ÚVOD

Přestože nezájem o politiku a nedůvěra v její reprezentanty je v České republice již tradičně vysoká a volební účast nízká , přímé přenosy volby prezidenta, jehož činnost zasahuje do každodenního života občanů podstatně méně než aktivity a práce jiných ústavních orgánů, se vždy těšily velké sledovanosti.

Ve státech s parlamentní formou vlády je pozice prezidenta slabá a jeho pravomoci omezené. V České republice jsou sice v porovnání s jinými parlamentními demokraciemi ústavní kompetence prezidenta poměrně rozsáhlé , ale přesto je jeho funkce hlavně morální a reprezentativní. To je podle mého názoru také hlavní důvod, proč se úřadu prezidenta republiky netýká (alespoň ne tak silně) jinak obvyklá nedůvěra v politiky a celkový nezájem o věci politické. Prezident není občany vnímán jako oportunista sledující především vlastní zájmy. Představuje morální autoritu, víc než jako politik je vnímán jako státník. To samozřejmě souvisí hlavně s tradicí tohoto úřadu reprezentovanou silnými osobnostmi typu Tomáš Garrigue Masaryk nebo Václav Havel.
Pro většinu laické veřejnosti tak v podstatě ani není důležité, jaké jsou pravomoci prezidenta, protože je pro ni důležitější jeho osobnost, vystupování a to, jak je vnímán v zahraničí. Přesto považuji za velmi důležité mít přesnou představu o tom, jakými konkrétními Ústavou zaručenými pravomocemi hlava České republiky disponuje a jak je v praxi využívá.
I já k tomuto tématu přistupuji jako laik-nepolitolog. Přesto se pokusím provést co nejpřesnější teoretickou analýzu úřadu prezidenta České republiky. V první části této práce stručně nastíním historický vývoj této institucionální části českého politického zřízení, v druhé části shrnu možnosti postavení prezidenta v demokratickém politickém systému vlády (za použití příkladů z jiných zemí) a ve třetí části už se budu konkrétně zabývat postavením a pravomocemi prezidenta České republiky stanovenými Ústavou ČR.

ČÁST PRVNÍ
Historie úřadu českého (československého) prezidenta

První republika
Od svého vzniku se samostatné Československo vyvíjelo jako demokratická země s republikánským zřízením. Během přípravy (řádné) ústavy, která trvala více než rok, prošel politický a ústavní systém několika změnami. V první fázi bychom mohli Československo charakterizovat jako „stát s konventní formou vlády – vládní kabinet byl totiž součástí parlamentu, který jej vytvořil a kontroloval.“ Po Masarykově návratu z exilu byl tento model, který zvýhodňoval domácí politiky, zásadně upraven. Výsledkem, zakotveným v Ústavní listině Československé republiky z 29. února 1920, byl kompromis mezi Masarykem navrhovaným americkým prezidentským modelem a představou domácích politiků. Vznikla tak parlamentní demokracie, v níž byly posíleny jednak pravomoci prezidenta a také politická i hospodářská moc politických stran.
Inspirace francouzských ústav a hlavně Masarykova osobní autorita vedly k tomu, že byl prezident podle Ústavy v rámci dělby moci vybaven poměrně rozsáhlými kompetencemi. Prezident ČSR byl aktivním praktickým politikem. Byl volen na společné schůzi obou komor NS na dobu sedmi let. Nikdo nesměl být zvolen na více než dvě po sobě jdoucí volební období – toto ustanovení se však nevztahovalo na prvního prezidenta ČSR (§ 58 odst. 4). Pasivní volební právo bylo stanoveno na 35 let. Prezident nebyl z výkonu své funkce odpovědný, parlament nedisponoval možností jeho odvolání. „S tím souviselo pravidlo, že jakýkoli prezidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřeboval ke své platnosti spolupodpisu (kontrasignace) odpovědného člena vlády.“ Oproti prozatímní ústavě z roku 1918 měl prezident za určitých okolností právo rozpustit NS a jmenoval a propouštěl ministry a stanovoval jejich počet. Ústavněprávně měl dominantní postavení československý parlament – Národní shromáždění. To však bylo centrem politické moci ve státě pouze formálně. V politické praxi se rozhodující moc soustředila v exekutivě a v mimoparlamentních mocenských centrech. Ve skutečnosti tedy byl Masarykův vliv větší, než jaký mu zaručovaly ústavou dané pravomoci.

„Druhá republika“
Schválení Mnichovské dohody a vnucení jejího přijetí bylo porušením československé ústavy. „Od konstrukce nulity ‚dohody‘ z Mnichova, od její neplatnosti ex tunc (od samého začátku), se odvíjí i náhled na neexistenci tzv. ‚druhé republiky‘ de iure […] a na ústavní akty, učiněné po 30.9.1938.“ Období mezi zářím 1938 a březnem 1939 je ovšem faktický stav, proto se alespoň stručně musíme zmínit o postavení československého „druhorepublikového“ prezidenta. Dne 15.12.1938 byl schválen ústavní zákon č. 330/1938 Sb. z. a n., o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Československé. Ten dával vládě právo nahrazovat po dva roky zákony vládními nařízeními a prezidenta zmocnil vydávat dekrety s mocí ústavy. Tím byla likvidace československého parlamentarismu a ústavního systému vytvořeného v roce 1920 utvrzena i formálně.
K dovršení tohoto tragického procesu faktického zrušení československé suverenity došlo v polovině března 1939 – 14.3. bylo Slovenským sněmem vydáno prohlášení o samostatnosti Slovenského státu, v noci ze 14. na 15.3. bylo vydáno prohlášení tzv. státního prezidenta o „vložení osudu českého národa a země do rukou vůdcových“ a 16.3. byl tzv. výnosem vůdce a říšského kancléře zřízen Protektorát Čechy a Morava. Tím prezident (i ostatní orgány státní moci) fakticky ztratil veškeré rozhodovací a výkonné pravomoci.

Prozatímní zřízení ČSR
Otázka kontinuity a diskontinuity československého systému je velmi složitá, a jelikož se tématu této práce přímo netýká, budu se jí věnovat jen okrajově. K obnovení československé ústavní listiny došlo tzv. ústavní restitucí, tj. „na základě čl. I. Úst. dekretu prezidenta republiky Dr. E. Beneše č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. […] Vydán byl 3.8.1944 a byla v něm definována otázka kontinuity a diskontinuity československého právního řádu takto: ‚Ústavní a jiné právní předpisy československého státu, vydané do 29.9.1938 včetně, pocházejí ze svobodné vůle československého lidu a jsou československý právní řád. Předpisy, vydané v oblasti tohoto řádu v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody (doba nesvobody) nejsou součástí československého právního řádu. Doba nesvobody jest doba ode dne 30.9.1938 až do dne, který bude určen vládním nařízením.‘ (do 4.5.1945)“
Prezident Beneš abdikoval 5.10.1938 a odešel do exilu jako soukromá osoba. V červnu 1940 však prohlásil za bezprávné a tudíž neexistující vše, k čemu došlo od září 1938. „Fakticky pak převzal plné moci ústavního činitele, které odvozoval ze své volby dne 18.12.1935 a z ústavní listiny z roku 1920. Ve funkci hlavy státu zůstal, odvolávaje se na § 58 odst. 5 ústavní listiny , i po roce 1942, tedy po uplynutí původního sedmiletého volebního období. […] Zákonodárná moc byla prezidentskými dekrety přenesena na prezidenta. […] O prezidentské dekrety se opíralo celé prozatímní státní zřízení ČSR. […] Konstrukce s prezidentskými dekrety se sice neopírala o žádné ustanovení ústavní listiny z r. 1920 (měla revoluční povahu), odpovídala však zásadě právní kontinuity.“

Poválečné období (1945-1948)
„Etapa londýnského prozatímního zřízení ČSR fakticky skončila odjezdem prezidenta Dr. Beneše z Londýna do Moskvy dne 9.3.1945,“ kde bylo dohodnuto složení vlády Národní fronty a její program. Prezident republiky si však až do ustavení Prozatímního národního shromáždění (říjen 1945) podržel dekretální pravomoc s tím, že „dekrety mohla navrhovat pouze vláda a vládě též příslušela jejich kontrasignace.“ Ratihabice (tj. zpětné schválení právního aktu) prezidentských dekretů byla provedena ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. v březnu 1946.

Komunistické Československo
Po únorovém převzetí moci komunisty, při kterém byly vedle ústavních postupů paralelně použity i postupy neústavní , podal prezident Beneš demisi (2.6.1946), oficiálně zdůvodněnou špatným zdravotním stavem , která však už „nemohla nic změnit nejen na politickém průběhu událostí, ale i na jejich formálně právním průběhu, neboť do zvolení nového prezidenta převzala výkon jeho funkcí, v souladu s § 60 ústavní listiny , vláda, která pověřila jednotlivými úkony svého předsedu.“
V květnu 1948 byla přijata nová ústava Československé republiky (tzv. Ústava 9. května). Formálně se prezidentské pravomoci (ani nutnost kontrasignace úkonů moci vládní a výkonné odpovědným členem vlády a neodpovědnost z výkonu úřadu) oproti dřívějšímu uspořádání téměř nezměnily , situace však byla v praxi výrazně jiná. „Ústava sice formálně provedla rozdělení pravomoci a působnosti ústavních orgánů a ve vztazích mezi parlamentem, prezidentem a vládou vycházela ze zásad parlamentarismu, reálné mocenské centrum (politbyro KSČ) však fungovalo mimo ústavní struktury, stálo vlastně nad státem a neřídilo se ústavním vymezením postavení těchto orgánů, i když je využívalo k přeměně stranických usnesení v závazná statní rozhodnutí.“ Význam ústavy a ústavnosti v celém komunistickém období prudce poklesl. V praxi byl tedy prezident jen figurkou ovládanou (stejně jako celý systém orgánů státní moci) vedením KSČ.
Na tom nic nezměnila ani tzv. socialistická ústava z roku 1960, ve které byla (na rozdíl od Ústavy 9. května) formálně zakotvena vedoucí úloha Komunistické strany Československa. O prezidentovi republiky pojednávala Hlava čtvrtá této ústavy. Pravomoci zůstaly opět téměř nezměněné, podstatné rozdíly oproti dřívějším ústavám byly dvě: formální ustavení odpovědnosti prezidenta z výkonu jeho funkce a zkrácení jeho volebního období na pět let.

Období od listopadu 1989 do rozpadu federace
Z polistopadového ústavního vývoje je pro tuto práci významných několik ústavních zákonů: kromě ústavního zákona č. 135/1989 Sb. (ze dne 29.11.1989), kterým byl z textu vypuštěn článek o vedoucí úloze (supremaci) KSČ ve společnosti a ve státě, jsou to hlavně tři další, po něm následující, ústavní zákony, které se bezprostředně vztahovaly k volbám prezidenta ČSSR a jeho ústavnímu slibu. „Na pozměněný text slibu, schválený 28.12.1989, přísahal Václav Havel po svém prvním zvolení hlavou státu 29.12.1989.“ V březnu 1990 byl po vypjatém dohadovacím řízení („boje o pomlčku“) přijat ústavní zákon o změně názvu Československé socialistické republiky. „Název byl změněn na Československou federativní republiku s tím, že ve Slovenské republice byl tento název uváděn jako Česko-Slovenská federativní republika.“ Z prezidenta ČSSR se tak stal prezident ČSFR.
Úřadu prezidenta České republiky a s ním spojeným pravomocem podle ústavního pořádku ČR, zejména Ústavy ČR, přijaté po rozpadu federace, se budu podrobně věnovat ve třetí části této práce.

ČÁST DRUHÁ
Postavení prezidenta v demokratických politických systémech

Nejen politické systémy obecně, ale i systémy založené na reprezentativní demokracii se co do svého charakteru mezi sebou více či méně liší. Podle formy rozložení moci mezi orgány exekutivy, legislativy a judikativy rozlišujeme tři (základní) podoby demokratického politického uspořádání: systémy prezidentské, parlamentní a poloprezidentské. Politická věda se při studiu jednotlivých systémů věnuje hlavně moci výkonné a zákonodárné a jejich vzájemnému vztahu.

Prezidentské systémy
S prezidentským systémem je slučitelná pouze republikánská forma státního zřízení. V čele státu tedy vždy stojí prezident, jehož legitimita není odvozena od zákonodárného sboru (nepřímá volba), ale přímo od voličů. Jedním z charakteristických znaků (a nutnou podmínkou) prezidentského systému vlády je tedy přímá volba prezidenta, případně volba metodou, která zachovává princip přímé volby. Přímá volba prezidenta však ještě sama o sobě není rozhodující při hodnocení nezávislosti jeho postavení. Nemusí totiž vůbec znamenat nezávislost prezidenta na legislativě (případ Rakouska, Irska nebo Islandu – vše parlamentní demokracie; přímo lze tedy stejně dobře volit i čistě formální hlavu státu, která není vybavena žádnými zvláštními pravomocemi). Přímou volbu prezidenta nutně doplňuje pevně stanovené volební období a s ním spojená prezidentova neodvolatelnost (výjimku představuje tzv. impeachment ). Neodvolatelnost prezidenta je zároveň vázána na princip nerozpustitelnosti zákonodárného sboru.
Dalším atributem prezidentského systému je závislost vlády na prezidentovi. Pouze prezident jmenuje ministry, jen on má právo rozhodnout o přidělení tohoto úřadu.
„Třetím kritériem prezidencialismu je propojení funkce hlavy státu s funkcí předsedy vlády.“ Prezident tak de iure i de facto stojí v čele celé exekutivy.
Nejznámějším případem prezidentského systému jsou Spojené státy americké. Za určující specifický rys tohoto systému je považován princip vyvažování mocí (výkonné-prezident a zákonodárné-kongres) – tzv. princip checks and balances. Princip rozdělení mocí je samozřejmě charakteristický pro všechny demokratické systémy vlády, u prezidentského systému je však podstatnější autonomní existence (oddělení) mocí – exekutiva i legislativa vykonávají své ústavně vymezené funkce zcela nezávisle. V praxi pochopitelně toto rozdělení neznamená, že by tyto moci nebyly provázány. Pro úspěšné vykonávání své funkce potřebuje prezident souhlas zákonodárného sboru a naopak. Kvůli výraznému oddělení moci výkonné a zákonodárné bývá prezidentský systém označován jako forma dualistického výkonu moci.
Prezidentský systém USA je všeobecně považován za úspěšný, přesto však politologové upozorňují, že tento úspěch je podmíněn historickým kontextem vzniku tohoto uspořádání a „specificky se utvářející politické kultury daného sociálního prostředí.“ Upozorňují také na problémy, které se mohou objevit (jak se v praxi stalo v některých latinskoamerických zemích, např. v Kolumbii nebo ve Venezuele) při použití tohoto modelu vlády v jiných zemích. V těchto zemích vzniká komplikovaná situace, zvláště pokud zde funguje multipartijní systém. „Velký počet politických stran reprezentovaných v parlamentu vede ke sporům nejen mezi nimi, ale současně výrazně omezuje možnosti prezidenta prosadit vlastní politiku v okamžiku, kdy se parlament postaví do opozice.“
Mezi země s prezidentskou formou vlády patří již zmíněné USA, téměř všechny země střední a Jižní Ameriky, velká část afrických států, Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Kazachstán a další.

Poloprezidentské systémy
Stejně jako prezidentský systém, i definičně a empiricky sporná varianta poloprezidentského systému (jejímž typickým příkladem je francouzská pátá republika) je slučitelná pouze s republikánským státním zřízením. Pro tento systém „je typické vnitřní rozštěpení výkonné moci mezi přímo voleného prezidenta [...] a vládu.“ Jak prezident, tak předseda vlády tedy disponují výkonnou mocí, ale oba jsou vybaveni odlišnou legitimitou a jsou na sobě formálně nezávislí. Systém tedy pro svou funkčnost potřebuje součinnost těchto dvou osob.
Jak už bylo řečeno, i v tomto systému je prezident volen přímo, na striktně stanovené volební období, v jehož průběhu je neodvolatelný. „Jeho legitimita je tedy odvozena od voličů, nikoliv od zákonodárného sboru, jako je tomu v parlamentním systému.“ Naproti tomu předseda vlády (resp. vláda) je svou legitimitou vázán na parlament (ten vyslovuje vládě důvěru). Proto je pro výkon jeho funkce nezbytná většinová podpora legislativy. Prezident tedy vládu a jejího předsedu jmenuje, ale parlament jim musí vyslovit důvěru a zároveň má právo vládu odvolat.
„Rozdělení výkonné moci mezi dvě ‚hlavy‘ však vyžaduje, aby prezident a předseda vlády spolupracovali ve vztahu k parlamentu. Na vztahu prezidenta a vlády pak závisí, jakou faktickou podobu poloprezidentský systém má, resp. jakou konkrétní váhu má každá z autonomních výkonných ‚hlav‘.“ V období tzv. souhlasných většin (prezident má na své straně většinu poslanců zákonodárného sboru, a může si tak dovolit jmenovat i sobě nakloněnou vládu) je převaha prezidenta nad premiérem zcela zřetelná. Složitější situace nastává v období tzv. rozdělených, nesouhlasných většin (ve Francii označované cohabitation). Prezident je v této době podporován stranou, jež je v parlamentu v menšině. Jeho spolupráce s vládou je proto obtížnější a vyžaduje více strategického chování. „Konflikty mezi oběma hlavami exekutivy totiž nelze řešit vynucenou demisí vlády ani novou volbou prezidenta.“ Oba konkrétní jedinci se proto musí smířit s oslabením své pozice a omezit se na slovní konflikty a projevy odporu.
Prezident v poloprezidentském systému Francie má poměrně rozsáhlé pravomoci. Těchto může využít zvláště v období tzv. souhlasných většin. Pokud to vyžadují okolnosti, jsou prezidentovy kompetence omezeny v podstatě jediným pravidlem – zachováním republikánské formy vlády. „Stejně tak nemůže v tomto období rozpustit Národní shromáždění;“ nic mu však nebrání v tom, aby si jeho pravomoci přisvojil. Ani v letech kohabitace však prezident není zbaven všech svých pravomocí – nadále mu přísluší ty týkající se národní nezávislosti, kontinuity státu, územní celistvosti Francie a je garantem zachovávání mezinárodních smluv a řádného chodu veřejných institucí.
Mezi státy s poloprezidentským systémem jsou kromě Francie řazeny Polsko, Moldávie, Arménie, některé africké země (např. Egypt, Čad, JAR, Angola, Kamerun, Mozambik) a jiné.

Parlamentní systémy
Parlamentní systém je slučitelný jak s monarchiemi, tak s republikánským zřízením. Hlavou státu tak může být jak dědičný monarcha (Spojené království, Švédsko, Belgie, Nizozemsko, Dánsko), tak prezident. Ten může být volen přímo (viz výše), nebo zákonodárným sborem (ČR, SRN). „Typologicky podstatným znakem [tohoto] systému vlády je oddělení – a současně výrazná kooperace – moci výkonné a zákonodárné, přičemž těžiště systému je v legislativě, resp. dolní komoře parlamentu.“ Dvěma základními rysy parlamentarismu jsou tedy svrchovanost legislativy a princip tzv. sdílené moci. Ten v sobě zahrnuje vazbu mezi zákonodárným sborem a vládou, jež je vymezována dvěma základními kritérii: 1. Vláda je vždy jmenována se souhlasem parlamentu a může fungovat jen s jeho podporou. Bez ní ztratí schopnost plnit svou výkonnou funkci. Jmenování, úspěšné fungování i pád vlády tedy závisí na rozhodnutí parlamentu (na hlasování o důvěře, resp. nedůvěře). 2. Hlava státu, resp. výkonné moci má právo zákonodárný sbor rozpustit a vypsat nové volby. Tato vzájemná závislost moci výkonné a zákonodárné (právo exekutivy rozpustit parlament a právo legislativy vyslovit vládě nedůvěru) je nástrojem, který sice oslabuje vládu, nemá-li dostatečnou parlamentní podporu, ale pomáhá řešit situace, kdy se vztah vlády a legislativy octne na mrtvém bodě – systém se může zbavit zablokované a neefektivní vlády ústavní cestou.
Vazba mezi exekutivou a legislativou je v parlamentních systémech velmi proměnlivá, a proto tuto kategorii politologové dále dělí (Vladimír Klokočka rozlišuje parlamentarismus v konstitučních monarchiích, republikánský parlamentarismus, německý racionalizovaný parlamentarismus a prezidiální parlamentarismus; Giovanni Sartori dělí parlamentní systémy do tří skupin: premiérské, resp. kabinetní, s převahou zákonodárného sboru a s rozhodujícím vlivem politické strany). Pro tuto práci je ovšem důležité hlavně postavení a pravomoci prezidenta a ty se v jednotlivých parlamentních systémech, v nichž je hlavou státu prezident, příliš nemění, vždy jsou poměrně malé. Mezi nejvýznamnější rozdíly v tomto ohledu patří to, zda prezident hraje aktivní roli při formování nové vlády (jako tomu je v České republice, Finsku, Itálii, Izraeli nebo Portugalsku), či ne (Irsko, Island, Malta, Rakousko, Řecko, SRN, Švýcarsko).

V současné politologii je velká pozornost věnována problematice transformujících se postkomunistických politických systémů. Většina politologů zastává názor, že „jedním z hlavních problémů těchto systémů je korelace mezi mírou demokratické konsolidace a zvolenou formou vlády.“ Obecně je demokratická konsolidace vymezována souborem ukazatelů (fungující občanská společnost, neexistence, resp. výrazná marginalizace anti-systémových skupin, shoda občanů a politických elit na přijetí demokratického systému vlády jako jediného možného). Systémů, které by splňovaly tyto požadavky, je však velmi málo (např. ČR, Maďarsko, Estonsko, Litva) – tyto země spojuje parlamentní systém vlády. Podle některých politologů je právě tento systém vhodnější variantou ukotvení vztahů mezi exekutivou a legislativou v zemích, kde teprve dochází k prosazení demokratického modelu vládnutí.

Po historickém přehledu a mezinárodním srovnání již můžeme přejít ke třetí části této práce, analýze úřadu prezidenta České republiky a jeho pravomocí.

ČÁST TŘETÍ
Prezident České republiky – postavení a pravomoci

O prezidentovi České republiky pojednává první část hlavy třetí (čl. 54-66) Ústavy České republiky. Tato ústava byla přijata dne 16. prosince 1992 Českou národní radou.

Volba, volební období, rezignace (čl. 54-61)
Prezident republiky je hlavou státu. Volen je Parlamentem na společné schůzi obou komor. Volba se koná v posledních třiceti dnech volebního období úřadujícího prezidenta. Uvolní-li se úřad, koná se volba do třiceti dnů. V prvním kole je zvolen ten kandidát (navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů), který při odděleném hlasování obou komor získá nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců (101) a nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů (41). Pokud daný počet hlasů nezíská, volí se ve druhém kole (opět v odděleném hlasování) do 14 dnů z kandidátů, kteří získali v 1. kole nejvíce hlasů v Poslanecké sněmovně, resp. v Senátu. Zvolen je ten, který získá nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců (teoreticky tedy minimálně 34) a nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů (14). Pokud není prezident zvolen ve druhém kole, koná se do čtrnácti dnů třetí kolo. V tomto je zvolen ten kandidát, který získá (již při společném hlasování a sčítání hlasů jak poslanců, tak senátorů) nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců (z minimálních 67) a senátorů (z minimálních 27), tj. z minimálních 94 hlasů alespoň 48. Není-li prezident zvolen ani ve třetím kole, konají se nové volby.
Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu. Tímto dnem začíná jeho volební období, které trvá pět let. Prezidentem může být zvolen občan, který je volitelný do Senátu (tj. každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 40 let). Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. Slib, který zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“, skládá prezident do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor. Odmítne-li prezident složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.
Prezident republiky se může vzdát svého úřadu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.

Pravomoci (čl. 62-64)
Pravomoci prezidenta České republiky lze zhruba rozdělit do dvou skupin:
1. kompetence výlučné, uvedené v čl. 62 Ústavy ČR: prezident jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi (odvolává také vládu, která nepodala demisi, ačkoliv byla povinna ji podat) , svolává zasedání Poslanecké sněmovny, rozpouští Poslaneckou sněmovnu , pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády.
Prezident dále jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, ze soudců jmenuje předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu.
Může udělovat milost (abolici), čili odpouštět a zmírňovat individuální tresty uložené soudem. Může přímo zasáhnout a vyjmout obžalovaného z trestního řízení. Má také právo zahladit odsouzení (rehabilitace – dochází ke stavu, jako by odsouzený nebyl trestán).
Prezident podepisuje zákony a má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního (právo tzv. suspensivního veta, tzn. prezidentovo rozhodnutí může být zvráceno, pokud je přehlasováno Poslaneckou sněmovnou). Toto právo je velmi důležité hlavně v tom smyslu, že může prohlubovat spolupráci a dobrý vztah mezi prezidentem a Parlamentem. „Parlament bude mít nepochybně zájem na tom, aby mu prezident nevracel zákony, proto ho bude s nimi zřejmě seznamovat ještě předtím, než je definitivně schválí, případně je s ním bude neoficiálně projednávat.“ Zároveň jde o pojistku proti možné svévoli Parlamentu, je to v podstatě jediná brzda, kterou má směrem k legislativě exekutiva.
Mezi prezidentovy výlučné kompetence dále patří právo jmenovat prezidenta a viceprezidenta NKÚ a členy Bankovní rady ČNB. Prezident dále podle čl. 62 písm. l Ústavy vyhlašuje referendum o přistoupení ČR do EU.
2. kompetence dle čl. 63 Ústavy, kde rozhodnutí prezidenta vyžaduje ke své platnosti kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Tyto kompetence jsou: prezident zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.
Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje a povyšuje generály. Propůjčuje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán.
Přijímá, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí. Jmenuje soudce.
Již výše jsme zmínili jeho právo udělovat amnestii.

Prezident má dále podle čl. 64 právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoli o to požádá. Má také právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.
Pravomoci prezidenta tedy nejsou nijak rozsáhlé, přestože Ústava ČR navazuje na tradici Ústavy z roku 1920. Prezident je v poměrně úzké závislosti na Parlamentu a na Poslanecké sněmovně zvláště. Oproti stavu po roce 1960 už sice neplatí omezující ustanovení o odpovědnosti hlavy státu Parlamentu, „avšak ve svých hlavních pravomocech, tj. ve vztahu k vládě a k Ústavnímu soudu [...] je omezen vždy jednou z komor Parlamentu ČR. Možnost rozpuštění Poslanecké sněmovny je [viz pozn. 57] výrazně limitována, Senát nemůže rozpustit vůbec.“ To je oproti stavu za první republiky výrazné omezení prezidentské moci.

Imunita (čl. 65)
Podle čl. 65 Ústavy prezidenta nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce je navždy vyloučeno.
Prezident republiky může být stíhán pouze pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt.

Neodvolatelnost
Nakonec se ještě vrátím k úmyslně opomenutému ustanovení čl. 54 odst. 3: prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. Je tedy sice Parlamentem volen, ale není mu odpovědný, a není jím tudíž odvolatelný. Tato neodvolatelnost znamená v praxi to, že „vlády se mohou střídat, Poslanecká sněmovna může být rozpuštěna, volby mohou [...] vynášet k moci nové politické garnitury, prezident však bude ve své funkci setrvávat po celé své pětileté funkční období. Eventuální politické změny nebude přitom jen pasivně přežívat, ale bude naopak jejich přímým aktérem“ pomocí svého práva jmenovat vládu a (za jistých okolností) rozpouštět Poslaneckou sněmovnu.

ZÁVĚR

Prezident jistě není nejvýznamnější ani nejmocnější osobou českého politického systému. Zároveň ho však při studiu české politiky nelze opomenout. Už pohled do historie ukázal, jak významnou roli v našich dějinách prezident hrál, přestože byl vždy ve svých pravomocech omezen parlamentním systémem vlády.
Tato práce měla analyzovat pravomoci prezidenta ČR teoreticky, nezbyl proto prostor na konkrétní příklady z historie samostatné České republiky. Doufám, že se mi podařilo zasadit úřad českého prezidenta do historického i geopolitického kontextu. Rovněž doufám, že jsem touto prací dostatečně jasně ukázala, jak velkou – i když právně omezenou – roli prezident v českém politickém systému hraje.
Podle některých názorů je Senát v našem politickém systému zbytečný a měl by být zrušen. Tento postoj podle mě dostatečně nedoceňuje roli Senátu jako ústavní pojistky demokratického zřízení. Stejně tak lze povrchně nahlížet na prezidenta jako na reprezentativní figurku bez důležitých pravomocí, tedy v podstatě nedůležitou. V Úvodu této práce jsem však již naznačila, že existují fakta, která naznačují, že veřejnost takto hlavu státu nevnímá. A to je, myslím, dobře, protože zájem o politiku tvoří důležitou součást života člověka (a občana) a neměli bychom na něj rezignovat.
Morální autoritu a význam prezidenta nelze ústavně-právně zanést. Přesto právě lidský rozměr tohoto úřadu podle mého názoru představuje největší význam hlavy České republiky. I proto jsem napsala tuto práci – aby bylo vidět, že prostou teoretickou analýzou postavení a pravomocí prezidenta nelze obsáhnout jeho skutečný význam.