Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Zahraniční politika Velké Británie za George Canninga

Zahraniční politika Velké Británie

za George Canninga


Práce na Dějiny Západní Evropy I.


Kryštof Kozák, IMS, 4. semestr

2.6.1999



Obsah:




Úvod: *

George Canning před nástupem *

George Canning vs.


 Reklama


Robert S. Castlereagh *

George Canning a Svatá aliance *

George Canning a Řecko *

George Canning a Latinská Amerika *

Závěr *

Použitá literatura *

Příloha *











Úvod:



Studium zahraniční politiky Velké Británie za George Canninga může i
pro dnešek přinést velmi zajímavé podněty k přemýšlení. Vztah
vnitřní a zahraniční politiky; prosazování idejí versus ekonomická výnosnost
zahraniční politiky; a vytvoření a důsledné prosazování jasné
koncepce, to všechno jsou témata pro dnešek velmi živá. Jak se k těmto
problémům postavil George Canning, jeden z nejbystřejších mozků své
doby, může ukázat cestu, jak lze řešit problémy i na konci 20. století.





George Canning před nástupem



Nejprve něco málo k osobě a dílu George Canninga než vstoupil na
pole velké politiky.



George Canning se narodil v roce 1770. Jeho otec byl anglický lord z dobrého
rodu, ale jeho matka byla slavná herečka Mary Ann Castello. Kvůli tomuto sňatku
byl Georgův otec vyděděn a záhy zemřel. Život malého Canninga by se ubíral
asi jinou, dosti bídnou cestou, kdyby se jej neujal jeho strýc Stradford
Canning, u nějž byl George vychováván.



V politickém životě se George Canning orientoval zpočátku spíše
na stranu whigů, teprve později přešel pod vlivem Williama Pitta ml. a
Francouzské revoluce k toryům, kde ale patřil rozhodně k liberálnějšímu
křídlu. Díky dobrým vztahům s Pittem se George Canning stává už v roce
1796 náměstkem ministra zahraničí (undersecretary of foreign affairs).



V této době se Canning proslavil svými ostře satirickými výpady
proti Francouzské revoluci v časopise Anti-Jacobin. Právě jeho drsná
ironie a satirické šlehy mu pak nadělají i v domácí politice mnoho
nepřátel.



Poté se Canning definitivně rozhoduje vstoupit do politiky, a tedy i do
parlamentu. Za tím účelem kupuje v irsku hrabství Tralee, za které
je pak kupodivu i zvolen. Sám se k tomu vyjádřil, že to je to to
nejlevnější křeslo, které bylo zrovna k dostání.





George Canning vs. Robert S. Castlereagh



Začátky George Canninga ve velké politice jsou úzce spojeny s rivalitou
s dalším velkým konzervativním politikem, který byl také dlouholetým
ministrem zahraničí, a to lordem Castlereaghem. Jejich konflikt měl širší
souvislosti, oba se chtěli stát mluvčími konzervativců v parlamentu,
přičemž Casltereagh byl hodně konzervativní konzervativec, kdežto
Canning byl spíše liberální konzervativec. Z toho vyplynul i jejich
rozdílný přístup k zahraniční politice.



V roce 1807 se poprvé George Canning stal ministrem zahraničí a
hned se skvěle uvedl, když překvapivým útokem na Kodaň vyřadil a částečně
obsadil dánské loďstvo, které by jinak zajisté padlo do Napoleonových
rukou. Pak ale přišly porážky u Corunny a u Flushingu. Castlereagh, který
byl v tom samém kabinetu ministrem války, svaloval odpovědnost na
Canninga, Canning zase upozorňoval na Castlereaghovu neschopnost. Poté, co
Canning ostře nesouhlasil s expedicí na ostrov Walcheren v ústí
Šeldy, kterou si Castlereagh na kabinetu vymohl, došlo 21. září 1809 mezi
oběma rivaly dokonce k souboji. Canning v něm byl lehce raněn na
stehně. Po tomto souboji oba rezignovali na své posty ve vládě. Nutno
dodat, že obsazení Walcherenu dopadlo katastrofou středního rozsahu, když
velká část vojáků padla za oběť nemocem.



Canningova nechuť spolupracovat v jedné vládě s Castlereaghem
způsobila, že v období 1809 ? 1822 zastával nevládní posty, mimo
jiné byl krátkou dobu vyslancem v Portugalsku. V roce 1822 už chtěl
Canning odjet do Bengálska, aby se tam stal místodržícím, ale na poslední
chvíli ho zastihla zpráva o Castlereaghově sebevraždě. Tak se Canningovi
uvolnila cesta, aby se mohl stát v kabinetu lorda Liverpoola ministrem
zahraničí.





George Canning a Svatá aliance



Nástup George Canninga na místo ministra zahraničí právě po
Castlereaghovi znamenal poměrně zásadní obrat v zahraniční politice
Velké Británie.



Castlereagh, i když si udržoval jistý odstup, byl přeci jen poněkud ve
vleku rakouského kancléře Metternicha, hlavního konstruktéra Svaté
aliance. Oba sdíleli intenzivní nechuť ke změnám a ve svých nočních můrách
se obávali revoluce. Castlereagh se sice snažil s ohledem na specifické
postavení Británie Svatou alianci brzdit v jejích nejodvážnějších
plánech (Británie nikdy nebyla členem), ale nebyl schopen se spolku
absolutistických monarchů rázněji postavit.



Canning nesnášel absolutní monarchie. V jejich spolčení za účelem
vojenského potlačování svobodných myšlenek viděl velkou nespravedlnost.
Byl proto pevně rozhodnut toto spolčení monarchů rozklížit a pak rozbít
a ještě na tom případně vydělat. Nebyl to zrovna lehký úkol, protože
proti Británii stály všechny velké evropské panovnické dvory.



Navíc musel Canning bojovat i na domácí frontě, protože král Jiří
IV. sympatizoval více s Metternichem než s Canningem (byl to přeci
jenom kolega monarcha). V roce 1823 se Metternich pokusil při jednání
s Británií Canninga odstavit na vedlejší kolej a uzavřít dohodu přímo
s králem. Intrika se však prozradila příliš brzy a Canning svým
rozhodným postupem přinutil krále ustoupit.



Canningova strategie byla obecně velmi jednoduchá. Snažil se všude po
Evropě podporovat liberální myšlenky a zabraňovat intervencím Svaté
aliance na udržení absolutistického pořádku. Po pádu absolutismu v té
které končině by pak následovalo otevření nového trhu anglickému zboží
v rámci obchodně liberální doktríny. Vzhledem k tomu, že Británie
měla jen velmi malou pozemní armádu, nepřipadalo použití přímé sily v úvahu.
Bylo třeba diplomatickým jednáním prolomit proklamovanou jednotu panovníků
Svaté aliance, a tak zlomit jejich kolektivní akceschopnost.



Zpočátku se Canningovi přes velké úsilí nepodařilo zabránit
francouzské intervenci do Španělska po Veronském kongresu Quadruple
Alliance v roce 1822. Ve Španělsku kortesy vnutily absolutistovi
Ferdinandu VII. ústavu, se kterou on pod nátlakem souhlasil. Veronský
kongres po vleklých jednáních (za francouzskou stranu se zúčastnil též
literát Chateaubriand) schválil francouzskou intervenci. 24. 5. 1823 vtáhl
v čele francouzských oddílů vévoda d´Angouleme do Madridu a byla
obnovena neomezená vláda Ferdinanda VII. Bylo to ale poslední velké vítězství
kongresové politiky, potažmo Svaté aliance.



Poté se začaly i díky rozkladnému britském vlivu projevovat rozpory
mezi jednotlivými členy aliance a to podrylo její akceschopnost. I když ještě
v roce 1830 Mikuláš I. prohlásil: ?Pánové, sedlejte koně! V Paříži
je revoluce!? byl už v tu dobu kongresový systém, stejně jako Svatá
aliance, neživotnou strukturou. Jedna z hlavních příčin ležela v samotné
kolébce evropské civilizace: v Řecku.





George Canning a Řecko



Lord Caslereagh pronesl 21. 7. 1821 v Petrohradu: ?Řekové jsou
jednou odnoží organizovaného duchu vzpoury, který je soustavně propagován
v Evropě a propuká všude, kde z jakékoliv příčiny ochabuje
ruka vládnoucí moci.? George Canning však dobře věděl, jakou řecká
otázka představuje příležitost na mezinárodním poli. Mohla by totiž být
tím klíčovým bodem, který by definitivně rozdělil Svatou alianci.



Metternich byl totiž velkým odpůrcem řeckého národně-osvobozeneckého
hnutí a nijak se tím netajil. Podporoval proto právo Osmanské říše vypořádat
se s povstalci jak sultán Mahmúd II. uzná za vhodné.



Alexandr I., původní iniciátor Svaté aliance, si však takový názor
dovolit nemohl a ani nechtěl. Viděl totiž v podpoře Řeků proti Turkům
skvělou příležitost, jak v roli ochránce pravoslaví rozšířit
ruský vliv nejen na Balkáně, ale i ve Středomoří. Velmi se mu proto
hodilo zasazovat se o řeckou věc. Také díky tomu jmenoval na krátkou dobu
vedle Nesselroda Řeka Kapodistriase ministrem zahraničí.



Canning velmi halasně podporoval řeckou snahu o nezávislost a
celoevropské filhelénské hnutí (v roce 1823 Británie uznává Řeky jako
bojující stranu v konfliktu). Po masakru Řeků na ostrově Chios
silami egyptského paši Muhamada Álího, kterého si na pomoc přizval Mahmúd
II., odpověděl turecký zástupce na stížnosti velmocí: ?Víme sami
nejlépe, jak máme zacházet se svými podanými.? Taková řeč se možná
líbila Metternichovi, ale ne Alexandrovi a naprosto nepřijatelná byla pro
Canninga. Evropské veřejné mínění jasně postavilo na stranu Řeků. Do
Řecka odešlo bojovat spousta dobrovolníků, mezi nimi i Lord Byron. Bohužel
se mu nepodařilo romanticky zemřít v boji, ale zato podlehl zákeřné
chorobě v týlu.



Podpora veřejného mínění je sice pěkná věc, ale nic nezměnila na
tom, že Řekové, ač hrdinně, tak bez účinnější pomoci stále prohrávali.
Navíc z tureckého tábora začaly zaznívat hlasy, že se řecká otázka
vyřeší tak, že se všichni Řekové prostě vyhladí. Bylo stále více zřejmé,
že pro změnu situace k lepšímu je třeba, aby se na nějakém řešení
dohodla zejména Británie s Ruskem. Canning proto prostřednictvím kněžny
Livenové navázal slibné kontakty s Alexandrem, které se začaly vyvíjet
směrem k oboustranně výhodné dohodě o řecké záležitosti.



Když pak Alexandr v roce 1825 zemřel a na trůn nastoupil reakční
Mikuláš I. bez mezinárodních zkušeností (?divizní generál, jenž se
náhle stal panovníkem?), vypadalo to pro další anglo-ruskou spolupráci
špatně. Překvapivě však Canning dokázal jednat i s Mikulášem a připravil
půdu pro jednání Wellingtona v roce 1826 v Petrohradě.
Wellington byl jistě schopným vojákem, měl v Evropě obrovskou prestiž
jako vítěz nad Napoleonem, a v Rusku ho vítali jako ryzího
konzervativce, ale jako diplomat byl přeci jen poněkud neohrabaný. Canning
chtěl, aby bylo zastaveno vraždění Řeků, ale aby se to provedlo takovým
způsobem, že Rusko nezíská v oblasti dominantní vliv, přičemž
anglické vojenské síly neměly být nasazeny. Wellington Canningovy složité
příkazy nechápal a tak je Petrohradský protokol ze 4. dubna 1826 spíše vítězstvím
ruské diplomacie, která dokázala zatáhnout Británii aktivněji do případného
přímého válečného konfliktu.



Canning se pak zalekl důsledků protokolu a aby oslabil potenciální
nabytý ruský vliv, tak podnítil povstání íránského šáha v Zakavkazku,
které však bylo rychle potlačeno. Svědčí to ale o přístupu k morálce
v mezinárodních vztazích nejen té doby.



Protože se petrohradský protokol nestal tím, v co Canning doufal,
nic nebránilo tomu, aby k němu přistoupila i Francie, a tak byla v roce
1827 uzavřena formální Londýnská smlouva o společném postupu na obranu
řeckého povstání. Výsledkem této smlouvy pak byla 20. 10. 1827 vítězná
námořní bitva u Navarina a v roce 1829 Drinopolský mír, to už byl
ale George Canning po smrti. Svou politikou ale dokázal zároveň zachránit
Řeky před vyhlazením, rozklížit Svatou alianci a ještě posílít pozice
Británie ve Středomoří.





George Canning a Latinská Amerika



Kromě řecké otázky byla dalším problémem britské zahraniční
politiky Latinská Amerika. V průběhu napoleonských válek začala
první vlna bojů za nezávislost, kterou Španělé ještě dokázali zvládnout.
Ve dvacátých letech devatenáctého století však propuká vlna další,
která je daleko úspěšnější. Španělsko Ferdinanda VII. ale nemá samo
dost sil a tak v duchu intervencionistické strategie žádá velmoci,
zejména Francii, o pomoc.



Británie je tentokrát v daleko výhodnější pozici než na
kontinentě, protože má na moři převahu a je schopná zabránit intervenci
přes oceán. Canning je pevně rozhodnut intervenci nedopustit, kromě toho
tuší případné otevření obrovského amerického trhu pro britské zboží.
Přece jen se mu ale nechce stát proti celé Evropě i proti vlastnímu králi
osamocen, a tak hledá spojence tam, kde by to devět let po vyplenění
Washingtonu britskými vojsky málokdo čekal ? ve Spojených státech.



Ve svém návrhu na spolupráci, adresovanému americkému vyslanci v Londýně
Rushovi stručně a jasně specifikuje britské stanovisko a požaduje společnou
deklaraci Británie a USA (viz. Příloha). Tento návrh byl ve Washingtonu
pozitivně přijat. Představa evropských absolutních monarchů intervenujících
přes oceán se svobodnému duchu (a obchodu) Spojených států vůbec
nezamlouvala. Prezident Monroe se radil i s bývalými prezidenty, z nichž
Jefferson a Madison doporučili návrh přijmout tak jak byl Canningem
presentován, John Quincey Adams v zásadě schvaloval všechny principy
navrhované Brity, ale doporučoval vyhlásit je nezávisle na Británii. K jeho
stanovisku se pak Monroe přiklonil, když 2. 12. 1823 přednesl projev ohledně
této záležitosti v Kongresu. Toto opatření bylo jen obratnou kamufláží,
protože bylo zřejmé, že slavná Monroeova doktrína stojí a padá s britským
námořnictvem.



Když si tedy Canning zajistil spolupráci USA (která se i nadále utěšeně
rozvíjela), neváhal přistoupit k razantnější podpoře povstalců. V roce
1824 uzavírá obchodní smlouvu s republikou Buenos Aires, přes velký
odpor Jiřího IV. Liverpoola a Wellingtona dokázal Canning přesvědčit,
když jim zdůraznil, že když neuzavřou smlouvu Britové, tak je předeženou
Američané. Canningův postoj sklidil velké nadšení u obchodníků ze
City, protože uspokojoval jak jejich liberálního ducha, tak jejich
kapitalistickou peněženku.



Přímo k zuřivosti pak Jiřího IV. dovedl Canning o rok později,
když v rámci logické kontinuity zahraniční politiky uznal nezávislou
Argentinu, Kolumbii a Mexiko. Canning svým rozhodným postojem získal velmi
mnoho za velmi malou cenu. Bez jediného výstřelu z britské hlavně
zajistil britský vliv ve většině Latinské Ameriky a uštědřil tak
zdrcující diplomatickou porážku zejména Španělsku, ale také Francii.





Závěr



Závěrem své kariéry se George Canning stal na krátkou dobu premiérem.
Jeho liberální názory, problematický původ, sarkastická vystoupení a
hlavně prosazování emancipace katolíků způsobily, že toryové ve velké
míře odmítli vstoupit s ním do vlády. Proto svůj kabinet sestavil s whigů
a osobních přátel. Brzy pak stejně umírá.



Ve svém vedení zahraniční politiky dokázal George Canning brilantně
spojit své vlastní přesvědčení, veřejné mínění a ekonomickou výhodnost.
Navíc uměl myslet i na budoucnost, což dodalo jeho zahraniční politice
vnitřní konzistenci.



Canningova úloha byla obtížná v tom, že Británie byla jedinou
liberální konstituční monarchií v Evropě, a tak bylo těžké
sehnat opravdového spojence. I dohoda s Ruskem rozhodně nezakládala nějaké
nehynoucí přátelství nebo něco takového. Zde je pěkně vidět provázanost
vnitřní a zahraniční politiky. Navíc se Metternichovi úspěšně dařilo
v Evropě vytvářet atmosféru protirevoluční hysterie, které mnozí
po zkušenostech s jakobínskou Francií podlehli. I přesto, tváří v tvář
podstatě celé Evropě, byla zahraniční politika Británie 1822-1827 velmi
úspěšná.



Canning měl totiž oproti svým protihráčům také několik výhod. Kromě
toho, že byl pronikavě inteligentní, disponoval velkým loďstvem. Měl tak
krytá záda, kdyby se situace začala nepříjemně vyhrocovat. Dále si mohl
být víceméně jist, že obyvatelstvo, zejména obchodníci, podporují jeho
politiku, zvlášť když se dostavily první úspěchy. Na domácí frontě
tak zůstával opravdu nebezpečný pouze král Jiří IV., který si ale
nemohl dovolit proti Canningovi otevřeně vystoupit. Co ale hrálo Canningovi
do noty nejvíce, a čemu vděčil za úspěch své politiky, to byl tzv.
?duch doby?.



Canning si dobře uvědomoval, že v dlouhodobé perspektivě liberální
duch musí zvítězit a že se Metternichův systém nutně musí dříve či
později rozpadnout. Liberalismus a hnutí za nezávislost se od Francouzské
revoluce šířily nezadržitelným tempem, i když ve dvacátých letech pro
ně ještě evropské společnosti nebyly úplně zralé. Svatá Aliance byla
z tohoto pohledu pouze snahou tyto nevyhnutelné pochody alespoň na chvíli
zbrzdit. To se jí podařilo, a absolutismus zůstal v Evropě zachován
ještě dlouho po Canningově smrti. Nic to ale nemění na Canningových zásluhách
o rozvoj liberalismu, který navíc uvedl jako určující faktor i do zahraniční
politiky. Nebýt jeho předčasné smrti, možná by se Evropa dočkala
?jara národů? o pár let dříve.





Použitá literatura



Dějiny diplomacie, SNPL, Praha 1961

André Maurois: Dějiny Anglie, Lidové noviny, 1993

Encyclopedia Britannica

ABC světových dějin, Knihtisk, n.p., 1967

Encyklopedie moderní historie, Libri, 1996

Dějiny Španělska, Lidové noviny, 1995

www.altavista.com (?George Canning?)

www.yahoo.com (?George Canning?)



Příloha

Návrh britského ministra zahraničí George Canninga na společnou
deklaraci se Spojenými státy ohledně španělských kolonií v Americe,
1823



+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  

Rodinná vánoční trička = skvělý dárek
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.

 Reklama