Hlavní filosofické směry 20.století

Filosofie existence

Vývoj myšlení se dostal ve 20.stol. do krizové situace. V kruté
zkušenosti světových válek a hospodářské krize totálně padá osvícenské
pojetí dobrého a pozitivně se vyvíjejícího člověka; člověk je odhalen
ve své bídě a bezmocnosti.

Výslovně se rozvinula teprve ve 20.stol., avšak její počátky
spadají do pol.st. 19. Rozhodující průlom směrem k FE činí:


Kierkegaardova teologie existence
– chce jedince přivést k plnosti jeho bytí, tj. k existenci; ta
se uskutečňuje svobodným rozhodnutím, jímž člověk sebe sama klade a
uchopuje, a vírou, s jejíž pomocí se zabydluje v Bohu; tomu předchází
úzkost jako otřesení všeho konečného a zkušenost nicoty.


Kierkegaardův podnět rozvíjí spřízněné proudy. Nejblíže
ke Kierkegaardovi stojí:

Karl Jaspers (1883-1969); kromě toho je ovlivněn
Kantem. Jedince jako existenci nelze pochopit z ob., jako konkrétní
bytost se musí ve své jedinečné dějinné situaci osvětlit sám ze sebe.
Proti nicotě zažité v úzkosti se E potvrzuje prostřednictvím
rozhodnutí býti sebou (Selbstsein).
= teistický E.


• „bytí“ = obemykající (Umgreifende), člověk je uprostřed
tohoto „obemykajícího místem, na němž se odehrává velké ontologické
dějství, a jeho existence sestává ze 3 dynamicky propojených složek“
Dasein, vědomí a duch.

• protějškem trojice Dasein –vědomí-duch je svět. Svět je pól
všech možných fyzických i duchovních aktivit, svět je podložím situací,
v nichž se Dasein nalézá a které vytváří. Svět nelze nikdy
pojmout jako celek a nabízí se proto pouze jako hranice a omezení, na něž
Dasein při své činnosti naráží. Svět Daseinovi uniká a tak se D. cítí
jako něco nedostatečného, když se světa nemůže zmocnit. Rodí se údiv,
že svět není takový, jaký se zdál a s tím souvisí úkol jít za tím
skrytým. Tak vzniká filosofie.

• Dasein cítí, že není vším, že má být něčím jiným, něčím, co
je třeba odhalit. Tím se cítí samo v sobě jako neustálá možnost,
jako svoboda k rozhodnutí. Jakmile je
samo sobě dáno v této poloze, jest jakožto existence.

• E= trvalá možnost, stojí neustále ve volbě, zda být či nebýt. Aby se
E prokázala ve své původnosti, potřebuje totálně vystoupit ze sebe sama,
neboť každé opravdové rozhodnutí je úplné, když může zcela opustit místo,
v němž se nalézalo. A tak E všechny možné podoby světa přesahuje
a chce přesahovat. „Obemykající“ už nevidí zúženě jen jako svět,
je to už vnímáno jako prostá transcendence.
Ta není prostor mimo nás, ale aspekt obemykajícího, pro Dasein skrytá
plocha.

• šifry – neuchopitelnost a absolutnost transcendence se ukazuje pouze
symbolicky – v tzv. šifrách.Pojmem šifra hodlá Jaspers poukázat na
potřebu proměnit dosavadní „pozitivistické čtení“ světa jako prostého
souboru faktů.


Existenciální filosofie chce brát každý fakt jako „šifru“,
poukaz k něčemu…, jako příležitost k prosvětlení stavů naší
existence, které o nich můžou vypovědět daleko víc, než třeba ve formálně
logické podobě. -----------

Podle Drb:


• existence: není bytí,
ale možnost bytí, musí se prožít, ve vztahu k rozumu je
nepochopitelná

• komunikace: existence
socializace, existence vůči „Ty“; milující zápas; vydání se druhému
člověku; vymezení naší existence vůči jeho existenci

• dějinnost: vždy je
existence v nějaké situaci, čase, dějinnost však pro člověka
neznamená to stejné jako časovost; lidé tu jsou napořád, jen jako možnost

• svoboda: =možnost výběru


G. Marcel (1889-1973) – další z představitelů
existencialismu, bývá počítán mezi „křesťanské“ existencialisty, on
sám však chápe svou filosofii jako odpověď na výsostně ontologické
tajemství a křesťanství samo je mu jednou z možných variant ustavičného
hledání odpovědi.Existence = naděje, vzývání, ne úzkost a starost


• M. považuje svůj myšlenkový postoj za jakýsi „novosokratismus“, což
už samo případné spojení s křesťanstvím rozmělňuje. Vyskytují
se u něj pojmy jako: naděje, věrnost, soucit, otevřenost,osobní Bůh,…

• vychází z běžné situace: člověk navzdory tomu, že je mu
technikou a každodenním mechanismem prostého života předkládáno mnoho
„vyřešených“ problémů, je stále čímsi nutkán nebýt v této
zabydlenosti spokojen

• chceme-li se nějak dotknout bytí = „mystéria“, musíme sestoupit k těm
existenciálním zážitkům, které nás nějak vrhají mimo jmění.

• nositelem existence každého individua je vztah ke konkrétnímu Ty,
Ty může mít podobu boha nebo i osoby


Existencialismus, který ve se 20.stol. nejvíce zasloužil o
popularizaci problémů filosofie člověka, vděčí Martinu
Heideggerovi (1889-1976) za mnohé podněty.
Sám Heidegger se ovšem odmítl zařazovat k existencialismu, považoval
se spíše za představitele fenomenologie, orientované na vědecké výzkumy.


• H. nemluvil nikde o člověku, nositele naší existence = Dasein a chtěl
tím naznačit, že člověk je spíše místem, kde se děje událost bytí.
Dasein si musí svoji existenci zajišťovat, k naší E patří
nehotovost.

• člověku záleží na tom, jak mu je, je na svém bytí zainteresován,
což H. nazývá existencí

• jsme do světa vrženi
bez našeho přičinění, přesto máme odpovědnost za to, jak svůj život žijeme-




1. autentický život – nežiju podle
tlaku okolností, ale podle sebe

2. neautentický život – nechám sebou manipulovat, jsem součástí
anonymní masy




• mé bytí je spolubytím ve světě

• člověk žije v čase, lidské bytí je „bytí ke smrti“

• člověk je bytostí pravdy, pravda bytí se odhaluje skrze člověka,
který se na bytí ptá; chceme-li žít plně, musíme odkrývat bytí
pod nánosem běžného života – „Filosof je přítel bytí.“


Drb: Existencialismus = člověk není úplně atomizován, je
to individualistická a antropocentrická filosofie, má 2 směry:


1. teistický (zakotvení možné jen v Bohu)

2. ateistický


- Na rozdíl od F.života se zabývá ne obecným, ale konkrétním
člověkem.

Jen v mezních situacích je možné, aby člověk vypověděl
něco o světě. Hlavní je lidská osamocenost, což ale není absolutní
izolovaností. Jsou různé typy existencialismu (od voluntarismu – Sartre až
po fatalistický směr – Kierkegaard)

Jean Paul Sartre (1905-1980) –byl v odboji, pak byl
marxistou a nakonec E. reprezentuje francouzské ateistické
existencialisty, autor románu „Hnus“ – vyjádřil zde pocit bezdůvodnosti
a tíže existence, zároveň je zde i skryto východisko- angažovanost pro
druhé. Vychází z Heideggera, Husserla a Hegela.


•
Jsme k svobodě
odsouzeni, jsme jen tím, čím se sami učiníme.
Není Bůh, nejsou předem daná určení, je jen naše existence tady a
teď.
•
Existovat = být
•
Svoboda se naplňuje v angažovanosti pro druhé a je
vázána svobodou druhých => „Nic nemůže
být dobré pro nás, není-li to dobré pro všechny.“

Albert Camus (1913-1960) – Francouz, spisovatel,
„Cizinec“- román o odcizení člověka, lhostejnosti, nezájmu o hlubší
postižení života


• Lidská existence je absurdní, svět je absurdní, nesrozumitelný.

• „Mor“- možné reakce na absurditu – absurdita nemusí paralyzovat,
může být výzvou k aktivní revoltě, boji proti zlu

• I když sám boj proti absurditě je absurdní, může v něm člověk
nalézt smysl a štěstí.


Camusova revolta není revolucí a násilím; je to důstojný
vzdor usilující o spravedlnost a křehké štěstí člověka.

Existencialismus byl výzvou ke svobodě a odpovědnosti.

Existencialismus – Filosofie dialogu


Velmi blízko k základní Marcelově myšlence o otevřenosti
lidské existence ve vztahu k „Ty“ měl židovský e. myslitel Martin
Buber (1878-1965) – teista Buber se
domnívá, že k existenci každého jednotlivce patří vztah k druhému,
k Ty.


• Pro člověka je svět vymezen 2 základními vztahy: Já-Ono a Já-Ty. Ono
zastupuje vždy něco určitého, nějakou věc, s níž je možno nějak
nakládat. Ty
naopak nelze nikdy učinit věcí, předpokládá prožitek účasti a vzájemnosti.
Já i Ty jsou ve vzájemném vztahu přítomny stejnou měrou. „Já povstává
díky Ty.“

• Kdyby neexistovalo Ono, nemohl by člověk žít. Ale ten, kdo žije pouze
s ním, není člověk. Člověk v poslední době uspořádává
svůj život do věcných institucích, které zcela vytlačují přítomnost
jakéhokoliv Ty. Ale jen vůči Ty jednáme jako otevřené osobnosti, tento
vztah k Ty není třeba uměle budovat, je v každém z nás.

• Př: u nemluvňat je hledání Ty dřív než touha něco mít.


Filosofie života Henri Bergsona


•
postavena proti racionalismu, proti osvícenství, a proti
mechanické kultuře, je pokračováním romantismu
•
intuice má přednost před rozumem
•
cení si pohybu
•
člověk v abstraktním pojetí života, ne v konkrétním
životě

Henri Bergson (1859-1941)- fr. fil., navázal na německý
iracionalismus. O rozumu tvrdil, že má zásadní sklon svět „kouskovat“,
vytvářet izolované modely.


• vzhledem k povaze rozumu vidí věda svět přetržitě, diskontinuálně,
mrtvě vidí i život sám

• ponořením se do oceánu života uvidíme v něm pravou povahu bytí;
je jím čas a trvání pohybu života

• podstata světa = tvořivý vývoj = „élan vital“ – životní síla
- ELÁN

• naslouchat hloubkám jde jen intuicí, k té má blízko mystika a umění
• Bůh nám dává svět i život


NEOVITALISMUS – podle Drb: Historismus –

v něm. mluvících zemích, z lásky k historii, pracuje se s důl. fenoménem – časem: jednou cosi je, svět a život jsou relativní


• historismus vede k slabosti a nerozhodnosti – „Těžko si můžeme z historie vzít ponaučení.“

• Důsledkem historismu je, že i historická věda sama je relativizována, i ona je časově a kulturně podmíněna, nejen co do výběru, znázornění a zájmu, ale i co se týče její platnosti samé.

• Historismus tak vyúsťuje do filosofie života a do pragmatismu, pro něž je poznání pouhým prostředkem životní vůle.


Německý filosof Oswald Splengler (1880-1936) v knize „Zánik Západu“ sugestivně líčí dějiny kultur. Každá kultura se ve svém vývoji podobá organismu a prodělává nezávisle na jiných kulturách stádia růstu, rozkvětu, odumírání a zániku.


•
Porovnáním příznačných rysů vývojových stádií s naší západní „faustovskou“ kulturou lze vidět, míní S. ,že jsme vstoupili do stadia nehybnosti a čeká nás zánik.

Wilhelm Dilthey (1833-1911)- něm. filosof; dospěl od orientace na přírodovědu a pozitivismus k iracionalismu (zájmu o logicky nesdělitelný obsah zkušenosti). Usoudil, že přírodní a duchovní vědy se sice zajímají o tentýž svět, ale zatímco přírodověda zkoumá společnost zprostředkovaně (prostřednictvím věcí), duchovní vědy poznávají skutečnost přímo v našem prožitku. Základem poznávání v duchovních vědách , kde ho zaujaly dějiny, má být intuice a introspekce (naslouchání niternému hlasu).

podle Drb: Dějiny jsou tady k tomu, abychom viděli jací jsme. (Tak dochází k relativistickému historismu).

Pragmatismus

Od 19.stol. se evr. kultura obohacuje o podněty z Nového světa (USA), kde se uplatnil duch činorodosti, vynalézavosti, soutěživosti. „Americké myšlení“- vyjádřila filosofie činu a užitku – pragmatismus (pragma = jednání).

Heslo: „Účel světí prostředky.“ „Svět je něco dynamického.“

William James (1842-1910) – vlastní zakladatel pragmatismu. Otázka už nezní metafyzicky, zda Bůh existuje, ale pragmaticky- nikoliv je idea Boha užitečná, tedy oprávněná a pravdivá. V pragmatismu je měřítkem pravdy prospěch: co je užitečné a účelné pro mě, je pravdivé. Pravda je relativní, pluralitní, různorodá. Každému člověku se odkrývá z různých stran, s ohledem na jeho záměry.

Novotomismus

NT je částí novoscholastiky, společně s personalismem patří do křesťansky orientované filosofie. Novotomismus je považován za nejvlivnější, katolicky orientovaný směr, navazuje na Tomáše Akvinského (13.st.). Podobně jako tomismus zdůrazňuje harmonii víry a rozumu jako 2 zdrojů poznání, mezi nimiž není rozchodu. V rámci této harmonie se na 1.místo klade víra, protože její pravdy jsou božského původu a tedy absolutní.

Avšak NT uznává také výraznou úlohu vědy a vědění v moderní době. V rámci ontologie respektuje NT některé přírodovědecké poznatky, například přirozenou evoluci; za jejíž příčinu pokládá Boha.

Jacques Maritain – personalista, staví do středu zájmu rozpolceného člověka, který tu je




1. jako jedinec v stádu (nižší existence) a za

2. jako jedinečná osobnost (vyšší e.)





• V Bohu se poměr mezi jedincem a jedinečností rozpouští.


Fenomenologie

= věda o fenoménech, o jevech

= věda o tom, co je; nezabývá se hypotézami

Předměty se nám ukazují ve vědomí, znamená F v užším smyslu vědu o fenoménech ukazujících se ve vědomí.

Protože i pozitivistický fakt je konstrukcí pozorujícího subjektu, vznikla potřeba dostat se „k věcem samým“ – otevřít půdu naší zkušenosti, na níž by bylo mimo jakoukoliv pochybnost zjevno, že to, co se ukazuje, ukazuje se takové, jaké jest. Koncept vědy, který by za pomoci metodické redukce takovou zkušenost dovedla odkrýt , připravila Husserlova fenomenologie.

Edmund Husserl (1859-1938) – Prostějovský rodák, něm., - zakladatel F., použil F. metodu, aby získal nezpochybnitelný základ pro všechny vědy. Nejdřív se musíme vzdát odpovědi na vztah mezi podstatou a jejím jevem, dále také –„-- na vztah mezi naším vědomím a jevem.

Fenomény = brány jako objektivní, nepřijímáme je racionálně, my je prožíváme

w Filosofie
podobná Platónově jeskyně, jen s tím rozdílem, že F. pracuje jen s jevy- jen se stíny, nezajímá ji, co za nimi stojí.

Filosofická antropologie

= fil. disciplína, která se ptá na povahu člověka v celku a na jeho místo v přírodě. Tím se liší od ostatních věd. Za historické předchůdce FA bývají považováni: Immanuel Kant, Ludwig Feuerbach, Karl Marx, Soeren Kierkegaard, některé myšlenky něm. iracionalismu a F. života a dále i existencialisté a především M.Scheler, A.Gehlen.

Max Scheler (1874-1928) – chápe člověka jako jednotu přirozeného puzení a ovládajícího ducha.

Podle Drb: člověk je ovlivněn 3 momenty: a) přírodou ; b) rozumem a za c) žid. a křesť. vírou, podle toho uspořádává Scheler i svou F:

w Antropologie : a) fyziologická (biolog.), b) filosof. a za c) teologická (křesťanská,ž)

Tyto 3 stránky antropologie se o sebe nemají starat, nemají si jedna druhé všímat. Dějiny = vzáj. postupující proces prvotně bezmocného ducha a prvotně slepých sil.

Člověk je vázán k Bohu.

Arnold Gehlen (1904-1976) – lidské slabosti dané přírodou si člověk kompenzuje technikou a kulturou; všechny vynálezy a kulturní výtvory jsou vlastně doplňky nedostatků, jimiž strádáme.

Neopozitivismus

= novopozitivismus

N. navazoval na scientistické myšlenky ve 20.letech. Odmítal celou fil. tradici. Skutečně vědecká filosofie je podle NP možná jedině jako „analýza vědeckého vyjadřování“, v konečných důsledcích tedy jako analýza jazyka.

Základní disciplínou se stala logika (odtud také název pro
1. fázi NP „logický pozitivismus“.

B. Russel (1872-1970) – musíme brát naše počitky, zkušenosti jako neutrální fakta. Nemá smysl uvažovat odkud pocházejí a jaké jsou esence. Jediné, co lze, je podřídit je pečlivé analýze. BR usiloval o atomizaci faktů a jednoznačnost všech výpovědí.

Ludwig Wittgenstein (1889-1951) – Skutečnost porovnáváme s výrokem a tak zkoumáme jeho pravdivost. Cílem filosofie je logické objasňování myšlenek. Vnější svět registrujeme jen skrz jazykové výpovědi.

„O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.“

Logický pozitivismus = Vídeňský kruh

Wittgenstein ovlivnil skupinu myslitelů, kteří vytvořili vlivnou odnož novopozitivismu, tzv. Vídeňský kruh. Patřili sem M.Schlick, R. Carnap : „Smysluplnost každého výroku tedy přímo závisí na tom, zda jej lze převést na takovou základní formu, kterou je možno (nejlépe empiricky) verifikovat. Smysluplné jsou jen verifikované výroky.“

Operacionalismus

=naše pojmy, utvářené o světě jsou jen operátory (dohody), konvencí stanovená označení pro souhrn operací (vychází z teorie relativity).

Logický empirismus

= zabývá se sémiotikou (výzkumem jazyka), ta je rozdělena do 3 částí: a) syntax (vztahy mezi znaky), b) sémantika(smysl znaků, c) pragmatika(mezi člk a jazykem).

Kritický racionalismus – K. Popper

Karl Raimund Popper
(1902-1994) – vědecké poznání je otevřené, relativní, nedogmatické, P. byl kritikem všech „ideologií“, které vesměs pracují právě s bezohlednou verifikací- jako např. marxismus.


• nečiní si nárok na univerzální vědění

• absolutní pravda neexistuje

• poznání je dočasné, falzifikovatelné

• má ex. „otevřená společnost“ – připouští alternativy, nelpí na 1 pravdě