Řeč
Toto téma jsem si vybrala protože mluvíme každý den prakticky už od dětství. Je to něco co mám přijde jako samozřejmost a bez čeho si neumíme představit že bych byli.

Až při psaní této práce jsem si uvědomila, že řeč nepoužíváme jenom v rozhovorech s jinými lidmi, ale že i rozhovory sami se sebou, to co si myslíme, je také považováno za řeč a že je mnoho aspektů, které ovlivňují řeč a její další vývoj.
Řeč je dovednost člověka používat v komunikaci výrazové prostředky slovní (mluva, písmo) i mimoslovní (posunky, mimika, gesta, chování). Slovní forma řeči, kterou užívá určitá společenská skupina se nazývá jazyk. Nejdříve se vyvinula řeč mluvená, později řeč písemná (písmo), a ty se dále vyvíjejí.
Vedle řeči mluvené a psané existuje též řeč vnitřní. Je to slovní forma myšlení,odehrávající se v mysli člověka. Mezi vnitřní řečí a jejím vnějším vyjádřením (slovem, písmem) může být značný rozdíl. Řeč je tvořena systémem znaků tj. jevů, které v mysli zastupují jiné jevy. Základem řeči jsou slova, která mají stránku smyslovou (u mluveného slova zvukovou, u psaného obrazovou) a obsahovou, tj. vyjadřují určitý význam, něco označují. Slovní pojmy jsou výsledkem zobecněného poznání. Řeč je úzce spjata s lidským myšlením, s poznáváním a s vytvářením obrazu světa. Řeč má různé funkce, zejména komunikativní, myšlenkovou, estetickou, apelativní. Je užívána odlišným způsobem v různých oborech lidské činnosti (umění, věda) a v odlišných prostředích (nářečí, slangy ). Jazykové sdělování dotvářejí další faktory, jako je emoční tón řeči (vemlouvavý, pohrdavý ap.), užívání mimiky, gest a jiných forem neverbální komunikace (prostředí, vztahy, nálada ) Nositelem zvukové stránky mluvené řeči je artikulace prvního nebo začátkem druhého roku života. Fyziologické základy řeči a jazyka souvisejí s činností určitých oblastí a center v mozkové kůře. Při psaní a čtení se uplatňují složité sluchové,vizuální, motorické a řečové koordinace. Způsobilost vyjadřovat se v určitém jazyce předpokládá dostatečnou slovní zásobu, srozumitelnou výslovnost, ovládání gramatiky a syntaxe. Slovní zásoba vzdělané osoby se pohybuje od 20 000 slov výše (k dorozumění stačí asi 1 500 slov). Řeč studují různé vědní obory, zejména psychologie, jazykověda, teorie informace.
Řeč je nástrojem myšlení. Řeč mluvenou, při které osoba mluví, předem uspořádaně sděluje,často někdy sklouzne do spontánního charakteru, nazýváme řečí monologickou. Řeč, která je vhodná tehdy, pokud dva lidé mluví o stejném tématu, vyměňují si vzájemné reakce a mají promyšlenou formu otázek, nazýváme řečí dialogickou.
Řeč psanou používáme ve chvíli, kdy nemáme možnost s určitým člověkem mluvit. Základem pro řeč jsou dočasné spoje v mozku.

Řeči a myšlení užíváme denně, život vyspělého člověka i celé společnosti by bez nich nebyl možný. Řečí si navzájem sdělujeme své poznatky a city, vyjadřujeme radost i bolest, vybízíme druhé k pomoci, působíme na ně. Myšlením řešíme problémy v práci, ve výchově, v osobním životě. Řeč a myšlení umožňuj lidem vzájemně spolupracovat, předávat zkušenosti
jedné generace další, umožňují vývoj vědy a techniky, kultury a celé společnosti. Řeč a myšlení spolu úzce souvisejí - řeč je nástrojem myšlení a pomáhá nám vyjadřovat naše myšlenky. Přesto není řeč a myšlení totéž. Myšlenky někdy napadají člověka ve zkratce a rychleji, než je stačí vyjádřit slovy. A naopak to, co člověk říká, není vždy promyšlené, např.
co vysloví v afektu, nebo když si lidé jen tak povídají pro ukrácení volné chvíle.
Při řešení problémů užíváme nejen řeči, ale také názorných představ a
pohybové manipulace s předměty. Řeč slouží nejen našemu myšlení, ale vyjadřuje i naše city, přání apod.

OBSAH A FORMA ŘEČI
Řeč má stránku obsahovou (to, co říkáme) a stránku formální (jak to říkáme). Oslovíme-li například dítě jeho křestním jménem, můžeme intonací vyjadřovat radost a pochvalu za to, co dítě právě dělá, jindy tak vyslovíme nesouhlas a přísné napomenutí nebo posměch. Formou řeči se projevují hlavně city toho, kdo mluví: vyjadřujeme se zabarvením hlasu, jeho silou a rychlostí mluvy, ale také výrazem tváře, pohybem ruky apod.

DRUHY ŘEČI
Rozlišujeme řeč vnitřní a vnější. Vnější řeč může být mluvená nebo psaná.

VNĚJŠÍ MLUVENÁ ŘEČ
Základní formou řeči je vnější mluvená řeč, kterou se obracíme s pomocí slov určitého dutiny a orgány řeči, a proto také různou barvu jazyka k druhým lidem. Každý člověk má jinak utvořené artikulační hlasu. Podle barvy hlasu poznáme, kdo z našich známých mluví. Zabarvení a sílu hlasu a zčásti také rychlost řeči člověk a při styku s lidmi je může podle potřeby měnit. Když mluví s nesprávnou a nedbalou výslovností, nezřetelně a příliš rychle, dochází snadno k nedorozuměním a omylům.
Mluví-li tak rodiče, dítě se naučí mluvit nesprávně a činí mu to problémy ve škole a později v životě. Aby se řeč dítěte vyvíjela správně,potřebuje od narození slyšet lidský hlas, kterému postupně začíná rozumět a napodobovat ho.

Při správném mluvním vzoru a dostatečné příležitosti k poslechu i k rozhovoru s druhými lidmi se řeč dítěte rozvíjí po obsahové i formální stránce lépe než v případech, kde tyto podmínky chybějí. Učitelka mateřské školy přispívá k rozvoji dětské řeči, učí dítě správné výslovnosti, rozvíjí jeho slovní zásobu, vlastním příkladem správného vyjadřování vychovává děti ke kultivovanému jazykovému projevu.

VNITŘNÍ ŘEČ
Můžeme pozorovat, že děti mluví nahlas nejen na druhé lidi, na zvířata, na panenky, ale také samy na sebe: když si hrají se stavebnicí, pokouší se samy si zavázat boty, kreslí. Vnější mluvená řeč slouží nejen ke styku s okolím, ale také k přípravě a ujasnění postupu další činnosti, obecně řečeno - slouží našemu myšlení. Přitom se řeč postupně stává polohlasnou až zcela tichou, vzniká tzv. řeč vnitřní. Běžně užíváme vnitřní řeč, když si vybavujeme z paměti rozhovor s druhými lidmi, ujasňujeme si program práce a zábavy, píšeme slohový úkol. Když je problém obtížný, bezděčně přecházíme k vnější řeči, a tím si řešení často usnadňujeme.

Znaková řeč
Jestliže v zde píšu a řeči nemohu samozřejmě opomenout řeč díky, které se mohou dorozumět mnozí z nás.
Poslední desítiletí bylo pro Českou republiku v mnoha ohledech přelomové. Také pokud jde o naše postoje k lidem, kteří jsou jiní, a o naše postoje k "jinakosti" vůbec. V souladu s tím se jinak než dříve začínáme dívat i na naše neslyšící spoluobčany. Hluchotu postupně přestáváme považovat za "postižení", které musíme napravit a dosáhnout tak toho, aby neslyšící jako my, slyšící většina, mluvili (a když už nemohou slyšet, aby mluvenou řeč aspoň odezírali). Postupně se učíme respektu ke kulturní a jazykové jinakosti neslyšících - a spíše než "nápravu" máme na mysli vzájemné porozumění a dorozumění se.
Zákon o znakové řeči zaručuje neslyšícím právo na "používání znakové řeči, vzdělávání s využitím znakové řeči, výuku znakové řeči". Znakovou řečí se přitom pro účely zákona rozumí český znakový jazyk a znakovaná čeština.
Jistě nejen pod vlivem Zákona se postupně proměňuje naše školství pro sluchově postižené. Zvláště některé školy si kladou otázky po efektivitě dosavadního způsobu vzdělávání neslyšících a zkoušejí přístupy nové. Ve školách začínají působit první sluchově postižení učitelé, kteří český znakový jazyk uznávají jako jazyk komunity neslyšících, a užívají ho ve výuce. Proměňuje se i situace v komunitě neslyšících samé. Zvláště její mladší část získává zdravé sebevědomí, možná i proto že také neslyšící studují na středních a vysokých školách. Neslyšící si postupně uvědomují, že k proměně situace musí přispět i oni.