Immanuel Kant
zakladatel německé klasické filozofie
( 1724 – 1804 )

díla – Kritika čistého rozumu
- Kritika praktického rozumu
- Základy metafyziky mravu

- kritika empirismu i racionalismu
- zkoumá za jakých okolností je možné vědecké poznání – kritika Davida Huma
- všichni udělali chybu, že nejdříve zkoumali předměty poznání a až pak poznání samo
x- je třeba začít u poznání samotného, je nutné prozkoumat poznání (jak pracuje rozum, jak poznává)
- předchozí filos.


jednali dogmaticky, přijímali jako hotové to, co je třeba teprve podrobit zkoumání

- Kantův kopernikánský obrat = „Poznání se neřídí podle předmětů, ale předměty se řídí podle poznání“ – ptá se za jakých podmínek poznáváme, používá tzv. kritickou metodu
- začátek – otázka , jak tvoříme výpovědi o věcech => 2 druhy soudu
-analytické soudy – nerozvíjejí naše informace o věcech o kterých vypovídáme
- jen zdůrazňují to, co už je jednou obsaženo v pojmu předmětu - např. těleso je hmotné; nebo: mládenci jsou svobodní
- syntetické soudy – vždy rozvíjející, k předmětu o kt. vypovídají přidávají nové sdělení
- aposteriorní soudy – opírají se o zkušenost např. někteří mládenci jsou rozzlobení
- apriorní soudy – poznatek který k výpovědi přidáváme není na základě naší zkušenosti např. 7+5=12 – potřebuji apriorní schopnosti, zkušenost mi to nedá
-apriorní soudy nám poskytují poznatky, které jsou nutné a obecné = lze sestavit výpovědi, které nepodléhají Humeově skepsi

- průběh poznání – člověk vždy musí vycházet ze zkušenosti, ale tu zkušenost máme jen na základě určitých předpokladů = každou věc vnímáme v prostoru a čase (jinak to nejde) –apriorní formy smyslovosti = prostor a čas, jsou zabudovány v rozumu
- filosofie TRANSCENDENTNÍ ESTETIKA (estetika = smyslovost)
- transcendentální je vše co umožňuje zkušenost, co je její podmínkou, co jí předchází, vše co leží mimo naši zkušenost, např. svět věcí o sobě
- naše empirie je utvářena vnějšími podněty, které musí mít nějaký zdroj – věc o sobě
- díky apriorní smyslovosti není výsledkem poznávání věc o sobě ale věc pro nás, věc o sobě je pro nás nepoznatelná; všechny následující rozumové operace, kt. člověk provádí už nejsou záležitostí věci o sobě, ale věci pro nás
- svět vědy vůbec nepostihuje oblast věcí o sobě, ale vytváří si svůj svět kam promítá své vlastní schopnosti, v tomto světě platí některé výroky obecně a nutně

-nutnost opustit rovinu prosté zkušenosti a přestoupit k „rozvažování“
- člověk si musí vytvořit pojmy – a to pomocí kategorií ; dál musí zařazovat věci do vazeb, souvislostí k ostatním věcem – pomocí soudů
kategorie = rozvažovací pojmy, 4 skupiny:
a) podle kvantity –jednost = jednota 2 různých věcí
- mnohost = opak jednoty, souhrn jednotlivostí
- veškerost = syntéza v celém celku
b) podle kvality – týká se bytí věcí v čase
- realita – vše co je v čase
- negace – nebytí v čase
- limitace – omezení, postihuje změny bytí v čase od reality po negaci
c) dle relace – týká se substancí a akcendentu
- vztahy – člověk si musí uvědomit vztahy mezi substancí a akcedentem
- příčina a účinek
- vzájemné působení – vztahy mezi činným a trpným
d) podle modality –možnost a nemožnost
- existence a neexistence
- nutnost a nahodilost
soudy – vytváří vztahy mezi věcmi, pojmy ; 4 skupiny:
1) dle kvality – kladné tato růže je červená
- záporné tato růže není červená
- nekonečné tato růže je nevonící
2) dle kvantity – všeobecné – týkají se všeho
zvláštní – týkají se rodových nebo druhových zvláštností
jedinečné – týkají se jedince, jednoho případu
3) dle relace = dle druhu vztahu
- kategorické = nepodmíněné (bez připuštění něčeho jiného)
- hypotetické = podmíněné (přípustka, 2 soudy ve vzájemném vztahu)
- disjunktivní = vylučující buď a nebo
4) dle modality – postihují platnost vztahu
- problematické = domnívající se možná
- asertorické = tvrdící určitě; jasné stanovisko
- apodiktické = nutné musí
-jen v rovině rozvažování nemůžeme vidět souvislosti, je třeba naše poznání sjednotit, musí mít podobu obecně platnou, aby se věda měla o co opírat, čemuž slouží transcendentální nebo-li regmativní ideje
-transcendentní ideje si vytváří čistý rozum (tj. nezasažený empirií)
- jsou 3: - já – idea, která vytváří jednotu naší vnitřní subjektivity
- idea světa – vytváří jednotu vnější reality
- idea boha
= jejich výsledkem je totalita naší skutečnosti; rozum pracuje jakoby tyto 3 ideje byly východisko, ale jsou výsledkem

Kantova etika – snaha najít mravní zákon s všeobecnou platností + aby se člověk dle něj řídil svobodnou vůlí; zákon by platil bezvýjimečně pro každého = absolutně platný x zároveň by se mohl sám řídit svou vůlí – rozpor = antinomie lidského rozumu (nikdy to nevyřeší)
-důležitost mravního, dobrého; jediné dobro je spojené s dobrou vůlí – „nic není na světě dobrého, kromě dobré vůle“ – jedině dobrá vůle, kt. chce vyplnit mravní zákon je skutečným dobrem
= důležitější pro mravní hodnocení je záměr než důsledek; mrav. zákon je daný rozumem = kategori –
cký imperativ (platí nepodmíněně, není vázán na další účel) x hypotetický imperativ(podmíněný, účel)

2 formulace kategorického imperativu – jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla kdykoli platit za princip všeobec zákonodárství (maximy jednání = zásady, kt . platí pro jednoho člověka, pro mě; účel)
- jednej tak, aby ti lidství, jak ve tvé vlastní osobě, tak v osobě toho druhého, bylo vždy zároveň účelem a nikoli pouze prostředkem (=nezneužívat se ani 2. k účelům)

= nejvyšší hodnotou je lidství; veškeré naše jednání má směřovat k rozvoji lidství, humanizaci
-zneužití lidství je ztráta
- každý člověk je zakotven ve 2 říších – říší naší přirozenosti, přírodní nutnosti + říší, kt. je vyšší, říše společenských jevů (zákony čistě teoretické, nelze podle nich jednat)