Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Antropologie jako multidisciplinární nauka

ÚVOD

Antropologie jako věda o člověku zaujímá klíčové místo mezi přírodními a společenskými vědami. Tato práce má sloužit jako základní přehled antropologických oborů, v nichž se mohou dále uskutečňovat různá zkoumání a vědecké práce.


 Reklama


V první části si mj. u nových antropologických oborů více všímám pojmu \\"kinantropologie\\", jejíž název nese i nově konstituovaná katedra na FTK v Olomouci. Druhá část se pak stručně dotýká antropologie filozofické a teologické.

PŘEHLED

1. Obecná antropologie

1.1 Antropologie jako přírodní věda

1.2 Antropologie jako společenská věda

1.3 Nové antropologické obory

1.3.1 Kinatropologie a její vztah k tělesné kultuře

2. Filozofická antropologie

2.1 Vztah k obecné antropologii

2.2 Antropologické myšlení

2.3 Teologická antropologie


1. Obecná antropologie

Antropologie (v řečtině anthrópos=člověk, logos=slovo, nauka) je vědou o člověku. Tento název použil poprvé Aristotelés pro zkoumání přirozené povahy člověka. Také díla antických lékařů a přírodovědců (např. Hippokrates, Galénos) svědčí o tom, že se zabývali studiem lidského organismu. Teprve s nástupem humanismu a zámořskými objevy se předmětem antropologie stává rozsáhlejší studium tělesné stavby člověka a lidského rodu; v 18. Století se antropologie vyděluje z medicínských disciplín a stává se přírodovědeckým oborem. Rozlišují se čtyři historické vývoje antropologie (Wolf, 1993, 122):
a) od antiky do vydání Vesaliovy \\"Anatomie\\", tj. období nesystematického sbírání poznatků o člověku a jeho hodnocení

b) od Vesalia do vydání Linnéova \\"Systému přírody\\", tj. období studia empirických dat a poznatků, až po jejich zobecnění v rámci živé přírody

c) od Linnéa po vydání Darwinova díla \\" O vzniku druhů\\", tj. období vědeckého studia a ustanovení antropologie jako samostatné vědní disciplíny

d) od Darwina po současnou dobu, tj. období vývoje moderní antropologie a její diferenciace a specializace

Za \\"otce antropologie\\" je někdy označován německý přírodovědec Johann Fridrich Blumenbach (1752-1840), který užil pojmu antropologie poprvé v dnešním slova smyslu.

Co se tedy rozumí moderní antropologií? V nejširším pojetí je antropologie vědou o člověku, který je součástí určité společnosti s nějakou kulturou. Antropologové studují člověka z biologického hlediska, ale zkoumají a porovnávají i různé kultury a sociální uspořádání v lidských společnostech.
Ve schématu 1 (upraveno dle: Wolf, 1971 a 1993) lze jasně vidět klíčové místo antropologie mezi přírodními a společenskými vědami:

Schéma 1

Filozofie


Spole-čenskévědy: Psychologie, Pedagogika, Sociologie, Etnografie, Jazykověda

------: Lékařské vědy, Technické vědy, SOCIÁLNÍ- KULTURNÍ- FYZICKÁ- PALEO- ANTROPOLOGIE, Prehistorie Historie

Přírodní vědy: Fyzika, Chemie, Biologie, GeografieGeologie, Matematika


V tomto pojetí je moderní antropologie obsáhlou multidisciplínou; mluví se také o systému antropologických věd, či dokonce tzv. integrální antropologii (Wolf, 1993). Jde o nový termín, který vznikl u nás - v USA a ve Velké Británii se vyskytuje podobný termín, tzv. syntetická antropologie, používaný ovšem ve smyslu obecné teoretické disciplíny. Cílem integrální antropologie je integrace veškerých znalostí a věd o člověku a lidském díle - zahrnuje tedy jak složku teoretickou (syntetickou), tak i praktickou (užitou). U nás je v současné době jejím hlavním úkolem vytvoření spolupráce mezi antropologickými disciplínami a vědami, od nichž dostává nebo jimž naopak dává různé podněty.

Pro budoucí vývoj antropologie je důležité úsilí o stále hlubší propojení s vědami jinými a zároveň snaha o zachování si charakteru vědy samostatné.
U nás vznikl po r.1989 nový studijní obor humanistika nebo také humanologie (s cílem vyplnit mezeru po zrušení výuky marxismu-leninismu), jehož hlavními disciplínami jsou biologická, kulturní, sociální a filozofická antropologie.


1.2 Antropologie jako přírodní věda

Antropologie byla do konce 19. století zaměřena převážně na biologické studium druhu Homo sapiens. (Biologie člověka tak tvoří spolu s botanikou a zoologií hlavní biologické disciplíny). Biologická antropologie zkoumá fylogenetický i ontogenetický vývoj lidského organismu, zvláštnosti a variabilitu tělesné stavby, lidské rasy aj. Patří sem anatomie, fyziologie, genetika, paleontologie a jiná specifická odvětví. Během 20. století došlo k rozdělení biologické antropologie do těchto odvětví:

a) fyzická antropologie (biologie člověka) - popisná morfologická antropologie

b) prehistorická antropologie (antropogeneze) - bádání o vývoji a vzniku lidského rodu

c) etnická antropologie - studium lidských ras, kmenů a národů

U nás má biologické pojetí antropologie dlouhou tradici a je předmětem výzkumu hlavně na přírodovědeckých fakultách.


1.2 Antropologie jako společenská věda

Úsilí o zařazení antropologie mezi společenskovědní obory není ničím novým, podařilo se to však až na přelomu 19. a 20. století v angloamerické oblasti. Pro tyto země je typické široké pojetí antropologie - na rozdíl od kontinentální Evropy, kde převládá stále spíše pojetí antropologie jako přírodní vědy. Hlavními disciplínami antropologie jako společenské vědy jsou:

a) kulturní antropologie - předmětem zkoumání je člověk v závislosti na kulturních změnách (způsob života na různých zeměpisných místech, získávání si obživy, výroba předmětů, způsoby vzájemné komunikace aj.). - Kultura je zde chápána v nejširším slova smyslu jako vše, co se nevyskytuje v přírodě, tedy vše vytvořené člověkem.

b) sociální antropologie - studuje sociální vztahy zvláště v menších uzavřených spol. systémech, předmětově se blíží sociologii (proto ji Radcliffe-Brown nazývá také srovnávací sociologie). Obsahem je komparativní výzkum s prvotní společností (např. způsob předávání jazyka, dovedností, poznatků, víry, zvyků apod. z generace na generaci).

Neexistuje však jednotné pojetí kulturní a sociální antropologie a jejich začlenění v celkové struktuře antropologie. Dva hlavní modely jsou znázorněny v následujících schématech (Soukup, 2000a a 2000b):

Schéma 2 Americký model antropologie


[paleoantropologie primátologie, etnická antropologie, vývojová antropologie, molekulární antropologie]


[TEORETICKÁ ANTROPOLOGIE, FYZICKÁ ANTROPOLOGIE, APLIKOVANÁ ANTROPOLOGIE, KULTURNÍ ANTROPOLOGIE, ANTROPOLOGIE]


[etnografie, archeologie, etnologie, prehistorie, lingvistická antropologie, sociální antropologie]


Schéma 3 Britský model antropologie

[paleoantropologie primátologie, etnická antropologie, vývojová antropologie, molekulární antropologie]



[TEORETICKÁ ANTROPOLOGIE, FYZICKÁ ANTROPOLOGIE, APLIKOVANÁ ANTROPOLOGIE, KULTURNÍ ANTROPOLOGIE, ANTROPOLOGIE]


[etnografie, etnologie ]


V centru diskuse stojí vztah americké kulturní a britské sociální antropologie. V americkém kulturní antropologii je \\"kultura\\" chápána jako centrální pojem, a proto je sociální antropologie považována za její součást. Naopak v britské sociální antropologii je kladen důraz na pojem \\"společnost\\", na zkoumání hodnot, a tak se zde kulturní antropologie chápe často jako subdisciplína antropologie sociální. Ze schémat je jasné, že britská sociální antropologie není tak široce koncipovaná jako americká kulturní antropologie. Ta obsahuje mimo etnografii a etnologii i další subdisciplíny, které umožňují kromě synchronního výzkumu i výzkum diachronní.

Antropologickým výzkumem se zabývají teoretická a aplikovaná antropologie. Teoretická antropologie představuje teoretický a metodologický základ pro studium člověka a kultury. Aplikovaná antropologie je založena \\"na využívání antropologických poznatků, teorií, metod a technik k ovlivňování procesů sociokulturní změny\\" (Soukup, 1996, 17). Aktuálním předmětem zkoumání jsou např. země třetího světa, adaptace Indiánů v severní Americe na nové životní podmínky apod.

V současné době se sociální a kulturní antropologie věnují dvěma základním liniím: první rozvíjí globální pojetí kultury (např. kulturní ekologie), druhá pojímá kulturu jako znakový systém (např. směry nové etnografie).


1.3 Nové antropologické obory

Vedle již zmíněných antropologických odvětví vznikly během posledních desetiletí nové, více či méně teoreticky nebo prakticky zaměřené, antropologické obory:

• ekonomická antropologie - zabývá se komparativním výzkumem ekonomických systémů a institucí

• ergonomie - zabývá se pracovním prostředím člověka s cílem co nejlepší efektivity práce

• etologie - nauka o vzorcích chování (zakladatelem je biolog K. Lorenz)

• forenzní antropologie (soudní a kriminální antropologie) - využívá se pro stanovení rodičovství, totožnosti osob apod.

• gerontologie - zabývá se problémy související se stářím

• kinantropologie - viz kap. 1.3.1

• lingvistická antropologie - studuje vztahy mezi jazykem, kulturou a myšlením (je nejvýznamnější subdisciplínou soc. a kulturní antropologie)

• molekulární antropologie

• pedagogická antropologie

• politická antropologie - zabývá se komparativní analýzou vzniku a fungováním politických systémů

• právní antropologie

• průmyslová antropologie

• psychologická antropologie - soustřeďuje se na studium vnímání a myšlení v určitém kulturním prostředí

• sportovní antropologie - provádí speciální výzkumy u sportovců a zkoumá vliv sportu a tělesných cvičení na zdravý vývoj člověka.


1.3.1 Kinantropologie a její vztah k tělesné kultuře

Kinantropologie (z řečtiny kinein = pohybovat se) je vědou o pohybu člověka. Zabývá se cílevědomou pohybovou aktivitou a jejím vlivem na tělesný, motorický, psychický a sociální rozvoj člověka (Komeštík, 1998). Tento obor se v zahraničí vyskytuje pod různými názvy; označení se liší nejen kontinentálně či národnostně, ale i podle různých autorů: Antropokinetics, Exercise Science, Human movement, Kinanthropology (především v severní Americe), Kinesiology and Sport, Sport and Physical education, Sport science; Bewegungslehre, Sportmotorik, Sportwissenschaft; Fyzičeskaja kultura; na Slovensku přibírá kinantropologie přívlastek \\"športová\\", u nás byly dřívějšími názvy např. Věda v tělesné výchově, Teorie tělesné výchovy, Teorie tělesné kultury.

Hošek a kol. (1992) odůvodňují ve své stati vznik kinantropologie jako samostatného vědního oboru. Podle nich zahrnuje kinantropologie tři dimenze záměrné pohybové aktivity:

1. tělesný pohyb a motoriku člověka

2. změny v organismu při pohybu

3. vztah mezi pohybovou aktivitou a společností.

Nelze tedy ztotožnit kinantropologii s antropomotorikou, která svým obsahem odpovídá pouze první dimenzi problémů kinantropologie.
Vlastní obsah kinantropologie tvoří následující obory (Hošek, 1993): antropomotorika, zátěžová fyziologie, biomechanika; pedagogika, psychologie a didaktika sportu; historie, sociologie a filozofie sportu; manažerství sportu. Kinantropologie je tedy vědecká disciplína, nemůžeme za ni považovat vlastní tělovýchovnou činnost. Dle Rýdla (1993, 12) je kinantropologie \\"teorie o tělocvičných aktivitách a jejich místu v lidském životě\\". V současné době je záměrné pohybové aktivitě věnováno stále více pozornosti v souvislosti se zdravím, regenerací, náplní volného času, ale i pro její preventivní, psychoregulační a socializační vlivy.

Na tomto místě považujeme za vhodné také zmínku o vztahu kinantropologie k tělesné kultuře, neboť stále přetrvávají určité terminologické a obsahové nejasnosti, co se těchto dvou \\"střešních\\" pojmů týče.

Komeštík (1999) označuje kinantropologii jako vědní obor a naproti tomu tělesnou kulturu jako předmětnou společenskou činnost s důrazem na praktický rozvoj pohybové aktivity v rámci tělesné výchovy, sportu a tělocvičné rekreace.

Hodaň (1997, 34) definuje tělesnou kulturu jako \\"sociokulturní systém, který jako výsledek činností, tvorby hodnot, vztahů a norem zabezpečuje specifickými tělocvičnými prostředky (tělesná cvičení) uspokojování zvláštních biologických a sociálních potřeb člověka v oblasti fyzického a z něj vyplývajícího psychického rozvoje s cílem jeho socializace a kultivace\\". Z tohoto pojetí tedy vyplývá, že tělesná kultura je součástí kultury obecné, a že tělesná cvičení představují prostředek - ne cíl - rozvoje člověka v jeho komplexnosti.
Středem veškerého zájmu tělesné kultury by tedy měl být člověk jako takový. Bohužel však ještě stále přetrvává dualistický přístup k člověku, rozdělení na složku tělesnou a duševní - a rozvoj jedné složky s opominutím složky druhé. Pak se ovšem cílem tělesné výchovy stává ovládnutí určitých cviků a dovedností, pěstování těla (body building) s ohledem na vzor, jak je právě společností tělesná krása vnímána; ve sportu se stává cílem podávat stále lepší výkony a to i za cenu dopingu nebo porušení morálních pravidel fair-play… Přistupujeme-li takto k tělesné výchově, stačilo by, aby učitelé znali pouze správnou techniku cvičení a didaktický postup, popř. ještě zásady sportovního tréninku - a k tomu by ani nebylo potřebné tak dlouhé vysokoškolské vzdělání. (Stojí za povšimnutí, že poté v praxi na školách je učitel tělocviku považován za méněcenného než učitelé jiných předmětů).

Naštěstí si však někteří odborníci toto nebezpečné zjednodušení v přístupu v tělesné výchově uvědomují a propagují monistické pojetí člověka - tedy pojetí člověka jako jednoty duše a těla - a z toho pramenící přístup k harmonickému rozvoji jedince i společnosti.

Z těchto úvah tedy jasně vyplývá nutnost určitého filozofického východiska a je politováníhodné, že i mnoho studentů a budoucích učitelů tělesné výchovy považuje filozofii tělesné kultury za něco zbytečného a nezajímavého.

V současné době se u nás těmito úvahami zabývají Prof. PhDr. Miroslav Choutka, DrSc., Doc. Miroslav Rýdl, CSc. (např. Kapitoly z filozofie tělesné kultury), Doc. PhDr. Anna Hogenová, CSc. (Etika a sport, Pohyb a tělo) - na katedře základů kinantropologie FTVS v Praze; Prof. PhDr. Bohumil Hodaň, CSc. (Tělesná kultura -sociokulturní fenomén: východiska a vztahy), Mgr. Ivo Jirásek, PhD. - na katedře kinantropologie FTK v Olomouci - a další.


2. Filozofická antropologie

2.1 Vztah k obecné antropologii

Filozofická antropologie netvoří žádný nový antropologický obor, ale jde o filozofickou nauku o člověku, která má dlouhou tradici. Myšlení je základní vlastností a potřebou člověka, která mu umožňuje uvažovat o světě, o své podstatě a smyslu svého života - na rozdíl od zvířat, která mohou své okolí vnímat, ale ne o něm uvažovat. Myšlení utváří veškeré poznatky o člověku a stává se jejich základním článkem. Filozofická antropologie je proto dle Starka (1995, 1) \\"výchozí a určující pro obsah všeobecné antropologie jako integrální vědy o člověku\\".

Podle Blechy (1996, 199) je filozofická antropologie \\"filosofická disciplína, která se ptá na povahu člověka v celku a na jeho místo v přírodě\\". Tím se svou povahou odlišuje od jiných antropologických věd, ale i od jednostranného pohledu na člověka některých dřívějších filozofických směrů (např. racionalismus nebo idealismus). Obsahově se tedy filozofická antropologie zabývá člověkem v celé jeho komplexnosti.


2.2 Antropologické myšlení

Už v 16. století požadovala antropologie na rozdíl od tradičního matematicko-přírodovědného způsobu myšlení, aby byla při studiu člověka zohledněna i jeho zkušenostní stránka. Tento požadavek se začal uskutečňovat až v 19. století a to díky následujícím směrům:

a) materialismus a evolucionismus, b) existencionalismus a personalismus, c) fenomenologie a ontologie člověka (Coreth, 1994).

ad a) Materialismus znamenal změnu myšlení během 18. a 19. století. Potlačil duchovní stránku člověka a chápal ho čistě mechanisticky jako hmotnou věc. Připravil cestu Darwinově evoluční teorii, která byla původně jen přírodovědeckou teorií bez filozofických závěrů. Brzy však byla zneužita v marxisticko-leninském pojetí světa, které odmítalo jakoukoliv úlohu náboženství a víry pro člověka. To, že se evoluce a náboženské smýšlení navzájem nevylučují, ukázal ve svém díle např. francouzský vědec Pierre Teilhard de Chardin. (Jedna z hlavních myšlenek Teilharda (1990, 22), kterou má dnešní věda potíže uznat, např. zní, že \\"člověk je středem či osou evoluce\\").

ad b) Existencionalismus se obrací více ke konkrétní osobě a představuje jeden z nejvýznamnějších proudů současné filozofie. Klade důraz na existenci konkrétního člověka, na jeho sebeprožívání, svobodu, ale i na odpovědnost. Raným předchůdcem je Blais Pascal, pozdějšími Dán Sören Kierkegaard, nebo J.P. Sartre, jež přímo tvrdil, že jsme \\"odsouzeni\\" ke svobodě. Významným představitelem je Martin Heidegger, který pojímá svou filozofickou antropologii spíše jako ontologii. Blízký tomuto směru je personalismus kladoucí důraz na osobní a bezprostřední svět člověka. (Představitelé jsou např. Karl Jaspers nebo Max Scheler).

ad c) Fenomenologie je úzce spjata s ontologií, jejímiž otázkami se zabývali kromě Maxe Schelera, také Arnold Gehlen (věnoval se problému kultury a techniky, které považoval důsledek naší lidské nedostatečnosti) nebo Helmuth Plessner (zabýval se místem člověka v systému živých organismů, od nichž se liší svou \\"excentricitou\\", tj. možností nahlížet na sebe s jistým odstupem) aj.

Stojí za to poznamenat, že někteří hlavní představitelé filozofické antropologie se vyjadřovali i k problematice sportu. Byl to např. Max Scheler ve 20. letech, nebo Helmuth Plessner, který se zabýval sociologií sportu, postavením sportu v průmyslové společnosti, vztahem sportu a tělesné výchovy (Rýdl, 1993).


2.3 Teologická antropologie

Vymezení antropologie by nebylo úplné, kdybychom se nezmínili o teologické antropologii, která si všímá vztahu člověka a Boha. Je vlastně určitým doplněním antropologie filozofické a klíčem k dokonalému poznání sebe sama. Filozofie a teologie jsou základem křesťanské metafyziky, v níž zaujímá centrální postavení právě antropologie.

Zatímco se řečtí filozofové pokoušeli nacházet Boha v makrokosmu - v přírodě a přírodních živlech, křesťanští myslitelé ho od počátku hledali v mikrokosmu - tedy v člověku jakožto Božím obraze. Dle významného katolického teologa Tomáše Špidlíka (1996, 344) je člověk \\"osoba, která v sobě zahrnuje vesmír\\". Tento autor dále uvádí, že antropologii v plném slova smyslu lze nazvat kristologickou (Bůh vzal na sebe v Kristu podobu člověka) a zároveň pneumatologickou (Kristus nám sesílá svého Ducha). Člověk je z hlediska svého vzniku duchovně-tělesný (Bůh vdechl Adamovi po stvoření dech života). Aby bylo dosaženo harmonického rozvoje osobnosti, je nutno dbát ve správné míře o obě stránky člověka, tedy jak o duši, tak i o tělo.

viz. Fenomenologicke pojeti telesnosti - v sekci filozofie




BIBLIOGRAFIE

Anzenbacher, A. (1991). Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona (1995). Praha: Česká biblická společnost.

Blecha, I. (1996). Filosofie (Základní problémy). Olomouc: FIN.

Budil, I. T. (1995). Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton.

Coreth, E. (1994). Co je člověk? Praha: Zvon.

Hodaň, B. (1997). Úvod do teorie tělesné kultury [Učební texty]. Olomouc: Univerzita Palackého.

Hodaň, B. (2000). Tělesná kultura - sociokulturní fenomén: východiska a vztahy. Olomouc: Univerzita Palackého.

Hošek, V. (Ed.). (1993). Postgraduální doktorandské studium v oboru kinantropologie. Praha: Univerzita Karlova.

Hošek, V., Blahuš, P., Vaněk, M., & Kovář, R. (1992). Kinantropologie - název oboru. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Gymnica, 22, 35-38.

Jaspers, K. (1994). Filosofická víra. Praha: OIKOYMENH.

Komeštík, B. (1999). Diskuse o základních pojmech kinantropologie. Telesná výchova a šport, 9(11), 16-20.

Lorenz, K. (1990). 8 smrtelných hříchů. Praha: Panorama.

Rýdl, M. (1993). Kapitoly z filozofie tělesné kultury [Učební texty]. Praha: Univerzita Karlova.

Soukup, V. (1996). Dějiny sociální a kulturní antropologie. Praha: Univerzita Karlova.

Soukup, V. (2000). Přehled antropologických teorií kultury. Praha: Portál.

Stark, S. (1995). Filozofická antropologie. Plzeň: ZČU-Pedagogická fakulta.

Špidlík, T. (1996). Ruská idea. Jiný pohled na člověka. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma s.r.o.

Teilhard de Chardin, P. (1990). Vesmír a lidstvo. Praha: Vyšehrad.

Wolf, J. (1971). Úvod do studia člověka a kultury. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Wolf, J. (1993). Studia humanistica. Člověk a jeho svět [Učební texty]. Praha: Univerzita Karlova.



+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama