1. ADOLESCENCE

1.1 PRŮBĚH ADOLESCENCE

Adolescenty jsou označováni lidé přibližně mezi 15. a 20. rokem života. Začátek adolescence přeznamenává ukončení základní školy a pohlavní zralost, na konci přichází ekonomická nezávislost a nástup do práce – což se ale netýká například vysokoškolských studentů.

Z fyzického a lékařského hlediska začíná adolescence koncem puberty – ukončením růstu dlouhých kostí, avšak konec adolescence není definován tak jasně. Nyní se hovoří o nových znacích ukončení dospívání, ale o tom až níže. Zralost jedince se projevuje také ve schopnosti navázat a udržet dlouhodobý intimní vztah, který není založen pouze na sexu. Nezralý člověk, který si sám sebou není jistý, se duševní blízkostí někoho druhého cítí ohrožen a tak jí ani není schopen.

Adolescence je jakési přechodné období, které člověku slouží k urovnání si vlastních hodnot, postojů a cílů, aby následně dokázal dobře nakládat se dvěma základními atributy dospělosti - se svobodou a odpovědností. V této fázi se dotváří identita - dospělý jedinec v optimálním případě ví, kým je - tedy zná své vlastnosti, své silné a slabé stránky, je si vědom limitů svých možností a vytyčil si realistické cíle. Adolescent má v zásadě dvě možnosti – buď převezme nějaký prefabrikovaný vzorec od rodiny nebo jiných lidí nebo si vytvoří identitu aktivně sám a jde zcela jinou cestou, než jeho okolí. Zvláštním typem převzetí identity je tzv. antiidentifikace, kdy člověk dělá přesný opak toho, co po něm chce jeho okolí. Antiidentifikace je ovšem ve skutečnosti pouze způsob kopírování druhých, kterým jedinec sice vyjadřuje nesouhlas, ale současně nehledá vlastní cestu - jen dělá to, co okolí nechce, aby dělal, a naopak nedělá to, co okolí pokládá za žádoucí.

Není-li však při hledání sebe sama úspěšný, může se to projevit tzv. adolescentním moratoriem, kdy člověk zatím odkládá definitivní rozhodnutí ohledně vlastního zacílení a experimentuje s různými rolemi – například jde studovat, pak ze školy odejde a nastoupí do práce, pak ho zase začne zajímat studium nebo chce založit rodinu… Neúspěch ve vytváření identity může mít také formu tzv. difúzní identity, která v krajním případě už spadá do oblasti patologie. Takový jedinec trpí velkým vnitřním zmatkem a není schopný systematicky směřovat k nějakému cíli.

1.2 ADOLESCENT A JEHO OKOLÍ

Pro adolescenta má značný význam jeho tělo a zevnějšek. Případná extravagance v oblékání, účesu a podobně signalizuje většinou příslušnost k nějaké skupině a touhu po pozornosti okolí. Tyto projevy s blížící se dospělostí ustupují. Podobně jako v pubescenci jsou i nyní preferována jednoznačná a zásadní řešení problémů, přetrvává nechuť ke kompromisům a typické je zlehčování nebo úplná ignorance cizích „dobrých rad“. Adolescent má zatím poměrně málo zkušeností, což paradoxně bývá v některých případech výhodné – může přijít na originální řešení, které by staršího a zkušenějšího člověka vůbec nenapadlo.

V této etapě se mění také vztah mezi dospívajícím a jeho rodiči. Ti většinou mají ambivalentní (protichůdné) pocity – na jednu stranu vědí, že jejich potomek je dospělý, ale současně emočně s touto skutečností odmítají smířit. Adolescent postupně ztrácí potřebu demonstrativně se vymezovat vůči rodičům a jeho vztah k nim se uklidňuje. V optimálním případě se podaří docílit nového pozitivního vztahu rodičů a jejich dospělého potomka.

Důležitou úlohu v období adolescence sehrávají vrstevníci dospívajícího. Ten v době, kdy se uvolňuje z rodinných vazeb, ale současně ještě není schopen fungovat zcela samostatně, potřebuje oporu od lidí, kteří jsou na tom podobně, s nimiž také sdílí své prožitky a získává sociální dovednosti. Zde dochází ke snaze skupiny odlišit se nějakým způsobem od ostatních, jak je již uvedeno výše. Tím je naplněna touha adolescenta po jednoznačnosti a vymezení – existuje svět „my“ a svět „mimo nás“. Potřebou opory a jednoznačnosti se vysvětluje, proč se někteří dospívající stanou členy různých náboženských sekt – jejich představitelé je nalákají vlídným a ochotným přijetím a jednoduchým programem, vymezením záležitostí světa na dobré a špatné. Podobné pozadí mívá členství například v anarchistických seskupeních nebo radikálních ekologických sdruženích, kdy jedinec často vnitřně nesdílí proklamované hodnoty, ale potřebuje být někde začleněn. Celý vývoj od dětství k dospělosti je charakterizován neustálým osamostatňováním. Tento proces zasahuje i vrstevnickou adolescentní skupinu, od které se zralý jedinec postupně odpoutává.

Část adolescentů nastupuje do zaměstnání. Je to významná změna v životě člověka, která přináší určité výhody, ale současně i mnohé vyžaduje – člověk se musí přizpůsobit prostředí, do něhož přijde, akceptovat autoritu nadřízených i „služebně starších“ spolupracovníků.

1.3 PARTNERSKÉ VZTAHY A SEX

Sexuální potřeba se stává potřebou psychosociální – není tedy již pouze tělesnou a prestižní záležitostí. Partnerské vztahy, ať už heterosexuální či homosexuální, jsou charakteristické velkou zamilovaností, vyvolený partner je svým protějškem idealizován a zcela nárokován. Adolescent mnohdy ve své milované bytosti vidí vlastnosti, které ona třeba vůbec nemá a procitnutí z takových klamů pak bývají dosti bolestivá.

První sexuální styk je důležitým mezníkem v životě člověka – subjektivně zvyšuje společenskou prestiž a je dalším důkazem dospělosti. Většina adolescentů žije sexuálně aktivní život. Obecně platí, že čím vyšší je vzdělání člověka, tím později se sexuální aktivitou začíná.

Někteří lidé v době adolescence uzavírají manželství, které je rovněž symbolem samostatnosti a dospělosti. Faktem ovšem zůstává, že na manželství ani na rodičovství nebývá člověk tohoto věku dostatečně zralý. Předčasné uzavření manželství může být také pokusem o osvobození se od rodiny, projevem snahy o recesi nebo výsledkem okamžitého, zkratkovitého rozhodnutí.

2. DOSPÍVÁNÍ NA POČÁTKU 21. STOLETÍ

2.1 CELKOVÝ POHLED

V posledních desetiletích se obraz, průběh a význam období adolescence výrazně změnil. Většina současných adolescentů již nepociťuje svoje dospívání jako období plné krizí, konfliktů, střetů s autoritami a společenskými normami. Spíše toto období vnímají jako volný prostor, který je třeba zaplnit.

Dnešní dospívající se od předchozích generací odlišují především jinou osobní zkušeností. To, co bylo počátku devadesátých let mladými oceňováno jako nové možnosti – svoboda názorů, možnost kvalitního vzdělání, cestování či prostor pro seberealizaci – je současnými adolescenty vnímán jako samozřejmá realita. Běžnými atributy jejich života se také stávají charakteristiky, které nově provázejí život v současné Evropě, tedy rozvoj informačních technologií, globalizace kultury, odklad rodičovství a podobně. Dnešní životní styl mládeže je provázen vysokou mírou individuální svobodné volby, na druhé straně také vyšší mírou osobní a sociální nejistoty.

U českých adolescentů však nejde hovořit o radikální změně. Před deseti lety byli čeští adolescenti velmi optimističtí, jejich představy o perspektivách byly navzdory negativnímu hodnocení aktuální životní reality velmi pozitivní. Druhá polovina devadesátých let znamenala určitou proměnu. Vnímání aktuálních společenských změn bylo pozitivní, jistě ovlivněno odlišnou zkušeností rodičů dospívajících. Mezinárodní výzkumy ukázaly ztrátu optimismu a pokles zájmu o společenské dění, došlo však ke zvýšení hodnoty volného času. Podle mého názoru jsou tyto postoje odrazem politické reality – revoluce zanechala v mladých pocit euforie a porevoluční léta slibovala dostupnější možnosti. Tento optimismus byl nejspíše odplaven zjištěním, že nic nebude zas tak jednoduché…

Dnešní adolescenti jsou pravděpodobně o něco spokojenější než předchozí generace. Na realitu života si nestěžují, spíše ji berou takovou, jaká je. Oproti devadesátým létům je oslabena je závislost na autoritách, důraz je kladen na rovnocennost vztahů. Nejistý trh práce přináší pocit, že člověk musí být co nejvíce flexibilní, což má za důsledek posunutí rodičovství. Často se však objevují pocity prázdnoty a nestability (snad vyvolané častější komunikací internetem a mobilními telefony než osobní), rozostřují se také představy o dobru a zlu, důvěra je častěji založena na konkrétních vztazích a situacích, než na neměnných morálních principech. Změna nastala i v náplni volného času. Dnešní adolescenti preferují pasivní formu odpočinku a krátkodobé intenzivní zážitky – adrenalinové výkony, které nevyžadují systematickou přípravu.

2.2 NOVÉ OBJEVY – BIORITMICKÉ ZMĚNY V OBDOBÍ ADOLESCENCE

Kromě postupného nabývání jistoty, že jsou chytřejší než jejich rodiče, je společným rysem všech náctiletých nenávist k časnému rannímu vstávání. Rodiče nejsou sto pochopit neskutečnou lenost svých potomků a ta se stává častou příčinou vzájemných konfliktů. Jsou ale teenageři skutečně tak líní, jak se nám jeví, a nebo má jejich vyspávání nějakou biologickou příčinu?

Odpověď na tuto otázku hledali v Německu, kde sledovali spací zvyklosti u 25.000 osob ve věku od 8 do 90 let. Získané výsledky svědčí o tom, že za ranní lenost teenageři zase až tak moc nemohou, je totiž dána jejich biologií. Zatímco děti mají tendenci vstávat ráno z postele stále později a později, ve věku 20 let se to rázně mění. Změna je přitom tak razantní, že ji vědci nyní navrhují jako oficiální znak charakterizující ukončení adolescence

Z časových údajů ukládání ke spánku a probouzení pak stanovil pro každého jedince průměrný „střed“ jeho spánku, tedy čas, připadající na polovinu doby mezi tím, kdy jdeme spát, a kdy vstáváme. Když výzkumníci dali do souvislosti středové body pro každého jedince a podívali se co se s nimi děje v průběhu postupujícího věku sledovaných osob, zjistili, že v útlém věku máme všichni společnou tendenci spát stále déle. Děje se tak až do doby okolo 20 let. V tomto věku ale dochází k náhlé změně spánkového cyklu. Pomyslný bod charakterizující střed doby spánku se začne posouvat zpět proti hodinovým ručičkám.

Roenneberg, vedoucí tohoto výzkumu, se k poznatku vyjadřuje tak, že nemůže dokázat, zda příčinou posunu je chování nebo vnější faktory. Nejen Rozenberg, ale i jiní psychologové jsou novým poznatkem nadšeni. Oceňují objev, že zlom v časování našich biologických hodin má svojí biologickou podstatu a jsou nyní poprvé schopni nějak blíže charakterizovat konec adolescence. V prosazování tohoto znaku za oficiální hodnotu stanovující ukončení adolescence, jim bude nápomocen i fakt, že dynamika časového posouvání středu doby našeho spánku dobře respektuje dlouho známý fakt, že dívky se vyvíjejí rychleji než chlapci. Dívkám, které v této studii spaly nejdéle bylo 19,5 roku, zatímco chlapci si svůj „bod zvratu“ protahovali až do svých 20,9 let.

ZÁVĚR

Téma adolescence jsem si vybrala, protože se mě úzce dotýká. Dověděla jsem se spoustu nových skutečností o sobě i o mých vrstevnících. Překvapilo mě, že je toto období zkoumáno nejen z psychologického hlediska, ale také z roviny fyziologické či lékařské a probíhají vědecké výzkumy.