Populismus (z lat. populus – lid), jedná se o tendenci odvolávat se na „vůli lidu“. Populismu využívají politici jak k získání, tak k udržení moci. Populistický program nebývá většinou ideologický; jeho základem jsou především sliby, že budou vyřešeny nejnaléhavější problémy.


Populističtí politikové se přitom obracejí přímo na lid, bez ohledu na tradiční politické metody a postupy. Popularitu získávají většinou jednak díky rétorice, založené na kritice vládnoucí elity, jednak díky umění říkat to, „co chtějí lidé slyšet“.
Populismus je vícevýznamový termín, ale v zásadě je možné hovořit o agrárním a politickém populismu.
Agrární populismus – představuje různá hnutí a společensko-ekonomické doktríny spojené se zájmy rolníků a malých farmářů. Jejím představitelem byla Americká Lidová strana z devadesátých let devatenáctého století, jejíž příznivci razili termín „populista“, byla venkovským hnutím vyrůstajícím z nespokojenosti farmářů západních a jižních států s ekonomickými poměry.
Dalším, ale velmi odlišným představitelem bylo Narodničestvo. To bylo fází ruského revolučního hnutí v devatenáctém století, hnutí, v němž si radikální intelektuálové idealizovali rolnictvo a věřili ve vybudování nové socialistické společnosti, na základě občinové společnosti, která přežila na ruském venkově. Ve vrcholném období tohoto hnutí v oce 1874, se mladí intelektuálové vydali „k lidu“, zaplavili venkov, aby hlásali agrární socialismus.
Politický populismus – tento, jako postoj, znamená především odvolání se k lidu, většinou proti elitě, často také proti outsiderům a cizincům. Může nabývat různých forem. Víra v lid může vyústit bezprostředně v populistickou demokracii, jež je nepřátelská vůči reprezentaci a snaží se udržet v rukou řadových občanů nejvyšší možnou moc. Typicky institucionálními opatřeními jsou zde referendum o zákonech, které pomíjejí zastupitelský zbor, lidová iniciativa, jejímž prostřednictvím mohou voliči obejít své zástupce a iniciovat návrhy zákonů, o nichž se bude hlasovat v referendu, a právo odvolání, kterým mohou být reprezentanti přinuceni projít předčasnými volbami, nejsou-li jejich voliči spokojeni. V důsledku populistického tlaku z počátku 20. století mají mnohé státy USA ústavní opatření tohoto druhu. V tomto smyslu lze populismus chápat jako krajní formu demokracie.
Přímé odvolání na lid má však často problematický účinek, a označení „populista“ lze také aplikovat na diktátory, kteří získávají moc v minulosti běžným uplácením mas např. podle hesla „chléb a hry“. Za klasický případ takového jednání je pokládán Peronův nástup k moci v Argentině. Za populisty byli též označováni Hitler a de Gaulle. V parlamentním systému je možno prohlásit o politikovi, že je populista, pokud porušuje konsensus liberální elity tím, že zneužívá lidových předsudků proti cizincům nebo lidem s nějakou úchylkou či k etnickým menšinám. V tomto smyslu má populismus má populismus nebezpečný nádech netolerance k různosti a nepřátelství vůči individualismu, intelektu a kultuře.
Jiným způsobem jak se dovolávat „lidu“ je soustředit se na onen smysl tohoto víceznačného pojmu, který odkazuje k národu jako celku a zdůraznit jeho integrující konotace. Politika je pak možno označit za populistu, vyhýbá-li se ideologické odpovědnosti a nárokuje-li si mluvit jménem celého národa a nikoliv jen jménem nějaké frakce, strany či třídy.
Politická rétorika se často za takových okolností používá, aby se obešly konkrétní problémy, avšak může také vyjádřit názory a nespokojenost, pro něž nebylo v zavedených postupech místo a neexistovala možnost, jak jim dát průchod. Obsah populistické politiky je tudíž proměnlivý v závislosti na politickém systému.
Protože je možné identifikovat jakýsi protopopulismus i v předmoderních dobách, je populismus v podstatě moderní fenomén, jehož agrární podoba vznikla v důsledku hospodářské modernizace a politická podoba se utvářela v souvislosti s politickou mobilizací mas. V druhé polovině 20. století se status populistických idejí a přístup akademických kruhů k nim nápadně proměňuje. Zatímco v polovině století byl agrární populismus odmítán liberálními a marxistickými ekonomy a politický populismus byl dáván do souvislosti s nacismem a intelektuálové v něm spatřovali nebezpečí, od 60. let zájem o problémy třetího světa opět aktualizoval agrární populismus a současně útok na „demokratické elitářství“ opět uvedl do módy taková populistická opatření jako je referendum.

Dav, jako nástroj populistů

Dav
- dočasná občanská seskupení, která reagují na populismus a jsou ovládány silnými emocemi a jednají impulsivně
- mohou dále podlehnout panice a přeměnit se v dav slepě prchající či demonstrující, vyjadřující tak city a snahy, jimiž jsou zmítány
- náhlé výbuchy agresivity jsou zaměřeny proti jednotlivcům či celým skupinám obyvatel a je jedno, či je to na základě etnickém, rasovém, náboženském či kulturním
- tato agresivita přerůstá v rabování a fyzické napadání
- v davu dochází ke ztrátě vlastní individualita a vlastních rozhodovacích znaků. Účastníci mají zesílený pocit solidarity, tendenci napodobovat druhé a podléhají davové sugesci
- dav je tedy specifickou sociální skupinou spjatou emocionální a pudovou vazbou
- pocit závaznosti morálních a právních norem mizí, prosazují se sklony k následování charismatického vůdce, což je podporováno nadšením a přesvědčením o správnosti věci
- cíle davu jsou definovány sociálně, někdy přímo i politicky;odpovědnost za určité neúspěchy je přenášeno na jisté osoby, skupiny či instituce, které plní obraz nepřítele
- davové jednání může vzniknout spontánně, ale rovněž může být řízeno; hovoříme-li o řízené mobilizaci mas, může se jednat o identifikaci as mimoparlamentní politikou, která ke svým cílům používá politického násilí a někdy i politického terorismu.. Ovšem politický terorismus není problémem davu, ale malých ilegálně působících organizací, které hodlají upozornit na svůj alternativní politický program, či vyprovokovat státní moc k represím a počítají i s podporou světového veřejného mínění.