Strategie ochrany proti změně klimatu v České republice

Úvod:
Rámcová úmluva o změně klimatu a světové společenství
Rámcová úmluva o změně klimatu byla uzavřena v roce 1992 a v roce 1994 vstoupila v platnost po ratifikaci padesátým státem.


Úmluva zavázala účastnické státy “formulovat, realizovat, publikovat a pravidelně doplňovat národní programy obsahující opatření ke zmírnění změny klimatu. Státy se dále zavázaly přijmout“ na národní úrovni postupy a odpovídající opatření s tím, že omezí své antropogenní emise skleníkových plynů a že bude chránit a rozšiřovat své propady a rezervoáry skleníkových plynů. Státy se rovněž zavázaly učinit všechno pro to, aby do roku 2000 stabilizovaly emise skleníkových plynů na úrovni roku 1990. Tyto závazky se týkají zemí, jejichž seznam je uveden v dodatku I Úmluvy. V tomto dodatku jsou uvedeny průmyslově vyspělé státy (v zásadě členové OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ) a země s transformující se ekonomikou (prakticky všechny státy střední a východní Evropy a země bývalého Sovětského svazu). Státy procházející ekonomickou transformací mohou v případě potřeby požádat o “jistou flexibilitu” v plnění Úmluvy.


V březnu roku 1995 se konala v Berlíně 1. konference stran Úmluvy. Zde byla ustanovena pracovní skupina, ve které zasedají zástupci všech stran Úmluvy, která dostala za úkol připravit pro 3. konferenci stran protokol, jenž by měl obsahovat konkrétní závazky, týkající se snižování emisí skleníkových plynů. Bylo uloženo tento protokol připravit do konce roku 1997. Tomu odpovídá uspořádání 3. konference stran v Kyotu, která se bude konat v prosinci roku 2000.
Pro zmírňování následků a ochranu před změnou klimatu se obecně používá dvou základních strategií:
Stranami rámcové úmluvy o změně klimatu jsou vlády jednotlivých suverénních států. Na nich leží hlavní váha ochrany a zmírňování důsledků tohoto jevu. Změna klimatu se však týká celé společnosti, nejen vlád. Především jde o mezinárodní společenství a mezinárodní instituci. V rámci jednotlivých států jde pak o další subjekty jako je především soukromý sektor, do kterého patří průmysl a jiné podnikání, zejména v energetické oblasti (výrobci i uživatelé energie). Vzhledem k tomu, že spotřebiteli energie jsou všichni občané a všechny domácnosti a veškerá lidská zařízení, týká se tato záležitost prakticky každého spotřebitele, každého občana.
V souvislosti s blížícím se termínem konference v Kyotu se státy intenzívně připravují na tuto událost. Vyjasňují svá stanoviska a ochotu přijmout konkrétní závazky, zejména ke snižování emisí skleníkových plynů. Ačkoliv se tyto závazky – alespoň v současném období – týkají jenom vyspělých států – jsou předmětem zájmu celého světového společenství. Je totiž zřejmé, že v budoucnu budou muset nějaké závazky přijmout i rozvojové země.
Stanoviska největších světových států se postupně stávají předmětem jednání na vysoké politické úrovni. Na posledním summitu G7 v Denveru vznikla zásadní kontroverze právě o této otázce. Evropská unie se zde snažila přesvědčit své partnery, aby se připojili k jejímu jednostrannému závazku snížit emise skleníkových plynů do roku 2010 o 15 % ve srovnání s rokem 1990. Ostatní partneři na tento návrh nakonec nepřistoupili zejména pro zásadní odpor Spojených států. Přesto se zdá, že na konferenci v Kyotu budou nějaké konkrétní závazky uzavřeny.

Situace v České republice
Česká republika přistoupila k Rámcové úmluvě o změně klimatu, kterou ratifikovala jako v pořadí jako 36. stát 7.října 1993. Své závazky, které zatím spočívají především v předkládání “Sdělení České republiky o plnění závazků vyplývajících z přistoupení ke smlouvě”, Česká republika plní. První sdělení bylo předáno sekretariátu úmluvy v roce 1995, druhé v roce 1997. Sdělení shrnují výsledky inventur skleníkových plynů a informují o přijatých i plánovaných opatření pro snížení emisí a opatřeních adaptačních. Dosavadní přístup i výsledky prezentované Českou republikou jsou sekretariátem hodnoceny velmi pozitivně.
Česká republika zatím může těžit z probíhající ekonomické transformace, která v tomto případě naši situaci usnadňuje. Pokles ekonomické aktivity po roce 1989 a restrukturalizace národního hospodářství vedly k výraznému snížení emisí skleníkových plynů. Ani v roce 2000 jsme nepřekročli objem emisí z roku 1990, který je považován státy úmluvy za rok referenční, i když nebudou přijata žádná opatření specificky zaměřená na redukci emisí skleníkových plynů.
Snížení sebou nese také rozsáhlá plynofikace země, která Úmluvou nebyla přímo motivována, nicméně přispívá k jejímu úspěšnému plnění. Rovněž různá další opatření, například uplatnění přísného zákona na ochranu čistoty ovzduší, který v řadě případů vede ke změně technologií vytápění a produkce energie přispívají ke snižování emisí skleníkových plynů.
Posuzování přípustné úrovně emisí stranami Úmluvy je však stále otevřenou otázkou. Měřítko vytvořené referenčním rokem 1990 může být doplněno dalšími ukazateli jako jsou například měrné emise na jednoho obyvatele nebo emise na jednotku ekonomického výkonu měřeného hrubým domácím produktem.V těchto ukazatelích je Česká republika ve srovnání se státy OECD nebo se státy Evropské unie ve velmi špatném postavení. Zejména podle ukazatele emisí na jednotku hospodářského výkonu je Česká republika na jednom z posledních míst (ne-li na posledním místě) z vyspělých států.
Na tomto místě je třeba uvést základní údaje o inventuře emisí skleníkových plynů, podílu CO2 a produkci emisí dle sektorů.
S tím poměrně příkře kontrastuje skutečnost, že v žádném z oficiálních vládních dokumentů, týkajících se hospodářské strategie či politiky není omezení emise skleníkových plynů nebo boj proti změně klimatu uveden jako explicitní cíl. (Pouze ve státní politice životního prostředí je změna klimatu uvedena jako jedna z dlouhodobých priorit, avšak bez konkrétně formulovaných opatření.)


Závěr:
Hrozba změny klimatu se v každém případě v současné době považuje za nejvážnější globální ohrožení životního prostředí. Strategie boje proti tomuto ohrožení se stává součástí hospodářské politiky, zejména v oblasti energetiky ve všech vyspělých státech. Jako jeden z explicitních cílů bývá stále častěji uváděn záměr omezit důsledky změny klimatu, zejména prostřednictvím snížení emisí skleníkových plynů.
V ČR:Jak jsem už napsal, Česká republika provedla řadu opatření, jejichž důsledkem je snížení emisí skleníkových plynů. Taková opatření v různých oblastech jsou uvedena v prvním a druhém sdělení a ve svém výsledku znamenají v jistém smyslu příznivou situaci České republiky. Snížení emisí skleníkových plynů však bylo dosaženo shodou různých okolností, nikoliv cílevědomým úsilím.
Předložená strategie ochrany proti změně klimatu v České republice vychází z toho, že opatření proti změně klimatu je třeba učinit explicitní prioritou vládní politiky a strategickým cílem pro celou společnost.