Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Co je autorita -podle Hannah Arendtové

POJEM - AUTORITA

Úvaha nad esejí Hannah Arendtové


Ve své eseji “Co je autorita?” odhaluje Arendtová příčiny krize autority v moderní společnosti, kde zřetel je kladen na autoritu politickou.


 Reklama


Na začátku autorka vymezuje samotný pojem „autorita“ právě jako protiklad vůči donucování silou (násilí) i vůči přesvědčování pomocí argumentů. M. Weber (1964)a mnozí další sociologové pokládají za vymezující hranice mezi autoritou, mocí a vlivem tři základní kritéria: Ve vztahu autority jsou pokyny (příkazy) do značné míry vykonávány dobrovolně, zatím co u moci se prosazují i proti odporu. S vlivem má autorita společnou dobrovolnost, nadto se předpokládá, že „podřízený“ potlačí svůj úsudek a pokyn vykoná také proto, že představený má právo kontrolovat jeho splnění. Třetím kritériem, zřejmě nejdůležitějším je legitimita. Jejím uznáním se z vlivu, autority i moci stává povinnost. (Akademický slovník cizích slov (Akademia,Praha 1994)
Krize autority je podle autorky přímo spojena (zapříčiněna) krizí tradice a náboženství v moderním světě, současná společnost autoritu prý neuznává, ani nezná, funkční autoritu. Za jeden z indikátorů závažnosti ztráty autority v dnešním světě považuje to, že se z oblasti veřejné rozšířila i do takových oblastí jako je výchova a vzdělávání dětí, neboli byly zproblematizovány dříve jasně hierarchické na autoritě založené vztahy mezi rodičem a dítětem, učitelem a žákem.
Samotná esej je členěna do šesti kapitol. V první kapitole Arendtová popisuje krizi autority v dnešní době. V dalších kapitolách rozebírá historii autority v evropském myšlení a v evropské kultuře. Druhá a třetí kapitola pojednává o pokusech Platona a Aristotela zavést do veřejného života řecké polis něco autoritě podobného. Čtvrtá kapitola odkrývá vztah autority, tradice a náboženství ke středobodu politického života starověkého Říma, kterým byla “fundace”. Dále pojednává o tom, jak byla tato “římská triáda” (autorita, tradice, náboženství) transformována v křesťanské epoše. V další kapitole se Arendtová zabývá vztahem mezi naukou o pekle a posílením náboženské autority církve. Šestá kapitola, kterou autorka uzavírá svou úvahu, je o revolucích, jakožto posledních záchranných prostředcích římské západní civilizace, které selhaly.
Základní myšlenka eseje Hannah Arendtové spočívá v tom, že pro politický život jsou důležité tři věci: autorita, náboženství a tradice, které se vztahují k založení – počátku společenského řádu. Moc opřená o autoritu, která ji přesahuje (např. Bůh), náboženská víra v počátek a stálost, kterou poskytuje tradice vázající se k počátku. Tyto stabilní pilíře politického života byly vztyčeny se vznikem Římské republiky. Přetrvaly dva tisíce let, až do novověku, poté, co je v době úpadku Říma převzala křesťanská církev. V novověku z veřejné sféry postupně vymizely. Proč se tak stalo?
Vraťme se ale ke vztyčení pilířů “římské triády”, jak autorka nazývá autoritu, náboženství a tradici. (Samotné označení “triáda” upozorňuje na vazby, které Arendtová vidí mezi těmito třemi pojmy. Proto autoritu neanalyzuje samostatnou, ale pouze ve spojení s tradicí a náboženstvím, bez kterých podle ní autorita ve veřejném životě nemůže existovat.)
Autorita Senátu (jako potomků posvátných zakladatelů města)se projevovala tak, že ačkoli neměl moc ( moc měl za republiky v Římě lid, později za císařství César), tak rady které vynášel, nepotřebovaly jakékoli donucování, aby byly vyslyšeny.
Období křesťanství popisuje Arendtová takto: legitimitu své autority neodvíjí křesťanská církev přímo od Krista (od Boha), ale spíše od svědectví o jeho životě – od Evangelií. Stejně jako Senátoři v Římě odvozují svou autoritu od předků zakladatelů, odvozuje církev svou autoritu od apoštolů. Církevní hodnostáři se stali jejich pokračovateli, kteří šíří a předávají jejich svědectví dalším generacím. Autoritu mají proto, že jsou šiřiteli a zprostředkovateli Boží vůle. Tím se udržuje tradice. Církev také převzala rozdělení moci a autority jaké bylo v Římě. Autoritu, kterou měl dříve Senát, chtěla pro sebe a moc přenechala světským panovníkům.
Podle Arendtové křesťanství však nejenom, že naplnilo římskou triádu jiným obsahem, ale přidalo další dvě věci. Jsou to Boží vůle a propracovaný systém představ o pozemském životě. Senát v Římě odvozoval svou autoritu pouze od předků zakladatelů. Křesťanská církev rovněž, ale kromě toho její autoritu posílilo to, že církevní hodnostáři byli zprostředkovateli boží vůle, tedy odborníci na transcendentální měřítka a dále, že měla monopol na představy o posmrtném životě, což byl rovněž mocný autoritativní prvek.
Podle Arendtové ovšem takovéto pojetí politického nátlaku oslabilo v církvi autoritativní prvky a posílilo prvky násilí. Arendtová píše, že této nauky o pekle se vždy užívalo z politických důvodů – “k tomu, aby malá skupinka udržela morální a politickou kontrolu nad většinou”. (str.52) Proto podle ní revolucionáři všech národů varovali před odstraněním strachu z pekla z veřejného života.
Proč vlastně z veřejného prostoru mizí autorita? Odpověď Arendtové je takováto: Autorita se v římské západní civilizaci vždy vyskytovala ruku v ruce s tradicí a náboženstvím. Proto s oslabením vlivu náboženství a ztrátou tradice v novověku mizí i autorita. Arendtová říká, že všechny pokusy o udržení nového sekulárního řádu pomocí násilí (poslušnosti, která ovšem nemá autoritativní charakter) jsou marné, a tak je odsuzuje k zániku.
Dalším z problémů je podle autorky nejednoznačnost pojmu “autorita” v dnešní době. Společně sdílený smysl pojmu zmizel, neboť zmizela i sama autorita. Mnozí hází do jednoho pytle autoritu s tyranií, autoritativní vládu s totalitárním režimem. Z tohoto pohledu můžeme nesprávně vyvodit tvrzení, že: “Plní-li autorita stejnou funkci jako násilí - že totiž nutí lidi k poslušnosti -, pak autorita je násilí.”
Akademický slovník cizích slov (Akademia,Praha 1994)rozlišuje mj. sociologické pojetí autority jako „vztah, v němž osoby nebo instituce přejímají vůdčí roli a prosazují cíle určitých skupin“ a církevní autoritu – „zplnomocnění církve (resp. jejich zmocněnců) k spasitelskému poslání, které na ni přenesl Ježíš Kristus“. Sociologický slovník (B. Geist, Viktoria Publishing, Praha 1992) charakterizuje autoritu jako významný sociální a sociotvorný faktor, působící ve smyslu sociální kontroly a sociální integrace,a. má velký význam pro výchovu a vedení lidí. Obecně je spojována s pojmy moc a legitimita. Tak např. H. Koontz s O´Donnelem (1968) pokládají za standardní vymezení pojetí autority jako legální a právoplatní moci a práva nařizovat (vládnout) nebo jednat. Autorita však není vždy spojena, resp. nevyplývá z držení moci nebo nadřazené sociální pozice, spíše je předchází.
Podle Arendtové posledními záchrannými prostředky, kterými se římská západní civilizace vybavila, byly revoluce. Autorka v této souvislosti upozorňuje na podobnost revoluce a fundace. Jedinou revoluci definuje Arendtová jako úspěšnou, a to revoluci americkou. Pouze zde byl založen nový politický útvar bez násilí. Podle autorčiny domněnky bylo při této revoluci důležité, že kolonizace amerického kontinentu – tedy vlastní akt fundace – předcházela Deklaraci nezávislosti, která pouze legalizovala daný stav. Kromě Americké však “všechny revoluce Francouzskou počínaje dopadly špatně, tj. skončily restaurací nebo tyranií,...” (str.63) Záchranné prostředky tedy spíše selhaly. Autorka svou úvahu uzavírá myšlenkou, že autorita, v podobě v jaké byla dva tisíce let součástí naší kultury, se ve veřejném životě nikde neobnovila. Lidé se tak ocitli “v politické sféře bez autority a zároveň bez povědomí, že zdroj autority přesahuje moc i ty, kdo jsou u moci,…” (str.63) a stojí tak znovu “tváří v tvář elementárním problémům pospolitého života, bez náboženské víry v posvátný počátek, bez ochrany, kterou poskytuje tradice, a tedy samozřejmá měřítka chování.” (str.63)
V politické filozofii se nevyznám, a tak nevím, nakolik je téma Arendtové originální, nakolik přichází autorka s novými nenadálými souvislostmi. Co mohu říci, je to, že práce je myšlenkově bohatá, zhuštěná a zajímavá. Arendtová odvíjí jednu myšlenku od druhé a zbytečně obšírně je nerozepisuje. Naopak nachází ta správná slova a vyjadřuje se stručně a precizně.
U několika málo myšlenek mám pocit, že i jako laik se k nim mohu vyjádřit. Docela odvážné je tvrzení, že “poté, co jsme ztratili autoritu, počal se svět posouvat, měnit a přetvářet se stále rostoucí rychlostí.” (str.9) Arendtová to vysvětluje tím, že autorita má svůj základ v minulosti, a proto dává světu lidí potřebné trvání. Je možné, že ztráta autority je jedním z faktorů rychlého vývoje světa lidí v posledních staletích, ale nemyslím si, že to je faktor hlavní nebo rozhodující.
Z dnešního pohledu za chybné považuji tvrzení, že “ve skutečnosti svoboda a autorita ustupují v moderním světě simultánně.” (str.15) Tato myšlenka je bezpochyby dobově podmíněna a byla vyvrácena historickým vývojem. Esej byla poprvé publikována v roce 1954. Tedy devět let po II. světové válce, v době, kdy totalitní komunistický režim zachvátil půlku Evropy a demokracie byly v poválečné nestabilní Evropě ještě docela mladé. Dále k formulaci tak radikálního tvrzení jistě přispěla zkušenost Arendtové s oběma světovými válkami.
To jsou ovšem jenom střípky, které můj celkový obraz z této Arendtové úvahy rozhodně nekazí. Považuji tuto práci za myšlenkově bohatou a její tvrzení za dobře podložená.




Hannah Arendtová (1906-1975) je dnes řazena k největším politickým myslitelům 20. století a bez pochyby patří k nejvýznamnějším ženám našeho století vůbec. Studovala u Guardiniho, Heideggera a Jasperse. Jako Židovka byla nucena odejít z nacistického Německa. Nejdříve žila v Paříži a potom se natrvalo usadila ve Spojených Státech. Jejím velkým tématem je analýza a kritika totalitních režimů.

Hannah Arendtová: Krize kultury, ( Co je autorita?, str. 5 – 63), Mladá Fronta, Praha 1994

+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama