Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

E.Beneš - Demokracie dnes a zítra

PÁD DEMOKRACIE V EVROPĚ PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE A JEHO PŘÍČINY
Po 1. světové válce byla uvedena v život demokracie různých stupňů a forem v největší části Evropy.


 Reklama


Mezi státy s nejvyšším stupněm demokracie patřily Velká Británie, Belgie, Švýcarsko atd. Nové evropské státy se navzájem překonávaly se svou demokratičností. Rusko čelilo kritice za svůj systém demokraticky volených sovětů, které pokládalo za dokonalejší stupeň demokracie než ostatní demokratické systémy.
Nově demokratické státy zakládaly svůj politický režim s velkými obtížemi. Jedním z důvodů byly přirozené a historickým vývojem dané rozdíly sociální a hospodářské struktury. Mimo to národ i po revoluci žije ve „starých kolejích“, protože myšlení, zvyky, tradice apod. se nedá změnit ze dne na den.
Od západu na východ Evropy existovala celá řada demokracií, které se lišily různými systémy volebních řádů, různým vývojem, různým stupněm vnitřní pevnosti a odolnosti. To vedlo k tomu, že pokud demokratický režim z nějakých důvodů v některém státě padl, ohrozil tím demokracie v okolních státech.
V řadě států bylo před válkou málo nebo vůbec nebylo parlamentních zkušeností. V některých z nich bylo volební právo zavedeno vůbec poprvé. Dalšími velkými překážkami se stala poměrně vysoká negramotnost obyvatel a nízká sociální a hospodářská úroveň. Neméně důležitou překážkou byl vznik komunismu během 1. světové války a jeho následný poválečný vliv. V řadě států došlo ke komunistickým převratům nebo k pokusům o ně. Například v Maďarsku, Bulharsku, Polsku, Rakousku, Československu, Itálii, Řecku atd.
Beneš se stavil proti ortodoxnímu marxismu a z něho plynoucí teorii třídního boje. Bylo by a je naprosto utopistické vytvořit po válce a revoluci novou společnost, která by byla rájem, jak komunisté hlásali.
Poválečný komunismus a celá jeho poválečná politika až do roku 1933 – do pádu demokracie v Německu – měla značnou spoluúčast na pádu evropských demokracií a nemůže být zbavena značné části odpovědnosti za to, co se s vývojem politické demokracie v Evropě stalo.
Ruský komunismus byl předváděn světu v nejhorších barvách: připravoval světovou válku, světovou revoluci, znamenal zničení veškeré kultury a civilizace, rozvracel všechny evropské státy a připravoval rychlý pád občanské společnosti. S tím byla sloučena propaganda proti všemu internacionalismu a také propaganda antisemitská. A nad tím vším byla stále šířena hrůza z přicházejícího komunistického převratu v té které zemi, který tu zavede protiburžoazní teror, vyvraždí všechny příslušníky středních vrstev a udělá konec západoevropské kultuře.
Protikomunistická propaganda nacismu a fašismu měla v kruzích západoevropské buržoazie katastrofální úspěch. Mnozí z jejich rozhodujících činitelů soudíc, že si mají zvolit mezi fašismem a sociální revolucí, byli ochotni nechat padnout měšťanskou demokracii a použít autoritativních režimů ke své záchraně.
Boj komunismu s fašistickým totalismem hnal střední vrstvy a zejména vrstvy bohaté (průmyslový a finanční kapitál) k tomu, aby pomáhaly k moci fašistickému režimu totalitnímu, antidemokratickému, který sám je pak rozvrátil a pohltil.
Strach buržoazie a středních vrstev před komunistickým převratem byl přirozený a z jejich hlediska naprosto pochopitelný. Ale byl také přehnaný a projevem neschopnosti buržoazní demokracie překonávat komunismus rozumnou, cílevědomou a statečnou demokratickou hospodářskou, sociální a kulturní politikou. Zřejmě nebylo dost silných, osvícených, vzdělaných a odvážných demokratických vůdců.
Demokratický režim znamená vývoj, dohodu a spoluvládu – už to může být každé sociální vrstvě zárukou slušného východiska i když se od ní žádají velké sociální a hospodářské oběti. Proto její pomoc totalismu proti demokracii, ve formě reakce z přehnaného strachu před komunistickou revolucí, byla jednou z osudných chyb poválečné demokracie.
Autoritativní a totalitní režimy přijímají všechny staré absolutistické teorie o smyslu, moci a kompetenci státu, státu všemocného, absolutního a většinou je ještě stupňují a zesilují. V praxi pak provádějí politiku, v níž otázku národa, národní a státní hrdosti, cti a prestiže vybičovávají do nemožných forem a stupňů.
Tyto režimy dovedly svou totalitní ideologii, ideologii národní hrdosti a jednoty postavit úspěšně proti mezinárodní neprůbojnosti demokracie, proti její roztříštěnosti ve stranickém a parlamentním režimu. To jen zesilovalo národní hrdost autoritativních režimů, jejich odvahu, expanzi a dodávalo novou sílu a účinnost.
PŘEROD A BUDOUCNOST POVÁLEČNÉ DEMOKRACIE
Dvacet let mezi první a druhou světovou válkou bylo po stránce politické obdobím zápasů o likvidaci války a o zajištění nového míru v nových demokratičtějších režimech evropského kontinentu, ale po stránce sociální a hospodářské to byl boj nově se vytvářející politické demokracie o problémy sociální a hospodářské revoluce.
V 2. světové válce šlo o boj tří politicko-sociálních organizaci světa, zejména evropského. Systémy autoritativní (fašistické), systém liberální demokracie a systém sovětského života bojovaly na život a na smrt. Vlády Spojených států, Velké Británie, Sovětského svazu a všech ostatních spojenců prohlásily, že jde opravdu o zničení nacionálněsocialistického režimu a tzv. hitlerovského Německa.
Beneš se také zabývá myšlenkou, zda je možné soužití poválečné demokracie se systémem sovětského socialismu a posléze jejich spolupráce. Zvažuje, zda zůstanou spojenci nebo se stanou pozdějšími rivaly.
Systém politické demokracie a systém sovětského socialismu se v řadě zásadních koncepcí rozcházejí, i když v jiných neméně podstatných věcech se zásadně shodují. Systém sovětského socialismu spočívá na ideologické materialistické bázi a je antiindividualistický, demokracie je ve své podstatě duchovní, vychází z vědomí individuality a považuje lidskou bytost za prvotní a základní společenskou kolektivitu. V těchto bodech se oba politické systémy těžko, spíš vůbec, neshodnou. Naproti tomu jak u komunistů tak u demokratů je stát měřítkem všech hodnot a uznávají rovnost lidí a národů. Podle Beneše je mezi těmito politicko-sociálními systémy možná spolupráce. Je k tomu ale potřeba jejich vzájemná tolerance.
Dále se zabývá čím by měla být politika v opravdovém demokratickém režimu. Politika má být vědou a uměním, spočívajícím vždy na určité filozofii a morálce, na určitém filozofickém a mravním pojetí celého života individuálního i společenského. Protože je politika praktická sociologie, je to věda o člověku ve všech jeho praktických společenských projevech, činnostech, přáních, snahách a citech. Vyžaduje mnohostranné znalosti všech věd o člověku a jeho sociální činnosti. Demokratická politika zkoumá, jaké jsou současné poměry člověka a společnosti, v níž žije.
„Žádná veliká politika se nedělala a nemohla dělat bez politiků, kteří by zároveň nebyli výbornými psychology a opravdovými, zkušenými, praktickými znateli lidí.“
Demokratická politika musí být mravná, musí mít mravní základnu a demokratický politik musí být mravní osobností (dnes to bohužel tak není). Správná demokratická politika musí být vždycky usilovným bojem za správné realistické poznání existující skutečnosti a možné skutečnosti budoucí. Vždy se má opírat o tři činitele: o demokratické pojetí práce, o vědu (hledání objektivní pravdy) a o pravdu (poctivost). Demokracie budoucnosti bude žádat nejen nových institucí, reforem a změn hospodářských a sociálních poměrů, ale bude také potřebovat změnu lidí.
Ideální demokracie není a nikdy nebyla. Je jen ideál, za kterým jdeme a kterému se snažíme přiblížit. Je to režim, který je stále ve vývoji, který se stále přizpůsobuje novým poměrům, mění se a zdokonaluje.
Demokratický vůdce, politik, nesmí být jenom vzdělaný intelektuál, ale musí to být také osoba rychlého rozhodování, činu, odvahy, intuice a zdravého instinktu. Má být fyzicky a duševně zdráv. Politika od něj vyžaduje stálou rozvahu, klid a trpělivost a přitom mnoho práce, píle a nervového úsilí.
Politické strany jsou sociálními organismy, jejichž vlastnosti, psychologie, metody práce a vůbec sklony v politické životě můžou být nebezpečné. V jistém smyslu jsou politické strany nutné zlo, protože jsou pro občanskou svobodu a demokracii nezbytné. Jejich život je boj o to, která bude mít co největší podíl na moci a volnosti jednat ve státě. To vede k bezohlednosti, sobeckosti a drsnosti jednání vůči ostatním politickým stranám, zejména před volbami. Všechny politické strany ale jsou, zůstávají a musí vždycky zůstat relativním činitelem vzhledem k vyššímu celku – státu a národu – a tudíž vše, co podnikají, musí být podřízeno zájmům tohoto celku.
Politických stran ale nesmí být příliš mnoho, protože dochází ke komplikovanějším stranickým poměrům, míra sporů a počet konfliktů je mnohem větší, národní a státní život rozdrobenější a stát oslabenější.
Na závěr osmé kapitoly říká: „poválečná demokracie bude potřebovat nového demokratického, lepšího a vyspělejšího úřednictva. … Změny, jež touto válkou nastanou v celé společnosti politické, sociální,a hospodářské, musí se automaticky a hluboce dotknout i poválečné byrokracie.“

ZÁVĚR
V této knize, resp. těchto dvou kapitolách, Beneš popisuje příčiny pádu demokracií v evropských státech, postupné formování a hrozbu fašismu z jedné strany a komunismu z druhé až k vyústění 2. světové války. Kritizuje neschopnost vlád a politiků odolat těmto hrozbám, i když se tím v podstatě snažili svou zemi zachránit. Na druhou stranu se velká část evropských států dostala k demokracii vůbec poprvé, tudíž neměli žádné zkušenosti s vedením takového státu. Navíc vývoj těchto států brzdily důsledky 1. světové války a jejich odstraňování.
Dále rozebírá možnosti soužití poválečné demokracie a sovětského režimu. Konečnou odpověď na svoje spekulace dostal v roce 1948, kdy komunistům nešlo o spojenectví, ale o uchopení moci.
Asi největší část z těchto kapitol věnuje popisu ideálního demokratického státu. Zde popisuje ideálního politika (vládce), ideální politickou stranu, její fungování, vztahy mezi ostatními stranami a také jejich nejvhodnější počet. Striktně odmítá koaličnictví. Také se zmiňuje o byrokracii. Jako základ dobře fungujícího demokratického státu staví lid, který musí být duchu demokracie vychováván a být s ní „smířen“.
Tato kniha je určitě nadčasová, i když je časově zaměřená na období od 1. světové války po dobu bezprostředně po 2. sv. válce. Jeho vize ideálního demokratického státu (a všeho, co s ním souvisí) nejsou podle mě tolik nereálné. Snad se jednou k takovému ideálu přiblížíme.
 



+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama