„Etika a politika"
od Maxe Webera
Max Weber srovnává ve svém díle absolutní (univerzální etiku) s etikou přesvědčení. Pro něho je absolutní etika nepřijatelnou, protože tuto „strategii" by museli dodržovat úplně všichni, bez jakýchkoli výjimek, což by se určitě dříve vlivným lidem nemuselo líbit.


Jednou největší hrozbou je, že pokud by se jedni, „nevěřící", mohli na úkor druhých obohacovat a proto je velice důležité, aby ji dodržovali buď všichni, anebo nikdo, v tom je právě smysl absolutní etiky. Pokud by se někde uplatnila funkční absolutní etika, bez jakýchkoli úlev, pak by na takovémto místě neexistovalo vládce, chudí a udření lidé. Je to sice nádherná idea o perfektním životě, ale v dnešní, ale myslím si také i v dřívější a budoucí době, naprosto nerealizovatelná. My všichni, bychom se museli všeho vzdát ve prospěch všech, ale něco takového už tu bylo , a myslím si, že všichni víme, jak to dopadlo. V každé době budou lidi, kteří budou myslet jenom na sebe, ale my jim to nemůžeme zalívat, vždyť jeden ze základních pudů je právě pud sebezáchovy. Je pravda, že se nejedná přímo o životně důležité věci, ale pokud již byl člověk vychován ve společnosti, kde hlavní roli hraje hmotný majetek, pak nemůžeme chtít, aby takovýto člověk se socializací veškerých svých návyků zbavil. Absolutní etika by se mohla uchytit jedině v tom případě, pokud by „staré lidstvo" vymřelo a nové bylo vychováno na nových, humánnějších principech. Ten kdo by je k tomu vychovával by nemohl být člověk, protože právě člověku je vlastní chybovat a dělat výjimky. Též by nemohlo takovéto lidstvo vzniknout, pokud by byl čehokoli nedostatek. Každý člověk je jiný (to je základní charakteristika osobnosti), někdo s většími, jiný s menšími schopnostmi, rozdílnými potřebami, motivy atd.
Jako etické přesvědčení bere Max Weber například víru v Boha, nebo v cokoli jiného, co ovlivňuje naše rozhodování. Naše případné neúspěchy, nechápe člověk jako vlastní neúspěch, ale jako vůli, právě něčeho dogmatického, důsledkem hlouposti lidí. Oproti tomu člověk vyznávající etiku zodpovědnosti právě počítá s nedostatky lidí, jejich hloupostí, sobeckostí atd., a proto nemá důvod počítat s jejich dobrotou či solidaritou. Pak vše závisí na hodnotách a normách jež jedinec, nebo společnost uznává. Jedincův hlavní cíl je uspokojení jak potřeb (materiálních nebo duchovních) skupiny, tak hlavně i potřeb vlastních. Takovýto jedinec si je plně vědom následků, jež mohou být reakcí na jeho počínání, a to jak těch, které může chápat jako kladné, tak i těch záporných. Nepotřebuje přenášet následky svého počínání na ostatní, je si plně vědom, že vznikly právě jeho přičiněním. Eticky zodpovědný člověk se cítí být zodpovědný jen za svoje vlastní přesvědčení, a jeho stálé udržování (např. zmíněný neustálý, nepotlačitelný protest proti křivdě).
Upřednostňování etických cílů v politice, může být nebezpečné, protože prostředky k dosažení cíle mohou být nevýhodné, že kompenzují klad chtěného cíle. Hlavně celý proces či cesta může být v nedokončeném stádiu ukončen a tak veškeré zatím dosažené mezicíle jsou ztraceny. Prostředky mohou být voleny tak nepřiměřeně, že může dojít k porušování základních lidských práv a svobod, v demokracii může dojít k utlačování a zastrašování. Pak lidé navenek budou projevovat souhlas, ale v jejich nitru bude zakotven vzdor a jednoho dne tento vzdor vystoupí na povrch. Pokud by nebyl etický (absolutisticky) pohled všech lidí na svět, není možno praktikovat etickou politiku, protože dříve, nebo později narazí na odpor.
Problém kompromisu mezi etikou a politikou je námětem i současných úvah. Rovnováha - kompromis v myšlení každého jednotlivce je chápán rozdílně , v závislosti na vzdělání, přijaté stupnici hodnot, příslušnosti k sociální skupině, motivaci atd. Proto lze bez nadsázky říci, že co osobnost, to rozdílný názor - rozdílné hodnocení situace - a tedy i rozdílné rozhodnutí. V některých případech převáží aspekty etické, jindy politické. A s jistotou lze říci, že s takovým rozhodnutím část souhlasí a část ne. To je jeden z hlavolamů, kterým se zabývají politikové, když hovoří o únosnosti politického rozhodnutí. Pojistkou proti špatným rozhodnutím jsou v demokracii volby. Vládnoucí strana (koalice) je vždy v nevýhodě, protože opozice může argumentovat daleko snadněji etickými principy, zatímco vláda je nucena jednat racionálně, někdy i nepopulárně. Nicméně je nezbytné, aby fungovaly demokratické principy, protože když po uchopení moci (např. volbami) znemožní vládnoucí skupina budoucí svobodné volby - vystřídání opozicí, vzniká způsob totalitní vlády s deformací politických i etických principů. Ze vzdálenější a méně vzdálené minulosti k tomu došlo např. v Itálii (fašismus 1923-1945), Rusku - resp.- Sovětském svazu (1917-1991), Německu (1933-1945). Charakteristickým rysem těchto politických systémů byla priorita moci, bez ohledu na etické principy - ovšem verbálně proklamované.
Můj subjektivní názor je, že politika se má zabývat takovými věcmi, jež by lidem přinesly užitek. V politice se mají volit takové prostředky k dosažení cíle, aby cíl kompenzoval jejich nevýhody. Politika musí být dostatečně silná, aby dokázala obhájit jak cíle svého snažení, tak i prostředky k jejich dosažení. Není bezpodmínečně nutné, aby byla politika líbivá, ale aby byla efektivní a lidem prospěšná.