Rozhodl jsem se, že se v této eseji budu zabývat otázkou jestli je a nebo není bůh. Tak jako asi každý člověk jsem se s touto otázkou nejednou setkal a nejednou jsem se nad ni zamýšlel. Moje nynější filosofie o existenci boha je následující.




Určitě věřím, že nejsme na tomto světě sami a věřím, nebo se alespoň domnívám, že kolem nás musejí existotovat ještě další světy které nám jsou zakryty. Naše smysly nejsou schopny zaregistrovat reálný obraz našeho prostředí a okolí. Když pes cítí pachy daleko hlouběji a slyší daleko citlivěji a kočka vidí bystřeji a pozorněji než člověk, tak z toho jasně vyplývá, že naše smysly fungují v určitém rozsahu, jsou omezeny. Ale pouze v hranicích našeho těla! Tím myslím že tělo nebo také lidská schránka omezuje a zakrývá rozhled naší vnitřní části (duši).

Domnívám se, že lidskou bytost, neboli již zmíněnou lidskou schránku musel někdo zkonstruoval neboli stvořit. Nevím. Možná jsem ovlivněn svým do posavadním vzděláním. Koukám na lidské tělo z pohledu konstruktéra a žasnu nad dokonalým systémem a souhrou všech jeho členů a částí. Přijde mi absurdní že se člověk vyvinul postupem času z jednobuněčného organismu!

Pokud budu tyty úvahy dále rozvíjet otázkami posmrtného života a reinkarnací, můžu se dostat až k teorii že lidsky svět je pouze taková výchovna, taková škola, lidských duší, kde se tyto duše postupně setkávají a seznamují se zatím pro ně omezeným světem. Když pak duše dospěje do určitého stádia muže se probudit a spatřit ten „pravý“ svět, který se nachází za hranicí lidského chápání a v úplně jiném prostoru a čase! Nedosáhne-li duše úrovně probuzení za jeden lidský život opakuje se výchova v dalším životě, ale již v jiném těle. To také vysvětluje teorii minulých životu. Tyto teorie pak dokazují, existenci daleko vyspělejší civilizace, která si pouze vytvořila „lidsky svět“ jako určitý zařízeni pro zdokonalování sama sebe.

Samozřejmě si uvědomuji, že tyto mé úvahy se nemusí shodovat se skutečností, ale přesto bych byl rád, kdyby se alespoň z části naplnily, protože žit s představou, že lidský život končí definitivně smrtí ve mně vzbuzuje pocity úzkosti a strachu ze zániku vlastní existence. Nezbývá mi než doufat, že až se naplní čas trvání mého bytí na „zemi“ tak moje duše ,stejně tak jako duše každého člověka, přestoupí do další úrovně života, zbavena omezující schránky (lidského těla) a že bude připravena na další odhalování a poznávání nových skutečností.