Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Analytika o zásadách čistého praktického rozumu

O zásadách čistého praktického rozumu

§ 1
Praktické zásady jsou všeobecným určením vůle, čemuž se podřizuje několik pravidel: 1) subjektivní pravidlo (maximy), což je podmínka platná jen pro danou vůli; 2) objektivní pravidlo, což je podmínka, která je objektivně platná pro každou vůli, nejen pro tu danou.


 Reklama


Předpoklad, že čistý rozum obsahuje nějaký postačující důvod k určení vůle nás vede k tomu, že praktické zákony existují. Jestliže je nepřijmeme, stávají se tyto praktické zásady maximy (např. poznání přírody pomocí principu toho, co se děje – rovnost akce a reakce při přenášení pohybu) a zároveň přírodními zákony, které nám teoreticky určují povahu objektu podle rozumu. V praktickém poznání nejsou zásady které si stanovíme, ještě zákony, kterým se musíme podřídit. Praktické pravidlo je vždy produktem rozumu, protože předepisuje jednání jako prostředek k dosažení účinku (záměru). Toto pravidlo je vlastně důvodem vůle – imperativem, který vyjadřuje objektivní nucení k jednání (jestliže rozum zcela určuje vůli, jednání probíhá podle pravidla imperativu). Imperativy jsou odlišné od maximy, které jsou pouze subjektivními zásadami. Imperativy stanovují podmínky kauzality (příčiny), pokud jde o účinek a postačitelnost. Ale i určují jen vůli mířící k účinku či nikoli.
Máme 2 druhy imperativů: 1) hypotetické, které obsahují předpisy obratnosti a 2) kategorické, které jsou užívány jako praktické zákony. Maximy nemohou být imperativy, ale imperativy mohou být maximy jsou-li podmíněné. Pokud jsou hypotetické imperativy praktickými předpisy, nemohou být zákonem. (Zákony musí mít příčinu proč a imperativy mají důsledek proč.) Zákony mohou být jen kategorickými imperativy – musí mít nutnost, která musí být nezávislá na patologických podmínkách. Pravidla, která obsahují nutnost (která je imperativem) jsou objektivní a obecně platné jen pokud platí bez nahodilých subjektivních podmínek, které odlišují jednu rozumnou bytost od druhé. Když je chtění správné (dokáže povznést situaci), je kategorickým imperativem. Praktické zákony se proto vztahují pouze na vůli; neuznávají kauzální následky.

§ 2
Principy obsahující látku mohutnosti žádosti jsou určujícím důvodem vůle; jsou empirické – nemohou být praktickými zákony. Látka mohutnosti žádosti je předmět jehož skutečnost je požadována.
Princip je vždy empirický, protože důvodem libovůle je představa objektu a její vztah k subjektu = libosti, ne libovůle, pokud libost není určená jako podmínka možnosti určení libovůle. Toto však nikdy apriori nejde poznat. Princip je zakládán na subjektivní podmínce vnímání pro libost a nelibost. Nelibost může být poznána jen empiricky, nemůže být platná pro všechny rozumné bytosti stejně. Může sloužit jako subjekt; má maximu, ale nemůže být praktickým zákonem; chybí mu objektivní nutnost.

§ 3
Materiální praktické principy patří pod všeobecný princip sebelásky, což je vlastní blaženost. Libost z představy existence nějaké věci, pokud ji žádáme, se zakládá na vnímavosi subjektu kvůli závislosti na jsoucnosti. Libost náleží smyslu, nikoli rozvažování, které vyjadřuje vztah představy k objektu. Představa je pouze praktická. Určuje mohutnost žádosti. Princip který vede k učinění blaženosti určujícím důvodem své libovůle se nazývá princip sebelásky.
Všechna materiální praktická pravidla dávají určující důvod vůle do nižší mohutnosti žádosti. Kdyby nebylo jejich formálních zákonů, nebylo by možno připustit žádnou vyšší mohutnost žádosti. Proto ji můžu rozřazovat do vyšší a do nižší.
Pokud se ptáme po určitých důvodech žádosti, nezáleží na tom, odkud přichází představa, ale jak moc nás oblažuje. Představy rozumu mohou být v protikladu se smyslovými představami, ale pocit libosti může být poznán pouze empiricky, protože se týká jen jedné životní síly. Ta se projevuje v mohutnosti žádosti, které se mohou lišit jen stupněm. Pokud porovnáváme dva odlišné určující důvody, řídíme se podle toho které více dráždí naši mohutnost žádosti. Z toho vyplývá: určení vůle podle citu příjemnosti a nepříjemnosti.
Určujícím důvodem mohutnosti žádosti je přání být šťastný. Vztahuje se k citu libosti a nelibosti, které jsou jejím subjektivním podkladem. Cit vyjadřuje potřeby ke spokojenosti s daným stavem. Každý jednotlivec má do důvodů určujících osobnost vkládat svou blaženost (osobní citlivost). Podle těchto zákonitostí můžeme tvrdit, že neexistují praktické zákony, ale jen rady ve prospěch našich žádostí.

§ 4
Pokud jsou maximy praktické obecné zákony, soudíme jen podle takových principů, které obsahují pouze pohnutky vůle. Ze zákona z něhož odstraníme věškerou látku, každý předmět vůle – pohnutku, zbyde pouhá forma všeobecného zákonodárství. Rozumná bytost si proto nemůže svoje maximy představovat jako obecné zákony; nutno si uvědomit, že praktickým zákonem je dělá pouze jejich forma. Všeobecný přírodní zákon uvádí vše v souladu pokud má maximu obecného zákona.

§ 5
Forma zákona je chápána rozumově a ne smyslově; od zákonů kauzality se liší tím, že nemá určující důvody.

§ 6
Důkaz svobodné vůle: objekt maximy nemůže být nikdy dán jen empiricky, ale svobodná vůle je nezávislá na empirických podmínkách. Svobodná vůle musí být určitelná, nezávislá na látce; přesto musí mít určující důvod v zákonu.
Naše poznání musí mít začátek, nemůže však začít svobodou – tu si nemůžeme bezprostředně uvědomit. Začíná praktickým zákonem – ten se dá jednoduše pochopit pomocí maxim.

§ 7
Základní zákon čistého praktického rozumu: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství.“ (základní zákon je praktické pravidlo, je nepodmíněné; praktické pravidlo = zákony)
Věc je myšlena jako nezávislá na empirických podmínkách, určená pouhou formou zákona; určující důvod je považován za nejvyšší podmínku všech maxim. Čistý rozum je sám pro sebe praktický a dává člověku obecný zákon, který nazýváme mravním zákonem. Soud, z vnitřní nutnosti, přidružuje maximu vůle k čisté vůli (k sobě samému). Dívá se na praktický rozum apriori.
Morální zákon je imperativ, který kategoricky přikazuje, že zákon je nepodmíněný, nutí k jednání pouhým rozumem a jeho objektivním zákonem. Tomuto jednání se říká povinnost.

§ 8
Anatomie vůle je jediný princip všech morálních zákonů a povinností odpovídajících těmto zákonům. Proti principu a mravnosti vůle je veškerá heteronomie (rozlučnost) libovůle. Morální zákon vyjadřuje autonomii čistého praktického rozumu – svobody. Ta je formální podmínkou všech maxim, které se shodují s nejvyšším praktickým zákonem. Heteronomie libovůle se řídí podnětem nebo sklonem.
Vůle není dána zákonem, pouze přepisem k rozumnému řízení – patologickými zákony (maxima neobsahuje všeobecně zákonodárnou formu), nezakládá žádnou závaznost a protiví se principům čistého praktického rozumu. K praktickému zákonu se nepočítá praktický předpis s kterým je spojena materiální empirická podmínka. Veškerá látka praktických pravidel spočívá vždy v subjektivních podmínkách, ale ne ve všeobecnosti, pouze v podmíněnosti která se točí kolem principu vlastní blaženosti. Všechno chtění musí mít předmět – látku, která nemusí být důvodem a podmínkou maximy. Princip blaženosti může poskytovat maximy, které se ne vždy shodují se zákony vůle.
Maxima sebelásky pouze radí, zákon mravnosti přikazuje. Jsou to dvě zcela odlišné věci. Mravní zákon přikazuje své dodržování, posouzení toho, co máme dělat. Mravní zákon musí být srozumitelný, abychom pochopili co s ním máme dělat.

 

I. O dedukci zásad čistého praktického rozumu

Čistý rozum je praktický; určuje vůli a prokazuje se jako praktická vůle.
Přírodu dělíme poznáváním na: 1) prapůvodní příroda (natura archetypa) – poznáváme ji pouze rozumem; 2) napodobená příroda (natura ectypa). Tato idea poznávání je vzorem určení naší vůle – potvrzuje nejprostší pozorování sebe sama. Rozdíl mezi zákony přírody, které je podřízena vůle a přírodou, která je podřízena vůli je v tom, že příčiny které určují vůli jsou zároveň objekty. Jindy musí být vůle příčinou objektu.


II. O oprávnění čistého rozumu k rozšíření v praktickém pouřití, které mu není v spekulativním použití pro sebe dovoleno

Pojem příčiny obsahuje nutnost spojení existence odlišného: 1) poznávám, že musí existovat něco od něčeho zcela odlišného; 2) obsahují spojení, které je poznáváno apriori. Takové spojení není nutné, dává se nám poznat částečně. Opírá se o to Humův empirismus.
V teoretickém poznání se nachází rozvažování vůči předmětům. Podle představy zákona takovýto případ nazýváme rozumem. V pojmu vůle je obsažen pojem kauzality. V pojmu čisté vůle je obsažen pojem kauzality ze svobody – není určitelná podle přírodních zákonů.
 



+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama