Voda


Naše planeta se odlišuje od všech ostatních, které známe, jednou
látkou, a to je voda, i když se v malém vyskytuje i na jiných planetách,
ale Země by se vlastně jmenovat Vodní planeta, protože většina jejího
povrchu je pokryta vodou.


Proto při pohledu z vesmíru vypadá Země jako
modrobílá planeta: bílá od vodní páry a modrá od vody. A zákonitě všechny
formy života závisejí na vodě.



Suchozemské tvory ( tím pádem i člověka ) zajímá nejvíce voda
sladkovodní, ovšem 93 % světové vody tvoří voda slaná. Jako skoro všechny
přirozené procesy i proces přeměny slané vody na sladkou je cyklický. Voda
se vypařuje z oceánů působením slunečního tepla a sůl zůstává v moři.
Páru odvane vítr nad kontinent, kde se část vody dostane na zem v podobě
deště, tím umožní růst rostlin a živočichů. Pak se voda v podobě
deště a říčních toků dostane zpátky do moře a opět se smíchá se solí.



Člověk spolu s ostatními suchozemskými tvory tento cyklus porušuje.
Vodu na její cestě mezi oblohou a mořem zadržuje, použijí a skoro vždy jí
znečistí; teprve pak jí teprve vrátí zpátky do moře. Množství vody,
které se odebírá z přirozeného cyklu se každoročně zvyšuje.



Zdá se, že ve většině zemí mírného pásu je vody dost, ale ve skutečnosti
lidské nároky začínají ohrožovat i přírodní zdroje vody. Např. v Británii
se přehradilo příliš mnoho welšských údolíček a zatopilo se mnoho
vesnic, kostelů, hřbitovů, aby se uspokojili potřeby anglických měst. V nedávné
době se pokácelo půl druhého miliónu stromů poblíž skotských hranic,
aby se uvolnil prostor pro další přehradu ( až pozdě se zjistilo, že přehrada
byla zcela zbytečná ). Pitná voda, jak se zdá, zaplavuje zemi. Za tuto záplavu,
však draze platíme, penězi, ale i zhoršováním životního prostředí.
Prakticky veškerá voda se čistí filtry, usazováním a chlorací. Štiplavá
chuť chlóru, na kterou jsou moderní obyvatelé měst přivyklí, ale kterou
by jistě jejich prarodiče odmítli, je dne dobře známou charakteristickou
takzvané čisté vody, kterou musíme pít



Výdaje na čistění vody, orná půda a lesy, obětované na její
poskytnutí, to je jen část ceny, kterou platíme za plýtvání tímto
zdrojem.



Ve většině zemí, kromě těch, kde spadne nesmírné množství srážek,
začínáme teď žít z kapitálu ( tj. podstaty ), místo toho abychom žili
z dividend (tj. výnosů ). Mnozí obyvatelé východní Asie si ještě
vzpomínají, jak v řece Stour, která sloužila malíři Constablovi jako
předloha k mnohým slavným malbám, např. The Haywain nebo Flatfordský
mlýn, se snížil stav vody natolik, že tam nezůstal skoro ani pramínek. Příčinou
byl nadměrný odběr vody z řeky v městech jako např. Southend?on-
Sea, jenom proto, aby jejich obyvatelé měli čím umývat auta a splachovat záchody.
Průtok se teď v řece udržuje tak, že do jejího toku nákladně přičerpává
voda z podzemních zásob.



Zásoby podzemní vody nejsou však nekonečné. Artézské studně na celém
světě vysychají, protože se jejich voda nadměrně spotřebovává. Známá
studně Ogallala, která leží pod rozlehlou suchou oblastí na západě Velkých
planin Spojených států, má vyměřeno pouhých čtyřicet let života. Voda
v této studni se nashromáždila v pleistocénu. Až se vyčerpá,
potrvá další tisíce let, než znovu se podzemní nádrže naplní. A co se týká
řek ? tak třeba mohutné Colorado, dnes nedosáhne do moře. Veškerá jeho
voda se spotřebuje dříve, než tam dopluje.



Když hladina vody klesá, studně vysychají a přírodní život trpí. Právě
to se děje na Floridě, kde obyvatelstva rychle přibývá a nádherné bažiny
( přírodní rezervace ) mizí. V některých případech voda v potrubí
převyšuje objemem vodu z přirozených zdrojů.



Např. v Kalifornii se každoročně dodává 17,5 biliónů krychlových
metrů vody na vzdálenost 100 kilometrů pro zásobování Los Angeles, San
Diega a na zavlažování půdy v údolí San Joaquín. Dvě obrovské
pumpy vodu přečerpávají o 600 metrů výše, aby místo na sever tekla a
jih, čímž se spotřebuje elektřina, která by jinak mohla zásobovat menší
město. Většina této vody se prostě promrhá. V jiných částech světa
je možná veřejné zásobování vodou méně nápadné či velkorysé než v Kalifornii,
ale i tam jde o velké množství vody.



Průmyslové země vysávají z řek ve městech tolik vody, že se
jejich tok udržuje jenom odpadní vodou; jedním z následků je pak
znovupoužití odpadních vod na pitnou vodu ( po vyčištění ). Tvrdí se například,
že voda v ústí řeky Temže, než dospěla do moře, snad prošla šesti
lidmi. Podobně to platí i pro mnoho řek protékajících městy.



Protože lidskou povahu asi nezměníme, nejúspěšnější metodou, jak dosáhnout
rozumnějšího nakládaní s vodou, bude ta, která nám zároveň ušetří
peníze. To může nastat, pokud bude zásobování vodou lépe naplánováno.



Před námi je tento problém. Každý den se v domácnosti vystříká,
vylije a spláchne 150 až 500 litrů vody a v továrnách se spotřebuje
mnohem více. Čtvrtina potrubní vody v Anglii se ztrácí prosakováním
ze zestárlých a rezavějících trubek. Velké množství pohltí netěsnící
kohoutky.



Stačilo by, kdyby z tohoto celého množství bylo jen 100 litrů pitné
vody. Ostatní nemusí být tak dokonale čistá. Čistou vodu potřebujeme k pití,
vaření a na osobní hygienu, ale už ne na splachování záchodu, mytí aut,
zalévání záhonů či výrobu pneumatik.



Dnešní praxe je ale taková, že se drahá čištěná voda používá téměř
všude tam, kde její biologická čistota je zcela bezpředmětná. V některých
případech, např. při zalévání zahrady, může být obsah dezinfekčního
prostředku dokonce na závadu ( většina rostlin dává přednost přirozené
vodě ). Proto je zapotřebí zavést systém dvojího odpadu do domácnosti i
do továren.



Jednotlivec v tomto případě sám nic nezmůže, ovšem může dát
najevo, že něco takového chce. Dvojí systém zásobování se může zdát
velmi rád, ale ve skutečnosti by se velmi rychle vyplatil. V každé
zemi, která instalovala vodní potrubí před sto a více lety, je teď problém
se sítí, vyrobené z litiny; rezaví a bude nutno ji vyměnit. Proč se
nepostavit problému tváří v tvář, vyrábět pár let o trochu méně
řízených střel a ušetřené peníze použít na zavedení dvojí sítě ?
pitné vody a užitkové vody?



Bylo by jistě lepší mít na pitnou vodu malé světlosti a systém větších
trubek na vodu užitkovou. Obě sítě by měli mít vodoměry a vodu by se
platilo podle skutečné spotřeby. Tak by měl každý pohnutku k tomu,
aby trochu omezil vlastní spotřebu ? ve vlastním zájmu i v zájmu životního
prostředí.



Pokud by se takový systém zavedl, mohla by veškerá pitná voda pocházet
z hlubokých studní a nebylo by třeba ji čistit, anebo z filtrované
povrchové vody, kde by odpadla chlorace. Voda by pak chutnala lépe a byla by
zcela zdraví nevhodná. Obrovská množství vody potřebná pro průmysl, umývání
aut, splachování a zalévání by se obešla bez důmyslného a drahého čištění.



Vida, kterou dnes pije většina lidí ve městech, je silně čistá a upřímně
řečeno chutná odporně. Není divu, že ji mnozí odmítají pít a kupují
si drahou balenou vodu. Tato voda pochází vesměs z podzemních či
ledovcových zásob a je velmi čistá. V porovnání s chlorovanou
vodou chutná lahodně a pro ty, kdo balenou produkují, je to velmi výnosné
zboží.



Takové řešení špatné kvality vody z vodovodů je však
problematické v tom, že podporuje obchod svou podstatou plýtvající a
na víc znečisťující životní prostředí. Mrhání palivem na dopravu lahví
kolem světa je nepředstavitelné. Kromě výdajů na palivo a dopravu je třeba
vzít v úvahu i náklady na obaly. Na výrobu jedné tuny skleněných
lahví se spotřebuje energie z 250 kilogramů uhlí. Umělohmotné láhve,
ač levné, zase neodvratně poškodí životní prostředí.



Mohli bychom mít balenou vodu jako ?luxus?, ale udělat z toho potřebu
znamená nadměrnou přepravu, jež by měla být pro ekologicky smýšlející
občany nepřijatelná. Problém lze řešit zakoupením domácích filtrů. Jde
o způsob účinný, ale drahý, protože se filtry musejí často měnit.



V roce 1977 postihlo Kalifornii nesmírné sucho. Mnozí lidé na své záchody
věsili cedulky s nápisem: ?Co je žluté, to nech státi. Hnědé ať se s vodou ztratí.?
Úvaha to byla zcela praktická. Čtvrtina domácí spotřeby vody padne na
splachování. Pokaždé když spláchneme, znečistíme tak okamžitě asi 20
litrů čisté vody.



Zavedení dvojího systému ve všech domácnostech asi nemožné, ale
existují způsoby, jak snížit spotřebu čištěné vody, aniž by tím životní
úroveň nějak podstatně utrpěla. A začít se může právě záchodem. Spotřebu
vody na splachování můžeme snížit na polovinu zavedením dvojitého
splachovacího systému ( který už je na trhu ). Běžný americký záchod
spotřebuje na jedno použití 20 litrů vody; novější typ 13 nebo jen 4
litry a typ ?Aqua? pouze 2 litry. Dá se tak ušetřit až 90 % spotřeby.



Snad dobře známý je rozdíl mezi spotřebou vody na jednu koupel a na
osprchování: do průměrné vany při koupeli se vejde asi tolik vody jako při
čtvrthodinovém používání sprchy. Domácí spotřebiče jsou také velmi žížnivé,
zejména pračky a myčky nádobí spolykají velké množství vody. Spotřebu
vody se dá však silně omezit, budou-li se pračky a myčky používat jenom
plně vytížené anebo se bude zapojovat ?ekonomický? program. Tím se zároveň
sníží znečištění vody, protože se použije méně saponátu.



Snad by se měl do zahrádek vrátit sud na dešťovou vodu. Déšť sice není
tak čistý jako dříve vzhledem k okyselujícím nečistotám v ovzduší,
ale to nemusí bránit zachycování dešťové vody. Nebude dost čistá na pití,
ale na mytí auta a zalévání zahrádky bude stačit.Ve většině měst pokrývají
stavby asi jednu desetinu půdy: kdyby se okapy zavedly místo do kanálů do
cisteren, vytvořily by velké zásoby vody.



Kam se dostane voda poté, co jsme ji zužitkovali a znečistili? Čtvrtina
se spláchne na záchodě a zbytek projde všelijakými výlevkami, potrubím a
skončí v kanálu. Odtud pokračuje do čističky s výjimkou té části,
která prosákne starou sítí mimo. V čističce se kaly usadí a zbylá
tekutina se poté, co se v ní namnožili bakterie, přečerpá do přímo
do nejbližší řeky. Pravděpodobně trochu níže po toku tuto vodu odebere
vodárna a znovu používá. Kal, který po vyschnutí silně zapáchá, se
vyveze na skládku nebo do moře. Zkoušelo se splachování, ale je moc drahé.
Proto se v přímořských zemích dává přednost ukládání kalu do moře.
Např. v Anglii ve Walesu se přibližně pětina kalu vyveze do moře, dvě
pětiny na skládky a další dvě pětiny se použijí jako hnojivo.



Zásoby přirozených živin pro rostliny, tj. dusičnanů, fosfátů a potaše,
jsou na naší planetě velmi omezené. Guano ( část těchto zásob vytvořená
za desítky tisíc let mořskými ptáky ) spotřebovalo v Evropě a
Americe za méně než sto let a pak se jednoduše vyhodilo ve formě kalu do moře,
odkud už není návratu. Člověk prakticky vyhubil ryby, kterými se ptáci živí,
takže tomuto zdroji je na dobro konec.



Ale je možno to zařídit tak, aby se mohli opět používat přirozené
dusičnany, fosfáty a potaš k pěstování plodin. Při dobrém hospodaření
se totiž tyto látky nepromrhají a mohou se používat stále dokola, víceméně
na věky. Místo toho se však živiny dodávají do půdy, část z nich
je využita úrodou, kterou sníme a živiny, jenž lidé vstřebají, pak spláchnou
do záchodu.



Stará naleziště, ze kterých jsme čerpali v minulém století, jsou
vyčerpány. Ale byly nalezeny velké zásoby kamenných fosfátů ( velmi často
jsou to zkamenělé zbytky pravěkých tvorů ), velké zásoby potaše a navíc
velké zásoby ropy a zemního plynu.



Kromě ropy a zemního plynu končí tyto drahocenné zásoby v moři.
Ropu a zemní plyn většinou spálíme při výrobě umělých hnojiv. A všechno
toto bohatství odejde kanálem, do řek a potom do moře, odkud není návratu.



Například fosfáty pocházející ze severoafrických dolů, se plaví po
moři do Evropy a do Severní Ameriky, vyroste z nich jedna úroda a potom
se kanálem dostane do moře, kde budou navěky odpočívat.



Metabolismus by ale měl být cyklický proces. Do doby vynálezu splachovacího
záchodu tomu tak bylo. Fosfáty, přirozeně se vyskytující v půdě, se
pomalu uvolňovaly, po úrodě se kompostovaly, vrátily se zpět půdě a
cyklus mohl znovu začít.



Když se bráníme ukládání odpadních kalů do moře, narážíme na tvrdý
odpor. Vědci, kteří mají na starosti dohled nad odstraňováním kalů, jistě
čestní a své práci oddaní lidé, přesvědčují argumenty.



Za prvé se v dnešním tekutém odpadu vyskytují jedy a těžké kovy,
jako např. olovo a kadmium. Kadmium pochází z výroby nerez oceli a oranžových
a žlutých umělých hmot, a olovo z benzínu. Většina odpadních kalů
by tedy pro obdělávanou půdu nebezpečná.



Za druhé, a to je jejich nejsilnější argument, prý obsahují kaly z odpadních
vod tak málo dusičnanů, fosfátů a potaše, že jejich vracení do půdy nemá
vůbec význam.



Uvádějí, že např. kdyby se v Anglii a ve Walesu vrátilo něco
kolem miliónu tun suchého kalu ( což je asi roční ?produkce? ) zpět do
půdy, představovalo by to jen 4,5 % našich součastných požadavků a jen 1
% spotřeby potaše. Tak malé množství živin není dostatečnou protiváhou
k ohrožení zdraví mikroorganismy, které přežijí vysychání kalu,
ani k nákladům na odstraňování všech jedů, které náš odpad
obsahuje.



Dusičnanů z umělých hnojiv se do odpadní vody dostává málo. Určitá
část je využita rostoucími plodinami, ale většina se odplaví deštěm a
znečistí zásoby vody. Na rozdíl od dusičnanů nedochází u fosfátů a
potaše k tak rychlému odplavování. Buď je rostliny využijí, nebo zůstanou
v půdě, vázány chemickou reakcí, až do doby, kdy je další úroda využije.
Zdá se ale, že v odpadní vodě se objeví jen asi 5 % množství, které
se přidalo do půdy. Zbytek kamsi mizí.



Proč se fosfáty a potaš nedostávají do kanalizace? Kam mizí? Odpověď
je jednoduchá: fosfáty a potaš jsou rozpustné, a tak je v kalu vůbec
nenajdeme. V čističkách odpadních vod se vymyjí a pak odplaví řekami
do moře. Technologové vody nám dávají nesprávné statické údaje, neboť
se týkají pouze odpadního kalu a obsah živin v kalu je nepatrný v porovnání
s množstvím, které se rozpustilo a ztratilo.



Abychom docílili navrácení odpadu půdě, musíme zavést nový systém
nakládání s odpadními vodami, a to opět systém dvou sítí, takže se
lidské výměšky budou odvádět zvláštní potrubím a ostatní odpad druhou
sítí.



Kanalizace ve starých průmyslových státech je v dezolátním stavu a
bude se muset tak jako tak obnovit. Až k tomu přijde mělo by se trvat na
tom, že musí být zavedena dvojí síť.



Ve Švédsku tento systém zavedli v roce 1959 a rozšířil se do mnoha
částí zeměkoule. Je to velmi úspěšná metoda. Namísto vody je v kanalizačním
systému používán vzduch a Švédové rozlišují ?černou? a ?šedou?
odpadní vodu. ?Šedá? voda je veškerý domácí odpad kromě lidských výměšků.
?Černá? voda obsahuje lidské výměšky soplu s nevyužitými živinami.
Co se objemu týče, je malý ve srovnání s vodou ?šedou?. Po vysušení
se kal vrátí do země. Tento systém má jednu nevýhodu: používání
vzduchu na odsávání odpadu je drahé. Ale dvojí síť s používáním
vody ( menším množstvím než doposud ) by byla stejně dobrá.



Lidské výměšky by se daly zpracovat, a sice metanovou digestoří.
Organický materiál se umístí ve vzduchovém válci a anaerobní bakterie(
ty, které žijí za nepřítomností vzduchu ) začnou působit. Jejich účinkem
vzniká metan. Ten se odvádí a může se např. použít jako zemní plyn.
Zbylý kal je pak zcela neškodný a je z něj cenné hnojivo. Nejlépe je
zkompostovat jej ? smíchat s jakýmkoli organickým odpadem, např. slámou,
městským odpadem apod. Dusík obsažený v kalu ( metan dusík neobsahuje
) bude živit hnilobné bakterie, které rozloží přimíchaný odpad. V současné
době se v západních zemích spálí celé tuny slámy, místo aby se
takto použily. Výsledný hnůj neboli kompost nezapáchá nepříjemně, je
naprosto zdraví neškodný a může se vrátit do půdy jako prvotřídní
hnojivo.



V Číně mají zařízení na výrobu metanu skoro v každé
vesnici a fungují velmi dobře. Dodávají vesnici zadarmo osvětlení, teplo a
zemi hnojivo, a atak se ?odpad? odstraní bez jakýchkoli nepříjemností.



Jednou z hlavních překážek obnovení úplné recyklace odpadní vody
je ta skutečnost, že odpadní voda je velmi často jedovatá. Většina lidí
si uvědomuje jaký problém je průmyslový odpad, ale málo kdo ví, že to
nemní jen velký průmysl, který se na znečišťování podílí: každý
obyvatel může vodní cyklus otrávit nebo znečistit.



Je ironií osudu, že poté, co jsme z pitné vody namáhavě odstranili
veškeré nečistoty, je tam ihned v naší domácnosti přidáváme. Snad
jen 5 % vody spotřebované v domácnosti unikne chemickému zaneřádění
různými saponáty, bělidly a mycími prášky.



Až do 30. let se lidé spokojili s používáním mýdla, celkem nezávadné
chemické látky. Ani ve středně silné koncentraci neškodí životu v řekách
a jezerech. Od té doby přišla na trh řada velmi účinných látek v podobě
saponátů, prášků a koupelových přísad, šampónů a jiných kosmetických
přípravků.



S každým použitím saponátu zhoršujeme jeden z největších
současných problémů koloběhu vody, jímž je tzv. eutrofizace. Znamená to
hojnost chemických živin ve vodě. Může se zdát, že saponát nemůže být
potravou, ale saponáty často obsahují fosfáty, které jsou důležité pro
život rostlin. Ve vodě s vysokým obsahem fosfátů se přemnožují jako
o závod drobné vodní rostlinky ? řasy. Výsledkem je eutrofizace ? n¨voda,
které byla kdysi průhledná, se přemění v něco, co připomíná spíše
hrachovou polévku: je hustá a zelená.



Samo o sobě se to může zdát málo škodlivé, ovšem pro mnohé vodní
organismy to má účinky přímo katastrofální. Vodní život potřebuje kyslík,
ale v eutrofizované vodě spotřebují řasy veškerý kyslík a na ostatní
organismy nezbude. Ryby a ostatní tvorové se začnou dusit. Rostliny se množí
a množí, až i jim kyslík nestačí, pak shnijí a veškerý život z vody
zmizí.



K tomu ale nemusí vůbec dojít. Existují saponáty, které fosfáty
neobsahují a jsou účinné. Důkazem je Švýcarsko, kde jsou saponáty s fosfáty
zakázány.



O další znečištění se ?postarají? jsou olejové založené na ropě
a rozpouštědla. Vrstva oleje zbavuje vodu kyslíku, a tak zaručeně poškozuje
sladkovodní tvory.Znečištění oceánů pochází ze tří čtvrtin ze souše.
Hlavním viníkem je průmysl, ale domácí kutil, který vylije do kanálu
starou barvu, má na tomto zamoření také svůj podíl.



Naše pitná voda dlouhou dobu obsahovala jedy jako je arzén, olovo, kadmium
a přežili jsme to. Technologové vody dnes vědí, jak je detektovat a víceméně
se jich zničit. Ale vedlejší produkty zemědělských metod jsou něco docela
jiného. Voda, která spláchne biocidy ( což je vlastně zjemnělé známé
slovo jed ), působí vodohospodářům obrovské problémy především proto,
že biocidy rozpuštěné ve vodě je téměř nemožné je zjistit nebo
odstranit. Existuje ještě jedno zlo, které se nakonec může projevit horší
než biocidy a tím jsou dusičnany ( nitráty ).



Dusičnany jsou důležitou složkou umělých hnojiv. Rostoucí rostliny je
částečně využijí, ale nikdy beze zbytku. Dusičnany jsou totiž velmi
rozpustné ve vodě a první déšť nebo zavlažování je vyplaví do půdy. Přibližně
polovina aplikovaných dusičnanů se ztrácí tímto způsobem.



Nedávný výzkum ukázal, že dusičnanům trvá dvacet až čtyřicet let,
než dosáhnou podzemní vody. A ty, které jsou dnes aplikovány, se za dvacet
až čtyřicet let objeví v pitné vodě. Přes čtyřiceti lety se ovšem
ještě nepoužívala tak nadměrná množství dusičnanů, rekordní množství
se používají až od 60. a 70. let, takže jsem ještě nezažili plný dosah
takového hospodaření.



Chemický průmysl věnoval obrovské množství peněz na to, aby dokázal,
že dusičnany jsou člověku neškodné a našel při tom mnohé spojence. Ovšem
ve světě se hromadí důkazy, že vysoká hladina dusičnanů může skutečně
zdraví poškodit. Jejich nadměrná koncentrace způsobuje u kojenců tzv. modrý
syndrom, což je znesnadnění kyslíkového metabolismu, a tak poškození
mozku. Po dlouhodobém působení mohou vyvolat rakovinu: přeměňují se v těle
na nitrosaminy a ty se teď dávají do spojitosti s rakovinou žaludku.



Kroky zatím podniknuté proti dusičnanové časované bombě, však ubírají
nesprávným směrem. V SRN například dodávají vodu v cisternách
do vesnic v zemědělských oblastech, neboť se zjistilo, že jejich voda
je závadná. Ze stejné příčiny se také pokládají trubky, aby z horských
oblastí, svedli vodu do oblastí zemědělských. Ovšem dusičnanů se nezřekli.



V Anglii překračují mnohé oblasti doporučenou horní hranici pro
koncentraci dusičnanů v pitné vodě ( v zemích EU 50 miligramů na
litr ). Britové našli zcela britský způsob řešení. Vláda oznámila EU,
že limit nemůže dodržet. A požádala o výjimku, aby se horní hranice zvýšila
na 80 miligramů na litr. Mnohé vodárny ale nemohou dodržet ani tento limit.
V četných oblastech už hladina přesahuje 100 miligramů na litr a stále
se zvyšuje.



Ukončení používání dusičnanů brání zakořeněné zájmy a
konzervativní myšlení. Výroba těchto látek není vůbec nezbytná. Rolníci
před jejich vynálezem bez nich obešli. Staly se nutností, protože se vytvořil
jakýsi bludný chemický kruh a nikdo se nesnaží z něj dostat. Chemický
průmysl pobízí rolníky, aby používali stále větší množství umělých
hnojiv. To ovšem vyčerpává půdu, takže napřesrok je zapotřebí ještě více
hnojiva na udržení výnosu.



Ale samozřejmě existují i rolníci, kteří dokáží vypěstovat úrodu
bez jediné kapičky chemikálií.



Na světě přibývá lidí, kteří by tuto planetu přeměnili v peklo
na zemi. Naše planeta ? vzduch, voda a půda ? se stává jedním velkým
odpadovým košem pro průmysl rozvinutých zemí.



Můžeme sice ekologicky vyčistit náš domácí odpad, přesvědčit rolníky,
aby nepoužívali tolik umělých hnojiv, ale odpadní vody z továren jsou
jiný případ. Průmysl používá vodní toky jako levný prostředek ke
zbavení se odpadu. V každé zemi existují předpisy, které mají zabránit
průmyslovému znečišťování vod, ale tyto předpisy se často porušují. Výtoky
z továren často znemožňují zpracování odpadu v kanalizaci, které
spoléhá na činnost bakterií. Některé typy je totiž zabíjejí.



Lidé v průmyslových zemíc jsou značně nepokojeni odpadními vodami
z továren. Mnohé z těchto látek končí v síti s pitnou
vodou. Hladina chlórových rozpouštědlech přesahuje doporučenou normu v 10
% britských studní. Ve zbytku Evropy a v Severní Americe. Ve vodě se
hromadí těžké kovy, oxidy kovů i vedlejší produkty farmaceutického průmyslu.



Starší z nás si zvykli pohlížet na nekonečné moře jako na symbol
čistoty. Oceány jsou tak obrovské, že jsme si ani nemysleli, že by člověk
mohl znečistit. V dnešní době ovšem musíme přehodnotit, protože i
uprostřed širého oceánu můžeme narazit na plovoucí odpad.



Nemyslíte, že je nutné se nad touto skutečností zamyslet?