Václav Havel-Moc bezmocných

Hned na úvod bych se chtěl přiznat,že dosud nemám jasnou vizi,jak bych váženému čtenáři vyložil hlavní myšlenky tohoto díla, a proto prosím omluvte sníženou kvalitu gramatiky a slohu a raději se zaměřte na obsah.




Václav Havel dílo napsal v době té nejtvrdší normalizace komunistického systému u nás a popisuje v něm jeho vznik,průběh,strukturu a charakter.Dle jeho názorů byla komunistická diktatura u nás jakýmsi hybridem mezi klasickou diktaturou a konzumní společností.Klasické diktatury,jak je známe,mají povětšinou jednoho vůdce,který své činy obhajuje ideologií,které nebo která mu slouží.S jeho smrtí však nastává problém s nástupnictvím a většinou dojde k převratu a zániku systému,který diktátor zbudoval.U nás se však po smrti Klementa Gottwalda,s vyjímkou senzitivně teatrálního truchlení,nestalo vůbec nic.Havel proto označuje “naši diktaturu“ diktaturou netradiční,kde nevládne diktátor,ale systém sám.Jde o post-totalitní systém,který pevně vymezuje pravidla,dle kterých se žije. Manipulovaní a absolutní ovládání jedince systémem demonstruje Havel na zelináři,který mezi mrkev a petržel umisťuje heslo“ Proletáři všech zemí spojte se“ ,aniž by ve skutečnosti měl zájem na tom,zda se proletáři spojí,či nespojí.Tento čin Havel vysvětluje jako jakési zelinářovy mimikry,kterými ze strachu ukazuje lidem,potažmo systému ,že u něj je vše v pořádku,a že není třeba se jím zabývat.Hesla a ideologie vůbec se stává jakousi všední součástí života a zcela nevyvratitelně ovlivňuje podvědomí člověka žijícího ve lži.Ten se pak stává obětí rituálů a slepé víry ve správnost dění ve společnosti.Lze tedy říci,že ideologie jako nástroj vnitromocenské komunikace,zajišťující struktuře vnitřní soudržnost,je v post-totalitním systému něčím,co přesahuje fyzickou stránku moci,co si ji do značné míry podmaňuje,a co tudíž zajišťuje i její kontinuitu.Dle Havla se však osvědčuje jen pokud je člověk ochoten žít ve lži.Hesla,jak už bylo napsáno,jsou cosi jako politické alibi.Jsou navzájem provázány.Nikdo se již nezaobírá jejich významem,ale patří k podstatě post-totalitního systému.Vtahuje do mocenské struktury každého člověka,nikoli proto,aby zde realizoval svou lidskou identitu,ale proto,aby se jí zřekl ve prospěch identity systému.Jedinec se pak adaptuje na konvenční způsob života ve lži.Podle Havla to má vliv na vznik jakési samo-totality s obecnou nechutí konzumního člověka obětovat něco ze svých materiálních jistot své vlastní duchovní a morální integritě.
Havel také nabádá čtenáře k jakési hypotetické představě,že by onen,již zmiňovaný zelinář,prohlédl a začal žít život v pravdě.Že by se jednou vykašlal na volby,o kterých stejně ví,že volbami nejsou,že by na schůzích říkal jen to,co si skutečně myslí,a že by přestal vyvěšovat hesla,která jen napomáhají přežití systému.Tímto postojem by zelinář nejen porušil pravidla hry,ale zrušil by hru jako takovou,jelikož by rozbil svět zdání,který byl hlavní oporou systému.Ten by se ho kvůli vlastnímu přežití,musel co nejdřív zbavit a označit ho za nebezpečného pro společnost.Jelikož každé vystoupení ze života ve lži ho popírá jako princip a ohrožuje jako celek.Život ve lži bezpochyby vede k morálnímu úpadku a mravní krizi ve společnosti.Naproti tomu život v pravdě je naprosto mravní a to nejen proto,že se za něj muselo tvrdě platit,ale především proto,že v žádném případě není účelový a už vůbec ne rentabilní.Jen blázen by dřív vystoupil ze systému s jakousi kalkulací,že se mu to jednou vyplatí.Podobnými “blázny“ byli signatáři Charty 77,kteří každopádně nepočítali s žádným profitem,ale svým podpisem stvrdili to,že se jim hnusí žít v demoralizované společnosti konzumních a systémem ovládaných lidí,kde jsou zásadním způsobem omezovány,nebo úplně rušeny základní lidská práva a zejména právo na svobodný názor a jeho interpretaci.Dle mého názoru to byli a jsou v pravém slova smyslu hrdinové.Jelikož se postavili obrovskému systému,od kterého nemohli očekávat jakékoli porozumění.Byli jakousi jedinou opozicí vůči komunistickému systému u nás.Částečně díky nim mohla v roce 1989 proběhnout Sametová revoluce,která nám všem zajistila,přes 40 let chybějící,svobodu.

Pojednáním o Chartě 77 se dostáváme zhruba za polovinu knížky.Dále Václav Havel již jen doplňuje,nebo rozšiřuje to,co napsal v první polovině.Objevují se tam sice i nové myšlenky,ale nejsou až tak významné k zachycení autorových intencí jako ty,o kterých jsem se již zmínil.

Doufám,že váženému čtenáři nepřipadá tato moje “esej“jako jakýsi výtah z Moci bezmocných,což rozhodně nebyl můj záměr,i když to tak může vypadat.Názory našeho současného pana prezidenta mi učarovaly a rozhodně vám musím doporučit přečtení si jich v originální,ne mnou reprodukované,verzi.O podobném tématu se Havel zmiňuje také v knize Do různých stran.