Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Schopenhauer a Nietzsche

Pro svou seminární práci jsem si vybral srovnání Arthura Schopenhauera, kterého jsem rozebíral na semináři a Friedricha Nietzscheho, který byl Schopenhauerem velmi ovlivněn.

 Reklama


Arthur Schopenhauer se narodil 22. února 1788 v Gdaňsku jako syn obchodníka Heinricha Floridě a tehdy oblíbené spisovatelky Jahny Henriette Schopenhaurových. V devíti letech ho otec zavedl do Havru, kde byl po dva roky vychováván. Poté navštěvoval v Hamburku, kam jeho otec přesídlil, soukromou školu pro budoucí obchodníky. Mladý Schopenhauer však pociťoval ke svému budoucímu povolání odpor a mnohokrát prosil svého otce, aby mu umožnil studovat. Hrdý otec nemínil jen tak ustoupit a vzdát se snu o tom, že syn bude jeho nástupcem.
Nabídl tedy synovi, že se buď vzdá touhy po studiích a zúčastní se za to s rodiči víceleté cesty po Evropě, nebo rodiče odjedou sami a on okamžitě nastoupí na gymnázium. Nakonec se rozhodl poznávat cizí kraje.
Po téměř dvouletém cestování se vrátil zpět do Hamburku, kde byl nucen dále se připravovat na obchodní povolání. Pracoval s nechutí a využíval každé volné chvíle, aby se mohl věnovat studiu.
Z těchto poměrů ho vysvobodila až otcova smrt. Po jeho smrti se matka se svým synem přestěhovala do Výmaru, kde si založila salón, který navštěvovala tehdejší literární elita s Goethem a Wielandem v čele.
Schopenhauer mohl konečně začít studovat. Roku 1807 vstoupil na gymnázium v Gothě, avšak po dvou letech byl vyloučen. Odchází zpět do Výmaru, ale volnější způsob matčina života rozladil Schopenhauera natolik, že mezi nimi docházelo k neustálým hádkám.
V říjnu 1809 nastupuje na svá studia v Göttingenu. Po svém prvním semestru zanechává medicíny a věnuje se více přírodním vědám.
V roce 1811 Odchází na univerzitu do Berlína studovat filosofii. Studuje velmi pečlivě a své působení na univerzitě zakončuje doktorskou prací O čtvernásobném kořenu věty a dostatečném důvodu. V této době vrcholí napětí mezi Schopenhauerem a jeho matkou, které končí definitivním rozchodem.
Na jaře 1814 přesídlil do Drážďan, kde začal psát své největší dílo Svět jako vůle a představa. V roce 1820 se habilitoval na univerzitě v Berlíně. Přednášel tam jen jeden semestr, protože se dostal do kontroverzí s Hegelem. To ho později vedlo k ostré kritice Hegerovy filozofie. V roce 1831 přesídlil do Frankfurtu nad Mohanem, kde žil až do smrti 21. září 1860.
Schopenhauerův pohled na svět je pohledem negativním a pesimistickým. Za princip světa považuje slepou, nasycenou vůli, která dosahuje vrcholu svého provedení v lidském mozku. Nejpatrnějším ohniskem vůle v živočisném organismu jsou podle Schopenhauera genitálie. A protože vůli považuje za příčinu všeho utrpení, doporučuje umrtvování všech pudů, především pudu pohlavního, které vede až k agresi. Ne ale sebevraždou. Sám Schopenhauer se velmi natrápil s pudem zachování rodu, neboť lze u něho hovořit doslova o hypersexualitě. Přesto, nebo právě proto, pokud Schopenhauer někoho nesnášel, pak to byly ženy.
Svět, který vidíme a poznáváme, je pro Schopenhauera jen naší představou, není více než snem. „Neznám slunce, nýbrž toliko oko, jež vidí slunce. Celý svět je objektem vzhledem k subjektu, je názorem nazírajícího, jedním slovem představa.“
Zdrojem Schopenhauerovy filozofie byli především Platon, Kant a indická filozofie. Myšlenky Arthura Schopenhauera pak působily například na Richarda Wagnera, T. Manna, L. N. Tolstého a Fridricha Nietzscheho. Jeho etické názory ovlivnily dekadenci a symbolismus.

Friedrich Wilhelm Nietzsche se narodil 15. října 1844 v Röken u Lützernu jako syn místního evangelického pastora. V pěti letech ztratil otce a dospíval vychováván výlučně ženami a v duchu protestantské zbožnosti.
Proslulý internát v Schulpfortě položil pevné základy k Nietzschově nikdy nevyhasínající lásce k řeckému starověku. Poté studoval klasickou filologii v Bonnu a Lipsku. Tady podlehl vlivu třetí duchovní síly, která naň – vedle rodného domu a klasického starověku – rozhodující měrou spolupůsobila. V antikvariátu se mu dostalo do rukou hlavní Schopenhauerovo dílo a naprosto tomuto chmurnému géniu propadl.
Ještě před ukončením studií Nietzsche uveřejnil několik drobných filologických prací. Vynesly mu mimořádnou profesuru klasické filologie na basilejské univerzitě.Úspěšné působení v Basileji přerušila v roce 1870 válka. Nietzsche se jí zúčastnil jako dobrovolný ošetřovatel, ale brzy vážně onemocněl úplavicí a musel se vrátit. Od té doby se zdravotních problémů nikdy úplně nezbavil.
Mocenský vzestup Německa po roce 1870 vzbuzoval Nietzscheho nedůvěru a kritiku. Během bayreuzhských slavností, kterých se Nietzsche zúčastnil jako host, následovala Nietzschova roztržka s Wagnerem. Rozchod s ním zároveň označuje přechod od prvního období Nietzschova vnitřního vývoje k druhému. Odvrátil se od svých ideálů a mistrů, které dosud uctíval. Zaujal kritický postoj k umění i k metafyzice. Spásu hledal ve vědě a přiblížil se tak jakémusi naturalistickému pozitivizmu. V této době se poprvé fyzicky zhroutil. Po uzdravení vzrůstala jeho osamělost. Jen málokdo z jeho dřívějších přátel byl schopen sledovat jej na jeho nových cestách. Také jeho knihy vycházely téměř bez povšimnutí. Dlouholetý a osamocený Nietzschův zápas o přehodnocení všech hodnot vyčerpal jeho tělesné i duševní síly. Nietzsche téměř oslepl. Na počátku roku 1889 utrpěl paralytický záchvat. Byl převezen do Basileje a pak na jenskou kliniku. Poté se ho ujala jeho matka. Za její obětavé péče, později i zásluhou své sestry Elizabeth Försterové- Nietzschové, žil ještě dvanáct let se zastřeným vědomím, dokud jej 25. srpna 1900 ve Weimaru nevysvobodila smrt.

Oba patří mezi myslitele, kteří věřili, že svět nelze vysvětlit rozumem, ale že podstatu skutečnosti lze pochopit jen citem, vůlí, intuicí, vírou... Oba později kritizovali racionálně smýšlejícího Hegela a jeho logicistní idealismus.
Schopenhauer souhlasí s Kantem, že svět je jen naší představou o světě, který je ve vztahu subjektu (člověk) a objektu (věc o sobě). Spolu s Nietzschem se zajímali o subjekt. „…tento svět je pouze představou a jako takový potřebuje poznávající subjekt, nositele svého bytí. …bez něho není ničím.“ Schopenhauer ale tvrdí, na rozdíl od Kanta, že věc o sobě není nepoznatelná a nepochopitelná, ale že je poznatelná pomocí vůle k životu, která působí v nás i mimo nás a v dění celého světa. Schopenhauer ve svém nejvýznamnějším díle Svět jako vůle a představa o vůli píše, že ji poznáváme na sobě, přímo, intuitivně. Vůle je slepá, nevědomá, nezkrotná, svobodná, bezcílná, mimočasová, mimoprostorová, rozumem nepochopitelná. Je hnací silou růstu rostlin, rozmnožování zvířat, lidských pudů a vášní, i uměleckých projevů. V neživé přírodě se projevuje jako síla přitažlivosti, elektřina, magnetismus. Svět a vůle je tedy jedno a totéž. Svět je hmotný výraz iracionální vůle a představa je jako jev. Takto je vyjádřen hlavní Schopenhauerův princip - metafyzický idealismus, ve kterém klade důraz na nevědomost vůle. Schopenhauer je pak tady voluntarista a zakladatel emotivní etiky (proti Kantově racionalistické etice), také zakladatel směru zvaného iracionalimus.
Z relativní rozdílnosti věci o sobě a jevu vychází však paradoxní situace, že vůle je a priorně naprosto svobodná, ale tvor (i člověk), svobodnou vůli nemá, takže a posteriori svobodná není. Světová vůle je tedy svobodná, ale vůle jednotlivce ne.
Tato nesvoboda se hlavně projevuje v rozmnožovacím pudu, ve kterém je vůle k životu nejsilnější. Zde vůbec nejde o dobro jednotlivce, o lásku, ale o zachování druhu, takže zájmy jedince jdou stranou. „…vůle druhu je mnohem silnější než vůle individua a tak milenec zavírá oči přede všemi vlastnostmi, jež jsou mu protivné, všechno přehlíží..., neboť jej oslepuje onen klam, jenž mizí, jakmile je splněna vůle druhu...“ Lidé jsou tedy jen nástroji k tomu, aby byl zplozen ideální potomek. Proto se hledají takoví partneři, kteří se svými nedostatky doplňují. Schopenhauer tvrdí, že člověku je jeho intelekt během života ne ku prospěchu, ale spíše ke škodě. Je na tom hůře než zvíře, které jedná pod vlivem pudů poslušně. Člověk, čím více zná, čím více je chytřejší, tím více je bombardován motivy vyvěrajícími z minulosti i z budoucnosti, je jimi obtěžován a tříštěn. Logika není k ničemu, důvody nikdy nezmohou vůli. Rozum i city jsou jen služebníky vůle.
Protože je vůle nekonečná, ale naplnění omezené, žene slepá vůle všechny bytosti do nejhorších strastí a bolestí. Zmítáni pudy a tužbami, nikdy nenalezneme trvalé štěstí a klid. Každý člověk se žene za nějakým cílem. Když ho dosáhne, vyvstane naráz cíl nový, a když je docela na konci, když už má všechno, cokoli je možno si přát, propadá trýzni ze všech nejstrašnější: nudě. Touha je prožívána jako nedostatek a zahrnuje utrpení, které jediné je nakonec pozitivní. Radost pocházející z uspokojení potřeby je jen přechodem mezi dvěma utrpeními - nedostatkem a nasycením. Dlouhodobější nasycení - štěstí, by bylo jen obtížná a prázdná monotonie, odpovídající nudě. I pozitivní utrpení však vede k nutnému konci - smrti, takže život každého jednotlivce je jen tragédií, ale v jednotlivostech má charakter veselohry. Díky indickému vlivu ale v Schopenhauerově učení, neexistuje.
Zdroj života i poznání je ve slepé vůli, a tak nějaký vyšší smysl života padá. Má -li vůle přece nějaký cíl, je to cíl velice zarmucující: jmenuje se nic. K čemu bylo tedy všechno to snažení, utrpení ? K ničemu. Jediný cíl života je nicota. Jediný smysl dějin, že nemají žádný smysl. Toto je Schopenhaurovo voluntaristické zdůvodnění jeho životního pesimismu.
Vůle k životu pak u jednotlivců vyúsťuje v egoismus, který končí zápasem, válkou a děsivým ničením. „Egoismus je tak hluboce zakořeněná vlastnost, že důvody pro své já jsou jediné, na něž je možno se spolehnout.“ Život se nakonec stává tak nepříjemným, že nestojí za to, aby byl žit. Schopenhauer se tedy snaží nechtěnou vůli odstranit, a tím popírá individua. Pod vlivem posvátných upanišád ale zavrhuje sebevraždu jako východisko z tohoto pekla. V jeho tvrzení, že sebevražda je zbytečná, poněvadž vůle si v zápětí vytváří nové ztělesnění, se jasně ukazuje myšlenka znovuzrození.
A přece existují dvě východiska. První cesta vykoupení je přechodná a člověk ji prožívá při uměleckém nazírání, když je jeho mysl zbavena všech účelů a cílů a noří se do objektů. Tu spatřuje typy jsoucna, pravzory přírody, Platónovy ideje věcí. Umění člověku umožňuje vymknout se z řetězce kauzality. Poznávat ideje, a tím se vymknout kauzalitě, bez uměleckého nazírání dokáže jen zvláštní člověk - génius, jemuž jeho subjektivní vůle nekalí úsudek.
Jedno umění je zcela odlišné od ostatních - hudba. Hudbou Schopenhauer myslel především Wagnerovu operu. Hudba je pro něj nejvyšším uměním, přímý odraz absolutna. Oprošťuje nás od svazků s tímto světem, zastavuje běh času a odlučuje nás ode vší bolesti. Nevykoupí nás však ze života, je pouze krásnou útěchou v něm.
Cesta trvalého vykoupení je shodná s cestou Buddhovou. Je to cesta askeze, odříkání, překonání vůle. Odpoutat se od svých přání a citů umí nejlépe křesťanský a buddhistický světec. Světec je nejdokonalejší osobou ze všech lidí, neboť se již nepřevtělí. Nic jej netísní a neznepokojuje, klidně a s úsměvem shlíží nešálivé obrazy tohoto světa, jež ho kdysi trýznily a zmítaly jeho myslí. Dosahuje toho popřením egoismu a zlomyslnosti, soucitem. Ten se pak jako jediný může stát nejvyšší morální hodnotou. Soucit, toto veliké mystérium, základní fenomén a hraniční kámen etiky, vede k dobrovolné rezignaci, askezi. Soucit se u starých křesťanů projevuje v sebezapírání, umrtvování těla, lásce k bližnímu, zkrátka v svatosti.
Nietzsche je také jako Schopenhauer iracionalista a rozum považuje za pouhý povrch, služebníka vůle. Obviňuje například Sokrata, že je zodpovědný za neslýchané přecenění vědomých znalostí.
Taktéž je voluntarista, ale jako protiklad Schopenhauerovy pesimistické vůle k životu staví vůli k moci. Schopenhauerův pesimismus a jeho kritiku kultury a hodnot nejdříve obdivoval, později však přišel na to, že Schopenhauerovo učení nestačí na překonání krize současné kultury, ale naopak, že je jen jevem a produktem této krize. „V téže době jsem pochopil, že můj instinkt směřuje k opaku nežli Schopenhauerův: k oprávnění života, i v tom, kde je nejhroznější, nejlživější a dvojaký - pro to jsem měl formulku „dionýský“.“
Nietzsche překonává Schopenhauerův pesimismus tím, že z dionýského života nechává vyrůst novou kulturu, kulturu nadčlověka. "...nadčlověk je cílem." Životu člověka však dává smysl jen tvořivá hybnost, jinak nic. Díky této myšlence lidstva bez cíle, bývá Nietzsche považován za nihilistu. Bránil by se však tvrzením, že lidstvo cíl nepotřebuje, neboť vůle k moci se ve světě realizuje ve smyslu věčného návratu téhož - procesu bez začátku i konce. Zde se projevil vliv Hérakleita. „Svět trvá; je nic, co vzniká, a nic, co zaniká. Nebo spíše: vzniká, zaniká, ale nikdy nezačal vznikat a nikdy nepřestal zanikat...“ Popírá tedy neměnné jsoucno staré metafyziky, od které se pod vlivem pozitivistických věd oprostil již v druhém období své tvorby. Žádný jiný, nadpřirozený svět neexistuje. Oproti tomu Schopenhauer zůstává stále metafyzikem a po celý život zastává záporný postoj k vědě.
Vůle k moci znamená vůli vládnout, dobyvačnou energii nejlepších jedinců, kteří jsou schopni vytvořit nové hodnoty poté, co svrhli hodnoty tradiční. „Tento svět je vůlí k moci - a pak už nic. A také vy sami jste jenom vůlí k moci a pak už nic !“ Vůle k moci je na rozdíl od vůle k životu také svobodná. Musí se však oprostit od cizích hodnot a tvořit si hodnoty vlastní.
Protože Nietzsche bezohledně rozbíjí staré hodnoty, bývá nazýván filozofem s kladivem. Staví se tedy proti moderní kultuře, v níž vidí známky úpadku, jako je třeba objevení se nihilismu. Nihilismus pak chápe jako stav, kdy lidé přestávají hledat princip autority, nejvyšší hodnoty ztrácejí svoji váhu - Bůh zemřel. Tato kultura prý vyrůstá ze sokratovství a z židovsko - křesťanské mentality, proti které pak zbrojil nejsilněji.
Nietzsche kritizuje tradiční křesťanskou morálku, kterou nazývá morálkou otroků. Ta prý vydává za skutečnou mravnost asketismus, pokoru a dobrovolné potlačení všeho lidského v sobě. Je charakteristická hesly jako rovnost, bratrství, demokratickými a socialistickými ideály. Otrocké jsou pak ctnosti jako píle, soucit, pokora, přívětivost, ochota atd. „Kořen všeho zla: otrocká morálka pokory, cudnosti, nesobectví, absolutní poslušnosti zvítězila. Vládnoucí povahy tím byly odsouzeny...“ Tato morálka „stádních zvířat“ však nyní bude překonána morálkou pánů, kteří vytvoří novou aristokracii a nové hodnoty. Pastýř jako opak pána. První je prostředkem k udržení stáda, druhý účelem, k vůli němuž tady stádo je. Opakem pastýře tedy Nietzsche míní nadčlověka, kterého popisuje jako plavou bestii, génia oproštěného od rozumu, vědění, odpovědnosti, zásad. Nadčlověk se musí postavit mimo morálku, mimo dobro a zlo. Je prostou přírodní silou, uskutečněním vůle. Překračuje člověka. Nietzsche obviňuje křesťany, že si vymysleli falešné hodnoty (právo, dobro, lásku k bližnímu, demokratickou rovnost), aby ochromili silné tím, že je učí stydět za svou sílu a zdraví. Nietzsche tvrdí, že tento vyšší typus člověka zde již byl několikrát, byl však vždy obáván a potlačen, takže doposud jediný „zdařilý člověk“ je Říman.
Nietzsche kritizuje tradiční mravní hodnoty také proto, že chybně rozlišují dobro a zlo namísto dobrého a špatného, což prý jedině odpovídá přirozenému řádu hodnot. Nietzschův nadčlověk tedy vytváří nové hodnoty. Nejpravdivějším měřítkem mravního hodnocení je mu vůle k moci. Na rozdíl od Schopenhauera považuje egoismus za dobrou, ne špatnou vlastnost. „Egoismu nerozumějí nízké povahy, které nevědí pranic o dobyvačné radosti a nenasytnosti velké lásky, o vyzařujících pocitech síly, které přemáhají, pudí k sobě, které se chtějí vložit na srdce - pud umělce po jeho materiálu.“ Je - li pro Schopenhauera soucit nejvyšší ctností, pro Nietzscheho je to největší zlo.
Oba myslitelé se také liší v pohledu na utrpení. Jak je již řečeno výše, chce jej Schopenhauer potlačit, nebo alespoň minimalizovat. Nietzsche v něm naopak vidí „návnadu života“. „Těm lidem po nichž mi něco je, přeji utrpení, opuštěnost, nemoc, špatné nakládání, znehodnocení, ..., nemám s nimi soucitu,...“ Máme dávat přednost nebezpečí před pohodlím.
V čem se Schopenhauer s Nietzschem neliší, je pohled na ženy. Schopenhauer měl špatné zkušenosti s matkou i se sestrou, dlouhodobý partnerský vztah nikdy neprožil. Údajně Schopenhauer řekl výrok: „Jdeš -li k ženě, vezmi si s sebou bič.“ Nietzsche zase považoval všechno ženské za slabé, s malou vůlí. Tvrdil, že mužské pohlaví je více aktivní, ženské reaktivní.
Další společnou věcí těchto filozofů je, že oba stáli na straně citu, instinktu, vůle, života. Lze je tedy zařadit k filozofii života a k jejím průkopníkům. Ovlivnili také existencialismus.
I když jsou názory těchto filozofů v mnohých věcech rozdílné, patřili oba mezi největší myslitele 19. století. Svými myšlenkami pak hluboce ovlivnili vývoj v minulém století i současnost.


Závěrem bych uvedl vlastní pohled na filosofii těchto dvou autorů pro současnou společnost:
Schopenhauer se dívá na svět velmi pesimisticky. Život je podle něj nepříjemný a plný bolesti. Vůli k životu máme potlačovat duchovním rozvojem, askezí, ne se vzdát života sebevraždou. Bohužel trend v dnešní společnosti je právě opačný – konzumní způsob života, hromadění majetku, peněz… I zbytečné sebevraždy jsou na denním pořádku. Podle něj máme svět poznávat prostřednictvím umění, což je pro drtivou většinu lidí nepředstavitelné. Alespoň ve dvou podstatných věcech se „dnešek“ shodne s Schopenhauerovýmy myšlenkami. První je, že od bolesti v životě nám pomůže hudba. Snad každému se „uleví“, když si pustí tu svou oblíbenou hudbu. A druhou myšlenkou je, že v tomto, pro všechny stejném utrpení – životě, si máme navzájem pomáhat. Vzpomeňme si na záplavy u nás v roce 1997 a 2000, kolik lidí buď přímo nebo nepřímo pomohlo postiženým lidem. Nebo v celosvětovém měřítku kolik lidí se spojilo na pomoc lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou při vlnách tsunami před dvěma lety… Nejvyšší hodnotou (podle Schopenhaura i mě) je soucit.
Nietzscheho filosofie je spíše opačná: „podstatou všeho života je přisvojování si, zraňování a přemáhání slabého, potlačování, tvrdost, vnucování vlastních forem, podrobování anebo přinejmenším vykořisťování.“. Člověk má v sobě probouzet vůli k moci. I když se to může zdát kde komu tvrdé, i tyto podstaty života jsou součástí dnešní společnosti. Spousta lidí se snaží být úspěšných a pokud se mu to nedaří, někteří zvolí „nečisté“ způsoby k tomu, aby toho vytouženého úspěchu dosáhli. V drtivé většině případů to souvisí s materialisticky smýšlejícími lidmi. Spěje k tomu i dnešní výchova rodičů, kteří se snaží vychovat úspěšné děti často na úkor rodiny. To vede k individualitě jedince, víře sám v sebe. Musí se sám o sebe postarat v jakékoliv situaci bez cizí pomoci.
S tím souvisí i antikřesťanský postoj Nietzscheho. Ve své filozofii „zabil Boha“, tím svým způsobem odstranil strach, že se člověk bude muset za své špatné skutky nějak zodpovídat. Všechna zodpovědnost „spadla“ na člověka, který se zodpovídá sám sobě pro svůj úspěch může udělat prakticky cokoliv, co sám snese.
Dnes je stále víc lidí nevěřících, ateistů. Určitě to není způsobeno tím, že by četli Nietzcheho, ale spíše se opírají o racionální vysvětlení všeho, co se může zdát nadpřirozené.
Stručně řečeno – dnes nejde žít ani podle jednoho ani podle druhého. Můžeme si z nich vzít to dobré. Od Schopenhaura bych vzal jeho nejvyšší hodnotu – soucit. Pokud je člověk alespoň trochu empatický, tak ví, že je ho potřeba dávat těm, kteří ho potřebují. Může se taky stát, že ho člověk bude jednou potřebovat od ostatních. Další věcí je hudba. Nejen fyzicky zdráv je člověk. Hudba je podle mě tím nejlepším relaxačním nástrojem. Od Nietzscheho bych vzal trochu individualismu. Člověk sice „musí“ žít společensky, ale jsou situace, kdy je nejlepší spolehnout se sám na sebe. Rozhodně nejde žít samostatně bez lidské společnosti.
I když jsem člověk věřící v Boha, určité pochybnosti mám. V opačném případě bych pochyboval opačně: Co kdyby opravdu byl? Určitě je dobré mít za své špatné jednání strach a obavu z toho, že se člověk bude muset za něj zodpovídat před někým druhým.

Literatura:
Schopenhauer, A., Metafyzika lásky, Přátelé duchovních nauk, Olomouc, 1992
Schopenhauer, A., Svět jako vůle a představa, Nová tiskárna Pelhřimov, Pelhřimov, 1998
Nietzsche, F., Duševní aristokratismus, Votobia, Olomouc 1993
Störig, H. J., Malé dějiny filosofie, Karmelitánské nakladatelství, Olomouc, 2000
 



+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama