Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Základní otázky psychoterapie

Carl Gustav Jung - Základní otázky psychoterapie

 

„...duše je přece místem zrodu všeho jednání, a tím všeho
dění, o něž člověk usiluje! Bylo by nejen těžké, ale dokonce přímo
nemožné vytrhnout libovolně ohraničený kousek z nekonečně široké
oblasti života, v níž duše působí, a prohlásit jej za soukromé hřiště
té či oné vědy.


 Reklama


.. Věda sama žádné hranice nemá a vůbec neexistuje
taková specializace, která by se mohla chlubit úplnou soběstačností. Na svých
hranicích se musí překrývat se sousedními obory, má-li si dělat vážný
nárok na označení věda.“

 

Úvod

Nejznámější částí Jungovy práce je bezesporu jeho teorie
psychologických typů. Neznámější a také nejuznávanější. Přinejmenším
jeho rozdělení na extrovertní typy a typy introvertní doslova „zlidovělo“.
Většina Jungovy další práce, zejména pasáže o archetypech a kolektivním
vědomí jsou však hodnoceny přinejmenším jako sporné.

V této svojí seminární práci se chci věnovat jak Jungově
typologii samé, tak jejím některým okolnostem - zejména její souvislost s
teorií archetypů. Při studiu Jungovy typologie jsem si totiž uvědomila, že
existence introvertního zaměření (které je běžným omylem často zaměňováno
za sobeckou zaměřenost na sebe sama, za sebelásku) je bez existence archetypů
pochybná, dalo by se říci alogická, neboť odvrat od vnějšího světa přece
odporuje schopnosti přizpůsobení se a tím přežití - adaptaci. Téma
adaptace se pak znovu vrací (i když v této práci leží hned na začátku) při
úvaze nad čtyřmi psychickými funkcemi v Jungově typologii užitými. Tři z
funkcí přímo vyplývají z lidské evoluce, která je konec konců evolucí
lidské adaptace na prostředí. Čtvrtá - intuice zůstává tajemnou a je možná
jen sugestivní otázkou, zda i tato funkce tak úzce související s nevědomím
neukazuje k archetypálnímu základu naší psýchy.

 

Čtyři psychické funkce

 

Nejprve názorná ilustrace:

Dva muži se vypotácejí z hospody. Pokřikují na sebe
nadávky a dojde ke rvačce. Jeden z nich upadne a uhodí se hlavou o chodník.

Každý ze svědků bude na průběh incidentu reagovat způsobem,
jenž je pro jeho typ typický:

Percepční typ podá nejjasnější svědectví o tom,
co se stalo. Všimne si výšky, figury a vzhledu obou mužů: jeden byl plešatý
a tlustý, středního věku a přes levé oko se mu táhla jizva; druhý byl
mladší, sportovní blonďák s knírkem. Oba byli v tričku a v džínách,
na nohou měli tenisky. Upadl ten tlustý a o obrubník si narazil pravý spánek.
Bylo přitom slyšet bouchnutí atd.

Myslivý typ interpretuje události v jejich průběhu
a zjišťuje jejich smysl. Oba muži vrávoravě vycházejí z hospody,
rozhodně mají tudíž něco upito. Hulákají na sebe nadávky, takže mezi
nimi vzniká hádka. Spor vyústí ve rvačku – musí tudíž být opravdu
rozohněni, když přikročí k fyzickému násilí. Jeden z nich padá
k zemi, musí to být tudíž ten slabší (nebo opilejší). Prudce se praští
do hlavy, takže je možné, že utrpěl otřes mozku a potřebuje lékařské ošetření
atd.

 

Citový typ na události reaguje hodnotícími soudy:
“Taková odporná scéna!” “To jsou ale nechutní pobudové!” “Tohle
je zaručeně putyka pro ochlasty, kam není radno chodit, když si chce člověk
s někým v klidu popovídat.” “Ten, co upadl si možná hodně
ublížil, ale patří mu to!” atd.

Intuitivní typ celý příběh “vidí”: Jsou to
fotbaloví chuligáni, kteří fandí mužstvům, mezi nimiž už tradičně vládne
rivalita. Hospodský je kvůli tomu, jak sprostě mluvili, vyhodil z lokálu,
a to je rozzuřilo a vyvolalo v nich bojovnou náladu. Muž, který se praštil
do hlavy, jako by k sobě úrazy přivolával – tohle je v jeho životě
jen jedna z dlouhé řady nešťastných náhod. Z rány se mu řine
krev; utrpěl poranění mozku, jež bude vyžadovat chirurgický zákrok.
Nebude moci týdny chodit do práce a jeho ubohá žena zas bude mít co dělat,
aby vyšla s penězi. Tohle se stává lidem, kteří pocházejí ze špatného
kulturního prostředí a v životě jim jde jen o fotbal a pití. A takovéhle
věci se budou dít dál a bude to stále horší, protože neděláme nic pro
to, abychom změnili společnost nebo vylepšili vzdělávací systémy atd.

Podobné postřehy, myšlenky, hodnotící soudy a intuice může
mít kdokoli, kdo by zmíněný incident sledoval, Jung však chce ukázat, že
každý z nás má sklon při registrování událostí dávat jednomu funkčnímu
modu přednost před ostatními třemi. Navyklé užívání daného modu určuje
funkční typ osoby.

 

Jungovy čtyři funkční typy odpovídají prostředkům, pomocí
nichž vědomí získává orientaci ve zkušenosti. Percepce, tj. smyslové vnímání
nám říká, že něco existuje; myšlení nám říká, co to je, cítění nám
říká, zda to je anebo není příjemné; a intuice nám říká, odkud to přichází
a kam to směřuje.

poznámka: Jung pokládá myšlení a cítění za racionální
funkce, kdežto percepci a intuici za iracionální funkce. Zařazení cítění
do racionálních funkcí Jung vysvětluje tak, že cítění zpravidla slouží
k tomu, aby vytvářelo hodnotící soudy o vnitřních nebo vnějších událostech
a určilo zda jsou příjemné či nepříjemné, krásné či ošklivé, žádoucí
či nežádoucí. To vyžaduje hodnotící reflexi ve světle dosavadní zkušenosti,
což podle Junga znamená, že se jedná o racionální proces. Zmatek v této
otázce nastává záměnou emoce s afektem. Bylo by také možné hovořit o
posuzování zaměřeném na hodnoty, či přímo o hodnotící funkci.

 

Původ psychických funkcí

Jak již jsem naznačila v úvodu, původ psychických funcí je
třeba hledat v procesu evoluce - v procesu stále dokonalejšího přizpůsobování
se životním podmínkám. Historie způsobů, jimiž se člověk se svým světem
vyrovnával - se na něj adaptoval - historie adaptačních mechanismů je vepsána
v naší fyziologii, především ve fyziologii mozku:

 

Vegetativní úroveň

 

Sestoupíme-li po stupních fylogeneze k nejstarším vrstvám
lidské psychiky, ocitneme se v nejhlubších vrstvách centrální nervové
soustavy, v oblastech, které zajišťují a řídí nejzákladnější funkce
organismu a jeho elementární reakce vůči prostředí jako reflexy a
instinkty. Tato vegetativní úroveň (jíž fyziologicky odpovídá retikulární
formace - viz obr.1) je zodpovědná za prvotní zpracování podnětů podle
aktuálního stavu organismu a tím za určování směru činnosti organismu. S
čímž souvisí též příslušný stupeň a způsob aktivace.

Vegetativní úroveň je vlastní všem obratlovcům, jde o
mechanismus starý řádově stovky miliónů let. Její funkce je založena na
systému nepodmíněných reflexů, tudíž variabilita reakcí je velmi nízká.
Nezahrnuje více než nejbližší okolí a přítomný okamžik. Její zpětnou
vazbou je pouze aktuální bolest. Pamětí pak systém podmíněných reflexů.
Možnosti adaptace na této úrovni jsou tedy značně omezené, neboť jde o
pouhou reakci na podnět - tedy zde je původ psychické funce percepce.

 

 

Emocionalita

 

Vyšší a tedy mladší vrstvou - řádově desítky milionů
let - je limbický systém, sídlo emocionality - psychické funkce cítění.
Tento mechanismus adaptace je vlastní všem savcům a jeho funkce je založena
na pocitech libosti a nelibosti - tzv. valorizaci. Podnět zpracovaný na
vegetativní úrovni vstupuje do emoční vrstvy jako hrubě směrované napětí
či uvolnění a je zde dále jemněji diferencován v konkrétní emoci s
kvalitou libosti či nelibosti (v závislosti a v rámci na původním podnětu).
Je také porovnáván s dřívějšími prožitky v emocionální paměti a s
jejich výsledky. Emocionalita je tedy obohacena o rozměr minulosti, čímž se
variabilita jejího chování značně rozšiřuje a schopnost adaptace takto
vybaveného jedince vzrůstá.

 

 

Racionalita

„K nejdramatičtějšímu skoku lidského vědomí došlo
asi 3 000 let př. Kr.: objevilo se racionální myšlení. Tuto úroveň vědomí
označují antropologové jako „mentální jáství“ a v řecké
mytologii je symbolizováno Diem zabíjejícím draka. Zeus představuje
racionální myšlení; drak ztělesňuje nadvládu emocí a primitivní úrovně
vědomí.“

 

Výsledek práce emocionální vrstvy vstupuje do vědomí -
lokalizovaného v nejmladší vrstvě lidského mozku - neokortexu (řádově
statisíce let) v podobě prožitku emoce. Na této úrovni probíhá porovnávání
s poznatky nejen vlastními, ale i získanými, probíhá anticipace možných následků
a dochází k výběru nejoptimálnější činnosti.

Tento adaptační mechanismus - racionalita, myšlení - je
vlastní pouze člověku. Její funkce je založena na abstrakci, takže prostor
a čas, který zahrnuje, již není vázán na konkrétního jedince, konkrétní
situaci ani konkrétní okamžik. Díky racionalitě se variabilita reakcí stává
teoreticky nekonečnou a s ní i možnosti jedince přežít. Pro další výklad
nás však zajímá především to, že díky této skutečnosti mohlo u člověka
dojít ke vzniku subjektivity.

 

 

obr.1 - lokalizace fyziologických substrátů adaptačních mechanismů

 

(Retikulární formace, libmický systém, neokortex)


CHARAKTERISTIKA
VEGETATIVNÍ ÚROVEŇ
EMOCIONALITA
RACIONALITA

výskyt
obratlovci
savci
člověk

řádové stáří
stovky mil. let
desítky mil. let
statisíce let

fyziologický substrát
retikulární formace
limbický systém
neokortex

mechanismy substrátu
biochemické
biochemické
potenciály akčních proudů

evoluce substrátu
skončena před milióny let
skončena před milióny let
skončena před 40 000 lety

evoluce funkce
nepokračuje
diferenciace
pokračuje

mechanismus funkce
systém nepodmíněných reflexů - „akce - reakce“ -
percepce
valorizace - hodnotící funce - cítění
abstrakce - myšlení

zpětná vazba
bolest
nelibost
nezdařená anticipace

časová dimenze
přítomnost
přítomnost a minulost
přítomnost, minulost a budoucnost

plynutí času
dáno hormonálně
dáno libostí a nelibostí
dáno abstraktně

prostor
vymezen podmíněnými reflexy
vymezen prožitky libosti a nelibosti
abstraktní vícedimenzionální kontinuum

možnost volby
úzká
širší
nejširší

stupeň subjektivity
rudimentární (bolest)
v prožitku
v uvědomění

vztah k prostředí
součást
součást
izolace

(=> destruktivní)

zpracování informací
přímé
přes vegetativní filtr
přes vegetativní a emocionální filtr

Podíl na psychické činnosti
neměnný
klesá
roste

zdroj aktivace
vlastní
vegetativní úroveň
vegetativní úroveň

paměť
podmíněné reflexy
obrazná
znaková

reprezentace prostředí
úhrn signálů
úhrn obrazů
úhrn znaků

 

 

 

tab.1 - Některé charakteristiky
adaptační vybavenosti člověka

 

(pramen: V. Rollo: Emocionalita a racionalita)

Intuice?

 

Čtvrtá psychická funce - intuice zůstává záhadou. Jung ji
přímo nedefinuje, používá ji jako samozřejmost. Ani jinde se o ní příliš
nedočteme:

intuice: schopnost bezprostředně postihnout pravdu, získat
poznatek bez logické úvahy a nezávisle na zkušenosti a praxi; řazena k zákl.
psych. funkcím a jako pomocná v kognitivních procesech; i. lze dělit na
citovou a intelektuální

(Pavel Hartl: Psychologický slovník)

intuice: (lat.) 1. filoz.: schopnost postihovat pravdu cestou
bezprostředního nazírání bez předchozího log. důkazu.; Platón ji chápal
jako přímé zření idejí, R. Descartes jako jasné a zřetelné evidentní
chápání racionálních pravd. Dial. mat. odmítá mystický výklad a spatřuje
racionální jádro koncepcí i. v uznání momentu bezprostřednosti poznání,
spojení smyslového s racionálním a vědomého s neuvědomělým. I. není
izolována od ostatních cest poznání, je jejich zákonitým projevem, zejm. v
situacích naléhavé potřeby okamžité a celkové orientace; přitom
jednotlivé články poznávacích procesů zůstávají nevědomé a ve vědomí
se objevuje jen výsledek. I. může postihnout pravdu, ale prokázat pravdivost
lze jen log. důkazy.

 

2. psychol.: způsob získávání poznatků bez log. úvahy a
analýzy, nezávisle na přímé konfrontaci s realitou; vybavování zkušenosti,
která neprošla jasným uvědoměním, zůstala pod prahem vědomí, a
zanechala ve vědomí latentní stopy. Hl. znaky i.: náhlost, neočekávanost,
bezděčnost a spontaneita nalezeného řešení. Přes zdánlivou náhodnost a
iracionalitu zření je i. projevem a výsledkem zákonité aktivity lidské
psychiky. V psychol. kontextu je ztotožňována s takovým gnozeologickým
aspektem myšlení, který je nezávislý na smyslově jasném podnětovém
poli. V tomto smyslu se i. chápe jako: a) názorné poznání protikladné poznání
symbolickému (slovnímu), které je „prázdné“; b) názorné poznání,
které je bezprostředně jisté a jasné v protikladu k poznání (myšlení)
diskurzivnímu; c) poznání, v němž není vnější objekt při subjektu
smyslově přiřazen, ale je v něm sám vytvářen. I. jako psychický fenomén
představuje nezbytný předpoklad tvůrčího myšlení.

Malá československá encyklopedie, rok vydání: 1986

V každém případě však funkce intuice ukazuje někam mimo vědomou
oblast. Pojem nevědomí je dnes samozřejmě běžný, avšak tato myšlenka je
často spíš jen módní frází, než skutečně uvědomovanou realitou. Je
odkazována do kompetence odborníků, jakoby jen oni byli postiženi touto
nemilou příhodou. Všeobecně si svého nevědomí nejsme vědomi.

Nevědomí a jeho kompenzační funkce

„Naše osobní psychologie je pouhou tenkou pokožkou, lehkým
čeřením na hladině oceánu kolektivní psychologie. Onen mocný faktor, ten
faktor, který mění náš život, který mění povrch nám známého světa a
vytváří dějiny, je kolektivní psychologie. A kolektivní psychologie se řídí
zákony, jež se zásadně liší od zákonů našeho vědomí.“

Nevědomí totiž neleží nedosažitelně skryté pod vrstvami
naší mysli, ani jej není třeba odhalovat namáhavým hlubinným pátráním.
Jeho vlivy se naopak neustále promítají do běžného - vědomého - života,
a to v tak, že někdy připadá obtížné rozhodnout, které vlastnosti nebo
činy lze přičítat vědomí a které nevědomí.

Vztah nevědomí k vědomí je totiž kompenzační. Jung ve své
charakteristice typů hovoří o tendenci k určité jednostrannosti v průběhu
psychického dění - k přednostnímu postavení některé z funcí či některého
z faktorů - objektivního nebo subjektivního. Extrovertní typ je například
v neustálém pokušení zbavit se (zdánlivě) sám sebe ve prospěch objektu a
svůj subjekt asimilovat k objektu. Introvert zase naopak (viz obr. 2). Jung
poukazuje především na důsledky, které mohou vyplývat z přehánění
extrovertního zaměření - tj. převládajícího zaměření naší
civilizace - a to na škodlivé potlačení subjektivního faktoru. Podle toho
lze očekávat, že psychická kompenzace vědomého extrovertního zaměření
bude zdůrazňovat subjektivní moment, to znamená, že v nevědomí se bude
projevovat silně egocentrická tendence. Nevědomí soustřeďuje energii na
subjektivní moment, tedy na všechny ony potřeba a nároky, které jsou
extrovertním vědomým zaměřením potlačeny nebo vytěsněny (neboť
orientace podle objektivně daného znásilňuje spoustu subjektivních citových
hnutí, názorů, přání a potřeb a olupuje je o energii, která by jim přirozeně
měla připadnout). Úplné přizpůsobení se objektu proto naráží na
protest potlačené minority. Z této zcela obecné úvahy pak Jung odvozuje,
proč nevědomé nároky extrovertního typu mají vlastně primitivní a
infantilní, egoistický charakter. ... Vpravení se do objektivně daného a
asimilace objektivně danému zabraňuje uvědomění nedostatečných
subjektivních hnutí. Tyto tendence (myšlenky, přání, afekty, potřeby,
city atd.) získávají podle stupně svého vytěsnění regresívní
charakter, to znamená, že čím méně jsou uznávány, tím jsou infantilnější.
Tedy čím úplnější je vědomé extrovertní zaměření, tím infantilnější
a archaičtější je nevědomé zaměření. Někdy je to až brutální
egoismus rozsáhle překračující to, co je dětské, a hraničící s hanebným
a ničemným, jenž charakterizuje takové nevědomé zaměření. Neboť
charakteristickou vlastností nevědomých tendencí je, že v té míře, jak
jsou vědomým neuznáváním olupovány o svou energii, dostávají destruktivní
charakter. Obdobně totéž však platí i naopak - o přehánění introvertního
zaměření. Hlavním závěrem z řečeného je, že vždy existuje určitá
oblast na níž je kladen důraz, zatímco opačná strana polarity leží ve stínu,
odkud se ovšem - hlasitě - hlásí.

 

 

 

obr.2 - „kompenzační“ funkce
nevědomí, Stín

 

Archetypy

Nevědomí ale není jakousi jednolitou ani konečnou oblastí,
jež je nám neznámá:

vnímání

myšlení

cítění

intuice

paměť

subjektivní komplex funkcí

afekty

invaze

OSOBNÍ NEVĚDOMÍ

KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ


tab.2 - Jungovo rozvrstvení psychiky jedince podle funkcí

 

 

 

ektopsychická sféra
endopsychická sféra


Prostřednictvím kolektivního nevědomí je každý jedinec
spojen s před- či nad- osobní sférou světa archetypů:

 

 

obr.3 - schéma kolektivního nevědomí
a v něm spočívajících archetypů,

 

A-C - jednotlivé osoby

 

 

Archetypy

 

Archetyp [ řeč.] , pův. podoba, pravzor. O archetypech víme
příliš málo na to, jak mnoho ovlivňují, determinují naše poznání, nás
samotné. Dalo by se dokonce říci, že v konečné instanci poznáváme jen
to, co nám dovolují poznat naše archetypy. V reakci na přehnanou objektivitu
doby můžeme být dokonce v pokušení tvrdit, že veškeré poznání je pouze
poznáním archetypů.

 

„...nic námi nemůže být pochopeno, co by nevyvolávalo některou
z našich vzpomínek. Nemůžeme nic připustit, dokud neporovnáme fakt s předchozím
faktem uchovaným v naší paměti... bez tohoto přetlumočení by pro nás zůstal
(svět) nesrozumitelný... Každým počitkem tak vyplouvá na hladinu vědomí
zapomenuté mentální schéma, znak odpovídající již procítěnému dojmu.
To umožňuje zařadit tento znak do tematického souboru paměti, a proto jej i
poznat a přijmout.“

 

„Dešifrovat zprávu znamená vnímat symbolickou formu.“

„Je velký omyl předpokládat, že duše novorozeně je
tabula rasa v tom smyslu, že uvnitř není vůbec nic. Jelikož dítě přichází
na svět s diferencovaným, dědičností předurčeným, a proto také
individualizovaným mozkem, projeví vůči smyslovým vzruchům, které přicházejí
zvenčí, ne nějakou, ale naopak specifickou pohotovost, což ihned podmiňuje
zvláštní (individuální) výběr a utváření apercepce. Tyto pohotovosti
jsou prokazatelně zděděné instinkty, a dokonce i rodinně podmíněné
preformace. Jsou to na instinktech založené, apriorní a formální podmínky
apercepce. Její existence dává dětskému světu a snovému světu dospělých
antropomorfní pečeť. To jsou ony archetypy...“

Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, ale vždy
je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož
vody tekly dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely,
tím pravděpodobnější je, že se tam dřív či později znovu vrátí.
Podle jsou to ony faktory a motivy, které řadí psychické elementy do určitých
obrazů. Existují „předvědomě“ a tvoří nejvlastnější strukturu
lidské duše jako takové. Je možné je přirovnat k nenázorné, potenciální
existenci krystalové mřížky v mateřském roztoku. Obsahy (kolektivního)
nevědomí jsou tak ve vědomí zastoupeny jako typické sklony a způsoby vnímání
a chápání. Jedinec je zpravidla pojímá jako závislé na objektu, a to v
podstatě nesprávně, neboť pocházejí z nevědomí a působením objektu
jsou jen vybavovány.

poznámka: Když se na tomto místě vrátíme k otevřené otázce
intuice, nemůže nás nenapadnout spojitost intuice a takovéhoto „vnitřního“
poznávání - jakého Platónovského znovurozvzpomínání.

„...za základní rysy individuálního lidského života
bychom mohli označit přiměřenost a jedinečnost. Archetyp je absolutní,
univerzální a věčně se opakující, a proto je nezbytné, aby se svým
praktickým výkladem přizpůsobil omezeným možnostem individuálního lidského
života a jeho daným materiálním podmínkám a aby se obecnost archetypu proměnila
v jedinečnost čili aby se jeho obecné latentní možnosti rozvinuly a vytříbily
do konkrétní podoby... „Existencí“ lze podle toho rozumět takový způsob
života, v němž programově dochází k rozvíjení, diferenciaci a
transformaci archetypů v rámci konkrétně vymezených životních podmínek
lidského jedince.“

 

Převažuje-li orientace na objekt a objektivně dané tak, že
nejčastější a nejdůležitější rozhodnutí a jednání nejsou podmíněna
subjektivními názory, nýbrž objektivními poměry, mluvíme o extrovertním
zaměření. Introvertní typ se od extrovertního liší tím, že se
neorientuje převážně na objekt a na objektivně dané, nýbrž na subjektivní
faktory. Nesmíme totiž zapomínat, že veškeré vnímání a poznán je podmíněno
nejen objektivně, ale i subjektivně. Vnímám svět vždy jako „svůj obraz
tohoto světa“.

To, jak bude člověk na incident reagovat, je navíc ještě
ovlivněno jeho charakteristickým zaměřením. Extrovert spíše
zasáhne, poskytne první pomoc, zklidní útočníka, zavolá sanitku atd., od introverta
je naopak možné očekávat, že bude pozorovat, zaznamenávat a vnitřně
reflektovat události a nijak nezakročí…

Kombinací dvou typů zaměření - extrovertního a introvertního
- a čtyř funkčních typů - percepčního, citového, myslivého a intuitivního
- teoreticky vznikne osm psychologických typů: extrovertní percepční typ,
introvertní percepční typ, extrovertní intuitivní typ, introvertní
intuitivní typ a tak dále. Jung vypozoroval, že lidé jen zřídka užívají
výhradně jedné funkce a obyčejně si rozvíjejí funkce dvě, většinou
jednu racionální a jednu iracionální. Jedna z nich se stává hlavní
funkcí, druhá pomocnou. Druhé dvě funkce zůstávají poměrně nevědomé a
jsou spojovány se stínem. Tak která je méně vědomá, bývá nazývána
funkcí inferiorní neboli méněcennou. Je proto neobvyklé, aby měl určitý
člověk rozvinuté myšlení i cítění, percepci i intuici. Racionální
funkce, tj. myšlení a cítění, lze stejně jako iracionální funkce,
percepci a intuici, chápat jako dvojici protikladů. Extrovertní myslivě-percepční
typ by měl introvertní citově-intuitivní stín a naopak. Tyto zákonitosti
je možné vyjádřit pomocí diagramu.

Extrovertní percepční typ: Lidé tohoto typu se v prvé
řadě zajímají o objektivní skutečnost, o to, jak věci opravdu jsou. Bývají
v zásadě realističtí a praktičtí, soustředí se na detaily a nemívají
čas na abstrakce, povahy o hodnotách či smyslu. Jejich stálým cílem je
“mít smyslové vjemy a pokud možno se z nich těšit”. Aktivně
hledají vzrušení v nebezpečných sportech a tíhnou k tomu stát
se požitkářem, který žije přítomným okamžikem a tak jako Epimétheus se
příliš nestará o budoucnost. Mohou proto být vynikajícími společníky.
Jejich heslo zní: “Jezme, pijme a veselme se, neboť zítra zemřeme.” Někdy
ostatním připadá, že jsou povrchní a bezduší. Pokus se s nimi
psychiatr setká při své praxi, bývá to zpravidla kvůli různým závislostem,
fetišismu či obsedantně-nutkavé neuróze.

Stín: jejich méněcennou funkcí je intuice, a ta jelikož je
introvertní, je vyvolávána vnitřními událostmi a nevztahuje se k vnějšímu
dění. Když je aktivována, dává vzniknout neblahým tušením, která bývají
zcela nesprávná. Následkem toho se mohou lidé této kategorie zdánlivě bez
důvodu náhle začít chovat paranoidně nebo nepřátelsky. Vlivem primitivní,
nestrukturované intuice také mohou překvapit své okolí tím, že propadnou
nějakému esoterickému kultu, například antroposofii, či nějaké formě
archaického mysticismu.

Příklady: inženýři, podnikatelé, stavbaři, automobiloví
závodníci, žokejové, rogalisté, horolezci, fakty posedlý pan Grandgrind z Dickensových
Zlých časů.

 

Introvertní percepční typy

“Zatímco extrovertní percepční typ je veden intenzitou
objektivních vlivů, introvertní typ je veden intenzitou subjektivních vjemů
vyvolaných objektivními podněty,” říká Jung. Emma Jungová, která se
sama řadila k tomuto typu, se přirovnávala k velmi citlivé
fotografické desce. Každý detail je zaznamenán a může být kdykoli vědomě
vyvolán z paměti. Tito lidé mají živé vzpomínky na místa, barvy,
pasáže z knih, zvuky, rozhovory, vůně, chutě, hmatové vjemy a podobně.

Stín: jejich méněcennou funkcí je extrovertní intuice;
je-li aktivována, podněcují ji vnější události. Působení takové
intuice bývá ve své podstatě negativní. Když introvertní percepční typy
užívají to málo intuice, které vlastní, zpravidla si vybírají to, co je
na situaci špatné: na všem hledají kaz, všude věští něco nekalého.
Jejich předtuchy bývají vesměs nesprávné. Může to vést k temným
prorockým představám o tom, co by se mohlo stát ve vnějším světě.
Jestliže se lidé tohoto typu nervově zhroutí mají sklon být paranoidní.

Příklady: přední francouzští impresionističtí malíři,
kteří reprodukovali vlastní živé vnitřní dojmy skutečnosti.

Extrovertní myslivé typy

Lidé tohoto typu řídí své konání na základě intelektuální
úvahy ovlivňované vnějšími kritérii. Umějí řešit problémy,
reorganizovat podniky, vyjasňovat otázky a oddělovat zrno od plev. Skoro vždycky
se zabývají vnějšími okolnostmi, a nikoli teoriemi či ideami. Milují čistě
praktické zásady, které se snaží uplatňovat ve všech situacích, v nichž
se ocitnou. Ostatním mohou připadat chladní a rezervovaní, protože cítění
podřizují myšlení.

Stín: introvertní cítění. Jeho vlivem vznikají pocity a
hodnotící soudy, jež jsou primitivní, nestrukturované a špatně vyjádřené.
Extrovertní myslivý typ má tendenci pokládat své osobní vztahy za samozřejmé
a neuvědomovat si pocity lidí okolo sebe. Jeho archaické cítění může někdy
zapříčinit, že zcela změní politické či náboženské vyznání nebo učiní
stejně náhlou změnu v oblasti svých vztahů.

Příklady: právníci, státní úředníci, obchodní poradci,
výzkumní pracovníci, technici, Voltaire, myslitel a ateista, který celý život
ostře kritizoval církev a na smrtelném loži náhle konvertoval ke
katolicismu a žádal o poslední pomazání.

Introvertní myslivé typy

Konání tohoto typu je též založeno na intelektuálním uvažování,
je ale ovlivňováno vnitřními kritérii. Tito lidé nemívají příliš zájem
o dění ve vnějším světě a v zásadě je zajímají teorie a myšlenky.
Když člověk pročítá, co je o tomto typu psáno v Psychologických typech,
uvědomí si, že Jung popisuje sebe samého: „Největší důležitost přikládá
rozvinutí a prezentaci subjektivní ideje, počátečního symbolického
obrazu, který se matně vznáší kdesi uvnitř mysli.“ Jungova teorie
psychologických typů je vlastně dobrým příkladem práce introvertního myšlení:
je to důkladně propracovaný systém, postavený na jasných protikladech a
vyváženosti, který je pak aplikován, jako všechny typologie, na
psychologická data. Lidé tohoto typu jsou rádi ponecháni sami se svými myšlenkami
a často dávají přednost samotě před společností. Bývají intelektuálně
soběstační - příliš jim nezáleží na tom, zda jejich myšlenky mají
ohlas, anebo nemají.

Stín: extrovertní cítění. Může být uvedeno v činnost ve
vztahu k vnějším objektům, introvertnímu myslivému typu činí ovšem velké
problémy své city poznat a podělit se o ně s jinými. Jelikož je cítění
primitivní a z velké části nevědomé, může se projevovat donkichotsky a
nepředvídaně: takovýto člověk se zničehonic může silně rozrušit,
pokud se lidé či věci nechovají tak, jak by se podle něho chovat měli; může
si vytvořit náklonnost k nevhodnému partnerovi, což mívá katastrofální následky.

Příklady: filozofové, „intelektuálové“, matematici,
teoretici vědních oborů; Bertrand Russel.

 

Extrovertní citové typy

Pocity, hodnoty a soudy těchto osob bývají konvenční a v
souladu s názory a cítěním těch, s nimiž se pravidelně stýkají. Tito
lidé jsou tedy přívětiví, dobře vycházejí s ostatními a v kolektivu
jsou oblíbení. Nemají rádi samotu a introspekce se jim zdá morbidní a
depresivní. Když přijde čas nouze, na jejich pomocnou ruku je spolehnutí.

Stín: introvertní myšlení. Jung: „Nevědomí tohoto typu
obsahuje především zvláštní typ myšlení - myšlení, které je infantilní,
archaické a negativní.“ Takové myšlení je omezené, nestrukturované a
cynické. Může přijít ke slovu při ošidném ospravedlňování citového
stavu dané chvíle, což je taktika, která silně popuzuje extrovertní myslivé
typy. Jestliže extrovertní citový typ zastává nějaký intelektuální systém,
často se stává fanatikem, neboť jej není schopen promyslet. Když se nervově
zhroutí, může u něj propuknout hysterie nebo mánie.

Příklady: herci, Oscar Wilde.

 

Introvertní citové typy

Lidé tohoto typu mají vysoce diferencovaný soubor hodnot,
které si spíše nechávají pro sebe. Mohou nicméně na základě standardů,
které svým způsobem života zosobňují skrytě působit na své okolí.
Mohou skupině lidí dodávat etickou základnu, a to nikoli proslovy a kázáními,
nýbrž prostě svou přítomností. „Většinou bývají tišší, nepřístupní,
těžko pochopitelní... harmoničtí, nenápadní, působí dojmem příjemného
vnitřního klidu... nijak netouží působit na druhé, dělat dojem, ovlivňovat
je nebo je jakkoli měnit... nesnaží se příliš reagovat na skutečné city
jiných... Zachovávají benevolentní, byť kritickou neutralitu spojenou s mírným
pocitem nadřazenosti...“ Na tomto typu se ukazuje rčení „tichá voda břehy
mele“.

Stín: extrovertní myšlení. Stejně jako u extrovertního
citového typu je myšlení konkrétní a primitivní, jelikož je však
extrovertní, jeví sklony otrocky se držet objektivních fakt. Když se pak
takovíto lidé pokusí užít své myšlení, zpravidla se utápějí v
detailech a pro stromy nevidí les. Nervové zhroucení obvykle vede k depresím.

Příklady: Rainer Maria Rilke, snad i Mona Lisa.

 

Extrovertní intuitivní typy

Lidé tohoto typu mají ve zvyku užívat v kontaktu s vnějším
světem intuice. Intuitivním typům narozdíl od typů percepčních nejde o
to, jak věci doopravdy jsou, nýbrž o to, co se s nimi dá dělat. „Intuice
není pouhé vnímání či pohled, ale aktivní tvůrčí proces, který z
objektu nejen bere, ale rovněž do něj vkládá.“ Extrovertní intuitivní
typy jasně vidí možnosti, jež tkví v podstatě dané situace, a umějí předvídat
budoucí vývoj. Jestliže však myšlení není jejich pomocnou funkcí, nedaří
se jim u započatých projektů vytrvat, aby je dovedli do úspěšného konce.
Mají vynikající inovační schopnosti a rutina je nudí. Najdou si nové přátele,
koníčky či myšlenky kvůli jejich zajímavým možnostem a pak je stejně
rychle opustí, když se objeví možnosti jiné.

Stín: introvertní percepce. „Intuitiv samozřejmě má
vjemy, nenechává se ovšem vést jimi samotnými, užívá je jen jako výchozí
bod pro své představy.“ Tito lidé si nicméně nejsou svých smyslových
vjemů zcela vědomi, a v důsledku toho si nemusí vždy všimnout, že jsou
unavení, hladoví nebo že je jim zima. Pokud je jejich introvertní percepce
aktivována, může způsobit, že špatně interpretují zprávy, které jim
podávají jejich smyslové orgány, a mohou pak mít hypochondrické sklony
nebo se poblázní do diet a cvičení pro zdraví.

Příklady: novináři, burzovní makléři, podnikatelé,
investoři do věcí, jež „mají budoucnost“.

 

Introvertní intuitivní typy

Tito lidé „se nezabývají vnějšími možnostmi, ale tím,
co ze sebe vnější objekt uvolňuje.“ Mají tendenci využívat mechanismu
reifikace (tj. zacházejí s ideami, obrazy či vhledy, jako by to byly skutečné
předměty). „Pro intuici tedy nevědomé obrazy nabývají povahy věcí.“
Podobně jako Jungovi samému, který byl v prvé řadě intuitivní introvert
(s myšlením jako pomocnou funkcí), jim činí obtíže, aby své myšlenky sdělili
druhým jednoduše a přehledně, neboť postupují obraz po obrazu, myšlenku
po myšlence, „honí se za každou možností v lůně nevědomí“, jak říká
Jung, přičemž obvykle přehlížejí, jako osobní důsledky tyto možnosti
mohou mít. „Kdyby tento typ neexistoval Izrael by neměl žádné proroky.“
Někdy mívají úžasný vhled do věcí a dokážou-li se přinutit, aby jej
dostatečně srozumitelně vyjádřili, mohou na něm jiní stavět.

Stín: extrovertní percepce. Toto smyslové vnímání je do
značné míry nevědomé, a proto jim neustále hrozí nebezpečí, že ztratí
kontakt s vnější skutečností. Jestliže se nervově zhroutí, objeví se u
nich schizofrenické symptomy. Leckdy mívají schizoidní osobnost, což byl v
dětství i Jungův případ. Nemají příliš ponětí o praktických
detailech a špatně se orientují v prostoru a čase, mají sklon zapomínat
domluvené schůzky, málokdy jsou dochvilní a lehce se ztratí na neznámých
místech. Slabý vztah ke skutečnosti spolu s hloubkou jejich vhledů některé
z nich dovádí k pocitu, že patří k „zneuznaným géniům“. Jejich
postoj k sexualitě může být primitivní a nevhodný. Mohou být špatnými
milenci, protože si neuvědomují, co se děje v jejich vlastním ani v
partnerově těle.

Příklady: vizionáři, proroci, básníci, psychologové
(nikoli ti experimentální a akademičtí), umělci, šamani, mystikové a blázni;
Nietzsche.

Na závěr

Hodnocení z Kratochvíla:

Jungově analytické psychologii lze vytknout, že pojmy v ní
nejsou jednoznačně definovány a někdy se používají v různém smyslu a že
jeho koncepce archetypu a kolektivního nevědomí jsou záležitostí spíše víry
než empirické ověřitelnosti. Současní příznivci Junga však přistupují
k jeho pracím s velkou citlivostí a pietou, odhalují bohatství a moudrost v
jeho myšlenkách a při dojmu protiřečivosti, rozporů a nejasností doporučují
nad Jungovými podněty meditovala a vstřebávat je postupně. Zdá se, že užitek
ze systematického studia Jungových spisů může mít čtenář buď osobnostně
vyladěn či disponován sklonem k introverzi, meditaci, duchovnu a filozofickému
myšlení, nebo se k němu musí propracovat životní cestou s hledáním,
utrpením, zklamáním a pochybnostmi.



+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama