Proces evropské integrace byl poznamenán neustálým vývojem a změnami již od založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952. Evropské společenství uhlí a oceli bylo projektováno jako základna pro zachování míru a prosperity na kontinentu, který byl v té době poznamenán hlubokými rozdíly mezi politickými a ekonomickými systémy.


Postupem času se počet členských států více než zdvojnásobil a nyní má Společenství 15 členských států. Evropská unie navíc před nedávnem vyzvala ke vstupu i nové kandidátské státy.

Dne 2. října 1997 podepsaly hlavy členských států nebo předsedové jejich vlád novou Smlouvu pro Evropu, Amsterodamskou smlouvu. Jejím cílem je zajistit, aby politika a způsob práce Evropské unie zůstaly v souladu s potřebami občanů a aby práce institucí byla efektivní i v budoucí rozšířené Evropě. Dále byla v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky přijata taková úprava, která Evropské unii umožní naplnit její roli v mezinárodní politice.

Instituce představují vyjádření vůle vytvářet „stále pevnější unii lidu Evropy“, vycházející ze sdílení politické odpovědnosti: Komise navrhuje, Evropský parlament doporučuje, Rada ministrů rozhoduje a Soudní dvůr rozhoduje spory. Evropská rada, která sestává z hlav států nebo vlád a z předsedy Komise a která se schází nejméně dvakrát ročně, je politickým orgánem, jehož smyslem je dát Unii potřebný stimul pro její další rozvoj a určovat obecné směřování její politiky.
S rozšiřováním odpovědnosti Evropské unie se rozrůstaly i její instituce a rostl jejich počet. Evropský parlament je nyní volen přímo a získal nové pravomoci, Evropský účetní dvůr hraje klíčovou roli při kontrole financí, Evropská investiční banka se stala důležitým finančním zdrojem pro hospodářský rozvoj, Hospodářský a sociální výbor potvrdil význam diskuse a spolupráce mezi sociálními partnery, Výbor regionů reprezentuje regionální zájmy v Unii, Evropský ombudsman dozírá na dobrou praxi při činnosti institucí Společenství a hlavním cílem Evropské centrální banky je péče o cenovou stabilitu.

Jak se ve Společenství rozhoduje?
Unie může jednat jen v rámci pravomocí udělených jí Smlouvami, s nimiž členské státy vyjádřily svůj souhlas v ratifikačním procesu, a to buď v referendu nebo při hlasování v parlamentu.

Při rozhodování o jednání Společenství v určité oblasti upravené Smlouvami je k dispozici několik procedur. Dvě hlavní procedury lze zjednodušeně popsat takto:
V rámci procedury spolurozhodování, které se používá např. při rozhodování o vnitřním trhu, dopravní politice, politice životního prostředí nebo výzkumných programech, předloží Komise návrh, většinou vypracovaný po konzultaci se zainteresovanými stranami. Tam, kde je to vhodné, je konzultován Výbor regionů nebo Hospodářský a sociální výbor. Text je přijat, pokud má zaručen souhlas jak Evropského parlamentu, tak Rady, která rozhoduje kvalifikovanou většinou.
V rámci procedury konzultací předloží Komise návrh, který je pak konzultován s Evropským parlamentem, Hospodářským a sociálním výborem a s Výborem regionů. Rozhodnutí je poté přijímáno Radou buď kvalifikovanou většinou (například v oblasti zemědělství), nebo jednomyslně (například v oblasti daní).

Co změní Smlouva z Nice?
Smlouva z Nice znamená novou etapu příprav na rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy, Středomoří a pobaltské státy. Tato smlouva, která doplňuje existující smlouvy, vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými zeměmi, a to buď schválením v parlamentu nebo referendem.

Složení a působení evropských institucí a orgánů bylo schváleno v padesátých letech, když Unie sestávala pouze ze šesti členů (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko). Od té doby se Unie rozšířila čtyřikrát a dnes sestává z patnácti členských zemí (zakládající šestka a Dánsko, Řecko, Španělsko, Irsko, Rakousko, Portugalsko, Finsko, Švédsko a Spojené království). S výjimkou zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 však nikdy od založení Evropského společenství nedošlo k rozsáhlejší reformě institucí.