Národnohospodářské soustavy (Ekonomické systémy)

Každá společnost musí řešit tři hlavní ekonomické otázky:
a, Co vyrábět a v jakém množství
b, jak vyrábět, s jakými zdroji a technologií
c, Pro koho vyrábět a jak vyrobené zboží i služby rozdělovat
Na základě přístupu k řešení uvedených otázek spojených s výběrem, rozmístěním a využitím
omezených zdrojů můžeme rozlišit tři ekonomické systémy (národnohospodářské soustavy), a to
tradiční ekonomiku, tržní ekonomiku a centrálně řízenou (plánovanou) ekonomikou.


Ve skutečnosti ekonomika žádné země nikdy neodpovídala některému z uvedených čistých typů ekonomických systémů. každá konkrétní ekonomika je vždy určitou formou smíšené ekonomiky, která zahrnuje v různé míře zvykové, tržní i prvky řízení z určitého centra.
Tradiční ekonomika řeší své ekonomické problémy na základě tradic a zvyků předávaných z generace na generaci. Syn přebíral řemeslo, obchod nebo zemědělské hospodářství svého otce spolu s nahromaděnými zkušenostmi v podobě tradic a zvyků souvisejících s výrobou. Mnoho zvyků nám připadá nepochopitelných a zvláštních, ale přesto jsou pro určitou společnost důležité, ekonomicky účinné a umožňují její přežití nebo i rozvoj. Narušení tradice mohlo vést k velkým poruchám ve fungování společnosti. V jiných případech však přímé prosazování tradice vedlo k úpadku a zániku některých pospolitostí.
S rozvojem dělby práce začal postupně narůstat význam zbožní výroby, tj. produkce výrobků určených k tržní směně. Trh je místo (oblast ekonomiky), na kterém dochází k vzájemné výměně zboží a služeb mezi ekonomickými subjekty (výrobci a spotřebiteli). Z hlediska územního rozlišujeme trh místní (vychází z mísních tradic a zdrojů), národní (celostátní trh vzniklý spojením trhů místních) a světový (výsledek mezinárodní dělby práce a obchodu) podle množství a druhů směňovaného zboží rozeznáváme trh dílčí (trh určitého zboží, např automobilů a pod.) a agregátní (trh jako celek). Z hlediska předmětu směny hovoříme o trhu zboží a služeb, o trhu peněz a o trhu výrobních faktorů (práce, kapitálu a půdy).
V tržní ekonomice se mezi kupujícími a prodávajícími rozbíjejí vzájemné vztahy, při kterých si vyměňují zboží a služby prostřednictvím peněz. Trh tak zprostředkovává spojení mezi výrobou a spotřebou. Můžeme ho zkoumat z hlediska makoekonomického jako agregátní trh (trh jako celek).
Agregátní (celková) poptávka je zde souhrnná tržní poptávka všech hospodářských subjektů (domácností, firem, státu) po veškerém zboží a službách. Je to součet tržních poptávek na všech dílčích trzích, to je součet poptávky po spotřebních předmětech a kapitálových statcích. Jde tedy o souhrn všech zamýšlených nákupů, jejichž skutečný rozsah je však omezen peněžními zdroji kupujících. Při zkoumání trhu jako celku je proto důležitá efektivní koupěschopná poptávka určovaná důchody plynoucími z práce (mzdy) a z vlastnictví kapitálu (zisk, úrok, dividenda, renta).
Rozdělovaní důchodů mezi obyvatelstvo zavisí na rozsahu výrobních faktorů (na množství a kvalitě práce, na velikosti kapitálu a na rozsahu půdy), ale i na cenách jednotlivých výrobních faktorů (na úrovni mezd, zisku a pozemkové renty). Rozdělování důchodu však probíhá i pod vlivem mnoha mimotržních faktorů (např. zděděním majetků, schopností, šťastnou náhodou, politickou, rasovou či jinou nadřazeností nebo diskriminací apod).
Agregátní (celková) nabídka je souhrnem veškeré produkce, se kterou přicházejí výrobci na trh (celkový předpokládaný prodej). Je to součet tržních nabídek na všech dílčích trzích, kde samostatní výrobci nezávisle na sobě rozhodují o předmětu své činnosti, o kvalitě i množstí vyráběného zboží a poskytovaných služeb. Nabídka v hodnotovém vyjádření je určena součinem hmotného objemu produkce a ceny za jednotku, při které chtějí výrobci prodávat svou produkci.
V tržní ekonomice rozhoduje o způsobu řešení tří základních ekonomických otázek tržní mechanismus. Tržní ekonomika je forma ekonomické organizace, v které individuální spotřebitelé a výrobci vstupují od vzájemných vztahů, aby prosadili své vlastní zájmy a dosáhli co největší efekt. Spotřebitelé nakupují zboží i služby a sledují maximální uspokojení svých potřeb, co největší užitek. Výrobci se snaží o dosažení co nejvyššího zisku, který je rozdílem mezi výnosy a náklady určité činnosti. k hlavním nákladovým položkám patří spotřebovaný materiál, energie, mzdy a odpisy (tj. míra opotřebení fixního kapitálu vyjádřená v penězích).
Vztahy mezi spotřebitely a výrobci se utvářejí dobrovolně, s použitím peněz, při cenách
určovaných trhem na základě poptávky po určitém zboží a jeho nabídky. Při tomto úsilí spotřebitelů a výrobců jsou účinně naplňovány i zájmy společnosti a řešeny všechny hlavní problémy ekonomické organizace. Tržní systém má svou vnitřní sílu, která vede ke koordinaci činnosti lidí prostřednictvím potávky, nabídky a konkurence na trhu, cen, zisku aj. zbožně peněžních kategorií.
Adam Smith ve své knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů vydané v roce 1776 vysvětloval fungování tržního mechanismu na základě principu neviditelné ruky. každý jedinec podle něho sleduje svůj vlastní prospěch. V tom je veden jakousi "neviditelnou rukou", která zajistí dosažení prospěchu pro všechny. Při sledování vlastních sobeckých zájmů jsou naplněny zájmy společnosti efektivněji, než kdyby je jedinec skutečně zamýšlel prosadit. jakékoliv zásahy státu do tržní ekonomiky považoval A. Smith za škodlivé, narušující svobodnou kokurenci.
V tržním systému má každé zboží, služba i výrobní faktory svou cenu. Ceny poskytují důležité informace pro prodávajícího (výrobce) i pro kupujícího (spotřebitele). Odrážejí se v nich podmínky výroby (výrobní náklady) i podmínky na trhu (vztah nabídky a poptávky). Jestliže spotřebitelé požadují více určitého druhu zboží, dochází k růstu poptávky po daném zboží. Výrobci na to reagují zvýšením cen, aby se nabídka dostala v cenovém vyjádření do souladu s poptávkou. Vyšší cena je pak důležitým podnětem pro výrobce ke zvýšení produkce uvedeného zboží.
V případě, že nabídka určitého zboží převyšuje poptávku narůstají zásoby a výrobci (prodávající) snižují cenu, aby prodali zboží dříve, než poptávka dále poklesne nebo se zboží stane zcela neprodejné. Při nižší ceně se zastaví pokles poptávky nebo dokonce poptávka vzroste a zvýší se prodej zboží. Tak je obnovena rovnováha mezi nabídkou a poptávkou (výrobci a spotřebiteli) trhu.
Podobně jako na trhu spotřebního zboží a služeb působí stejný tržní mechanizmus i na trhu výrobních faktorů (práce, kapitálu a půdy). Velká poptávka po pracovnících určité profese vede k růstu jejich mezd, a tím i k růstu zájmu o tuto práci. Přebytek pracovníků jiné kvalifikace vede k poklesu jejich mezd a k nezaměstnanosti. Změny v úrovni mezd postupně vedou i k přesunům zájmu o různé školy a profese.
Trhy jednotlivých druhů zboží nejsou od sebe odděleny, ale vytvářejí jednotný trh, který řeší základní ekonomické problémy střetáváním celkové nabídky a celkové poptávky na trhu, pohybem cen a sklonem mechynizmu trhu k udržení nebo obnovení tržní rovnováhy.
Všechny přednosti trhu se mohou prosadit jen při dokonalé konkurenci. To je taková situace na trhu, kdy žádný výrobcce ani spotřebitel není tak silný, aby mohl ovlivňovat vytváření cen. jen v takových podmínkách bude docházet k efektivnímu rozmísťování výrobních zdrojů, k růstu výroby při snižování spotřeby výrobních faktorů.
Při nedokonalé konkurenci, kdy výroba některých podniků představuje velkou část nabídky určitých druhů zboží může monopolní výrobce do určité míry zvyšovat ceny, aby dosáhl mimořádný zisk, a tak realizoval své výsadní postavení na trhu.
V současnosti neexistuje ani v minulosti nikdy neexistovala zcela čistá tržní ekonomika s dokonalou konkurencí. Dokonalé (volné) konkurenci se nejvíce blížily hosodářské pomínky Velké Británie v 19. století. Stát vždy více či méně zasahoval do ekonomiky např. stanovením právních podmínek ekonomického života, různou mírou zdaňování hospodářských subjektů, správou a financováním některých oblastí výrobní i nevýrobní sféry (např. vnější a vnitřní bezpečnosti, školství, zdravotnoctví apod.), regulací výroby a obchodu. Přesto v průmyslově vyspělých zemích má i dnes rozhodující úlohu tržní mechanizmus.
V centrálně řízené ekonomice narozdíl od ekonomiky tržní provádí všechna rozhodnutí o výrobě a rozdělování stát (vláda). Hlavním nástrojem řízení je plán, který je stanoven na nejvyšší úrovni řízení a potom rozepisován, upřesňován do stále větších podrobností a přenášen na nižší stupně řízení administrativním aparátem. Stát vlastní půdu a kapitál, stanovuje ceny, mzdy a řídí i mikroekonomické procesy. Jednotlivci jsou motivováni k práci různými administrativními předpisy a sankcemi prosazovanými zákonem (např. povinnost pracovat, určení pracoviště apod.)
V minulosti se někteří myslitelé mnohokrát pokoušeli nastínit svou představu o dokonalejší společnosti založené na centrálním řízení (např. Utopia T. Mora, komunistická společnost K. Marxe). Z učení K. Marxe vychází socializmus jako ekonomický systém, kterýse vyvíjel v průběhu 20.století v jedné formě v západní Evropě a v jiné formě především ve východní Evropě.
V západní Evropě 20. století, kde delší dobu u vlády byli socialisté docházelo hlavně po 2. světové válce k rozsáhlému zestátňování průmyslu, k plánování ekonomiky, k velké redistribuci (přerozdělování) důchodů především formou progresivního zdanění nejvyšších příjmů. Důležitá odvětví jako je železniční doprava, těžba uhlí, hutnictví, energetika apod. byla z velké části zestátněna a státem řízena. Stoupenci socializmu nedůvěřují volné hře tržních sil a pouze ziskovým motivům tržní ekonomiky. koordinaci činnosti různých odvětví a optimální proporce podle nich nemůže ve složité, vysoce centralizované a monopolizované výrobě zajistit tržní mechanizmus sám o sobě, ale zásahy státu jako důležitého hospodářského subjektu. Plány se zaměřovaly na urychlené prosazování žádoucích strukturálních změn v ekonomice (např. státní podpora vědy a výzkumu, rozvoje odvětví vyrábějících nejmodernější zařízení, samočinné počítače apod.). Zděděné bohatství a nejvyšší příjmy jsou vysoce progresivně zdaněny. toto zdanění jako zdroj vysokých příjmů státního rozpočtu umožňuje, aby stát poskytoval širokým vrstvám obyvatelstva rozsáhlé sociální podpory, lékařskou péči a vzdělání zdarma, celoživotní sociální zabezpečení apod.
Ve východní Evropě se vyvíjel socialistický ekonomický systém od roku 1917 v SSSR od tzv. válečného komunismu (úloha trhu byla zcela potlačena a převládalo naturální rozdělování) k tzv. nové ekonomické politice (NEP) z roku 1921 (vzrůstala úloha trhu a docházelo k decentralizaci řízení). po nástupu J.V Stalina k moci vzrůstala opět centralizace řízení, docházelo k rozsáhlé kolektivizaci zemědělství a k industrializaci země. tendence k centralizaci zesílila dále v souvislosti s přípravou a vedením 2. světové války. po skončení války tento ekonomický a politický model v různé míře převzali i některé další státy později sdružené v Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).
Hlavní ekonomická rozhodnutí v centrálně řízených ekonomikách zemí střední a východní Evropy byla prováděna administrativně. Ekonomická kritéria byla často přehlížena. Ceny, mzdy aj. zbožně peněžní kategorie postrádaly svůj ekonomický obsah, a tak neplnily svou úlohu pro efektivní rozložení a využívání výrobních zdrojů, neumožńovaly racionální rozhodování hospodářských subjektů (podniků i domácností), docházelo k nehospodárnosti a plýtvání, k nedostatku jedněch výrobků a přebytku jiných. Přílišná centralizace řízení a rovnostářství v odměńování vedlo k neodpovědnosti, snižovalo zájem lidí o výsledky jejich práce, snižovala se kvalita a technická úroveň výroby, neboť hlavním kritériem hodnocení a odměńování byl objem produkce. Tržní mechanizmus se u nedostatkového zboží a služeb prosazoval prostřednictvím "černého trhu" v rámci "stínové ekonomiky" (např. poskytováním úplatků k ofociální ceně za prodej nedostatkového zboží, poskytováním nepovolených a nezdaněných služeb apod.)
Na počátku 90. let dochází v celém světě k odklonu od nejrůznějších modelů socializmu s výraznýmy zásahy státu do ekonomiky a se silnými prvky centrálního řízení. Přesto je i dnes mnoho ekonomů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že socializmus jako ekonomický systém může po svém zdokonalení v určité nové podobě (popř. pod novým názvem) efektivně fungovat a snížit negativní dopady trhu (např. nevyužívání výrobních kapacit, vysokou nezaměstnanost, velkou sociální nerovnost apod.). tyto myšlenky vstupují do popředí především v období stagnacce světové ekonomiky a narůstání sociálních problémů.
Teorií národnohospodářských soustav se u nás zabýval Karel Engliš (1880-1961), který byl profesorem národního hospodářství, ministrem financí v několika dalších vládách před rokem 1945 a rektorem Univerzity Karlovy. V roce 1946 vyšla poprvé jeho kniha Hospodářské soustavy. výklad hospodářských soustav považuje k. Engliš za východisko pro všechny ekonomické vědy. Národohospodářské soustavy dělí na individualistické (soustava kapitalistická a kooperativní) a soustavy solidaristické (socializmus).
Národohospodářskými systémy se zabýval také F.A.Hayek (1899-1992). Je představitelem rakouské neoklasické školy a liberálního konzervatismu, nositelem Nobelovy ceny za ekonomii, která mu byla udělena v roce 1794. Ve své knize Cesta do otroctví, kterou napsal v roce 1943 porovnává dvě národohospodářské soustavy, a to individualizmus a kolektivizmus. Práce je ekonomickým, sociologickým a politologickým rozborem kapitalizmu, který F.A.Hayek považuje za ideální ekonomický i společenský systém a ostře kritizuje všechny formy socializmu (kolektivizmu).