2. Historie smrti a umírání

Každému, kdo se narodí, je předurčena také smrt. Smrt je podmínkou života a nelze nad ní zvítězit.

Jediné co může člověk udělat je, že ji bude respektovat. Fakt, že život není nekonečný si lidé uvědomovali vždycky. V historii je však vidět zřetelný rozdíl v přijímaní smrti jako součástí života. V dávných dobách byla smrt chápána jako mezerník mezi těžkým pozemským životem a rajským životem věčným. Často se dočteme, že se lidé dožívali relativně nízkého věku. Ať už kvůli kojenecké úmrtnosti, neléčitelné infekci zranění či špatné výživě, které snižovaly šanci dožít se dospělosti. Celé generace byly srozuměny se smrtí a jednotlivci se v průběhu svého života učily umírat, když pozorovali smrt v okolí, nebo pomáhali těm, kteří umírali. Smrt byla součástí života. Lidé umírali často o hladu, ve špíně a bez jakékoliv pomoci nejen doma, ale i na ulici. Každé umírání znamená loučení. Loučení se vším co měl člověk rád a se všemi co měl rád. Tehdy a možná i dnes byla a je útěchou myšlenka v posmrtný život. Lidé často používali výraz „ Co Bůh dal, co Bůh vzal. “ Nemoc a smrt jsou v Bibli popsány jako porušení řádu, související s lidskou odcizeností k Bohu nebo jako „trest Boží.“ Odpověď na otázky jak, kde a kdy se zde vzala nemoc, bolest, zlo a smrt bohužel v Bibli nenajdeme.

3. Co je to smrt

Smrt je individuální zánik organismu. V současnosti je smrt zpravidla konečným stadiem nějakého patologického procesu.Někdy bývá označována také jako „lékařská smrt.“ Tento pojem udává smrt v důsledku nemoci, ke které dochází v nemocnici. Rychlost smrti je různá. Rozlišujeme smrt náhlou, rychlou a pomalou. Pojem náhlá smrt je nejčastěji spojována s tragickou smrtí, jako je úraz či autonehoda. Pojem rychlá smrt označuje nemoc, která je příčinou brzkého skonu, to je například infarkt myokardu. Asi úplně nejhorší, alespoň podle mého názoru,je smrt pomalá. Dochází k ní v relativně dlouhém čase a ohlašuje se nejrůznějšími obtížemi. Umírající strádá a musí se smířit se smrtí, stejně tak jako jeho příbuzní. Smrt můžeme také rozdělit podle toho v jakém věku přichází. Rozlišujeme tak smrt předčasnou a přiměřenou. Přiměřená je častěji označována jako „požehnaný věk.

4. Historie péče o umírajícího

Představa péče o umírající bývá často naprosto zidealizovaná. V posledních dvou staletích můžeme mluvit u takzvaném modelu domácího umírání.Do té doby byla péče o většinu lidí laická a často dokonce žádná. Naléhavým úkole společnosti byl proto úkol, zajistit každému umírajícímu alespoň částečné materiální zabezpečení a pokrýt nejdůležitější fyzické potřeby. O sociálních otázkách spojených s umíráním a smrtí nemohla být ani řeč. O psychických potřebách, tak jak je známe dnes se také nejednalo. Lidé často věděli jak se mají vůči umírajícímu chovat a často i sám umírající věděl co se od něj očekává. Umírající čerpal ze své vlastní zkušenosti, neboť téměř každý za svůj život stál u lůžka umírajícího.
Duchovní péče byla součástí každého rituálu, týkajícího se smrti. Tyto rituály zajišťovali kněží. Jistě by bylo možné sledovat, jakým způsobem se ujímali péče o umírající obce, církev i šlechta. Snaha o pomoc potřebným lidem, byla vidět na vzniku na vývoji chudobinců, chorobinců, špitálů, ale i pastoušek. Situace umírajících byla po dlouhá staletí neutěšená. Jen mocní a bohatí měli při umírání jistá privilegia. Jedním z nich byla přítomnost lékaře u lůžka.Většina lidí však přítomnost postrádala nejen v závěru, ale i během života.

4.1. Domácí model umírání

Dnešní situace umírajících, především jejich citové strádání v důmyslných institucích, je pochopitelně poměřována s ideálem Tzv. domácího umírání. Tento ideál spočívá v představě o hřejivé náruči všech blízkých, kteří zvládli laskavý doprovod při umírání. Vše, ale bohužel nebylo tak ideální. Umírající v dané chvíli sám zhodnotil vlastní situaci a poznal, že nastala jeho poslední hodinka. Svolal členy rodiny a vyslovil poslední přání. Pak se s nimi rozloučil a byl zavolán kněz. Ten připravil nemocného na neznámou cestu a poskytl mu nepřesně užívané „poslední pomazání.“ Umírající se pak zklidnil a dále už jen trpělivě čekal na svou smrt. Pokud trpěl silnými bolestmi,byl povolán lékař, který mu podal injekci zklidňujícího morfia. Je nutné ale dodat, že takové to umírání známé z beletrie bylo spíše vzácností, než pravidlem. Mnoho lidí rodinu vůbec nemělo, nebo ji mělo nefunkční. Ani lékař nebyl pravidelným účastníkem. Příčinou byl jednak nedostatek lékařů a jednak neschopnost rodiny zajistit alespoň minimální honorář. Proto bývalo morfium jediný výrazný a často i jediný způsob úlevy. Jedině pozitivum bylo, že nemocní, kteří měli rodinu, neumírali osamoceni.

Umírání bylo sociálním aktem. Rodinní příslušníci si rozdělovali pečovatelské role. Psychickou oporou jim byla vlastní víra, kněz a také sousedé. V dnešní době umírající postrádají psychickou podporu, proto často vzpomínají na domácí model umírání a často přehlíží negativa. Je třeba ale zdůraznit, že každý člen rodiny se v průběhu života setkal s umírajícím a se smrtí. Každý tedy věděl jak vypadá umírání a smrt z blízka. Lidé dokonce uměli předpovídat jednotlivé fáze umírání. Lidé ovládali tradiční ošetřovatelské úkony a prováděli je. Nabízeli zesláblému umírajícímu polévkové vývary a tekutiny. Přikrývali nemocného několika vrstvami přikrývek, protože správně tušili, že vysílený organismus pociťuje chlad. Nepřekvapovala je změna barvy kůže ani světloplachost. Když dotyčný zemřel, nejstarší syn mu zpravidla zatlačil oči a někdo z přítomných otevřel okno, aby mohla duše zemřelého odlétnout. Omýt mrtvé tělo, podvázat bradu a obléci mrtvého patřilo k zvládnutým dovednostem. Nikoho nepřekvapilo, že vzhledem k ochabnutí svěračů, může dojít k mikci či defekaci. Tento pravidelný proces není dnešnímu člověku znám, a dojde- li k němu, pak je laiky hodnocen jako něco zcela nepatřičného. Dnešní člověk tyto znalosti nemá a je většinou přesvědčen, že péče o umírajícího je prací zdravotníků. Setkání se smrtí v dnešní době bývá velmi vzácné a proto pozdní setkání se smrtí bývá doprovázeno panickým strachem a bezradností.

4.2. Institucionální model umírání

Institucionální model se vyvíjel postupně. Nejprve bylo nutné zajistit, aby každý umírající měl čisté lůžko,teplo, jídlo, pití a základní hygienické zázemí. Nemocní byli většinou umísťováni do azylových domů ( chudobince) a později do zdravotnických zařízení. Umírajícím nebyla dlouhou dobu věnována z hlediska ošetřovatelství žádná speciální pozornost. Nemocní umírali na lůžku ve velkém pokoji mezi ostatními pacienty. Ve snaze zlepšit tuto situaci vznikla praxe tzv. bílé zástěny. Tato zástěna se začala používat ve 20.letech 20 století. Měla zajistit umírajícímu klid a ušetřit ostatní pacienty pohledu na umírajícího. Postupem času se začal vyčleňovat samostatný pokoj pro umírající. Bílá zástěna se v některých zařízeních používá dodnes, ale převoz na samostatný pokoj je už minulostí.
Nemocní věřili na zázraky a lékaři využívali milosrdné lži. Proto nic netušící pacient, který byl schopen posoudit význam převozu ihned pochopil, že nastává jeho konec a že bude umírat v naprostém osamění. Tento postup měl také negativní vliv na psychiku ostatních nemocných,

kteří se obávali, že je v nejbližší době potká stejný osud. Postupně se uchytilo přesvědčení, že umírající potřebuje klid a pořádek. Ten byl zajištěn tak, že příbuzní byli vyloučeni z péče o nemocného. Návštěvní hodiny ve středu a neděli byli striktně dodržovány a tak v době, kdy nemocný potřeboval podporu rodiny mu byla toto možnost odepřena. Bylo sice možné vystavit takzvané mimořádné propustky, ale těch příbuzní příliš nevyužívali. Báli se, že by nemocný mohl vytušit, že se blíží jeho konec a žádný z příbuzných nechtěl být poslem těchto špatných zpráv. Příbuzní se domnívali, že bude lepší, když těžce nemocného nechají umírat v rukou profesionálů, kteří to jistě umí nejlépe. A tak moderní člověk umírá sám, obklopený bílou zástěnou a v péči zdravotníků, kteří jsou pro něj stejně jen cizí lidé. Veřejnost tak odsunula těžce nemocné do nemocnic v naději, že ona „vítězná medicína“ dokáže zabránit smrti a zajistit důstojný odchod ze života. Dnešní medicína se snaží za každou cenu tedy i za cenu dystanázie zabránit smrti. Stinné stránky tohoto modelu jsou zjevné, chladná profesionální péče, naděje ve vítěznou medicínu a osamocení.

5. Psychologie umírání

Měli bychom začít tím, co se děje s člověkem, pokud se dozví, že trpí nevyléčitelnou chorobou, co to znamená pro něj, pro rodinu a příbuzné. Je logické, že když je stanovena diagnóza nevyléčitelné nemoci, člověk je zasažen vlnou šoku, zděšení a paniky. Během několika minut se dosavadní život zboří jak domeček z karet.To co bylo pevně dáno už nestojí, co mělo smysl, to už smysl nemá.Člověk je bezradný a diagnózu odmítá přijmout. Samozřejmě zde vyvstává otázka jak, komu a zda vůbec něco takového někomu sdělit.Člověk si najednou není jistý, jestli jsou jeho nejbližší schopni tuto skutečnost přijmout.Rodina se o onemocnění stejně dozví, proto je lepší jim tuto diagnózu sdělit, aby měli možnost nabídnout podporu a pomoc. Asi největší chybou bývá, dozví-li se diagnózu jako první rodina. Ta má potom tendenci chránit nemocného před pravdou, zapírá, lže a celou situaci tak přemění na jakousi hru. Ve hru na lásku, soucit, pravdu a porozumění. A jak taková hra dopadne? Skončí
zklamáním a nedůvěrou na obou stranách.

6. Umění komunikace

Velice důležitá je oboustranná komunikace, mluvit o pocitech, to znamená mluvit o bolesti, úzkosti, strachu.Nemocný by měl vědět, že má někoho, kdo za ním stojí, o koho se může opřít

a ke komu utéct, když strach a panika přesáhnou únosnou mez. Tato komunikace je ovšem podmíněna. Nemocný musí začít mluvit sám, musí být připraven o nemoci mluvit. To samé platí i pro ostatní členy rodiny.Pokud nejsou obě strany připraveny otevřeně hovořit, mohou být takové rozhovory spíše zraňující než prospěšné. Mnohdy je těžké začít, takže velmi důležité sledovat drobné náznaky- ať už ze strany pacienta či rodiny. Otevřená komunikace, zodpovídání otázek, možnost poradit se o postupu léčby je pozitivní pro obě strany. A co děti? Měli by se zúčastnit péče o umírajícího? Myslím si že ano. Každé dítě pozná, že není něco v pořádku. Zapírání a nedostatečná informovanost může vést k tomu, že se dítě začne rodiny stranit a nebo si myslet, že něco provedlo. I u dítěte se objevují pocity šoku, vzteku a úzkosti. Neví jak se v takové chvíli chovat, může se začít nemocnému vyhýbat a cítit k němu odpor nebo naopak se k němu přimkne, protože cítí blížící se konec. I zde je nejdůležitější komunikace, jak s rodiči tak s nemocným. Řekli bychom, že nemoc v rodině je velká zátěž pro obě strany. Je potřeba velké tolerance a pochopení, je potřeba vydat hodně síly a energie, obrnit se umět naslouchat, odolávat pocitům beznaděje a strachu a naopak prožívat naděje a štěstí. Je třeba nemocnému dávat více důkazů lásky a něhy a pomoci mu pochopit, že jeho duševní kvality se nezměnily. Léčení může vést k tomu,že nemocný své tělo vnímá nepříjemně, jako neatraktivní. Proto je velmi důležité o těchto pocitech mluvit s někým blízkým. Pokud si nemocný začne připadat neatraktivní, může to mít dopad na partnerský vztah. K obavám z nemoci a strachu z léčby se přidá ještě strach ze ztráty partnera a strach z nevěry. Proto je velmi důležité chování partnera, jeho slova, dotyky, pohlazení a všechny zdánlivé drobnosti, které ovšem mají pro nemocného obrovský význam.

7. Umění doprovázet

Umění doprovázet, ano nezdá se to, ale je to opravdu umění. Zde nestačí pouze dobrá vůle, je dobré vědět jak. Protože neznalostí můžeme nemocnému velmi snadno ublížit. Na otázku, kdy je nejvhodnější začít s nemocným mluvit o smrti můžeme odpovědět takto : „Neotvírejte tento problém před pacientem sami od sebe. Vyčkejte, až on sám začne mluvit na téma smrti a umírání.“ Bude li nemocný hovořit o bolesti i my bychom měli mluvit o bolesti. Pokud vyjádří strach ze smrti, měli bychom se k němu posadit, vyslechnout všechny jeho pocity a obavy. Dokud člověk sám nebude na pokraji smrti, asi nikdy nepochopí co všechno umírající ztrácí. Může to být jméno,postavení,soukromí, stravovací zvyklosti, volnost pohybu. K tomu naopak přibývá bolest, slabost, strach. Nemocný má proto právo reagovat agresivně,

úzkostlivě, může dojít k depresím a poruchám chování.. Nepřipravené okolí obvykle reaguje na takové projevy negativně, agresivita nemocného se proto zvyšuje a rodina se tak dostává do jakého si bludného kruhu. Naopak dobře připravené okolí, které danou situaci lépe zvládne, může být nemocnému oporou a pomocí.

8. Paliativní medicína

8.1. Definice paliativní medicíny

Paliativní neboli útěšná medicína. Představuje ucelený a nadějný systém péče o umírající. Tato péče je nejčastěji poskytována v zařízeních nazývané hospic. Tato medicína již dávno pochopila, že do péče o umírajícího musí být zapojena rodina. Obsah pojmu paliativní medicína není ještě zcela ustálen. Definice dle Světové zdravotnické organizace zní : „Paliativní medicína a je léčba a péče o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.“ Podstatné je, že důraz je kladen na kvalitu života a na holistický přístup k nemocnému a jeho rodině.

8.2. Význam paliativní medicíny

 podporuje život a považuje umírání za normální proces
 ani neurychluje, ani neoddaluje smrt
 poskytuje úlevu od bolesti a jiných svízelných symptomů
 začleňuje do péče o pacienta psychické a duševní aspekty
 vytváří podpůrný systém, který pomáhá pacientům žít co nejaktivnější život až do smrti
 vytváří podpůrný systém, který pomáhá rodině vyrovnat se s pacientovou nemocí a zármutkem po jeho smrti

 

8.3. Principy paliativní péče

V dnešní době platí, že pacient má právo odmítnout léčbu a lékař je povinen léčbu nezahajovat nebo ukončit. Nesmí se však končit péče. Radikální léčbu je třeba vystřídat léčbou paliativní, symptomatickou a poté i terminální. Indikace těchto léčebných postupů musí být pevně stanoveny. Každý obor medicíny by měl mít zpracován svůj program paliativní medicíny. Paliativní péče by měla být zahájena tehdy, když selže kurativní léčba. Paliativní léčba je poskytována pacientům v inkurativním stavu, kteří potřebují specifickou péči. Paliativní přístup respektuje potřeby umírajících. Velmi důležitá je návaznost služeb. Vzhledem k tomu, že nemocní potřebují psychologickou,sociální a duchovní pomoc pečují o ně také dobrovolníci. Všechny iniciativy, ať už laické nebo odborné řídí lékař. V centru pozornosti stojí také rodina. Rodina poskytuje nemocnému nejen emotivní podporu, ale i ona sama potřebuje účinnou pomoc. Té se jí dostává v průběhu péče o umírajícího, ale i po jeho smrti.

9. Charta umírajících

 mám právo na to, aby se semnou až do smrti zacházelo jako s lidskou bytostí
 mám právo na naději, a nezáleží na tom, že se mění moje životní perspektiva
 mám právo vyjádřit své pocity a emoce týkající se blízké smrti
 mám právo podílet se na rozhodování týkajících se péče o mě
 mám právo na stálou zdravotnickou péči, přestože se cíl uzdravení mé nemoci mění na zachování pohodlí a kvality života
 mám právo nezemřít opuštěn
 mám právo být ušetřen bolesti
 mám právo na poctivé odpovědi na své otázky
 mám právo být neklamán
 mám právo na pomoc rodiny a na pomoc pro rodinu v souvislosti s přijetím mé smrti
 mám právo zemřít v klidu a důstojně
 mám právo uchovat si svou individualitu a mám právo na laskavé pochopení svých rozhodnutí a názorů

 mám právo být ošetřován pozornými, citlivými a zkušenými lidmi, kteří se pokusí porozumět mým potřebám a kteří budou prožívat zadostiučinění z toho, že mi budou pomáhat tváří v tvář smrti

10. Hospic

10.1. Historie hospiců

V překladu znamená slovo hospic útulek nebo útočiště. Tento termín byl používán ve středověku pro tzv. domy odpočinku, které využívali poutníci. Středověký hospic poskytoval vše co v dnešní době můžeme nazvat bio-psycho-sociálním komfortem. Později hospice zanikly. Objevil se až v 18. století ve formě, v jaké jej známe dnes.Vznikl v Dublinu a poskytoval péči pro umírající. Rozvoj těchto zařízení byl ale zaznamenán až ve století 20. V roce 1969 byl otevřen první hospic moderního typu v Londýně s názvem St. Christopher´s Hospice. Historie hospiců v České republice je poměrně krátká.V roce 1993 založila Marie Svatošová občanské sdružení Ecce homo na podporu domácí péče a hospicového hnutí. Tomuto hnutí se později podařilo vybudovat první hospic v ČR – Hospic Anežky České v Červeném Kostelci.

10.2. Péče v hospicech

Prostředí hospice připomíná útulný domov. Denní režim je naprosto odlišný od běžného nemocničního a je zcela přizpůsoben potřebám pacientů. Pacienti sami rozhodují, kdy budou vstávat a kdy budou jíst. Oblékají se do vlastních civilních šatů a zapojují se do života hospice. Každý umírající má svou vlastní sestru nebo ošetřovatelku. Rodina se může, ale nemusí podílet na péči o umírajícího. Její přítomnost je však pro umírajícího velkou podporou. Velký důraz je kladen na paliativní léčbu. Jsou zde nastavitelná lůžka, pomůcky na jedno použití, mobilní dávkovače léků a podobně. Do hospice jsou přijímáni lidé, které postupující choroba ohrožuje na životě a kteří potřebují intenzivní paliativní léčbu a péči. Jsou vhodné pro onkologicky nemocné a pro pacienty s rozvinutou chorobou AIDS.

 

11. Pravda na nemocničním lůžku

Sdělit či nesdělit nemocnému pravdu o jeho stavu? V České republice je každému lékaři udělena povinnost přiměřeně informovat pacienta o jeho stavu. Ale co znamená slovo přiměřenost? V tomto případě je to obrovský prostor, který můžeme chápat jako sdělení celé pravdy nebo také jako prostor k úplnému zamlčení. Ještě donedávna se lékaři přikláněli k tzv. pia fraus neboli milosrdné lži. V dnešní době je to spíše naopak, což je podle mého názoru mnohem lepší. Diskuse o tom zda sdělit či nesdělit pravdu budou asi pokračovat i nadále. Zastánci nesdělení pravdy poukazují hlavně na negativní důsledky sdělení a na ochrannou funkci pia fraus. Ale je to opravdu tak? Není příčinou jejich neznalost? Vždyť ono je mnohem snazší sdělit pravdu někomu z rodiny než samotnému umírajícímu. Může to být také komunikační bariera nebo osobní nevyzrálost lékaře, který ani neví jak takou diagnózu správně sdělit. Zastánci sdělování pravdy naopak tvrdí, že takové sdělení a otevřený rozhovor posilují důvěru pacienta v lékaře a je zde pak mnohem lepší spolupráce. Pacient se tak necítí izolován a podváděn. Platí zde jedno pravidlo na kterém se shodují zastánci i odpůrci a to je, že by nemocnému nikdy neměla být brána naděje.

11.1. Reakce na sdělení závažné diagnózy

 1.fáze- negace- šok, popírání. Pacient v této fázi nevěří, že by se něco takového mohlo stát. Typické jsou věty: „Ne, já ne, pro mne to neplatí, To není možné. To je jistě nějaký omyl.“ V této fázi je třeba s nemocným navázat kontakt a získat jeho důvěru.

 2.fáze – agrese – hněv, vzpoura. V této fázi dochází ke vzteku na zdravé lidi, na zdravotníky. Vyčítá nespravedlnost. Ptá se proč zrovna on? Čí je to vina? Vždyť jsem byl doposud zdravý. V této fázi je důležité dovolit nemocnému odreagování a nepohoršovat se

 3.fáze – smlouvání – vyjednávání. Nemocný se snaží vyhledávat zázračné léky, léčitele, diety. Je schopen zaplatit cokoliv.činí velké sliby. V této fázi je nutná velká trpělivost a ochrana nemocného před podvodníky.

 

 4. fáze – deprese- smutek. Nemocný pociťuje smutek z utrpěné ztráty, smutek z hrozící ztráty, strach o rodinu. V této fázi se dá pomoci trpělivým nasloucháním, lze také pomoci urovnáním vztahů a pomocí zajišťování rodiny.

 5.fáze- smíření – souhlas. Zde by mělo dojít k vyrovnání. Nastává pokora, končí boj a nastává čas loučení. Pomoci v této fázi můžeme mlčenlivou lidskou přítomností, držením za ruku, utřením slz. V této fázi mnohdy potřebuje rodiny větší pomoc než umírající.

12. Proces umírání

Čas umírání je pro všechny zúčastněné obdobím krize, strachu a nejistoty. Každý umírá svou vlastní smrtí, přesto bylo možné vysledovat jisté zákonitosti. Umírající má méně fyzických i psychických sil, klesá zájem o jiné lidi o svět kolem. Chce mít u sebe pouze blízké lidi a nezřídka chce být sám. Ve snech či polospánku vede jistý monolog, v němž si rekapituluje dosavadní život. Někteří chtějí být se svými vzpomínkami sami, jiní touží po přítomnosti druhé osoby. Pacient se zabývá otázkami typu: „Jak dlouho budu ještě trpět?“, „Kolik času mi ještě zbývá?“ Není vhodné odpovídat větami …na to nemysli. Nemocný na ně musí myslet. Proces umírání probíhá v určitém čase. Mnozí jsou překvapeni, že umírajícímu nechutná nebo se chutě rychle střídají. Obecně platí, že nemocný odmítá maso, pak další těžce stravitelná jídla a nakonec všechno. Mnozí příbuzní se trápí tím, že jejich milovaný zemře jen proto, že ho nepřinutili jíst. Proto je třeba příbuzné zbavit pocitů vinny. K procesu umírání odmítání potravy patří. Velmi důležité je zachovat pitný režim, ten kdo pečuje o umírajícího si musí osvojit pravidla pitného režimu.
Nejistotu mohou vyvolat projevy neklidu, např. pohyby nohama, rukama či prsty. Tyto pohyby často signalizují příchod smrti. Neklid je však lehce zvládnutelný. Mnohdy stačí, když si kdokoliv sedne na lůžko nemocného, chytne ho za ruku a vysvětlí mu, že není sám. Několik dní či hodin dochází k takzvané euforii. Což znamená poslední rozkvět sil, nemocný je v bdělém stavu, přijímá potravu, projevuje různá přání. Rodina by měla tuto poslední společnou radost sdílet s nemocným. Euforii střídá smrtelné koma. Umírající má otevřené oči, ale nevidí nás. Umírající nereaguje na naše slova. Vzdaluje se životu, na který už nemá sílu a ani ho nezajímá. Zornice méně reagují, nohy a ruce jsou chladnější než ostatní části těla mají i temnější odstín kůže. Přesto, že je nemocný v apatickém stavu, je nutné chovat se k němu a hlavně hovořit, jako by byl v bdělém stavu. Mnoho lidí má na srdci nějaké důležité sdělení a

zdráhají se jej nemocnému sdělit. Tato fáze je k takovým to sdělením nejvhodnější. Proto je důležité, k takovému kroku příbuzné povzbudit. Pokud bychom to neudělali, dotyčný člověk, by pak celý život trpěl tím, že svému milovanému nestihl říct to, na co neměl odvahu. V této fázi je opravdu velmi důležité najít duševní klid a smíření, protože právě koma, je tou poslední možnou chvílí na komunikaci s umírajícím.
Proces umírání nezadržitelně pokračuje. Puls umírajícího slábne nebo se mění, klesá krevní tlak a teplota. Dech se může zrychlovat nebo naopak bývá pomalý s dlouhými pauzami, ve kterých si myslíme, že je to výdech poslední. Umírajícího je vhodné přikrýt teplou přikrývkou a pečovat o jeho dýchací cesty. Před okamžikem vlastní smrti lze na umírajícím pozorovat jaké si zklidnění tváře a očí. Někteří lidé popisují projasnění barvy očí. Umírající většinou odchází ze života tiše. Někteří umírající však vysloví i tzv. poslední myšlenku, ta ale většinou odráží pouze momentální atmosféru ( Příkladem může být : Horko! Pít!…). Poté se zastaví srdce, vymizí dech, nemocný zemřel.

13. Poslední rozhovor zdravotníků s rodinou

Pozůstalý žádá nejen potvrzení toho, co se stalo, protože nemůže uvěřit, ale chce být ujištěn, že smrt byla klidná a bezbolestná. Neposkytne- li takovou informaci zdravotník, nezřídka kdy se příbuzní vyptávají spolupacientů na pokoji. Jsou vděčni také za sdělení, že lékaři dělali. Co mohli a že sestra byla stále u lůžka nemocného. Lékař by si měl vždy najít čas na rozhovor s pozůstalými, měl by je poté také doprovodit do pietní místnosti, kde by měli možnost se se zemřelým rozloučit. Tento akt by měl proběhnout dříve, než pozůstalí podstoupí pozůstalostní administrativu. Někteří zdravotníci jsou přesvědčeni, že by součástí posledního rozhovoru, mělo být i vyjádření kondolence. To je sice možné, ale nevhodné. Pozůstalý je v tu dobu ještě v šoku a neuvědomuje si, že je nemocný opravdu mrtvý a mohlo by dojít k odmítavé až nepřátelské reakci. Vhodným časem je naopak doba pohřbu či období po něm. V časovém úseku od úmrtí k pohřbu, což je asi3-5 dní dochází zpravidla k akceptaci ztráty a tím i k ochotě přijmout kondolenci.

 

 

 

14. Eutanazie

Jedním z živě diskutovaných problémů posledních desetiletí je eutanasie. Zdánlivě možná nepříliš problematické téma, k němuž zaujímají tak podstatně rozdílné postoje "mluvčí vůle Boží", vědci, lékaři a i obyčejní lidé. Otázka, která nebude vyřešena uspokojivě asi nikdy.
Udivuje mě, kolik se najednou věnuje pozornosti několika málo lidským životům v porovnáním s tím, kolik lidí ročně umírá chtě nechtě hlady, na zbytečné infekce, kolik lidí se ročně na světě povraždí v nesmyslných válkách a podobně? Je zřejmě snazší diskutovat o něčem, co nevyžaduje - pokud to bude kdy vyřešeno jakýmkoliv způsobem - tolik práce jako postarat se o hladovějící národy, omezit skvělý rozvoj ekonomiky zastavením výnosné produkce zbraní a vyrábět bez výhledu na zaplacení tuny drahých léčiv. Ať už diskuse dopadne jakkoliv, ve svém konečném důsledku nikoho finančně neohrozí - smrtící injekce stačí jedna a jistě bude levnější než další léky, ty však bude nyní možno poskytnout dalším lidem. A pokud nebude eutanasie povolena? Kapacita a prostředky nemocnic a podobných zařízení jsou omezeny... když poskytnu péči těm, co leží na lůžku, nebudu moci už tolik investovat do těch lidí, na které se "nedostane" řada, na ty, kteří se na lůžko nedostanou včas, na ty, pro něž nebudou mít pojišťovny peníze. V konečné sumě vynaložených prostředků tu nebude žádný podstatný rozdíl - bude rozdíl pouze v jejich distribuci na jednotlivé osoby. A to se těžko nějak dokazuje, zda to byly špatně nebo dobře vynaložené prostředky. Zkrátka byly vynaloženy na svůj účel.
Někteří lékaři tvrdí, že jim jejich přesvědčení a jejich složená přísaha nedovolí vzít člověku život. To my však přijde jako čin zachránce, který vytáhne z desíti se topících lidí toho již nejvíc "utopeného - ne-li už skoro mrtvého" a pak ho na břehu křísí, aniž by se obtěžoval pomoci těm dalším devíti, dokud jsou ještě při životě... a když má štěstí, tak ho skutečně zachrání, ale mezitím pár dalších utone. A když štěstí nemá? Nezachrání ani jeho, ani ty, co se během jeho dlouhé a jistě náročné - ale bohužel bezvýsledné snahy zachránit jediného člověka do jednoho utopili.
Ne já nemám rozhodně nic proti lékařům - obdivuji jejich práci a nezávidím jim jejich poslání. Musí být těžké se rozhodovat v tak vážných chvílích, držet v rukách cáry krvácejících těl a denně bojovat tváří v tvář s nevyhnutelností a syrovostí smrti. Muset si někdy umět vybrat komu pomohou a komu ne. Jenom nechápu, že někteří právě při svém vzdělání a hlavně zkušenostech nevidí, že když odpojí v podstatě mrtvého člověka od přístrojů a

nenechají ho tam ještě dva - tři roky ležet, mohou tyto ušetřené peníze přispět ke zvýšení kvality jejich péče o ostatní pacienty.
Argumenty církve mě rovněž překvapují. Člověk nemá právo si sám, ani nikomu jinému sahat na život. Bůh dal člověku život a Bůh si ho i vezme. Jen ten život samotný mi přijde jaksi bez Boží vůle - člověk je vyhozen někam, kde se má protloukat sám. Kde hladoví, trpí duševně i fyzicky, kde často nenalézá uspokojení - kde je nucen přistoupit na rizika pramenící nejen z jeho chování, ale hlavně z chování druhých. Naše životy nejsou v žádném případě samostatné a o našem životě a smrti rozhoduje podstatně větším - byď na první pohled méně viditelným - dílem společnost. Víme opravdu přesně, co dýcháme, co jíme? Kolik toxických látek je v ovzduší dnes už nejen v hustě osídlených oblastech? Těžko uvěřit tomu, že když je tento stav schopen ničit křehké a přesto jinak věky přetrvávající lesní porosty a i jiné ekosystémy, že nemá žádný vliv na člověka. Čistota vody, toxické látky obsažené v potravinách to všechno jsou hřebíky do rakve každého z nás. Navzájem se už jen tím, jak spolu žijeme, vraždíme. Nás jakoby vraždí všichni kolem a naoplátku svou přítomností mi zase je.
Kdo z nás prosil Boha o život? Já osobně se na to nepamatuji. Ale jestli mi ho dal, tak mu za něj děkuji, i když je to rozporuplný dar - většinou, když si lidé dávají dárky, tak jenom proto, aby si udělali radost. A jestli mi Bůh - připustí-li pro tuto chvíli jeho existenci i ti, kteří v jeho existenci nevěří - život dal, pak je ten život celý můj a jestli shledám za správné opustit tento svět, aby na mě nebyli zbytečně vynakládány prostředky, když už jsem nadále neschopný života, pak to považuji za zcela správné rozhodnutí, proti kterému by neměl mít nic i Bůh. Vždyť díky tomu mohou lékaři přestat "křísit utopeného" a mohou se ještě včas postarat o ty, co se "teprve topí". Nejsem tu jenom já, komu přece dal život. Tím že zemřu kdy mám, nemusí zemřít někdo jiný zbytečně. Já bych mohl ležet bez hnutí na přístrojích třeba několik let, ale on by mohl klidně ještě prožít zcela hodnotný (dá-li se tomu v dnešní době tak říci) život.
Věda je dnes ve svém poznání mnohem dál než jsme mi sami v poznání sebe sama. Umíme udržet v podstatě mrtvého člověka roky na přístrojích, ale nevíme, zda je to správné nebo ne. Starostlivá péče lékařů nemusí vždy znamenat snížení utrpení, ale jen jeho nesmyslné a bolestné prodlužování. Jistě je někdy těžké - a to je asi největší problém - posoudit, kdy už je pro toho či onoho člověka jeho nemoc v takové fázi, že už jsou jeho naděje na záchranu mizivé a nedají se vyvážit jeho utrpením. Je to těžké i z toho důvodu, že tato pomyslná hranice - kdy stojí ještě za to se bít o život a kdy už s klidem a důstojně přijmout smrt - je záležitostí naprosto individuální. Jsou ale případy, kdy je to zřejmé, kdy už vidíme, že není jiné východisko - nechceme-li manipulovat s možností zázraků - a pak si myslím, že
nejkrásnější, co můžeme tomuto člověku nabídnout - pokud o to sám požádá - je důstojná a krásná smrt. Podle jeho volby - venku v parku (byť třeba na vozíku), v klidné místnosti, v kapli, tváří tvář poslednímu západu či východu slunce - kde si bude moci přát a co bude splnitelné. Po rozloučení se svými blízkými. Je to snad přece i lidštější a důstojnější, než zemřít o pár týdnů později v bolestech a nedůstojně v jemu cizím nemocničním pokoji. Alespoň v případě vleklých a zhoubných chorob je to jistě řešení.
A co když pacient není v takovém psychickém či fyzickém stavu, aby o svém osudu rozhodl sám? Když jeho vůli neznají ani jeho příbuzní? Pak by měl lékař sám posoudit chvíli, kdy už mu ani sebelepší péče nepomůže. Nebude to zřejmě otázka vůbec lehká, ale měla by podle mého názoru patřit do pravomoci zkušeného specialisty.
Jaké asi musí být utrpení člověka, který nemá možnost nijak sdělit okolí, že si přeje zemřít? Nemůže promluvit, nijak se pohnout, napsat vzkaz, neslyší a ani nevidí otázky... nemůže dělat nic jiného než při plném "vědomí" - resp. zbytku toho, co jeho vědomím bylo, vnímat bolest neshojených ran a uvědomovat si, že už nikdy neuvidí nic než jen temno, neuslyší jediný zvuk, nepromluví jediné slovo. Další život je pro něho jen utrpením a tak se snaží sám sebe udusit... znovu a znovu bojuje proti svým reflexům, které ho nutí se znovu a znovu nadechnout. Snad si někdo z těch, kdo ho napojili na přístroje uvědomí, že už nechce dál žít. Snad je i vypne...
Tento příběh je svým způsobem vyhnán do krajnosti. Ale ne tak úplně. Člověk nutně nemusí přijít o všechny končetiny a zrak, sluch a řeč. Stačí třeba, když prostě ochrne. Jaké to může být ležet celé hodiny a dny, měsíce při plném vědomí? Uvězněn ve vlastním těle?
Eutanasie je problémem především proto, že si lidé nedokážou představit, že právě oni by měli rozhodnout o něčí smrti. Smrti, která by byla posledním a vytouženým darem pro stovky a tisíce trpících. Mají pochybnosti a to je jistě správné, pokud by tyto pochybnosti ale nepramenily ze strachu ze smrti. Jsou situace, kdy tyto pochybnosti ztrácejí smysl, kdy je jasné, že člověk už jen trpí. A pak by místo spousty diskusí byl lepší důstojný a humánní akt. A je spoustu případů, kdy je smrtelně nemocný ještě při vědomí a může o tuto službu požádat. Je to jeho právo. A naší povinnost by mělo být mu vyhovět a ne diskutovat, zatímco on trpí.
Vymysleli jsme přístroje, které umí udržet člověka při životě a při tom ani přesně nevíme, kdy život končí... a neumíme někdy ani posoudit, kdy už by člověk, kterého udržujeme na přístrojích měl zemřít. Přístroje zachraňující život nebo prodlužující smrt?

15. Závěr

Co říci závěrem? Snad jen to, že by si měl každý z nás uvědomit svou konečnost. Měl by celý svůj život přizpůsobit smrti a chovat se tak, jako by byl právě prožívaný den tím posledním. Myslím si, že si v dnešní době lidé života vůbec neváží a neumějí ho naplno prožít. Mnozí hazardují se svými i cizími životy. Pořád musím myslet na to v jakém světě to žijeme. Je to svět plný násilí, vražd, nenávisti a nespravedlnosti. Proč si lidé neuvědomují křehkost života? Mnozí si řeknou, že smrt je spravedlnost a zabití považují za jakou si spravedlnost. Ale má někdo právo brát takovou to „spravedelnost“ do svých rukou? Ano i eutanazie je vraždou, ale vraždou člověka, který podle mého názoru již není ani člověk. Pokud si řekneme, že člověk je biopsychosociální bytost, pak lidé ležící na anesteziologicko resuscitačních odděleních, bez šance na zlepšení, kteří nevnímají svět, nemají sociální kontakt nemůžeme označit za člověka prožívajícího plnohodnotný život. Nepěkně řečeno je to vlastně tělo čekající na smrt. Proč se tedy za každou cenu snažit udržet takového člověka při životě? Stejně tak lidé s nevyléčitelnou chorobou, kteří si uvědomují jak budou vypadat v posledním stadiu nemoci, by měli mít právo se rozhodnout, zda chtějí sami zemřít důstojně jako lidé nebo jako nevnímající těla. Ano možná to zní tvrdě, ale v době mého studia na střední a později i na vyšší škole jsem se setkala se spousty umírajících lidí a myslím si že řada z nich by byla za eutanazii vděčná. I názory lékařů se liší, mnozí řeknou, že na něco takového nepřísahali, že by to bylo proti lékařské etice, jiní by byli pro, ale ne proto,že by jim bylo líto člověka, ale proto, že jeden den na ARO lůžku stojí nemocnici spoustu peněz a snad malá skupinka lékařů by byla pro opravdovou eutanazii, která by byla vysvobozením pro nemocného. Ale na tuto problematiku má asi každý jiný názor, za kterým si bude stát.