Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Paměť

Paměť

Duševní život probíhá v čase a jeho minulost se v něm určitým
způsobem uchovává. Uchovávání minulosti a zvláště uchovávání
informací je základní podmínkou přiměřené adaptace neboť živé bytosti
jsou schopny řešit problémy, orientovat se, řídit své vztahy jen s využitím
minulé zkušenosti.


 Reklama


Uchovávání minulé zkušenosti je funkcí paměti.

Paměť je obecná vlastnost nervové soustavy, která se vyznačuje
schopností vštípit odraz skutečnosti, uchovat jej a potom i vybavit ve formě
znovupoznávání anebo aktivní reprodukce; je úzce spojena s procesy odrážení
objektivní skutečnosti. V tomto smyslu je paměť obecným předpokladem
učení, ať už jde o záměrný proces osvojování dovedností nebo návyků,
vědomostí nebo poznatků (učení v užším slova smyslu), anebo o
proces získávání jakékoli zkušenosti a změny v chování (učení v širším
slova smyslu).

Již ve středověku se psychologie zabývala studiem paměti. Experimentálně
se začala paměť studovat v 19. Století (klasické experimenty Ebbinghausovy).
Později se realizovaly výzkumy (Pavlov, Thorndike, Lashley aj. ) v širších
souvislostech, např. z hlediska vyšší nervové činnosti a psychologie
učení; při studiu jednotlivých forem, druhů a stránek učení se zároveň
zkoumaly zákonitosti paměti.

První teorie paměti byly převážně spekulativní. Pro materialistický výklad
paměti a učení je zvláště důležitý Pavlovův objev podmíněných
reflexů. Pavlov ukázal, že fyziologickým základem asociace je dočasný
nervový spoj. Důležité jsou dále pokusy Penfieldovy a Lashleyovy, které zdůraznily
význam mozkové kůry pro zpracování paměťových dat a zajišťování
funkce paměťových procesů. Uvedené výzkumy přispěly k odhalení primárních
asociačních zákonů (zákona časového a prostorového dotyku, zákona
podobnosti a kontrastu) a tak i k objasnění základních mechanismů paměti.

Zatímco vědecké studium paměti jde cestou objevování fyziologických a
psychologických zákonitostí a mechanismů vyšších a nižších forem
zapamatování, v idealistické psychologii dosud přežívá snaha chápat
paměť spekulativně jako nezávislou entitu.


Biologickým základem paměti jsou různé druhy odrazu. Proto ji můžeme
pokládat za aktivní odraz toho, co se událo v minulosti, co je uloženo
ve zkušenosti a z ní vybavováno. Tento odraz záleží v tom, že
se vytvářejí dostatečně zpevněné nervové spoje, které se mohou za určitých
podmínek aktualizovat a uvést v činnost. U dětí, u nichž se zapamatování
opírá o systémy znaků. Rozvoj znakové kultury je podmínkou toho, aby dítě
bylo schopno upevnit stopy po původních odrazech a uložit příslušné
informace do dlouhodobé paměti. Tímto zjištěním vysvětlujeme, proč si dítě
není s to v ranném dětství zapamatovat registrovaná data a události.
U dítěte totiž není ještě vyvinut znakový systém (zejména řeč), který
je materiální podmínkou pro uchování stop.

Činností smyslových orgánů člověka a představivostí zvláště
vznikají různé obrazy a představy, které jsou spolu s citovými vztahy
a postoji buď zapamatovány, nebo naopak upadají do zapomenutí. Tyto děje z různých
hledisek studují psychologie a fyziologie paměti. V paměťových
procesech se uskutečňují změny kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní
změny se popisují jako zvýšení nebo snížení schopnosti vybavovat
nebo se něčemu naučit. Kvalitativní změny se týkají organizace
odrazů a jejich obsahů, vlivu jazyka a společenského vědomí na procesy učení
a vybavování.

V paměťových procesech se uplatňuje syntéza, která záleží
v tom, že osoba mění uspořádání složek ukládaných do paměti tak,
aby byly seskupeny podle určitých pravidel. Subjekt vybírá, zpracovává a
ukládá do paměti informace podle svých potřeb a svého zaměření. Vlivem
objektivních souvislostí vznikají v mozkové kůře dočasné spoje,
které jsou – jak ukázal Pavlov – fyziologickým základem zapamatování a
vybavování. Zároveň jsou dokladem toho, co bylo v psychologii již dříve
označeno termínem asociace (sdružování). Jejich vytváření je
spojeno s paměťovým kódováním.

Proces paměti se dělí na tři fáze : zapamatování nebo vštípení do
paměti, pamatování neboli uchování v paměti a vybavování.

Časové vztahy v paměťových procesech neznamenají pouze zhoršení
a zmizení toho, čemu jsme se dříve naučili, ale též zvýšení paměťového
výkonu vlivem organizace dříve naučené látky. Zda převáží rušivé
faktory, nebo pozitivní faktory vedoucí ke zlepšení paměťového výkonu, závisí
na řadě konkrétních podmínek, které působí v paměťovém intervalu
i při samotném aktu vybavování.

Zvláštní pozornost si při studiu paměti zaslouží otázka chápání významu
osvojené látky a porozumění příčinným vztahům. Určitým způsobem
organizované vjemové a ideační pole působí na zapamatování a vybavování
vnímaného. V paměti se projevuje tendence měnit vnímané tvary ve
vjemově jednodušší a více organizované celky.

Problémy týkající se kvalitativních změn v paměťových procesech
mají klíčový význam pro teorii poznávání i zapamatování.

Paměťové procesy v užším smyslu slova členíme na zapamatování,
vybavování a zapomínání.

K mechanismům zapamatování patří :


1. zakódování těch odrazů složek situace, na které je zaměřena
aktivita subjektu ; základním mechanismem je učení včetně vytváření
podmíněných reflexů

2. výběr odrazů, jejich obsahů i regulačních funkcí z hlediska
potřeb subjektu ; při jejich výběru a osvojení působí posilování a
motivace

3. uplatnění zpětných vazeb, které přinášejí do centra zprávy o průběhu
a výsledku prováděné činnosti. Specifickým procesem je znovupoznávání,
spočívající v identifikaci vnímaného jako známého


Počáteční formou paměti je bezděčné (neúmyslné) zapamatování,
tj. bez předem vytčeného cíle zapamatovat si něco i bez použití prostředků,
které zapamatování podporují. Jedná se o odraz toho, co na nás působilo a
co v nervové soustavě zanechalo určité stopy a o jeho uchování v paměti.
Naproti tomu při záměrném (úmyslném) zapamatování si člověk
stanoví cíl zapamatovat si něco a používá k tomu vhodných prostředků.


Krátkodobá paměť


Paměťový proces je zachycen v té fázi, kdy dosud není ovlivněn
složkami právě probíhající činnosti. Jako například se obvykle uvádí
pamatování telefonního čísla, které můžeme okamžitě zapomenout, když
je vytočíme, a musíme pak před další volbou znovu nahlédnout do telefonního
seznamu.

Problematika krátkodobé paměti je pokládána za jednu z ústředních
teoretických otázek psychologie paměti. Otázkami bezprostřední paměti se
tak v poslední době zabývá velký počet výzkumů. Krátkodobá paměť
odráží vnější jevy a bezprostřední stopy po nich uchovává na základě
optických procesů. Naproti tomu dlouhodobá paměť vybírá podstatné vztahy
a uchovává obsahové a logicky zpracované informace - jde tedy o jiný, složitější
druh paměti.

Základní otázka krátkodobé paměti zůstává, po jakou dobu je člověk
schopen uchovat a věrně reprodukovat odraz podnětu bezprostředně po jeho
prezentaci.

Řada dalších výzkumů se snaží odpovědět na otázku, co je příčinou
tohoto rychlého zapomínání. Před experimentální psychologií stojí
otázka, zda je zapamatování rušeno více délkou času, anebo činností,
která se v daném časovém intervalu provádí. Výsledky výzkumu nejsou
jednoznačné. Důležité jsou práce týkající se vzájemného ovlivňování
v krátkodobé paměti.


Vše je jen zlomkem rozsáhlých psychologických experimentů v oblasti
paměti. Rozbor výzkumů podporuje oprávněnost teorie odrazu, podle níž
podstata paměti záleží v kódování jednotlivých úrovní odrazů.
Paměťové mechanismy jsou v těchto kvalitativních úrovních odlišné,
avšak jde tu o jednotný paměťový proces jako základní předpoklad
pro uchování minulé zkušenosti.


Zapamatování


Základním faktorem zapamatování je postoj (zapamatováváme si to, co
odpovídá našemu zaměření). Dalším faktorem je emociální zabarvení
materiálu např. příjemné se zapamatovává ještě lépe než nepříjemné.

Posledním důležitým faktorem zapamatování je organizace materiálu,
který má být zapamatován. Opakem zapamatování je zapomínání. Výzkumy
krátkodobé paměti opakovaně ukazují, že hlavní příčinou rušení
bezprostředního smyslového odrazu a jeho senzorické i ikonické paměťové
stopy je interference ; ta vedla i k rozpadu paměťových stop. Zapomínání
není tedy prostým důsledkem času, nýbrž dějů, které probíhají v organismu.
K největší ztrátě zapamatovaného materiálu dochází už v prvních
hodinách po naučení. Tomu lze zabránit jeho včasným opakováním. Zapomínání
bývá nejrychlejší hned po zapamatování. Celkově se ustaluje asi na jedné
šestině až pětině zapamatovaného.

Zapomínání má pro člověka kladný i záporný význam. Kladný význam
zapomínání tkví zejména v tom, že se zapomínají nepříjemné,
tragické, otřesné zážitky, které by narušovaly harmonii duševního života.
Zapomínání je však nežádoucí, když se týká potřebných vědomostí, návyků,
způsobů chování.

Proces zapomínání je zpočátku rychlý, později pozvolný. Zapamatovat
si můžeme vše, co jsme prožívali, i to, jak jsme se chovali. Ale ne všichni
lidé si stejně rychle a snadno zapamatovávají a vybavují různé druhy vnějších
podnětů i vlastních vnitřních zážitků.

Vlastnosti paměti značně závisejí na věku, během kterého se mění
plastičnost nervové soustavy. V mladším věku, kdy je tato plastičnost
větší, je zapamatování a vybavování rychlejší, avšak stálost pamatování
je menší. Menší je také rozsah paměti. Ve stáří, s ubýváním
plastičnosti nervové soustavy, se vštípivost do paměti snižuje, zatímco
vybavování starších zážitků zůstává zachováno.


Učení a dlouhodobá paměť


V psychologii má pojem učení velmi široký význam, takže je „
takřka synonymem pojmu život“. V procesu učení je zastoupena řada
faktorů, především motivace. Nejvhodnější je střední úroveň motivace,
při silné nebo slabé motivaci se organismus učí pomalu. Silná motivace
vede častěji k dezorientaci chování. Dalším faktorem je věk. Velmi
mladí a staří lidé se učí hůře a pomaleji než mladé a dospělé osoby.

Člověk si učením osvojuje vědomosti, dovednosti, návyky, zvyky, způsoby
chování a osobnostní vlastnosti.

Průběh a výsledky učení ovlivňuje mnoho činitelů. Činiteli učení
rozumíme všechny vlivy působící na učícího se, jakož i způsoby a
metody uplatňované při učení, které kladně nebo záporně ovlivňují
jeho průběh a výsledky, tj. zlepšují nebo zhoršují je. Činitele učení
rozdělujeme na činitele související s učícím se jedincem, na činitele
související se situací učení a na činitele související s učebním
materiálem.

Na základě hromadných výzkumů byly již v minulém století v psychologii
vysloveny některé důležité teorie učení. Tyto teorie osvětlují současně
základní vztahy mezi učením a pamětí. Některé z nich mají dnes
hodnotu pouze historickou.

Stručně jedna z těchto teorií :

Donedávna velmi rozšířená pozitivistická behavioristická teorie učení.
V návaznosti na výzkumy vymezuje Hull učení jako proces pravděpodobnostních
změn v odpovědích závisle na úspěchu nebo neúspěchu (tj. na povaze
posílení). Učení se tu pak interpretuje prostřednictvím funkcionálních
vztahů mezi závislými a nezávislými proměnnými. Tím byl vytvořen
klasický model chování a učení : podnět – reakce.

Již na biologické úrovni vývoje živočichů se na základě mechanismů
reflexního odrazu vytvořily předpoklady získávat učením nové zkušenosti,
dovednosti a nové formy chování. Učení člověka je vnitřně spojeno se
společenskou činností, je – jedním z druhů činnosti člověka.

Učení na nejobecnější úrovni definujeme jako kódování a uchovávání
odrazu i jeho obsahu v dlouhodobé paměti a zároveň jako vytváření
nové složky chování a činnosti působením opakované změny prostředí.
Vývojově prvotní formou učení jsou podmíněné reflexy; organismus mění
své chování závisle na výsledcích své vlastní činnosti. Změny v poznávání
a činnosti, které nazýváme učením, jsou odrazové změny skutečnosti, jež
jsou řízeny nervovou soustavou a vyvolávány jak proměnlivostí životních
podmínek tak opakováním této změny.

Člověk si kvalitativně novým způsobem rozšiřuje své znalosti tím, že
již od narození si osvojuje společenské zkušenosti. Zobecňováním a
integrací těchto znalostí a dovedností dochází k rozvoji schopností
člověka, které nejen jsou podmíněny změnami v prostředí a činnosti,
ale umožňují člověku toto prostředí vytvářet. Každý nový akt činnosti
a učení vytváří jako svůj důsledek novou dispozici a novou složku
schopností.

Učením se člověk učí učit se, činností rozvíjí sebe sama. Tím
je – obecně řečeno – určen vztah učení k vývoji lidské
psychiky.

Učení se vyvinulo na podkladě podmíněných reflexů jako forma aktivního
odrazu, interakce a aktivní adaptace, která se uskutečňuje prostřednictvím
rozvinuté nervové soustavy organismu. Učení, jehož základním, vývojově
prvotním mechanismem je podmiňování, se obvykle týká komplexní soustavy
podmíněných reflexů.

Učením se vyvinuly na jedné straně lidské vědomí a myšlení, na druhé
straně lidská činnost, včetně její vyšší formy, plánovité kolektivní
práce. Podmínkou byl sociální způsob života, společenská práce lidí.

Různé druhy učení jsou v podstatě procesem vytváření různě
uspořádaných podmíněných reflexů v různých fyziologických,
psychologických, zvláště ontogenetických a ekologických situacích. Na
jejich základě vznikla kvalitativně nová úroveň učení člověka, která
je podmíněna jeho společenským způsobem života a rozvojem řeči.

K zajímavým výsledkům dospělo studium vztahů mezi zapamatováním
a rychlostí učení. Psychologické výzkumy korigují lidové rčení, že
lidé kteří se učí pomalu, si dobře pamatují. Naopak se potvrdilo, že kdo
se učí pomalu, zpravidla si málo pamatuje. Předpokládá se, že uvedené
vztahy mezi učením a zapamatováním mohou být odlišné tam, kde se jedná o
látku složitou, kterou žák musí promýšlet; v tom případě může být
mezi délkou učení a zapamatováním kladná korelace. Nové výzkumy umožňují
podrobnější rozbor vztahů mezi rychlostí učení a zapamatováním. Fakt,
že rychle se učící žák je odolnější vůči zapomínání, se dříve
vysvětloval tzv. vlastnostmi paměti. Vědecký výklad vyžaduje příčinnou
analýzu samotných procesů učení. Průběh učení a stupeň osvojení je u
rychlých a pomalých žáků zřejmě různý.

K závěru, že vlastnosti paměťových procesů a jejich výsledky,
zejména trvalost zapamatování, jsou funkcí organizace způsobu činnosti a
procesu učení. Závisí např. na tom, jak je člověk v průběhu učení
aktivní, zda vědomě kontroluje průběh učení, zda jeho činnost je
systematická a promyšleně organizována; tyto a další podmínky jsou důležité
pro efektivnost lidské paměti. Je-li výkonnost paměti podmíněna správnou
organizací činnosti a učení, je člověk do jisté míry odpovědný za
vlastnosti své paměti.

Dalším důležitým závěrem je, že žáci jsou schopni si dané vědomosti
a dovednosti osvojovat v mladším věku, než tomu bylo při vyučování
za dřívějších podmínek. Systémem podmínek lze měnit vztah mezi učením
a mezi psychickým vývojem dítěte, zejména vývojem rozumovým. Zároveň
se ukazuje, že vlivem promyšleného výběru podmínek se může využívat
dosud skrytých rezerv v schopnostech dětí.

Ze závěru, že trvalost zapamatování závisí na průběhu učení,
vyvozujeme zobecňující další závěr : vrozené dispozice se neprojevují v individuálních
zvláštnostech paměti a vnímání přímo, nýbrž prostřednictvím činnosti
a učení, které jsou ve své předmětnosti sociálně podmíněny.

Důležité jsou vztahy mezi učením na jeho různých úrovních a mezi
činností. Učení předpokládá provedení aktu (operace, úkonu), podle
jehož výsledku (např. úspěchu či neúspěchu) subjekt získává novou zkušenost.
Jinak řečeno subjekt se učí z výsledků své činnosti. Tento
proces má ještě další významný důsledek. Každý akt a každá činnost
vytvářejí sobě odpovídající schopnost. Z aktu vzniká
schopnost pouze tehdy, je-li akt součástí systémově uspořádané činnosti,
jak je tomu zejména v činnosti praktické. Jedinec musí provést určitý
akt proto, aby uspokojil svoje potřeby, v nichž nemalý význam má potřeba
poznat svět. Tak se učí ze své činnosti a na základě výsledků své činnosti.
Aby se akty a činnost ve svém celku staly základem rozvoje schopností, musí
se stát proces učení tím procesem, v němž lidé něco mění,
čímž v práci a v řešení problémů zdokonalují svou činnost
individuální i sociální. jde o systém činnosti a učení zároveň.

Zdokonalování lidské činnosti praktické nebo vědecké má základní úlohu
to, aby se lidé neustále učili z výsledků své práce. Využívání
poznatků v praxi předpokládá promyšlenou organizaci činnosti i učení.
V masovém měřítku můžeme vědecky organizovat činnost a práci lidí
zvláště v socialismu a komunismu.


Použitá literatura:


* Základy obecné psychologie – Josef Linhart a kolektiv (1981)


* Malá encyklopedie současné psychologie – František Hyhlík a Milan
Nakonečný (1977)


* Psychologie (Učebnice pro zdravotní školy) – Doc. PhDr. Josef Štefanovič,
CSc. a PhDr. Jaroslav Greisinger, CSc. (1985)

 

VYSVĚTLIVKY :


* adaptace = přizpůsobení, přetvoření; úprava, představa


* analýza = rozbor, rozklad, postup od abstraktního ke konkrétnímu


* asociace = sdružování, volné spojení, společenství, sdružování
představ


* behaviorismus = psychologická, sociologická a ekonomická teorie zabývající
se chování subjektů na základě studia odpovědí na podnět


* dispozice = rozmístění, rozestavení, směrnice, pokyny, sklon,
vrozený předpoklad


* efektivnost = účinnost, efektivita


* ideační (ideace) = podložení myšlenkou, nápadem


* individuální = jednotlivý, zvláštní, osobitý


* integrace = sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší
celek


* interference = vzájemné ovlivňování, prolínání, střetání; křížení,
skládání


* interpretace = výklad, objasnění, tlumočení, podání


* korelace = vzájemný vztah, souvztažnost mezi znaky, ději


* korigace = oprava, zlepšení


* pozitivistická (positivismus) = filozofický směr usilující o spojení
vědeckého poznání jednotlivých disciplín a odmítání spekulace


* senzorický = smyslový


* sociální = týkající se společnosti, zejm. její péče o společensky
a ekonomicky slabší vrstvy


* syntéza = spojení, sjednocení, systémový souhrn



+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama