Nepochybně nejdůležitějším úkolem psychologie vždy bylo a bude vysvětlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Toto ,,proč“ má však dva základní aspekty: jeden se vztahuje ke způsobu chování, tj. např.


proč se někdo v určité situaci chová přátelsky a ohleduplně a jiný v podobné situaci zdrženlivě a lhostejně, druhý se vztahuje k otázce cíle tohoto chování, k jeho psychologickým důvodům.
Odpověd na první problém: způsob chování, tj. ,,jak“ se člověk chová, vyplývá z toho, jak interpretuje situaci, v níž toto chování vykazuje, a to je obvykle určováno jeho zkušenostmi – chová se tak, jak se chovat naučil.
Odpověd na druhý problém: co bylo cílem jeho chování či motivace chování; obvykle bývá zodpovězena v termínech určitých konkrétních motivů ( sexuální apetence, pocit osamělosti, potřeba komunikace apod.).
Jde tu tedy o výše uvedené dvojí „proč“: proč se chová tak, jak se chová, a proč ve smyslu motivu, tj. psychologického důvodu tohoto chování.
Motivace je jednou ze složek psychické regulace činnosti: zajišťuje fungování učení, aktivizuje kognitivní a motorické systémy k dosahování určitých cílů, tj. podněcuje k chování, které udržuje dynamický růst osobnosti a její vnitřní rovnováhu.

Pojem motivace a její charakteristika
Pojem motivace není v psychologii přisuzován zcela jednotný obsah, ale to je údělem naprosté většiny psych. pojmů.
Funkci motivace je uspokojování potřeb jedince, vyjadřujících nějaké nedostatky v jeho fyzickém a sociálním bytí. V tomto smyslu zajišťuje motivace účelné chování, udržující jeho fyzické a psychické zdraví.
Motivace, situace chování
-motivy a vnější motivující podněty – jsou také někdy označovány jako tzv. incentivy. Podněty se stávají incentivami jen v určitém vztahu ke stávajícím motivům: nápoj je incentivou jen pro žíznícího. V tomto smyslu se někdy hovoří o popudech, které vyvíjejí tlak na chování jaksi zvnitřku, a o pohnutkách, které vyvolávají tlak zvnějšku. Avšak puzení a přitahování tvoří jednotu: jsme přitahováni jen tím, co signalizuje přímé nebo zprostředkované uspokojení nějaké potřeby.
-způsob chování – je kontrolován vnějšími situačními podmínkami či tzv. kognitivními klíči. Kognitivní analýza situace určuje instrumentální vzorec chování, tj. jeho způsob, např. taktiku, kterou jedinec použije. Kognitivní analýza situace však také určuje subjetkivní pravděpodobnost, tj. odhad vyhlídky na dosažení cíle.
-pojmem chování se pak vyjadřuje vzorec motorických reakcí – pohybů, vytvářející smysluplný celek a sestávající z řetězu jednotlivých na sebe navazujících úkonů – mluvení, podávání ruky, mimický výraz, útěk, útok, obrana apod. Rozlišujeme chování expresivní, které vyjadřuje to co jedinec prožívá a chování adaptivní, které vyjadřuje situační podmíněnost vnějších projevů toho, co jedinec prožívá.
- pojem situace – pak vyjadřuje subjektem vnímaný vztažný rámec aktuálních životních podmínek, v nichž se právě nachází nebo trvalejší sled událostí, jimž je jedinec vystavěn.
Motivy, jejich formy, druhy a třídění
Chápeme-li motiv jako psychologický důvod či psychologickou příčinu chování, je zřejmé, že můžeme hovořit a pluralitě motivů, neboť existuje mnoho psychologických důvodů chování. To je otázka druhů motivů ( např. potřeba jídla je jiný druh motivu než např. potřeba jistoty)
Potřeby jako základní motivační síly, je užitečné dále rozdělit do několika skupin:
· elementární životní potřeby (potřeba kyslíku, potravy, spánku, odpočinku) jsou nezbytné pro zachování života a jsou více méně společné všem živočichům
· potřeba jistoty a bezpečí se zvlášť výrazně projevuje ve chvílích, kdy se člověk cítí ohrožen, ocitá se v nepřehledných situacích nepříznivě působících na jeho jistotu fyzické existence (zdraví) nebo ohrožujících jeho psychosociální jistoty (emoční atmosféra v rodině, začlenění do skupiny vrstevníků, vztah k partnerovi)
· potřeba činnosti, změny a podnětů se projevuje nesmírně mnohotvárně, zahrnuje radost z realizace činnosti samostatné (např. vzpomeňme na dětskou hru); zvláště silně působní v dospívání, kdy jedinec hledá a zkouší
· potřeba sociálního styku se v lidském chování projevuje ve vztazích s lidmi, vzájemnou pomocí a porozuměním, přijímáním i dáváním kladných citových projevů, péčí a rozvíjením sociálních kontaktů
· potřeba výkonu a společenského uznání vede člověka k dosahování dobrých výsledků v učení, práce i zájmech; jejím prostřednictvím získáváme uznání od ostatních a společenskou prestiž
· potřeba uskutečnit v životě nějaký cíl, ať už krátkodobý (charakteristický pro dětství), anebo vzdálenější, souvisí s přáními, záměry, životními perspektivami a cíli; je vyjádřením seberealizačních snah jedince (stát se lékařem, vynikajícím sportovcem, dobrým rodičem); to už je složitější potřeba, která musí „spolupracovat“ i s volním úsilím jedince, s jeho charakterově volními rysy

Všechny jednotlivé potřeby jsou vzájemně propojené, jejich rozdělení je spíše umělé. Jednotlivé motivy jsou ve vzájemných vztazích – mohou se vzájemně podporovat nebo střetávat v konfliktu.

S potřebami jsou spjaty i další části složité spleti lidské motivace.
Zájmy (sportovní, technické, výtvarné atd.) jsou motivy získané, v nichž se projevuje vztah jedince k určitému druhu činností, k určité skutečnosti.