Stárnutí je spojeno s rizikem ztráty možnosti užít si dosažené sociální pozice, prostředků i citového zázemí. Věk 50 let je považován za jakýsi mezník, který s definiti-vní platností potvrzuje počátek stárnutí.


Zhoršení některých funkcí a první viditelné změny tuto skutečnost potvrzují. Vedou ke zvýšení nejistoty a obav ze selhání, narušují sebehodnocení a nějakým způsobem mění postoj k sobě samému. Člověk se musí vyrovná-vat s postupným úbytkem svých kompetencí a naučit se odhadovat své aktuální možnosti.
Stárnoucí jedinec se může snadno, v rámci obrany popíráním, přecenit, nebo může být jeho sebehodnocení mnohem horší, než by odpovídalo skutečnosti. Zvýšená nejisto-ta může navíc sama o sobě zhoršovat aktuální výkon. Stárnoucí člověk je sice méně výkonný, pomalejší, hůře přizpůsobivý, ale na druhé straně nemusí být tato životní fáze spojena s většími nároky, a ty obvyklé dokáže plnit rutinním způsobem. Člověk tohoto věku si nědělá iluze a už příliš nestojí o změnu. Rád by si uchoval to, co je dobré, nebo alespoň přijatelné.

Tělesné změny
stárnutí je proces, spojený s pozvolným úpadkem všech tělesných funkcí. V tom-to období se začíná projevovat různými drobnými potížemi, avšak tělesné změny nejsou ještě příliš velké.

1. Zhoršují se základní smyslové funkce, zrak a sluch.
2. Klesá tělesná síla a pohybová koordinace, zpomaluje se rychlost a pohotovost reakcí.
3. Stále častěji se objevují různé zdravotní potíže, mnozí lidé jsou v tomto věku posti-ženi některou chronickou chorobou.

Stárnutí vytváří tlak na změnu hodnotového systému, lidé si začínají uvědomovat, že nezvládnou tolik, co dříve. V průběhu stárnutí se mění postoj k vlastnímu tělu a k jeho somatickým funkcím. Člaověk tohoto věku musí skutečnost vlastního stárnutí přijmout a adaptovat se na ni, tento proces ale trvá určitou dobu. Proces adaptace lze rozdělit do několika fází:

1. Fáze prvních signálů stárnutí – člověk si nějakou změnu uvědomí, ale pokud jej ne-trápí ve větší míře, nevěnuje jí pozornost a žije dál stejným způsobem.
2. Fáze smlouvání – člověk si více připouští, že stárne, ale rád by si udržel pocit přija-telně dobrých funkcí a tělesné svěžesti co nejdéle.
3. Fáze přijetí reality tělesného úpadku – člověk se smiřuje se svými potížemi a učí se s nimi žít.

Tempo stárnutí bývá individuálně různé a neovlivňuje změny funkcí různých orgánových systémů či tělesný vzhled rovnoměrně. Míru vlivu dědičnosti a exogenních faktorů na rychlost stárnutí nelze přesněji vyjádřit.

Sexualita
standardní společenské očekávání je i ve vztahu k sexualitě spíše negativní. V důsledku toho přestává být stárnoucí člověk v sexuální oblasti sebejistý. Nyní po-třebuje ke svému vzrušení více času, tělesnou i psychickou pohodu a jistotu, že je part-nerem všestranně akceptován.
sex už nemůže být chápán jako oblast výkonová a člověk jím nemuže potvrzovat své osobní kvality. Sex přestává být samostatným zdrojem tělesného uspokojení a je ve větší míře chápán jako součást komplexního partnerského vztahu.

Poznávací procesy
zkušenost ovlivňuje způsob uvažování člověka středního věku, jeho postoj k pro-blémům, preferenci určitých strategií i zautomatizování určitých řešení. Ve středním věku dochází k dalšímu rozvoji myšlení:

1. Lidé tohoto věku dokáží lépe využívat všech informací, které mají k dispozici.
2. Zkušenost ovlivňuje i přístup člověka k různým situacím, s nimiž se setká a jejich interpretaci.
3. Člověk se naučil svoje rozumové schopnosti určitým způsobem používat.
4. Mění se postoj lidí tohoto věku k řešení různých situací. Starší člověk je méně radi-kální, přijaté řešení nemusí být jednoznačné.

Úbytek výkonu ovlivňuje zejména snížená flexibilita, výkyvy pozornost a krátkodobé pa-měti, pomalejší reakce a zhoršená efektivnost mechanického učení. Vědomosti, zkušeno-sti a naučené strategie uvažování mohou do určité míry kompenzovat určitý pokles flexibility, vštípivosti i vybavování nebo zpomalení rychlosti reakcí.

Profesní role
období starší dospělosti je fází postupného uzavírání profesní kariéry. V době, kdy se přibližuje konec profesní kariéry a s tím spojený odchod do důchodu, se obvykle mění i vztah k profesi a její subjektivní význam:

1. Akcentovaný postoj k profesní roli se projevuje nadměrným pracovním úsilím, takový člověk se může stát až workaholikem.
2. Vyzrálý postoj k profesní roli se projevuje nadhledem, omezením ambicí, tendencí ší-řit síly a přistupovat k práci bez tenze .
3. Vyhoření se projevuje ztrátou důvěry ve své schopnosti i pocitu smysluplnosti vlastní práce.

Postoj k profesi je ovlivněn charakterem práce:
1. Profesní role, která je založena převážně na fyzické činnosti, je v této době ve fázi jednoznačného poklesu.
2. Profesní role, která závisí převážně na intelektuální činnosti, může v této době do-sahovat vrcholu svého rozvoje, což je spojeno s lepším finančním ohodnocení i vy-šším sociálním statutem.

Profesní role může nějakým způsobem uspokojovat základní psychické potřeby stárnou-cího člověka:

1. Potřeba stimulace a učení – starší zaměstnanci o nové podněty příliš nestojí, dáva-jí přednost stereotypu a rutině.
2. Potřeba zázemí, jistoty a bezpečí – starší člověk projevuje zpravidla větší loajalitu k pracovišti, kde strávil značnou část svého života a je s ním více identifikován.
3. Potřeba seberealizace – starší zaměstnanec usiluje ve větší mířš o potvrzení vlastní hodnoty ve smyslu důrazu na spolehlivost, stabilní výkonnost a zkušennost.
4. Potřeba otevřené budoucnosti – pro staršího člověka je fůležié, jak dlouho bude ještě schopen pracovat, popř. Jak dlouho ho pracovat nechají.

Manželství stárnoucích lidí
v období mezi 45 a 60 lety dochází k významné změně ve složení rodiny. Děti dospívají, odcházejí a rodiče zůstávají sami. V této době se rodiná dostává do tzv. Fáze prázdného hnízda. Adaptace na takovou změnu není jen ženským problémem. Ženy dokon-ce hodnotí období po odchodu ětí z rodiny v průměru spíše pozitivně, zato muži reagují mnohdy velmi citlivě, což je dáno i proměnou jejich osobnosti, typickou pro tento věk, zvýšením pečovatelských tendencí.
stárnoucí lidé musí po odchodu dětí řešit problém dalšího směřování jejich man-želství. Je třeba změnit životní styl, zvolit si náplň volného času, nový cíl, který by byl pro oba manžele přijatelný. Nyní jsou oba manželé svobodnější, méně vázáni různými po-vinnostmi, ale mohou být i bezradní a nejisí. V této době se může ve větší míře projevit rozdílnost jejich postojů a hodnot, která byla potlačována vvzhledem k prioritě zamě-ření na výchovu dětí. Společným cílem může nakonec zůstat jen vztah k dětem, resp. Vnoučatům a společný domov.
samy kvality partnerského vztahu nejsou už tak významné, jak byly dřív. Ubývá tendence diskutovat o různých problémech, protože oba vědí, že to nemá smysl. Proto se zvyšuje ochota přijmout kompromis, ale i tendence rezignovat na řešení určitého problému.
proti rozpadu manželství působí potřeba klidu a jistoty, kterou uspokojuje ste-reotyp dlouholetého manželství. Určitý vliv má i představa materiálních problémům které by po rozvodu vznikly, a nakonec názory dospělých dětí. Starší člověk si svého manželského partnera neidealizuje, ale akceptuje jej a smiřuje se s ním.
padesátiletý člověk má ke svému manželskému partnerovi jiná očekávání, než měl dříve. Tato očekávání lze shrnout do několika hlavních bodů:

1. Manželský partner představuje jistotu nějakého sociálního kontaktu, který bude vždycky k dispozici, a člověk nezůstane ve stáří sám.
2. Manželský partner je oporou při sdílení různých životních zátěží. Lze od něho oče-kávat solidaritu a pomoc v nouzi.
3. Manželský partner je součástí vlatního života, lze s ním sdílet i stárnutí.

Starší manželé už tolik netrvají na společné aktivitě, nevyžadují neustálé potvrzování vzájemného vztahu, nestojí o proklamace . Ve větší míře jim jde o reálnou podporu.
V této době se v průměru zvyšuje spokojenost s manželstvím:

1. Důvodem je menší frekvence rušivých vlivů, které přinášely dospívající děti.
2. Stabilizuje se očekávání ve vztahu k tomuto manželství, které se stává realističtěj-ším a někdy i rezignovanějším.
3. Určitý vliv má itendence k tzv. Kognitivní konzistenci = člověk má sklon posuzovat manželství jako dobré už jenom na základě délky jeho trvání.

Mnozí stárnoucí lidé už nehledají partnera k trvalému soužití, dávají přednost alter-nativě stabilního přítele, s nímž by trávili volný čas, jezdili na dovolenou apod. Jedna jejich životní fáze je uzavřena, mají dospělé děti, které představují vazbu k minulosti.

Vývoj osobnosti a změny rolí v období stárnutí
u čloověka se mění postoj k různým kompetencím. Prožitek zmn spojených s po-čátkem vlastního stárnutí a určitá životní zkušenost vedou k tomu, že si nyní lidé více cení moudrosti než fyzické síly. Stárnoucí lidé si sami uvědomují, že se mění také někte-ré jejich osoní vlastnosti. Takové změny si všimnou častěji u svých vrstevníků, s nimiž jsou v častém kontaktu.
ženská generativita se může projevit tendencí vládnout široké rodině a pečovat o ni. Tato tendence přetrvává, i když se dospělé děti osamostatňují a uzavírají man-želství. Ženy bývají v průměru po celý život ve značné míře svázány s rodinou.
období stárnutí je typickou změnou v sociálním očekávání, které nyní mnohem méně diferencuje ženskou a mužskou roli. Na významu nabývá dosud potlačená část osobnosti a s ní spojené projevy:

1. Muži směřují k ženskému typu prožívání a chování. Stávají se klidnějšími, citově vře-lejšími, mají sklon k pečovatelským projevům.
2. Ženy jsou samostatnější, nezávislejší a dominantnější, více se zaměřují na nějakou formu sebeprosazení. Stávají se sebevědomějšími, než byly dřív, a chtějí o svém živo-tě samostatně rozhodovat.

Postoje stárnoucích rodičů k vlastním dospělým dětem
dospělé děti se osamostatňují a rodina přechází do fáze prázdného hnízda. Rodiče tuto fázi obvykle prožívaji ambivalentně. Na jedné straně jsou svobodnější, ne-mají tolik povinností, ale na druhé straně se mohou cítit osamělí. Po odchodu dětí mo-hou přechodně pociťovat prázdnotu, někdy dokonce i ztrátu životního smyslu. Rodičům se může zdát, že dříve bylo všechno lepší a jednodušší. V této době se mohou ve značné míře změnit rodinné vztahy. Mohou se obnovit odkládané a neřešené problémy, zejména ve vztahu mezi oběma rodiči. Tato změna může představovat určitou zátěž, s níž je nut-né se vyrovnat a najít nový smysl života.
ve vztahu k profesi dochází mezi oběma generacemi k napětí, které bývá dost čas-to dáno rozdílem potřeby jistoty. Dočasnost nějaké práce nebo riskantnost samostat-ného podnikání snižuje z hlediska starších lidí hodnotu tákové profese.
partnerství vlastních dětí je posuzováno z hlediska zkušeností a preferencí stárnoucí generace. Mnohdy se zde projeví i mechanismus projekce, člověk pohlíží na partnera svého dítěte, jako by si ho vybíral sám. Určitý význam má potřeba uchovat si citový vztah s vlastním, byť již dospělým dítětem. Z toho hlediska je jeho partner – ať už má jakokoliv kvalitu – chápán jako konkurence. Nyní to bude on, kdo získá privilego-vané postavení a bude sdílet nejintimější prožitky. V této roli už vlastní rodič nikdy nebude, jeho dítě mu už nikdy nebude bezvýhradně patřit a on pro ně nebude nejvýznamě-jší bytostí.
partnerství, resp. Manželství vlastních dětí je pro rodiče spojeno s nutností změnit postoj a chování:
1. Je třeba partnera svého dítěte přijmout, nebo se s ním alepoň nějakým způsobem vyrovnat.
2. Je třeba vymezit charakter vzájemných kontaktů, akceptovat názory mladých, ale zároveň se nenechat vmanipulovat do nějaké nežádoucí varianty.
3. Je třeba omezovat vliv na mladou rodinu, nevnucovat svoje rady a zkušenosti.

Role prarodiče
role prarodiče je biologicky podmíněna, je neselektivní a má trvalý charakter. Člověk tuto roli získává, aniž by sám mohl její vznik ovlivnit. Prarodičovská role je jednou z těch, které potvrzují vlastní stárnutí. Z toho důvodu může být akceptována i s negativními nebo ambivalentními pocity.
vnouče může mít pro prarodiče jinou, často větší hodnotu, než pro ně měly vlastní děti. Potřeby stárnoucího člověka se s věkem mění. Postupně ubývá důraz na vý-kon, na profesní roli a s ní spojenou úspěšnost. Partnerský vztah je stabilizovaný, ale žádný větší emoční už neposkytuje. Pro prarodiče se může stát vnouče smyslem jejich života.

Postoje stárnoucích lidí ke starým rodičům
vztah mezi stárnoucími lidmi a jejich rodiči se pod vlivem postupujícího tělesné-ho i psychického chátrání mění. Postupně dochází ke zvětšování asymetrie mezi oběma generacemi. Staří rodiče se stávají závislými, a tím i podřízenými svým vlastním dětem. Míra této závislosti bývá různá, podle toho, jaké tělesné či psychické funkce starého člověka selhávají. Je ovlivněna i jeho postojem, potřebou udržet si samostatnost. Tělesné a zejména psychické změny, celková degardace osobnosti starých rodičů, která se stářím souvisí, často působí na stárnoucí lidi jako šok.

Reakce na smrt starého rodiče
smrt starého rodiče vyvolává silnou citovou reakci, protože vztah rodiče a dí-těte je vždy jedinečný a často bývá i v této době velmi silný. I starší člověk se za těchto okolností cítí určitým způsobem opuštěn. Uvědomuje si, že ztratil jednu, pro něj velice významnou a nenahraditelnou emoční vazbu. Oživují se vzpomínky na zemřelého rodiče a dochází k jeho idealizaci. Smrt tak blízkého člověka může posílit i tendenci chovat se podobným způsobem jako on a zaujímat podobné postoje.
úmrtí obou rodičů posunuje generační příslušnost, stárnoucí člověk se tak stá-vá příslušníkem nejstarší generace se všemi výhodami i nevýhodami. Za těchto podmínek se cítí starší a ohroženější než předtím, jako by sám postoupil bíže smrti.