Měl jsem možnost seznámit se s hnutím Opus Dei, které jsem několikrát navštívil. Při těchto návštěvách jsem se postupně seznamoval se spiritualitou Opus Dei a dozvěděl jsem se o zakladateli hnutí Josemaría Escrivá de Balaguer.


Jeho myšlenky mě natolik zaujaly, že jsem se rozhodl seznámit se s jeho životem a dílem podrobněji. Jeho názory na život církve a hlavně zapojení laiků do jejího života, jsou natolik moderní, že ani dnes neztrácejí nic ze své aktuálnosti. Jeho život byl bohatý a plný důvěry v poslání, které chtěl uskutečňovat.

Josemaría Escrivá de Balaguer y Albás se narodil 8. ledna 1902 ve Španělsku ve městě Barbastro jako druhý ze šesti. Otec Escrivy byl obchodníkem s textilem a čokoládou. Jeho matka byla velmi krásná a elegantní, francouzského původu. Oba rodiče vytvořili doma atmosféru silné, ale střízlivé zbožnosti. Josemaría začíná předčasně navštěvovat školu. Osvojuje si rozsáhlé vzdělání, které dalece přesahuje rozsah látky nutné k úspěšnému zakončení gymnaziálního studia.
V prosinci 1917 hluboce ovlivnila mladého Josemaríu tato příhoda: během své každodenní cesty spatřil na čerstvě napadaném sněhu stopy bosých nohou jednoho karmelitána. V srdci mu vyvstává nepokoj, nutkání stejně velkomyslně odpovědět na Boží lásku. Cítí, že Bůh od něj něco očekává, ale nechápe, co by to mělo být. Od této chvíle vede zbožný a kajícný život, často opakuje prosbu slepého u Jericha: „Domine, ut videam ! - Pane, ať vidím !“
Escrivá se vzdává svého úmyslu studovat architekturu, aby se mohl stát knězem. Studium bohosloví zahajuje v roce 1918 v semináři v Logorňu a od roku 1920 pokračuje v Zaragoze. Mladý Escrivá usiluje o osvícení a tráví noci v modlitbě. Na kněze je vysvěcen 28. 3. 1925.




Mladý kněz nejprve přebírá správu venkovské farnosti. Později se vrací do Zaragozy, přibírá si vyučování katechismu, navštěvuje chudé, přejímá pastorační úkoly. Zároveň pokračuje v univerzitním studiu práv a apoštolsky působí mezi kolegy. Přitom vyučuje římské a kanonické právo, aby mohl finančně podporovat rodinu.
V březnu 1927 dostává svolení odejít do Madridu, aby se zde mohl připravit na svoji právnickou obhajobu. Větší část dne tráví tím, že pečuje o nemocné, o chudé, o opuštěné děti v chudinských čtvrtích. Ročně připravuje tisíce těchto dětí na první svatou zpověď a svaté přijímání. Stává se kaplanem nadace, která podporuje lidi bez prostředků a umožňuje jim studium. Potom je zase činný jako docent kanonického a římského práva. Stále se modlí, aby mohl poznat Boží vůli, která je mu dosud neznámá.
Časem, během duchovních cvičení vidí Josemaría, co po něm Bůh žádá: dát všechny síly do služeb toho, co se později bude nazývat Opus Dei. Má otevřít lidem všech společenských tříd možnost povolání, které při dosavadní práci a beze změny stavu spočívá v hledání svatosti uprostřed světa a v apoštolském působení. Od tohoto okamžiku se do všeho pouští s ještě větším zápalem.
Toto apoštolské dílo nemělo ze začátku dokonce ani jméno. Bylo to prostě „dílo“. Jednoho dne se ho přítel zeptal, co dělá dílo Boží. Na mladého kněze to zapůsobilo jako osvícení: dílo Boží, Opus Dei. Jestliže nějaké jméno, pak Opus Dei.
Zakladatel vykonává apoštolát, kde jen může: v nemocnicích, v kanceláři, na univerzitě. Přicházejí první povolání do Opus Dei. Koncem roku 1933 otvírá první společné dílo Opus Dei - akademii Právo a architektura.




Rok později se akademie stěhuje do větších prostor a přirůstá k ní studentská kolej. Toto všechno je však zničeno v občanské válce. Koncem občanské války odchází do Madridu a otevírá nový studentský domov. Pořádá dny meditace a obrácení, exercicie pro diecézní kněze. Aby zapojil kněze do Opus Dei, světí za ně členy Díla. Tak se zrodila společnost kněží Svatého kříže. Představuje v církvi nový pastorační jev: akademici nebo muži se srovnatelným vzděláním, kteří se věnují své práci, se stávají kněžími.
Apoštolské práci v jiných zemích zabránila občanská válka ve Španělsku a potom druhá světová válka. Až po jejím konci se Dílo začalo rozšiřovat do celého světa. Josemaría cestoval celou západní Evropou, aby připravil půdu pro budoucí práci.
Koncem roku 1946 se usazuje v Římě, protože chce zakotvit své dílo v srdci křesťanstva a zdůraznit tak univerzální poslání Opus Dei. Z Říma podporoval a řídil apoštolskou činnost, kterou členové Díla uváděli v život. V roce 1957 jej papež jmenoval členem Papežské akademie pro teologii a poradcem Kongregace pro semináře. V roce 1961 se stal členem papežské komise pro autentický výklad církevního práva. V následujících letech hodně cestuje. Podniká kající poutě k mariánským svatyním.
26. června 1975 zemřel náhle ve své římské pracovně na srdeční infarkt.
Otec Escrivá měl již za svého života pověst svatosti. Papež Pavel VI., který ho znal již od roku 1946, jej charakterizoval jako jednoho z lidí, kteří v dějinách církve obdrželi charismata v nejvyšší míře. Tato pověst svatosti, opřená o četná svědectví se spontánně rozšířila. Již šest let po jeho smrti byl zahájen proces blahořečení. Papeže o to prosily tisíce dopisů. Dne 17. 5. 1992 byl v Římě papežem Janem Pavlem II. Josemaría Escrivá blahořečen.




V dokladech, které Opus Dei k blahořečení shromáždilo, se nachází více než 75 000 ověřených hlášení z celého světa o milostech obdržených na přímluvu otce Escrivy.
Josemaría Escrivá po sobě zanechal rozsáhlé literární dílo. Nejznámějším publikovaným dílem je spis Cesta. V ní se autor zabývá modlitbou a prochází lidské i křesťanské stránky života až do nejmenších každodenních podrobností. Další významnou publikací je Růženec, který obsahuje krátké meditace k růžencovým tajemstvím. Další díla jsou například Rozhovory s Msgr. Escrivá, Brázda, Potkat Krista, Přátelé Boží, Křížová cesta. Pomáhají lépe porozumět spiritualitě Opus Dei a myšlení jejího zakladatele.
Opus Dei se zaměřuje na obyčejné lidi. Jeho spiritualita spočívá v posvěcení života skrze práci, kterou člověk vykonává a která je součástí jeho lidské existence. Členové Opus Dei nemají být žádní moderní řeholníci, kteří se stali lékaři, advokáty nebo dělníky, aby si našli příležitost k apoštolátu ve světě, nýbrž lékaři, právníci a dělníci, kteří se cítí být Bohem povoláni posvětit se skrze svou práci.
„Hledáme-li Boha, nemusíme opustit své místo ve světě, protože všechny cesty světa mohou být příležitostí k setkání s Kristem,“ píše Msgr. Escrivá.
Svým učením o všeobecném povolání laiků ke svatosti, o osobní odpovědnosti křesťanů předznamenává to, co teprve v šedesátých letech ustanovil II. Vatikánský koncil. Jeho důraz na svobodu rozhodování, svobodu svědomí, odpovědnost, plnění pracovních povinností a hlavně apoštolát každodenního života v tom nejpraktičtějším slova smyslu je inspirující a přijatelnou výzvou pro dnešní neklidnou dobu.






Seznam pramenů:
Hluštíková, J. : Zakladatel a jeho Dílo, PfUP, Olomouc, rok neuveden
Escrivá, J. : Brázda, nakl. Cesta, Brno, 1995
Escrivá, J. : Cesta, nakl. Cesta, Brno, 1995
Messori, V. : Opus Dei, Modadori Editore, Milano, 1994