janský: Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních, str. 94)

Dětský domov

            Dětské domovy musí mít nejméně 2, nejvíce 6 rodinných skupin po 6 – 8 dětech. Jedná se o zařízení pro děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování, zpravidla ve věku od 3 do 18 let. Mohou se proto vzdělávat ve školách, které nejsou součástí dětského domova.

            Podle novelizace zákona o ústavní výchově jsou dětské domovy předělávány na dětské domovy rodinného typu. Tato změna má zajistit individuálnější přístup k dětem a zvýšit míru jejich soukromí.

            V současnosti vznikají i soukromé dětské domovy, které fungují jako alternativa státních zařízeních. Soukromé dětské domovy mají obvykle menší kapacitu dětí, proto je zde lépe uplatňován individuální přístup.

Dětský domov se školou

„Dětské domovy se školou jsou speciální školská zařízení, určená pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy dětí, které mají závažné poruchy chování, nebo z důvodu aktuálního psychického oslabení (duševní poruchy) vyžadují specifickou výchovně léčebnou péči. Jsou do nich umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení povinné školní docházky a součástí školského zařízení je příslušný typ školy.“ (Janský: Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních, str. 94 - 95)

Tyto dětské domovy musí mít nejméně 2, nejvíce 6 rodinných skupin po 5 až 8 dětech.

Výchovný ústav

            Výchovné ústavy poskytují výchovnou, vzdělávací a sociální péči dětem starším 15 let se závažnými poruchami chování. Do výchovného ústavu může být umístěno i dítě starší 12 let, které má uloženou ochrannou výchovu a pro závažné poruchy v chování nemůže být umístěno v dětském domově se školou.

            Součástí výchovného ústavu je vždy základní nebo speciální škola, může být zřízena i střední škola.

4. Personální zabezpečení

            Pracovníky pracující v ústavních zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy lze rozdělit na pedagogické pracovníky (vychovatelé, vedoucí vychovatelé, pomocní vychovatelé, noční vychovatelé a učitelé), odborné nepedagogické pracovníky (psychologové, etopedové) a ostatní pracovníky (hospodářky, vedoucí jídelen, uklízečky, kuchařky, švadleny, pradleny, údržbáře aj.).

            Přestože všechny pracovní pozice jsou pro chod těchto zařízení důležité, nejpodstatnější jsou samozřejmě pedagogičtí pracovníci. Na osobnost pedagoga jsou proto kladeny vysoké nároky, které by měly zahrnovat schopnost empatie, dovednost v sociální komunikaci, odolnost vůči stresovým a konfliktním situacím, přirozenou autoritu, důslednost a v neposlední řadě pozitivní vztah k dětem.

            V této kapitole bych si dovolila uvést jeden citát vyřčený J. Piagetem: „Nejkrásnější reformy musí selhat, jestliže nejsou k dispozici v dostatečném počtu kvalitní učitelé.“

5. Úkoly ústavní výchovy

Hlavní prioritou pro všechna výše uvedená zařízení musí být pomoc a ochrana dítěte. „Základním úkolem, klíčovým právě u zařízení, která poskytují péči dětem umístěným mimo vlastní rodinu, je zajištění kvalitních a bezpečných podmínek, vytvořených na podkladě pozitivních emočních vztahů, umožňujících prožitek důvěry mezi dítětem a dospělým.“ (Janský: Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních, str. 95)

Kromě výchovné péče zabezpečují dětem tato zařízení podle zákona o ústavní výcho-vě také:

a)      stravování, ubytování a ošacení,

b)      učební potřeby a pomůcky,

c)      úhrada nezbytně nutných nákladů na vzdělávání,

d)     úhrada nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky, které nejsou hrazeny ze

e)      zdravotního pojištění, pokud nebyla péče vyžádána osobami odpovědnými za výchovu,

f)       kapesné, osobní dary a věcná pomoc při odchodu zletilých ze zařízení,

g)      úhrada nákladů na dopravu do sídla školy.

Dětem mohou být podle rozhodnutí ředitele dále hrazeny např. potřeby pro využití volného času, náklady na soutěžní akce nebo náklady na dopravu k osobám odpovědným za výchovu. Povinností zařízení je také poskytování kapesného, jehož výše je ovlivněna chováním každého dítěte a jehož minimální a maximální sazba je uvedena v zákoně o ústavní výchově.

6. Problémy ústavní výchovy

            Problémy ústavní výchovy se podle mého názoru dají rozdělit ze dvou hledisek. Prvním hlediskem jsou problémy z pohledu zařízení a jeho organizace. Do této skupiny bych zařadila zejména nákladnost ústavní výchovy a nedostatečnou legislativu. „Ústavní výchova je relativně velmi nákladná a pokud má důstojně plnit úkoly jedné z forem náhradní péče, musí se nutně možnosti a hlediska ekonomů sblížit s požadavky pedagogů... Požadované ekonomické změny jsou předpokladem i potřebného příchodu mužů do ústavní výchovy... Návratnost investic tohoto druhu se sice nedá exaktně vyčíslit, ale je jednoznačná. S ekonomickými opatřeními musí být spojena i změna příslušné legislativy.“ (Janský: Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních, str. 95 - 96)

Legislativní změny se dějí neustále a to i vzhledem k náhradní rodinné výchově. V posledních letech se například schválila novela zákona o sociálně právní ochraně dětí nebo se přijal zákon o ústavní výchově, což jsou určitě kroky směřující k lepšímu vývoji této péče.

Na problémy ústavní výchovy se však můžeme dívat i z pohledu svěřenců a péče o ně. Celkem výstižně je shrnuje Matoušek (Ústavní péče, str. 73): „Hlavními současnými problémy práce ústavů poskytující náhradní rodinnou péči jsou přílišná velikost ústavů, málo individualizovaná péče, neujasněná koncepce reedukace, autoritativní vedení, diskutabilnost účinnosti bodovacích systémů, vysoký počet útěků svěřenců a přetrvávající odtrženost ústavního prostředí od civilního, neústavního světa... V tradičně pracujících ústavech mají svěřenci málo příležitostí osvojovat si praktické sociální dovednosti a samostatnost. Lhostejnost personálu napomáhá v některých ústavech k udržování pokleslého standardu péče, který se v nich za minulého režimu zabydlel.“

7. Psychická deprivace

            „Tradiční ústavní péče o děti, které nemají rodiče (případně rodiče mají, ale ti nejsou způsobilí je vychovávat), má riziko dobře známé a dobře pojmenované: deprivační syndrom. Děti vychovávané ve větších skupinách, v nichž se na směny mění pečující osoby, jsou několikanásobně méně než v rodině podněcovány ze strany dospělého a mají také několikanásobně méně příležitostí samy dospělého upoutat svým projevem.

            Ne všechny děti vyrůstající v ústavech jsou takto „vztahově podvyživeny“, výzkumná šetření interakce v ústavech ukázala, že hezké a snadno komunikující děti jsou schopny navázat pozornost dospělého pečovatele po dobu až čtyřikrát delší než jejich méně šťastní vrstevníci. V situaci, kdy má jedna sestra na starost 10 – 12 stejně starých dětí, nemůže ale ani dobře komunikující dítě dostat to, co má doma jedno dítě, jemuž se plně věnuje jedna matka. Deprivované ústavní děti působí při srovnání se svými vrstevníky vychovávaným v rodinách jako méně nadané, pomalejší (někdy také hyperaktivní v jakýchsi záchvatech aktivity), úzkostné a bojácné, zatížené mnoha druhy zlozvyků (jež se vykládají jako spontánní pokus o naplnění nenaplněné potřeby kontaktu); jejich vztahy k lidem jsou mělčí a přelétavější, i když příležitost ke kontaktu vyhledávají až nutkavě. Tyto následky ústavní výchovy nazývané deprivačním syndromem jsou tím vážnější a tím hůře odstranitelné, čím dříve se dítě do ústavní péče dostalo a čím déle v ní bylo.“ (Matoušek: Ústavní výchova, str. 63 – 65)

8. Závěr

            V úvodu jsem napsala důvod, proč jsem si vybrala právě toto téma. V tomto směru mi tato práce přinesla spoustu nových poznatků, které mi opět pomohli k utváření vlastního názoru na danou problematiku. Byla jsem překvapena, jak je toto téma široké. V práci na pět stránek jsem zajisté nemohla vše vystihnout, přesto si myslím, že jsem podala jakýsi stručný přehled o tom, co kolektivní výchova vlastně je, v jakých zařízeních se především provádí a s jakými se dnes setkává problémy. Už jsem se bohužel nedostala k prognóze a k vizi zlepšujícího se vývoje této péče. Kdybych však chtěla postihnou i tuto kapitolu, musela bych prostudovat mnohem více materiálů a odborné literatury. Především bych se snažila čerpat ze zahraničních trendů, jelikož státy západní Evropy mají jistě více zkušeností z různými přístupy, které se u nás dosud nestihli rozvinout.

            Osobně se přikláním spíše k rozvíjení náhradní rodinné péče např. formou pěstounství, které by se mělo maximálně podporovat a propagovat. Do pěstounské péče se totiž mají možnost dostat i děti s nějakým handicapem, které při osvojení nemohou z tohoto hlediska příliš konkurovat zdravým dětem. Ještě bych ráda podotkla, že nejpodstatnější je samozřejmě jako všude prevence, kterou bych viděla především v práci s rodinou.

9. Použitá literatura

Matoušek O.: Ústavní péče. Slon, Praha 1999

Janský P.: Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních. Gaudeamus, Hradec Králové 2004

Sociální práce 2/2003: Děti a náhradní výchovná péče. ASVSP, Brno 2003

Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů (zákon o ústavní výchově)