Seminární práce pro Úvod do religionistiky


Vypracování této seminární práce spočívá v komparaci děl od tří různých
autorů, jejichž zaměření je na první pohled stejné. Chtějí se věnovat
otázkám náboženských jevů z hlediska rozumového a objektivního poznání.



Úhel pohledu na objekt jejich zájmu se ovšem liší, resp. jejich subjektivní
náhled se různí, jelikož mají trochu jiné cíle, ale o tom bude pojednáváno
v jiné části této komparace. Nejprve uvedu díla, která mám za úkol
porovnat.



První knihou je Nástin religionistiky s podtitulem Uvedení do vědy o náboženstvích
od spoluautorů Jana Hellera a Milana Mrázka, která vyšla v Praze v roce 1988
ve vydavatelství Kalich. Oba tvůrci této knihy jsou členy evangelické českobratrské
církve. Autorem druhé komparované knihy, jež má název Bohové zblízka a
podtitul Systematický úvod do religionistiky, je Jacques Waardenburg, holandský
religionista a uznávaný odborník v oblasti metodologie a teorie
religionistiky. Jeho práce byla vydána Ústavem religionistiky filosofické
fakulty Masarykovy univerzity v Brně v roce 1997. Třetí kniha má název Po
stopách neznámého Boha a je od pana Karla Skalického, který působí jako
farář a zároveň profesor na teologické fakultě Jihočeské univerzity. Výtisk,
který mám k dispozici, je společným vydáním nakladatelství Aula a Křesťanské
akademie v Římě. Byl vydán v Praze v roce 1994.



Jak jsem již předeslal na začátku tohoto srovnání, cíle autorů se
jsou odlišné. Nástin religionistiky je určen především jako učebnice pro
studenty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Proto se v ní vedle
obecných informací objevují i stati a pohledy, které hodnotí náboženství
a jeho projevy ze stanovisek evangelického bohosloví. Oproti tomu se
Waardenburgovo dílo Bohové zblízka pokouší o ucelený pohled na dosavadní
výzkum náboženství bez jakýchkoliv předpojatých vysvětlení. Má sloužit
jako příručka pro všechny, kteří hledají fundované poznatky o náboženských
jevech a poznatcích. Je tedy jakýmsi přehlédnutím religionistiky ve všech
aspektech jejího výzkumu. Pohled autora je tudíž vědecký a nenárokuje si
patent na jedinou pravdivost o svém předmětu. Konečně třetí kniha, Po
stopách neznámého Boha od Karla Skalického, má poměrně zřejmý záměr.
Pomocí různých poznatků shromážděných etnology počínaje, přes jazykovědce,
psychology, sociology, fenomenology a religionisty konče, chce dokázat to, že
víra v Boha (záměrně píši velké písmeno, protože tak to uvádí i
Skalický) není známkou slabosti člověka, ale je naopak snahou o reflexi své
osoby vůči světu jako celku. Nesnaží se existenci Boha dokázat rozumovými
argumenty jak se o to pokoušela řada filosofů, scholastiků a mudrců, ale
chce spíše ?prokázat racionalitu svobodného rozhodnutí pro Boha?. Z
toho, co jsem zde uvedl nemusí být naprosto zřejmé, že cíle těchto lidí
jsou rozdílné, přestože se zabývají stejným fenoménem. Proto přistoupím
ke zpracování jednotlivých textů a pokusím se tak ozřejmit a podpořit
svou domněnku. Své osobní hodnocení si ponechám na závěr.




Svou seminární práci bych chtěl postavit na komparaci několika jevů,
které se sice vyskytují ve všech dílech, ale mají rozdílnou interpretaci.
Zdá se mi zbytečné, abych dělal nějaký obsahový výtah, jakousi recenzi
jednotlivých knih, když mají většinu informací stejných nebo jen minimálně
odlišných. Proto se raději zaměřím na ty momenty, které jsou stěžejní
a autoři se v nich odlišují.



Hned prvním markantně rozdílným pohledem je odpověď na otázku, co vůbec
chápeme pod pojmem náboženství. Heller se k tomuto problému staví takto:
"Jde o vztah člověka k Bohu...nikoliv o vztah Boha k člověku...Náboženství
je záležitost specificky lidská. Také boha lze nahradit, samo slůvko
"bůh" může z leckterého systému zmizet, a přece jde o náboženství,
totiž o vztah člověka k něčemu, co jej přesahuje a na čem je závislý."(1)
k tomuto vyjádření bych měl jednu otázku, totiž co je pro Hellera Bůh a
co bůh? Možná je to jen tisková chyba nebo nějaké nedopatření, ale tento
rozdíl je dle mého názoru zásadní a pro porozumění textu by bylo dobré
znát významy obou slov (tedy pokud je Heller odlišuje, což je pravděpodobné,
jelikož se objevují i v dalších částech díla). Je možné, že Bohem
pojmenovává Heller křesťanskou vizi stvořitele a bohem zase ideu ostatních
náboženských směrů. Výslovně to však uvedeno není. Budu pokračovat dále
a uvedu myšlenku, která je pro Hellera typická: "Není člověka, aby
neměl - vědomě, nevědomky nebo polovědomě - svého boha nebo své bohy
jako předmět své nejvyšší tužby a důvěry,...a není náboženství, ani
filosofie, ani světového názoru, který by nebyl nějakému tak či onak
interpretovanému bůžku nakloněn...To platí nejen tam, kde se nějaké božstvo
uznává, ale i tam, kde se popírá, což prakticky znamená, že se redukuje
na přírodu, rozum, pokrok, pokrokově myslícího a jednajícího člověka...V
tomto smyslu jsou teologiemi také zdánlivě ateistické systémy."(2) Do
jaké míry se Hellerovi podařilo vystihnout skutečnost a zda je jeho výrok
oprávněný, nemohu objektivně posoudit. On sám vychází z teologických
pozic a tak svůj názor mírně subjektivně zabarvuje. Zdá se mi, že ve svých
úvahách zachází příliš daleko a pozapomíná své myšlenky podporovat
konkrétními argumenty. Za to situace u Waardenburgova pojmového zachycení náboženství
je značně odlišná. Ohledně jmenovaného fenoménu si klade tři výchozí
otázky, čímž jeho výklad dostává přehlednější a komplexnější
strukturu. Hned první otázkou, která nás zajímá, se Waardenburg ptá po
vymezení náboženství (Co je náboženství?). Pokusím se z jeho textu vypíchnout
důležité a stěžejní body, kterými bych zachytil podstatu toho, co chce říct.
Jaká je tedy jeho odpověď? Zní následovně: "...značný počet lidí
ve zcela rozdílných kulturách a společnostech,...se zabýval otázkami, které
bychom označili za náboženské, a že byli a jsou oddáni fenoménu, který
obyčejně označujeme jako náboženství. To vše musí být prozkoumáno dříve,
než lze činit obecné výpovědi o náboženství jako takovém." (3) Z této
velmi obecné odpovědi se vlastně z Waardenburgových úst dozvídáme pouze
to, že žádná obecná religionistická definice náboženství není a tudíž
odpověď na otázku leží stále ještě v nedohlednu. Tento zdrženlivý názor
je jistě projevem metodické skepse, kterou vědci s oblibou používají. Chápu
to tak, že není možno jednoznačně odpovědět. Waardenburg však problém náboženství
nahrazuje jinak, totiž že uvádí některé podstatné znaky, které jej
identifikují. To se týká například nábožensky vykládaných skutečností:
"Ve všech náboženstvích existují vedle obyčejné, všední či
empirické skutečnosti další skutečnosti...je zvláštním znakem náboženství
ten nárok, že mohou zprostředkovat poznatky o těchto skutečnostech...Někdy
se ani tak nejedná o jinou skutečnost jako o jakousi druhou stranu této skutečnosti."(4)
Na tyto základní rysy navazují nábožensky vykládané zkušenosti: "Ve
všech náboženstvích existují zvláštní zkušenosti,...Nejedná se přitom
pouze o paragnostické zkušenosti,...ani jen o různé formy inspirace,...Máme
zde co dělat s celým spektrem tělesně-kosmických, extatických,...zkušeností
osob, které sice mohou být těmito osobami...ovlivňovány, nikoli však
kontrolovány...Takové zkušenosti mohou být,(...),vykládány...jako
manifestace jiné skutečnosti..."(5) Z náboženské zkušenosti jsou vytvářeny
náboženské normy, které však již zmiňovat nebudu. Je poměrně zřejmé,
že Waardenburgův výklad je nezaujatý a také oproti Hellerovi značně bohatší
a rozmanitější. Jak je na první pohled vidět, neopírá se o žádný pojem
boha, který může být značně zavádějící a pro spoustu lidí
nesrozumitelný, ale elegantně jej opisuje pomocí "jiné skutečnosti",
která může nabývat mnohem širší spektrum významů. Jak se s problémem náboženství
vyrovnává Karel Skalický ve svém díle? Můžu na to pouze říct, že velmi
svérázným způsobem. Skalický je ve svých snahách eklektikem, a tudíž
vybírá z jednotlivých přístupů to, co se mu líbí. Nejprve vždy uvádí
několik pohledů, které se navzájem negují či se ve své podstatě odlišují
a poté nastiňuje teorii svoji, která je jakoby dialektickou syntézou všech
názorů předešlých. Je to jistě způsob velmi zajímavý a zábavný, ale nárok
na vědeckou metodu si činit pravděpodobně nemůže. Ostatně, to ani není
Skalického cílem, jak jsem předeslal na začátku své seminární práce. Na
podporu své domněnky uvedu příklad, jak se Skalický vyrovnává s definicí
náboženství. Nejprve nastiňuje problém soupeření teologie s mladou
religionistikou. Poukazuje jak na katolickou definici a její jednostrannost,
tak na jednostrannost snah nové vědy o náboženství, jejíž snahy směřovaly
k odhalení náboženství jako iluze. Poměrně trefně poukazuje na
nesmyslnost tohoto boje, stejně jako na radikální protichůdnost studia
teologického a religionistického. Nakonec se jeho pohled dualizuje, ovšem ne
do protikladu, nýbrž jako východisko tohoto rozporu, které je ohleduplné k
oběma snahám: "Studium náboženské skutečnosti tedy lze vést dvěma
rozličnými způsoby. 1)Může vyjít z přesně vymezené definice, odvozené
z pozorování jednoho jediného náboženství...Avšak tato definice se musí
neustále porovnávat s dalšími náboženskými skutečnostmi,(...), a s
postupujícím výzkumem musí být rozšířena tak, aby mohla obsáhnout všechny
jevy označované nebo označitelné jako náboženské. 2)Anebo naopak se může
vyjít z naprosto povšechného kritéria heuristického,(...), a to pak s
postupujícím výzkumem vyplňovat určitějším obsahem..."(6) Je jasné,
že se Skalický snaží poukázat na to, že obě metody jsou rovnocenné a tudíž
nemá smysl, aby spolu nějakým způsobem soupeřily. Takticky se vyhýbá nějakému
určitějšímu vyjádření, a tak jeho postoj k náboženství vyznívá do
ztracena.



Tímto jsem nastínil spíše jiný problém, kterým je pohled na
religionistiku jako na vědu o náboženstvích. Heller tento problém pojal
osobitě (jak je mu to podobné) a teologicky zaujatě. Staví se k tomu takto:
"...buď je bůh pro mne něco, skutečného...a pak je i vztah skutečný,
nebo je bůh pro mne iluze,(...), pak ovšem i náboženství není skutečný
vztah..."(7) Opět jak je vidno se zde autor ohání pojmem blíže
nespecifikovaného boha. Ze své úvahy vyvozuje následující konkluzi:
"Zastává-li religionistika názor, že jde o skutečný vztah, pak se
soustřeďuje především na onu sílu (boha) a její projevy. To je náboženská
religionistika. V opačném případě má hlavní zájem na tom, co vede člověka
k vytváření iluze boha,...To je religionistika nenáboženská nebo protináboženská.
Ne všichni religionisté mají dost odvahy i vědecké pokory zároveň, aby se
sami sebe předem otázali, nakolik je vztah iluzorní či reálný."(8)
Heller tedy rozlišuje religionistiky dvojího druhu a kromě toho mu vadí, že
se ne všichni badatelé zajímají o skutečnost boha (nebo Boha?) a vztahu k němu.
Nemyslím si, že je předpokladem religionisty tázání se po tomto druhu
skutečnosti. tuto úvahu bych raději přenechal těm, kterých se to týká.
Pokud by chtěl brát Heller svou religionistickou snahu vážně, musel by se
vyvarovat podobných projevů. Zcela odlišné stanovisko zastává Waardenburg.
Ten se ke svému oboru staví mnohem zodpovědněji a nečiní takové zaujaté
závěry jako Heller. Vůbec nerozlišuje nějaké dva druhy religionistiky na
otázku jak religionistika zkoumá náboženství odpovídá takto: "Dnešní
výzkum náboženství,(...), se snaží o pochopení skutečnosti náboženství,
o niž se usiluje v určitém náboženství, v pojmech tohoto náboženství."(9)
Takže žádná síla boha ani snaha o podvracení či podobně. Waardenburg se
pokouší nastínit, že se dnešní religionistika snaží o pochopení a vědění.
Nejde jí o nějakého "skutečného boha", ten není předmětem zájmu.
Pod religionistickou "lupou" je sám člověk, jeho chování,
tradice, intence a projevy.To je skutečnost náboženského zkoumání. Kdyby
člověk měl boha v sobě a nijak by to neprojevoval, neměla by religionistika
co zkoumat. V tomto ohledu je Waardenburg mnohem přesvědčivější, i když sám
nepopírá, že existovaly a existují snahy , které chtěly odhalit náboženství
jako iluzi.



Snad jsem tímto dostatečně nastínil pohledy a intence všech jmenovaných
pánů. Zrekapituluji si jejich cíle a porovnám je s jejich vlastními výtvory.
Připojím i své malé hodnocení.



Z Nástinu do religionistiky jsem se zaměřil výhradně na část Jana
Hellera, jelikož se Milan Mrázek zabývá jednotlivými náboženskými fenomény,
které jsou vysvětlovány podobně všemi autory. Na začátku svého díla si
oba pánové kladli za cíl, aby byla jejich kniha určena jako učebnice pro
studenty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. to je poměrně nízká
meta a jako takové jí oba autoři jistě dosáhly. Není tedy divu, že
obsahuje převážnou většinu teologických statí. Co mě však udivuje je
onen hrdý název Nástin religionistiky, když se o žádnou religionistiku
nejedná. Tuto věc bych vytkl především panu Hellerovi, který si plete
pojmy s dojmy a má na teologických hodnoceních podíl primární. Knihu bych
tedy jistě nedoporučil lidem, kteří mají seriózní zájem o vědecké
poznatky v oblasti náboženství. Je ji možno použít pouze jako doplňkový
materiál k porovnání, ne jako stěžejní dílo k podpoření religionistických
snah.



Jacquesi Waardenburgovi a jeho bohům zblízka se toho moc vytknout nedá.
Poměrně přehledně nastiňuje problematiku svého oboru a jistě vyplňuje
"mezeru", o které se zmiňuje ve svém úvodu. Jeho dílo má kvalitní
systematickou výstavbu a opírá se o jasné, i když někdy vědecky zdrženlivé,
argumenty. Mým jediným problémem při četbě byla akademická mluva a vyjadřování,
na kterou jsem si stále ještě nezvykl. To však nijak nemění mé pozitivní
hodnocení. Waardenburgova práce je velmi dobrá a jistě by neměla chybět v
knihovně každého religionisty.



Konečně třetí kniha, Po stopách neznámého Boha od Karla Skalického, má
podobný charakter jako nástin religionistiky. Skalický je však ve svých
tvrzeních mnohem opatrnější než Heller, i když ani on se nedokázal úplně
zbavit závěrů, které ospravedlňují či hodnotí. Více se také opírá o
citace a konkrétní literaturu, takže to nevypadá, že si to či ono
vymyslel. Jeho dílo nenese známky toho, že by se snažilo být religionistické.
Je od něj sice nefér, že používá ke svým úvahám značné množství
religionistických poznatků, ale na druhou stranu mu to nemůžeme zazlívat,
protože alespoň neprohlašuje takové podivné bludy a zdeformovaná tvrzení
jako Heller. Jeho dílo má za úkol podpořit vlastní (ale nejen jeho!)
rozhodnutí pro víru. Zdá se mi, že tento úkol splnil dostatečně. Jeho
knihu bych určitě doporučil lidem, kteří mají snahu vyznat se ve svých
pocitech a stojí na vážkách. Skalického kniha pomůže chápat i jiné
souvislosti, které jsou nám na první pohled skryté, ale o nichž tušíme a
toužíme je poznat.



Poznámkový aparát




Nástin religionistiky, str.13

Tamtéž str.14-15

Bohové zblízka, str.11

Tamtéž, str.12

Tamtéž, str.13

Po stopách neznámého Boha, str.26

Nástin religionistiky, str.15

Tamtéž, str.15

Bohové zblízka, str.17



Použitá literatura




J. Heller, M.Mrázek: Nástin religionistiky, Praha, Kalich, 1988

J. Waardenburg: Bohové zblízka, Brno, Masarykova univerzita, 1997

K. Skalický: Po stopách neznámého Boha, Praha, Aula, 1994