Tabu,pojem přeložený S.Freudem zřejmě nejvýstižněji jako „posvátný ostych“ je původem polynéské označení a jako symbol svého významu je také nejznámější.
Mohlo by se zdát,že nalezením výrazu,který přesně vystihne podstatu tohoto termínu bude jednoduše určeno také východisko a směr celé studie,jako je tomu ve většině exaktních věd.


Problém překladu Tabu je ale mnohem složitější a právem se můžeme obávat toho,že jakoukoliv snahou o opisné pojmenování posuneme vždy hranici naší šance na porozumění o kus dál a připravíme se tak o možnost spontánního proniknutí k pravé podstatě.
Různé národy ale přeci jen užívají svých pojmenování tohoto jevu,který v jejich kultuře zakořenil jako součást duchovního systému na samém počátku.
Ve starém Římě například existoval pojem Sacer,v hebrejské kultuře je synonymem Tabu slovo Kodauš atd.Pouhým výčtem těchto starobylých označení však nedospějeme k jejich hledanému smyslu.Překlad S.Freuda bychom mohli pokládat za jediný správný,jsme-li ochotni,za cenu exaktnosti a jednoduché srozumitelnosti výkladu tohoto tak komplikovaného jevu, vzdát se dalších alternativ,které se přímo nabízí.Doslovný překlad těchto slov v našem jazyce samozřejmě neexistuje.Aby existoval,musela by logicky existovat i kultura, podřizující svůj život zákonům této síly a užívající náš jazyk.Tato myšlenka může tedy u vědeckých pragmatiků vyvolat pochybnost o možnosti slovního vyjádření a popsání Tabu a zpochybnit tak jak možnost určení základního paradigmatu studie,tak i její objektivitu.
Jak ale praví teorie jazykové symboliky a mnoha moderních filozofií,žádný ze slovních symbolů,ať už konvenční,nahodilý,nebo univerzální* není ve své podstatě objektivní,tudíž je nadmíru obtížné vyjádřit slovy pravou podstatu Tabu,skrývající se za jejím označením.Dalším úskalím může být také fakt,že síla Tabu je ryze subjektivní skutečností,ale o tom až později.S.Freud vyřešil tuto otázku zdánlivě elementárně.Postavil vedle nepřeložitelného Tabu antonymum,jehož překlad,vzhledem k absenci jakékoliv magické podstaty je tedy prostý-Noa (obyčejný,obecný…).Ani tento postup však nemohl zcela přiblížit prvotní a pravou ideu Tabu.

Ve skutečnosti je totiž tento,na první pohled tak komplikovaný výklad,pouze otázkou odpoutání se od vědeckých termínů a postupů a zcela jednoduchého přijetí prvotních asociací s tímto slovem spojených.Co může mít také větší vypovídací hodnotu,než právě vnímání „člověka“,který Tabu sám stvořil,a kterému je dnes pevně zakořeněným archetypem…?
Musíme se tedy naprosto vzdát strohé exaktnosti a otrockého následování ryze pozitivistických vědních postupů a pokusit se přistoupit k látce našeho zájmu jako k něčemu,co bylo a je lidské a kde nám k proniknutí do tajemné hloubky jejího smyslu nepostačí pouhý čistě racionální přístup.Přístup,bránící nám ve vnímání jevů,jejichž pravá myšlenka není vždy zjevná na první pohled.Měli bychom zkrátka „osvobodit naši mysl“ z pout přísné racionality a pokusit se proniknout k mystice Tabu nejen skrze teoretické výklady,ale také skrze spontánní sílu intuicí,instinktů a archetypů,které nám dávají možnost představy a poznání.
Podaří-li se nám toto odpoutání a oddáme-li se volným asociacím k tomuto tématu,vyplynou na povrch jednoznačné a všeobecně známé popisné výrazy,jejichž hodnota však může být překvapivě vysoká.
Jsou to přívlastky jako:démonické,nedotknutelné,nebezpečné,neznámé
v kontrastu s: náboženské,posvátné,nadlidské…,zkrátka „to,co je zakázané“,což je také zřejmě jeden z možných překladů,vycházející z celospolečensky zakotveného pojetí.Ve spojitosti s některými z těchto adjektiv bychom si ale také patrně mohli vybavit například náboženství,víru,nebo dokonce magii.Samozřejmě,že funkce Tabu se dotýká každé z těchto oblastí,není však v žádném případě možné označit jej jako původní podobu či prvek jedné z nich.Přesto,že existuje nespočetné množství interpretací,z nichž některé ztotožňují Tabu s mravními či náboženskými principy přírodních národů,nedá se Tabu zredukovat pouze na tuto oblast.Nejen že je extrémně odlišné ve svých nejzásadnějších bodech,ale vyniká také velmi odlišnými „metodami“ naplňování sebe sama.

Abychom se tedy vyhnuli nepatřičnému spojování těchto odlišných jevů,uvedeme si základní rozdíly.
Prvním a také nejvýznamnějším rozdílem je zřejmě princip vzniku a uplatňování ovládající moci.V různých typech náboženství existují různé typy Bohů,model či přírodních sil,které pojmenovávají základní principy morálky,vymezují její hranice,určují, prostřednictvím posvátného písma,či samozvaných vyvolených co je dobré,co špatné a kam mají směřovat činy a životy jejich lidu.V tomto bodě by tedy bylo možné přirovnat náboženství k fiktivnímu státu,v jehož čele stojí Bůh (božstvo) ,nebo jiný princip zbavující člověka odpovědnosti,poskytující mu pocit bezpečí a zároveň soudící a trestající jeho chyby a provinění.Existují zde tedy všechny složky moci: zákonná,výkonná i soudní.Ve většině případů je ale božský princip také nadlidsky milosrdný a všem,kdo kráčeli správnou cestou nabízí spásu,tedy zbavení strachu ze smrti.U Tabu bychom většinu z těchto rysů hledali bezvýsledně.Jeho síla není určena žádným vyšším principem ani institucí.Tabu se zakazuje samo sebou*,nikoliv z příkazu Boha.Neexistuje tedy žádný prokazatelný původ tohoto zákazu,můžeme pouze konstatovat že JE ,bylo a bude,nezávisle na jakékoliv vnější příčině.

Další důležitou odlišností náboženství od Tabu je fakt,že lidé k němu zpravidla získávají vztah přirozeně,mnohdy pozvolna a postupně v procesu svého vyzrávání a rozejdou-li se s vírou,je to opět jejich vlastním svobodným rozhodnutím.Na stejný problém narazíme i ve srovnání s principy morálními.Jsou pro nás dnes již přirozenou konvencí,ale jejich původ je zakořeněn v historii společenských smluv,teorií lidské svobody a v procesu přijetí těchto zásad jako zabezpečení rovnosti a harmonie ve společnosti.A co více,jako nepsaná pravidla nepodléhají žádnému trestu za jejich porušení.I zde můžeme říci,že se podstata Tabu s touto podstatou zásadně rozchází.Jak se podrobněji dovíme později,Tabu nečiní rozdílů a nedává právo výběru.Není možné si zvolit,budu-li v něj věřit,nebo ne,protože mi neponechává ani možnost pouhé myšlenky či dokonce spekulace o jeho existenci.Pokud by se snad přeci jen někdo pokusil vzepřít jeho moci,čeká ho ve většině případů jediný trest.Národy respektující tuto sílu se jí podřizují zcela dobrovolně a samozřejmě,aniž by znali důvod a stejně tak jsou přesvědčeni o trestu.
Problém trestu ve studii Tabu uvozuje další zvláštnost a odlišnost;stejně tak,jako se Tabu samo sebou zakazuje,dokáže i samovolně trestat.Nesešle hněv Bohů,naopak proběhne jako naprosto samočinný proces,bez vnějších zásahů a jakýchkoliv známých popsaných procesů.
Mohli bychom zde zmínit také naprosto ojedinělou vlastnost Tabu-přenosnost.Tento systém neexistuje v žádné podobě v žádném náboženství tak výrazně,jako zde.Princip přenosnosti lze přesto vyjádřit zcela jednoduchou formulací: „Překročitel Tabu se sám stává Tabu“ .
Největší zvláštností však je,že Tabu je narozdíl od různých mravů a forem náboženství,jev zcela univerzální u všech kmenů,nehledě na jejich geografickou či kulturní vzdálenost.Neexistují oblasti,kde by byl nejvíce rozšířen jeden typ Tabu,ani národy vyznávající typ jiný. Tabu má ve svých jazykových obměnách vždy pouze jeden jediný význam a proto může být právem označeno jako archetyp.
Abychom mohli popsat úlohu a smysl Tabu,je třeba v tomto místě zmínit některé z jeho funkcí a podob,které povedou k dalším myšlenkám spojeným s Tabu v psychice a duchovní kultuře dnešního člověka,nikoliv tedy pouze člověka přírodního,či chcete-li,primitivního.Nehledě k tomu,že právě přítomnost Tabu ve výše zmíněných kulturách starého Říma a hebrejských národů dokazuje,že nemůže být připisováno výhradně nevyspělým kmenům.
Uvedeme-li tedy základní typologické rozdělení,můžeme sledovat i konkrétní funkci a mechanismus této síly.

Prvním z typů podle S.Freuda je takzvané Tabu přirozené či přímé,vyplývající ze síly mana jakékoliv osoby či věci,která zákazu Tabu podléhá.Tato síla je dalším prvkem tvořícím zákonitosti i podoby Tabu.Dalším typem je Tabu přenesené,nepřímé,které se vztahuje již na osoby významné(kněz,náčelník…) a věci s těmito osobami více či méně spojené.Proto také existuje jeho další dělení na získané,přirozené a přenesené(právě z kněze,náčelníka…)A konečně poslední podoba ,Tabu spojující oba typy předchozí.Příklad této podoby Tabu je založen na principu přenosnosti a může být demonstrován například na přivlastnění si věci nebo osoby,podléhající tomuto zákazu.Tento případ je však zcela ojedinělý vzhledem ke zmíněné nedostupnosti tabuizovaného.Tabu může být také dočasné,či trvalé.Ve většině případů jde o trvalou vlastnost osob a věcí,existují ale také případy,často stavy,kdy má Tabu časově omezenou platnost.Příkladem může být menstruující žena,která je tabuizována pouze po tuto dobu .
Funkce Tabu přirozeného je základní.Má za úkol chránit osoby a předměty,nějakým způsobem výjimečné,nebo stejně tak situace a akty,které jsou pokládány za důležité či posvátné.Tomuto Tabu podléhají například ženy a děti,vystavené pro svou slabost nejrůznějším nebezpečím,ale také obyčejní lidé,které zákaz chrání před destruktivní silou mana,kterou jsou obdařeny právě tabuizované osoby,či věci.Zajišťuje také nenarušení důležitých aktů jakými jsou například narození,sňatek,sexuální činnost.Tato tabuizace osob v mimořádných životních situacích vzbuzuje velmi silnou bázeň a děs.Chrání ale také nenarozené dítě, zcela závislé na matce,nebo majetek.Jeho dokonalá účinnost bývá někdy vykládána strachem z moci a hněvu démonů,ale pokud by tomu opravdu mělo tak být,pak by bylo vyvráceno tvrzení o Tabu jako o naprosto samostatném jevu,bez jakékoliv podobnosti s náboženstvím.Proto je tato teorie chybná a zcela jednoduše vyvratitelná,osvětlíme-li systém trestu.Nádech démonismu je zcela evidentní,ale nemá klasickou podobu.Je vnímán jako vnitřní hnutí,nepopsatelné žádnou fyzickou formou či ztělesněním.
K tomuto tématu se však dobereme později.
Tabu přenesené je další formou zákazu,který je však ve své praktické podobě mnohem komplikovanější a je jedním z těch forem,které nám mohou pomoci
dokázat,že Tabu není vnějším mechanismem,ale psychickým procesem přirovnatelným ke Kantovu kategorickému imperativu.

Tabu je a musí být chápáno především jako součást psychického,duchovního a kulturního rozvoje člověka.Musíme brát v úvahu,že lidská psychika se vyvíjela a vyvíjí stejně jako kterákoliv jiná součást našeho světa.Začneme-li sledovat tento vývoj a změny lidského myšlení,vnímání a chápání můžeme pozorovat podobnost s vývojem například historickým či antropologickým.Probíhal a probíhá stejně postupně,plynule a logicky v závislosti na změně postojů,kultury i zdokonalování schopností a způsobu myšlení.Některé z těchto důležitých posunů ve změně pohledu na svět a jeho přijetí v naprosto jiné rovině mohou být důležitými činiteli v zániku jevů,jako je právě Tabu.Otázkou a stěžejním bodem této práce však je,můžeme-li Tabu opravdu označit za jev zaniklý.
Podrobný popis „antropo-psychologické“ evoluce by byl samozřejmě tak obsáhlým tématem,že by mu bylo nutné věnovat samostatnou studii.Pokusím se zde proto nastínit pouze základní etapy tohoto procesu,související se změnami Tabu a jeho odrazem v člověku jako takovém.
Vezmeme-li za základ původní kořeny Tabu objevující se u australských divokých kmenů,dotkneme se tématiky totemu,což je první prvek,který mohl být hybnou silou při nevědomém přijetí Tabu. Pomineme-li zde problém incestu,i přesto,že je prvotním problémem totemu a jeho teorie,můžeme sledovat jeden z méně patrných,ale základních znaků tohoto systému.Totem,kterým bylo zpravidla zvíře,byl naprosto nedotknutelným a posvátným.Totemové zvíře nesmělo být nikdy zabito,často ani dotknuto pod hrozbou trestu a neštěstí.Tato hrozba nebyla,stejně jako u Tabu podmíněna žádnou vnější,známou příčinou,ale žádný člen totemu o ní nepochyboval.Tento jev můžeme tedy pokládat za pravděpodobný původ Tabu.Můžeme také předpokládat,že byl tento zákaz rozšiřován spontánně na základě podobnosti na předměty a s rozšiřováním vědomí existence neznámé posvátné síly i na nevysvětlitelné a mimořádné jevy nebo situace.
Ve vyspělé Polynéské kultuře se Tabu objevuje jako privilegium výše postavených,což souvisí s postupným vývojem hierarchie uvnitř kmenů.Toto rozšíření moci Tabu je známkou víry ve zvláštní,démonické schopnosti šamanů,vůdců,panovníků a kněží,díky kterým se stali vyvolenými a mocnými.Ale právě zde se Tabu a jeho původní smysl začíná měnit,odpoutává se od démonismu a stává se prostředkem samostatné moci. Zřejmě by bylo na místě,rozebrat teď podrobněji některé aspekty Tabu,abychom mohli pochopit jeho fungování a vývoj.Mohli bychom uvést některé z příkladů odborné literatury,ale obecný popis můžeme užít jako univerzální východisko aplikovatelné na většinu případů. Základním a prvotním prostředkem Tabu je zákaz dotyku,související s možností přenosu Tabu.Vzhledem k tomu,že se jedná právě o dotyk,je nebezpečí projekce velmi vysoké a ohrožující.Tato schopnost Tabu rozrůstat se okolím a nevázaně přenášet a rozšiřovat svou moc způsobuje rozšíření zákazu dotyku na absolutní zákaz styku.Vše,čeho se dotkne tabuizovaná osoba se automaticky stává Tabu a současně každý kdo se dotkne zakázané věci,či osoby podléhá trestu,kterým je nejčastěji smrt.Je-li však zakázán dotyk,jeden z prostředků smyslového vnímání,znamená to jistou formu odříkání,omezování,neboť dotýkání se věcí je zcela přirozenou a spontánní součástí lidského života,stejně jako například zrakové,sluchové nebo chuťové vnímání.

Kde je tedy smysl tohoto zákazu?
Odpověď nemusí být tak složitá,jak se zdá na první pohled.Smysl Tabu se může zdát pohnutý už jen proto,že „zakázané ovoce nejlépe chutná“,z čehož je zřejmé,že zákazy Tabu musely být pro jejich dodržitele velmi těžkým břemenem.Zvláště pak,když šlo právě o dotyk,který se zdá tak bezvýznamný a běžný.Pokud by se Tabu vztahovalo pouze na činy jako je zabití nebo krádež,bylo by jeho respektování jistě jednodušší a přirozenější.Zde ale tkví právě ta tajemná síla,která Tabu naprosto odlišuje od jiných „nástrojů“ manipulace s lidmi.Jakoby naprosto cíleně vyvolávala pokušení,kterému má paradoxně zamezit.To je jeden z možných pohledů.Mějme ale na paměti,že v této fázi vývoje Tabu je duševní struktura přírodního člověka v počátcích svého rozvoje a nemůže být tedy očekáváno,že její uvažování je shodné s dnešním.V žádném případě nechci tvrdit,že by psychika přírodního člověka byla jakkoliv primitivní,právě naopak.
Z pohledu dnešního člověka je však zcela odlišná a tak je na ni také nutno pohlížet.

Bylo by neuvěřitelné,kdyby tak významný jev,jakým Tabu bezesporu je,pozbýval svého smyslu,nebo byl pouze jakousi manipulativní mocí,bez smysluplného opodstatnění.Samozřejmě,že tomu tak není.Stačí pouze pokusit se o pohled na jeho funkci očima národů a kmenů,které mu podléhají.Uvědomit si,že hlavní silou ovládající jejich životy jsou základní potřeby a přirozená lidská hnutí.Jsou už o krok dál za obdobím,kdy si neuvědomovali a nebránili se svým nejnižším pudům,ale jsou právě ve fázi přechodu mezi divokým a kulturním člověkem. A právě toto období musí být zákonitě komplikované a plné rozporů,stejně jako všechna období přechodů ve vývoji člověka jako jedince.Je to období hledání duchovní i kulturní identity a formování nové společnosti.Zdánlivý paradox Tabu má tedy naprosto jasnou funkci,projevující se však poněkud neuměle a nedokonale.Je jakýmsi obranným mechanismem člověka proti sobě samému.Začíná-li člověk ve svém vývoji potlačovat své základní pudy,aby se mohl posunout o krok vpřed,vytváří si struktury,které mu v tomto procesu pomohou.Neexistují zákony,ani věznice,existuje pouze člověk a jeho svědomí,které se snaží ovládnout vlastní přirozenost.Naprosto spontánně si tak vytváří psychické zábrany,hranice,které mu ulehčí cestu sebeovládání.Celý tento proces je samozřejmě nevědomý a naprosto samovolný.Bezmezná víra ve skutečnost jevu,vytvořeného vlastní psychikou a podpořeného její kolektivitou vyvolává neovladatelný strach z porušení zakázaného a na druhé straně stojí v konfliktu s přirozenou a silnou touhou uskutečnění zakázaného přání.Tento spíše psychologický výklad je velmi dobře obhájitelný,vezmeme-li v úvahu,že Tabu trestá i nevědomé porušení zákazu.Pokud kdokoliv nevědomě poruší Tabu,například dotkne-li se předmětu o kterém neví,že je tabuizován a posléze je mu to sděleno,je síla jeho víry tak velká,že může zemřít strachem nebo naprostou vírou ve smrt.Zákaz dotyku a potažmo tedy i veškerého styku s objekty Tabu člověka chrání před ničivou silou mana,to znamená před sebou samým.Chrání ho například před pokušením sexuálního styku s vdanou ženou nebo dítětem, před možnými osobnostními odchylkami,pudy,ale také před přivlastněním si cizího majetku…Je tedy,jak bylo výše zmíněno,jakousi modifikací kategorického imperativu za pomoci víry v jeho moc a současně reflektuje společensko-kulturní vývoj od dob „ušlechtilých divochů“,kdy půda patřila všem a nikomu,přes výrok „Toto je mé“,první hierarchická uspořádání až k mocenským systémům.

Odráží se ale také jako původce některých dnes již běžných rituálů,jakým je například uctívání památky mrtvých,v podobě Tabu zacházení s nepřáteli.
Tento druh Tabu je známkou jisté duchovní vyspělosti přírodních kmenů a národů a odvíjí se od něj dnešní přirozený postoj k mrtvým.Je zde třeba připomenout,že s postupně zvětšující se vyspělostí dochází ke změnám některých zákonitostí Tabu, umožňujícím některé úkony nutné pro život kmene,které by s původní pevnou koncepcí Tabu nebyly možné.Neznamená to však,že by docházelo k jakémukoliv rušení Tabu.Lze však jeho nutné porušení odčinit různými typy rituálů.Jejich podstata se odvíjí od zmíněné psychické podmíněnosti zákazů samotných.Dojde-li k porušení Tabu,znamená to,že byla uspokojena zakázaná potřeba.Rituál tedy spočívá v nahrazení dalším odříkáním,kterým může být půst,dočasná izolace,nebo jiný způsob zříkání se určité činnosti nebo věci.Tabu zacházení s nepřáteli je zajímavým příkladem takového rituálu.Je-li zabit nepřítel,následuje složitý rituál uctění jeho památky,ospravedlnění se jeho duši a mnohdy několik dní trvající péče o jeho ostatky.Tedy rituál,který bychom očekávali spíše při pohřebním rituálu člena kmenu.Fakt,že tento rituál uctívá a obdivuje nepřítele,velmi dobře dokazuje myšlenku náhražky za porušení Tabu.Je to očištění se od viny zabití naprostým sebezapřením.Záměr zabít nepřítele je zcela evidentní a ve skutečnosti by byl jen stěží litován a už vůbec ne opěvován.Splnění tohoto přání tedy musí být odčiněno zřeknutím se svých pravých pocitů a láskyplným chováním k nenáviděné osobě.
Tímto je zároveň kmen ochráněn před manou duše zemřelého,který nenávidí své vrahy stejně,jako oni jeho.Známky takovéhoto chování bychom mohli pozorovat i dnes,když truchlíme pro někoho,jehož smrt jsme si ve skutečnosti přáli.Stejně jako výše,i zde je to pouhá reakce na konvence a morální zvyklosti společnosti,ve které žijeme.Mít radost je nepřípustné,proto tedy okamžitě a zcela podvědomě zafunguje obranný mechanismus,dávající nám falešný pocit viny.
Je zde ale také další aspekt,který může být velmi zásadním a důležitým.Toto Tabu totiž může připomínat jakýsi archetypiální symbol přikázání „nezabiješ“,stejně jako některá další Tabu,týkající se například majetku mohou mít souvislost s „nepokradeš“.Otázka,která se nabízí je původnost obou jevů.Troufám si tvrdit,že Tabu je prvotním a původním principem,z něhož se teprve posléze vyvíjí biblické a mytologické texty.
Za zmínku stojí také Tabu mrtvého,které se od dnešního pojetí smrti zcela liší,což je zvláštní paradox,je-li mu Tabu mrtvých nepřátel tak podobné.Tak jako jsou z nepřátel po smrti přátelé,z přátel se po odchodu stávají nebezpeční démoni,ohrožující kmen.Zákaz dotyku je zde rozšířen na zákaz vyslovení jména a dokonce jakéhokoliv slova,podobného jménu zemřelého.Smrt milovaných je chápána jako nejhorší neštěstí.Nikoliv však z lítosti nad ztrátou blízkých,ale ze strachu před jejich duchem.Nikdy není pokládána za přirozenou a proto pozůstalí věří,že na Zemi zůstává hněv a zloba nebožtíka,který se snaží spojit s příbuznými a zabít je ze závisti jejich života.Vysvětlení může být prosté.Za tímto odmítavým postojem,který zcela zastiňuje lítost nad smrtí příbuzného může být snaha o vytěsnění právě tohoto bolestivého pocitu.

Posledním příkladem je jedno z nejrozporuplnějších Tabu,přetrvávající dodnes.Je jednou z nejmladších forem Tabu a dá se možná říci,že právě v tomto období se jeho původní smysl ztrácí ve snaze ovládat a manipulovat všechny oblasti života.Ztrácí se jeho spontánnost,přirozená autorita i víra,která se stává pouze falešným nástrojem pro skrytí touhy po moci.Paradoxně je však tímto nástrojem napadán sám vládce.
Tabu vládců,tedy Tabu z kategorie nepřímých,získaných.Tento zákaz,nebo spíše skupina zákazů,vyplívá původně z utkvělé představy magické síly vládce a současně z potřeby jeho ochrany.To je zjevná ambivalence,neboť by se dalo předpokládat,že někdo tak silný,mocný a obdařený démonickou silou nepotřebuje sebemenší ochranu. Tabuizovaný vládce je všemocný a disponuje tedy ohrožující silou mana,která může být v určitých situacích zároveň blahodárná,léčivá. Zde je odlišen dotyk agresivní,tedy dotyk z vůle toho,kdo by se dostal do kontaktu s vládcem,a dotyk dobrovolný,vládcův,který může naopak od agresivního dodat sílu,energii i léčit.Dalším rozporem v působení Tabu vládců je na jedné straně víra ve vládcovu spasitelskou moc a na straně druhé nedůvěra k jeho obrovské moci,kterou může kdykoliv užít proti ostatním.Vládce je tedy obklopen zákazy na svou ochranu i ochranu svého okolí. Tato opatření vylučují jakýkoliv styk s vládcem a tedy zároveň chrání lid před destruktivními myšlenkami,kterými by mohl být člověk ohrožen,kdyby spatřil vládcovo bohatství.Těmito myšlenkami se nerozumí samozřejmě nic jiného,než závist a touha po stejném bohatství a odtud pocházející možné ohrožení vládce.Kontakt mezi lidem a vládcem probíhá prostřednictvím vládcových nejbližších,jejichž mana je nižší,ale zároveň dostatečně silná,aby nebyla ohrožena silou panovníka.Tito se tedy mohou setkávat s lidem,protože jeho mana je schopná odolat maně těchto zprostředkovatelů vládcovy vůle.Tito jsou také velmi dobře majetkově zabezpečeni,aby nebyl vládce z jejich strany ohrožen tak,jako ze strany lidu. Výsledek,ke kterému původní myšlenka sklouzla je zcela odlišný od původní podoby tohoto zákazu.Tato přísná hierarchie a tabuizace veškerého vládcova okolí způsobuje jeho naprostou izolaci a nesvobodu.Často nemůže sám jíst, nemůže se volně pohybovat,aby jeho nejbližší nebyli ohroženi dotykem…
Tyto přemrštěné nároky činěné na vládce,způsobily u některých národů naprosté odmítnutí této pozice a někteří z vládců byli dosazováni na tento post násilím.
Došlo k naprosto nesmyslné degradaci Tabu na pouhý nástroj moci a nesvobody.
Bohužel tento scestný model můžeme stále sledovat v menší čí větší míře po celém dnešním světě.Odráží se viditelněji v některých náboženstvích,méně výrazně,ale přece v každodenním životě představitelů státu,královských rodin,ale i slavných osobností světa kultury a médií.