Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Aristoteles a etika

1. Aristotelův život
Platonův největší žák a odpůrce pocházel z rodiny lékařů. Narodil se roku 384 př.
Kr. ve Stageiře v Thrákii, dnešním severním Řecku.


 Reklama


Jako mladík přišel do Athén a po 20
let byl žákem Platónovy Akademie. Zdá se, že již tehdy mezi téměř šedesátiletým
Platónem a jeho o více než čtyřicet let mladším geniálním žákem vyvstaly, jak při střetnutí
dvou geniů lze očekávat, určité názorové neshody.
Po Platónově smrti žil Aristotelés po nějaký čas v Malé Asii na dvoře někdejšího
svého spolužáka, který se tam zatím stal diktátorem, a oženil se s jeho adoptivní dcerou.
Filip, král makedonský, který násilně sjednotil Řecko, ho povolal na svůj dvůr, aby
převzal výchovu jeho syna Alexanra, později zvaného Veliký.
Když se Alexander ujal vlády, vrátil se Aristotelés do Athén a otevřel zde vlastní
filosofickou školu, zvanou Lykeion (Lyceum). V Athénách rozvinul rozsáhlou
badatelskou a pedagogickou činnost. Kromě vlastního majetku měl pravděpodobně
k dispozici rozsáhlé prostředky, které dostal od Alexandra. Aristotelés si založil velkou
soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a zvířat z celého tehdy známého
světa. Alexander prý svým zahradníkům, lovcům a rybářům přikázal, aby Aristotelovi
zaslali vzorky všech vyskytujících se druhů rostlin a živočichů. Za účelem srovnání pořídil
Aristotelés také sbírku všech známých státních ústav, celkem 158.
Ke konci dvanáctého roku vedení své školy se Aristotelés ocitl v politických
nesnázích, protože se jednak pokazil jeho vztah k Alexandrovi, jednak na něho jako na
Alexandrova přítele a zastánce makedonské politiky, která Athény připravila o svobodu,
silně nevražili jeho spoluobčané. Po náhlé smrti Alexandrově se hněv proti „makedonské“
straně vybil náhlým výbuchem. Aristotelés byl stejně jako Sokratés obžalován
z bezbožnosti, vyhnul se však hrozícímu rozsudku smrti útěkem, aby, jak řekl, neposkytl
Athéňanům podruhé příležitost prohřešit se proti filosofii. V následujícím roce 322 př. Kr.
zemřel v osamění v exilu.
4
2. Aristotelova etika
2.1 Obecná charakteristika
Aristoteles činí z etiky zvláštní a přitom důležitý filosofický problém. Otázkám
etiky jsou v souboru Aristotelových spisů věnovány tři speciální práce, a to Etika
Nikomachova, určená Aristotelovu synovi Nikomachovi, Etika Eudémova, sestavená
zřejmě na základě zápisků jeho přítele a žáka Eudéma, a Velká etika, která je výtahem
obou předchozích.
Učení o morálním jednání a morálních ctnostech Aristoteles vytvořil na základě
své objektivní teleologie, zahrnující celý svět a veškerou lidskou činnost, jež v něm
existuje.
Člověk (a stejně tak každá věc) je nadán vnitřním usilováním o cíl, jímž je dobro.
Toto usilování se ale setkává s překážkami, které jsou rovněž ukryty v lidské podstatě. To,
k čemu vše směřuje, je dobro, i každá činnost směřuje k určitému dobru. „Dobro je to,
k čomu všetko smeruje.“1 Některé cíle přitom nemají samostatný význam a zůstávají jen
prostředky podřízenými jiným cílům. Neklademe si ale jeden cíl pro druhý, protože tak by
jsme postupovali donekonečna a každé lidské úsilí by bylo prázdné a marné. Existuje
proto cíl, po němž lidé touží pouze kvůli němu samému. Je jím nejvyšší dobro a odhaluje
ho nejvyšší věda o řízení – politika. „… je zrejmé, že týmto konečným cieľom je dobro, a
to dobro najvyššie“2. A přestože dobro jednotlivého člověka se shoduje s dobrem státu,
dosáhnout dobra pro celý stát a udržet ho je nejvyšším a konečným úkolem.
Podle původního učení je nejvyšším dobrem blaženost, tj. dobrý život a jednání.
Tato blaženost nemůže spočívat ani v materiálním bohatství, ani v rozkoši, a dokonce ani
v jediné ctnosti. Například bohatství nemůže být nejvyšším cílem života, protože je vždy
prostředkem k jinému cíli, zatímco dokonalé dobro dostačuje samo o sobě.
2.2 Eudaimonia
Pro Aristotelovu etiku jsou klíčové dva pojmy: eudaimonia (štěstí, dobrý, zdařilý
život, blaženost) a areté (ctnost, výtečnost, zdatnost); formálně se lidé shodnou na tom, že
eudaimonia je nejvyšším cílem jejich úsilí, cílem ke kterému směřují svá jednání.
Nejednotní jsou však v otázce, v čem eudaimonia spočívá a jaké formy života jsou
1 Aristoteles, Etika Nikomachova, Bratislava 1979, str. 19
2 Tamtéž, str. 20
5
nejlepší. Aristotelova odpověď zní: dobrý, zdařilý život spočívá v činnosti lidské duše,
přiměřené charakteristickým lidským schopnostem a reprezentující co možná nejlepší stav
(areté) lidské duše. Člověk disponuje racionálními i a-racionálními schopnostmi duše –
proto se výtečnost duše projevuje ve dvou druzích ctností (areté):
1) ctnosti racionální (rozumové) části duše, rozumové ctnosti
2) ctnosti a-racionální části duše, které spočívají ve správném postoji/jednání vůči aracionálnímu
usilování, emocím a žádostivostem/touhám.
Tato konstrukce Aristotelovi umožňuje rozvíjet podstatné etické úsudky ve formě etiky
ctností a současně ukotvit ctnosti v objektivizovatelném měřítku – eudaimonii.
Určení ctností návratem ke vztahu různých částí duše má svého předchůdce
v Platónově pojmu spravedlivé duše, v němž se a-racionální schopnosti duše podřizují
racionálním schopnostem. Platón tak odvozuje systém ctností, tvořený čtyřmi
kardinálními ctnostmi: statečnost, rozvážnost, moudrost a spravedlnost. Aristotelův výčet
ctností je podstatně delší. Aristotelés také nezastupuje platónskou teorii o jednotě,
popřípadě sounáležitosti všech ctností. Platónova teze, podle níž je pro ctnost určité osoby
postačující vědění o dobru, se neshoduje s Aristotelovým názorem: ten zdůrazňuje roli
výchovy a zvyků při získávání charakterových ctností.
Etika je tedy spjata s výchovou, lidským jednáním a v něm se stále střídají
předpoklady, takže nelze dát žádné všeobecné pravidlo, které by se vztahovalo na každý
jednotlivý případ a každý případ vyžaduje zvláštní úvahu.
Pokud člověk něco svobodně a vědomě činí, sleduje určitý účel a to, co je tímto
účelem, budu považovat za dobré, jinak bych jednal jinak. Z toho však ještě nevyplývá
závěr, že dobré je to, oč všichni usilují, neboť může existovat celá řada účelů a tím i dober
a ne všichni lidé musí v tomtéž čase usilovat o totéž dobro. Mnohé slouží pouze jako
prostředek k dosažení nadřazeného cíle (sedlo se udělá proto, aby umožnilo rytíři jízdu, ta
je nutná k vedení války a válka slouží dalším zájmům). V této řadě účelů musí být někdy
konec. Pokud bychom nalezli nejvyšší účel, pak bychom nalezli nejvyšší dobro. Takové
dobro nazývá eudaimonia - štěstí, blaženost znamená tedy zkušenost nebo dosažení
zdařilého života. „Blaženosť sa teda javí jako čosi dokonalé a sebestačné, lebo je
konečným ciel’om všetkého l’udského konania.“3 Úkolem etiky jako vědecké disciplíny je
vysvětlit předpoklady takového zdařilého života - ačkoli se nikdo neptá, zda je
eudaimonia hodna úsilí či nikoli, existují různá pojetí toho, jakým způsobem ji můžeme
3 Tamtéž, str. 28
6
dosáhnout. Člověk přirozeně usiluje o to, aby se mu dobře vedlo a dovedl se vyrovnat se
životem a tento hlavní cíl všeho snažení chápe Aristotelés jako dobro.
2.3 Význam pojmu „dobrý“
Jak můžeme o nějaké věci říci, že je „dobrá“? Platónská idea dobra zde nestačí - i
kdyby byla dána (o čemž Aristotelés pochybuje), „v tomto pripade by bola formou bez
obsahu“4, neužitečná pro dobrý život ani pro jednání. Aristoteles „ideu dobra“ odmítá –
„být dobrý“ neoznačuje nějakou vlastnost, která by byla společná všem věcem (jako
například červená), i když mnohé dobré věci mají společné jméno. Zde Aristoteles
„přehlíží“, že idea dobra není pro Platóna žádným předmětem vědění, nýbrž dar etického
rozumu. Nemá být tedy vysvětleno, co je dobré „o sobě“, nýbrž co je dobré s ohledem na
určitou věc, v tomto případě, pro člověka. Aristotelés slučuje dva různé pojmy dobra: co
se jeví všem lidem jako usilování hodné a co může tak být nejvyšším dobrem pro člověka,
přechází Aristotelés bez okolků k otázce, co činí nějakou věc (i člověka) „dobrým
exemplářem“ - jako by byly oba pojmy dobra identické; tento rozdíl totiž zřejmě pro
Aristotela a řecké myšlení neexistoval. Za tohoto předpokladu může argumentovat
následovně: každá věc, má své specifické dobro, každá podle toho, čím je a co činí. Co je
s ohledem na jedno dobré, může být s ohledem na jiné špatné. Dobrý sportovec může být
špatný myslitel a naopak. Tytéž vlastnosti, které kvalifikují jednoho člověka pro nějakou
činnost, jej mohou učinit neschopným pro jiné činnosti. Dobrá je každá věc a každý
člověk, pokud může provést výkon, který je přiměřený jeho účelu. Dobrá sekyra je tvrdá a
ostrá a dobrý stůl je stabilní a souměrný. Dům je naproti tomu dobrý, pokud odolá větru,
dešti či horkem způsobeným škodám. Čím dokonaleji splní tyto předměty svůj účel, tím
jsou lepší. Podobně tesař je dobrý tehdy, je-li jím vyrobený stůl dobrý, totéž platí i pro
ostatní, jejichž výkony se poměřují kvalitou jimi vyrobených věcí.
2.4 Ctnosti duše
Lidská duše má dvě části, které jsou ve vztahu k rozumu. Jedna část je rozumová,
popř. disponuje rozumem – to je „vyšší“, „vedoucí“ schopnost duše, která se pokouší co
možná nejvíce kontrolovat podněty ostatních částí duše. Další část není přímo rozumová,
ale je schopna rozumu naslouchat a podřizovat se mu. To je část duše odpovídající za
emoce a určité ne-racionální touhy. Tato část duše se podřizuje rozumu tehdy, když rozum
uspořádá nerozumné emoce a touhy a chová se tak, jak stanovil rozum. Specifická
4 Tamtéž, str. 26
7
schopnost rozumu člověka je tedy dvojí: má a) rozum a řídí b) emoce a touhy, které se
nechávají vést rozumem.
Při zdařilém životě jde především o to, aktivovat tyto schopnosti, protože je rozdíl
v tom, zda tyto schopnosti pouze máme nebo je skutečně používáme. Rozdíl vyjadřuje
Aristoteles pojmovými páry „možnost/skutečnost“, popř. „potencialita/aktualita-aktivita“,
řecky: dynamis – energeia. Hledaný ergon (výkon) je pak aktivizace (energeia) rozumové
schopnosti, tedy aktivita rozumové a rozumu naslouchající části duše. Areté (zdatnost)
člověka jako člověka je dána tím, že vykonává rozumovou aktivitu duše a to nikoli
jakýmkoli způsobem, ale dobře. Rozumnost je vlastnost, která definuje člověka. Rozumný
je ten, kdo dokáže rozpoznat a nasazovat prostředky nutné k dosažení cíle.
Aristoteles zdůrazňuje, že ctnost neexistuje přirozeně, i když je člověk schopen
ctnosti přirozeně získat. Etické ctnosti získává výchovou a zvykem. Není to však
automatické chování. Ctnostným se člověk stane, tím, že se před ním ctnostně jedná:
podněcují jej k tomu vychovatelé a zákony a člověk se pak svobodně rozhodne pro
odpovídající jednání. O ctnosti lze hovořit pouze tehdy, když se někdo „jistě a bez chvění“
rozhodně pro ctnostné jednání a jen kvůli ctnostnému jednání samému. Tedy není to
automatismus: indicií odpovídajícího postoje nebo charakterové vlastnosti je vědomé a
svobodné rozhodnutí pro ctnostné jednání.
Jakou roli hraje zvyk? O ctnostném charakteru můžeme hovořit až tehdy, je-li
stálým postojem ve prospěch příslušné ctnosti a utváří podle ní jednání. Je to stav, postoj,
který máme rádi – ten, kdo je ctností bolestně, kdo se „přemáhá“ nejedná ctnostně. Slast a
strast jsou indiciemi charakterových vlastností osoby: ctnostné rysy charakteru
rozpoznáme dle toho, že ctnostné jednání konáme rádi a s radostí. Musíme si na ně
zvyknout, jen pak je budeme vykonávat rádi a ctnost se stane konstitutivní částí vlastního
štěstí.
Mravní ctnost nejsou tedy ani city, ani vrozené schopnosti. Zůstává nám jedině to,
že jsou stavy/postoje.5 Ale mohou být dány rovněž špatné základní postoje a proto je
nezbytné nějaké měřítko pro určení ctnosti. Ctnost Aristotelés blíže určuje s pomocí
pojmu střed (mesotés). Příliš sportu škodí podobně jako jeho nedostatek; příliš jídla škodí
jako nedostatek. Podobně se to má i s ctnostmi charakteru, dobré je většinou střed mezi
dvěma extrémy. Střed však není míněn jako přesný střed mezi extrémy, ale střed pro nás,
5 srov. tamtéž str. 49
8
pro každého může být jinde a Aristoteles jej vymezuje negativně jako „ani nadbytek ani
nedostatek“.
Učení o střednosti představuje bližší určení jednotlivých charakterových ctností.
Ctnost je středem (mesotés) mezi dvěma chybnými nebo strastnými extrémy. Extrémy
jsou spojeny s vášněmi – příliš mnoho či málo. Vášně mají vliv na naše jednání o mohou
je pokřivit nebo učinit špatným. Učení o středu však nechce dosáhnout stavu bez vášní, ale
správně zacházet s vášněmi a to vždy dle typu emocí. Učení o střednosti se vztahuje na
správné jednání ctnostného i správný emocionální stav, který ctnostného doprovází při
správném jednání a přinejmenším ulehčuje správné rozhodování. U takových emocí jako
strach, hněv, touha je evidentně obtížné určit jednání podle středu – proto Aristotelés
hovoří o středu pro nás, nikoli o středu aritmetickém. Rozhodování tedy musí zohledňovat
jednotlivé případy.
S pomocí pojmu mesotés Aristoteles ukazuje, jak mohou platit tradičně uznávané
ctnosti (statečnost, spravedlnost, velkorysost,…) jako správné postoje.
3. Závěr
Etice se nelze podle Aristotela učit jako geometrickým poučkám. Kdo se jako dítě
nenaučil, co to znamená být dobrý nebo špatný, nenaučí se to na žádných přednáškách
z etiky.
Aristoteles rozlišuje teoretické, poetické (ve smyslu tvůrčí) a praktické disciplíny.
První se věnuje poznávání nezměnitelné skutečnosti, další dvě slouží metodickému
působení na změnitelnou část skutečnosti. Tvořivé disciplíny působí na realitu a dávají
"návody" na vznik určitých "produktů" (podobně lékařství vede k nastolení zdraví);
praktické disciplíny jsou spjaty s jednáním (praxeis) a se změnami skutečnosti.
Nezaměřují se však na vznik samostatných produktů, ale na zdařilé jednání samotné.
Etikou označuje Aristotelés tu část praktické filozofie, která se zabývá otázkami dobrého
života jednotlivce a pojmem a získáním ctností.
 



+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama