Webové aplikace | Informační systém pro školy | HR magazín | Celoživotní učení | Zábavný portál | Mzdová kalkulačka | Výpočet nemocenské | Seznam škol | BMI | Výpočet mateřské | Referáty | SuperMamina | Kalkulačky | Online hry | Mateřské školky | Spis szkół v PL | Kam na výlet | Zoznam škôl
Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Referáty, Seminárky, Čtenářské deníky, Maturitní otázky

Naleznete zde převážně informační materiály pro školáky. V databázi se nachází 4250 referátů.

Domů | Referáty | Seminární práce | Čtenářské deníky | Maturitní otázky | + Vložit dílo
 Doporučujeme

Trička s potiskem - vtipná trička s potiskem si můžete vyrobit i s vlastním motivem.

Střední školy - přehledný seznam středních škol.

Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.


Střední školy

 Reklama


+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo

Ekosystém oceánu

Co spatříte, když pohlédnete na modré přelévající se vody oceánu ? Zdánlivě nekonečnou a takřka úplně prázdnou vodní hmotu. Ponořte se však do ní a objevíte svět kypící životem. V oceánech se nacházejí nespočetné biotopy plné rostlin a živočichů, kteří jsou k životu v nich přizpůsobeni.

 Reklama


Většina druhů se zdržuje na mělčinách a u hladiny, kde je dostatek světla nezbytného pro rostliny. Přesto i tmavé, nehostinné hlubiny oceánu osídlují živé organismy – včetně některých vskutku podivných bytostí.


Úvod
Vznik oceánů
Před asi čtyři a půl miliardou let byla Země velice mladou planetou. Nebyla na ní žádná tekutá voda, ale nacházela se tu vodní pára vázaná na tekuté horniny pod zemskou kůrou. Pára byla vytlačována na povrch a unikala do atmosféry při četných sopečných výbuších, které zemí otřásaly. Po další asi půlmiliadě let začala zemská kůra chladnout. Vodní pára v ovzduší kondenzovala, a tak vznikaly mohutné bouřkové mraky. Po desítky milionů let dopadaly na zem přívaly deště, které vytvářely řeky zaplavující rozlehlé nížiny. S mladou planetou se často srazily ledové komety, které dodaly do rostoucích moří další vodu. Na základě studia starých hornin vědci určili, že se první oceány objevily na Zemi asi před 3,8 miliardami let.

Potravní síť oceánu
V porostech čepelatek poutají řasy sluneční záření a vytvářejí živiny. Čepelatkami se živí ježovky. Vydry mořské loví ježovky. Vydry jsou kořistí kosatek. Na Zemi existují miliony podobných vztahů, které nazýváme potravní řetězec. Pojem řetězec však vyvolává představu jednoduché řady spojených článků. Biologové proto používají označení potravní síť, protože lépe vystihuje složitou spleť potravních vztahů. Ježovky se neživí jen čepelatkami, ale spásají i jiné druhy řas. Mořské vydry loví i ušně a další mlže. Kosatky si zpestřují jídelníček tuleni a lachtany, tučňáky i dalšími živočichy. Vše je vzájemně spojené, různé druhy jsou na sobě závislé.
V oceánské potravní síti jsou vytvářeny fytoplanktonem základní živiny, odtud jsou předávány zooplanktonu a posléze dalším predátorům stále větší velikosti.

Zeměpisné údaje

Rozmístění oceánů a kontinentů na Zemi je nerovnoměrné. Na severní polokouli zaujímají moře a oceány 60,7% celkové plochy, na jižní dokonce 80,9%. Převaha vodních ploch je ještě zřetelnější, rozdělíme-li Zemi na polokouli pevninskou a oceánskou. Světový oceán se dělí na čtyři oceány – Tichý, Atlantský, Indický a Severní ledový. Hranice určuje nejen obrys břehové linie, ale také morfologie dna, fyzikální a chemické vlastnosti vod.

Tichý oceán zaujímá 35 % povrchu Země a polovinu plochy světového oceánu. Jeho rozloha je 179,7 miliónů km2. Po celém obvodu jej obklopuje systém hlubokomořských příkopů, které jsou místy četných zemětřesení a sopečné činnosti. Převážně sopečného původu je množství ostrovů a podmořských hor. Díky studeným mořským proudům a výstupu hlubinných vod je americké pobřeží výrazně chladnější než asijské či australské. Oceán má nejbohatší organický svět, zvláště v oblastech korálových útesů. Připadá na něj 64 % úlovků ryb ze všech oceánů.
Tichý oceán, přezdívaný Pacifik, je největší ze všech oceánů., ale v průměru je stejně hluboký jako Atlantický oceán ( 4300 m ). Na jeho nejhlubším místě , v Mariánském příkopu, který vznikl v důsledku srážky dvou litosférických desek nedaleko ostrova Guam, byla však naměřena hloubka 11035 metrů, což je nejhlubší bod zemského povrchu.

Atlantský oceán má rozlohu 94,2 mil.km2 a má velmi členité pobřeží. Daleko do pevniny zasahují jeho středozemní moře, která spolu s okrajovými moři zaujímají 11 % jeho rozlohy. Hlavním útvarem oceánského dna je Středoatlantský hřbet, který se táhne od Islandu k jihu na vzdálenost 20 300 km a je nejdelším horským pásmem na Zemi. Osou hřbetu probíhá úzké a hluboké údolí, které je místem četných zemětřesení, výlevů sopečných láv a úniků horkých vod a plynů. Sopečnou činností vznikly také některé menší ostrovy ( Azory, Sv. Helena ), které nazýváme oceánské. Naproti tomu velké kontinentálmí ostrovy, ležící blízko pobřeží, se oddělily od kontinentů. Mají s ním podobný reliéf, flóru i faunu ( Grónsko, Britské ostrovy…). Po obou stranách hřbetu se v hloubkách 4 – 6 km prostírají oceánské pánve, oddělené menšími hřbety. V Atlantiku se nacházejí též čtyři hlubokomořské příkopy ( nejhlubší Portorický, 8648 m ). Vekou plochu zaujímá šelf (podmořské pokračování pevniny o mírném sklonu do hloubek asi 200 m ). Šelfová moře jsou bohatá na ložiska ropy a zemního plynu, rud těžkých kovů, fosfátů, diamantů. Atlantik zasahuje do všech klimatických zón obou polokoulí. S tím souvisí i výrazné rozdíly ve fyzikálních, chemických a biologických vlastnostech vod. Na obou polokoulích vznikly mohutné proudové oběhy, které se na severu stáčejí vpravo, na jihu vlevo. Nejmohutnějším prouděním je systém Golfského a Severoatlantského proudu, který způsobuje výrazné oteplení severozápadní Evropy ( u Velké Británie a Norska o 8 – 9 stupňů celsia ). Největší slanost je kolem obratníků díky velkému výparu, menší pak v polárních a v rovníkových oblastech a zejména v Baltském moři. Tradiční oblasti rybolovu jsou na styku teplých a studených proudů kolem Newfounlandu a Islandu. V Atlantiku se uskutečňuje asi polovina všech námořních přeprav, na jeho březích vznikly největší námořní přístavy světa.
Atlantský oceán je v průměru hluboký 4300 metrů. Dno Portorického příkopu však leží 9219 metrů pod hladinou.

Indický oceán, jehož rozloha je 76,2 mil. Km2, leží právě na jižní polokouli. Kromě masivních hřbetů a rozsáhlých pánví tu jsou četné korálové útesy a jeden příkop – Jávský. Nejslanější části světového oceánu jsou Rudé moře a Perský záliv. Typická je sezónní změna mořských proudů v souvislosti se změnami směru větru (letní a zimní monzum ). Na světovém rybolovu se podílí 7 %.
Průměrná hloubka Indického oceánu , který je z hlediska velikosti na třetím místě, dosahuje 3900 m, ale Javský příkop klesá až do hloubky 7455 metrů.


Severní ledový oceán je rozlohou nejmenší, jeho rozloha je 11,4 mil. Km2 a většinou leží za polárním kruhem. Arktická pánev je trvale pokryta ledem, jen okrajová moře v létě částečně rozmrzají. Ruské pobřeží sleduje Severní mořská cesta.
Severní ledový oceán je mezi svými kolegy nejen nejmenší, ale i nejmělčí. Jeho průměrná hloubka se pohybuje kolem 1500 metrů. S ostatními oceány má však i shodné rysy – právě tak jako v ostatních oceánech existují i na jeho dně celá pohoří, která oddělují hluboké pánve. Jedna z nich je hluboká asi 5500 m.


Tichý oceán je jen o málo menší než Atlantský, Severní ledový a indický oceán dohromady.
Ve skutečnosti jsou všechny čtyři oceány propojeny a tvoří jedinou obrovskou souvislou vodní plochu.
Pro lidstvo má světový oceán mimořádný význam svými surovinovými i potravinovými zdroji a klimatickým ovlivňováním pevnin. Na kontaktní linii moří a pevnin ( na pobřeží ) vznikají rozsáhlé koncentrace obyvatelstva, výroby a služeb.
Voda oceánů je v neustálém pohybu. Příliv a odliv vyvolávají gravitační síly Měsíce a Slunce. Zároveň pohybují vodou po zeměkouli mořské proudy.

Světový oceán disponuje ohromnými biologickými, minerálními a energetickými zdroji. Některé tyto „dary moře“ člověk již odedávna používá, jiné na své využití teprve čekají.
Rozsáhlé je bohatství organismů. Mořští živočichové mají mnohonásobně vyšší biomasu ( celkovou hmotnost jedinců ) než suchozemští. Zavedení moderní techniky rybolovu po druhé světové válce umožnilo pokrýt v některých částech světa nedostatek bílkovin v potravě. Zatímco v roce 1900 dosáhl světový výlov asi 4 mil. tun mořských organismů, v roce 1996 to bylo už téměř 120 mil. tun. Množství ulovených ryb odpovídá dnes asi 70 % jejich ročního přírůstku, přičemž v intenzivě využívaných mořích se loví celý roční přírůstek.
Výraznou změnu ve využívání rybného bohatství přinesla konvence o mořském právu,přijatá OSN v roce 1982. Vyhlášením výlučné hospodářské zóny do 2000 námořních mil od pobřeží se pod kontrolu pobřežních států dostalo 99 % zásob dosud ulovených ryb.Především v rozvojových zemích rybolov značně vzrostl.
Stále více se hovoří o energetickém potenciálu moří. V roce 1960 byla v bretaňském zálivu St-Malo postavena první elektrárna, která využívá energie mořského přílivu a odlivu. Objevily se i projekty na využití energie mořských proudů i mořského vlnění.
Minerální bohatství je obsaženo jednak ve vodě, jednak na mořském dně nebo i pod ním. Z mořské vody se dnes získává asi 1/3 celosvětové spotřeby kuchyňské soli, 40 % hořčíku a 70 % brómu. Více než 100 odsolovacích stanic vyrábí z vody mořské pitnou vodu.
Ze dna kontinentálních šelfů se dobývá ropa a zemní plyn. Těží se v Perském zálivu, na pobřeží Latinské Ameriky, zejména Mexického zálivu, v Severním moři, ve východní Asii, v Indonésii a u břehů Spojených států.
Budoucnost lidstva je nad vší pochybnost spojena i s budoucností světového oceánu. Poskytuje člověku nesmírné bohatství. K tomu, aby jej lidstvo mohlo užívat, musí okamžitě omezit jeho katastrofální znečišťování.


Oceány v pohybu

Oceány udržují v neustálém pohybu různé síly, které se navzájem kombinují. Mezi ně patří rotace Země, vítr, gravitační síly Slunce a Měsíce, zemětřesení pod vodou a nerovnoměrné zahřívání Země Sluncem, jehož vlivem jsou něktaré části oceánu teplé a jiné studené.


Dno oceánů
Až do 20. století se lidé domnívali, že dno oceánů je tvořeno jen silnou, plochou vrstvou bahna. Dnes víme, že je to místo protikladů – hlubokých kaňonů, vysokých hor a rozlehlých plání.
Například
Tam, kde moře navazuje na souš, bývá mělký pevninský šelf plný mořských organismů. Pode dnem se skrývají cenné suroviny, například ropa nebo zemní plyn. Příkrý pevninský svah přechází náhle do hlubokomořské roviny, což je nejplošší část zemského povrchu. Z roviny se zvedají středooceánské hřbety. Dno oceánů je poseto sopkami a úzkými údolími zvanými příkopy nebo propadliny. Plochá podmořská sopečná hora je označována jako guyot.
Uprostřed oceánů se nachází řetězec hor – středooceánský hřbet. Je to místo na rozhraní rozpínajících se litosférických desek, kde se z nitra vylévá tekuté magma. Jak se horniny ochlazují, dno oceánu se zvětšuje asi o 1 cm za rok.

Na většině skalnatého mořského dna leží vrstva měkkých usazenin silná stovky metrů. Mohutná pokrývka vznikala miliony let. Je tvořena převážně drobounkými částečkami anorganické hmoty, jako je písek a bahno, a schránkami mikroskopických rostlin a živočichů.

Vlny
Mořská voda je neustále v pohybu, ať už v malých zátokách, nebo v obrovských rozbouřených mořích. Většina vln vzniká působením větru, který vane nad oceánem a čeří hladinu. Může se zdát, že vítr modelující na hladině hřbety a vpadliny vln pohybuje vodou do strany, ale ve skutečnosti jí pohybuje jen nahoru a dolů. Vlny obvykle dosahují výšky asi 1,5 – 3 m. Při prudké bouři se však mohou tyčit do více než dvacetimetrové výšky.
Ukryté v hlubších vodách pod hladinou oceánu se nacházejí i pomalu se pohybující vlny, které nevidíme. Nazývají se podmořské vlny a mohou být vysoké až 90 m. Oceánografové se domnívají, že je způsobují přílivové a odlivové proudy nebo přívaly.




Velikost vln závisí na třech faktorech :
1. Síla vanoucího větru.
2. Doba, po kterou vítr působí na hladinu
3. Vzdálenost, kterou nad hladinou vítr urazí. Označujeme ji jako posun. Čím větší je posun, tím mohutnější bude vlna.

Tvar a velikost vln jsou určovány větrem. Náhlé, krátké poryvy hladinu přechodně zčeří, a jakmile vítr utichne, hladina se opět vyhladí. Trvalý vítr vanoucí nad rozlehlou plochou oceánu vytváří dlouhé převalující se vlny. Silné bouře rozvlní hladinu do nepravidelných ostrých hřbetů, na jejichž vrcholku se vytváří pěna. Mělčiny u pobřeží zpomalují pohyb vpadlin vln, zatímco se hřbety stále pohybují vpřed a překlápějí se. Tento jev označujeme jako příboj.

Tsunami – vodní obři
Tsunami se často říká přílivové vlny, i když ve skutečnosti nemají s přílivem nic společného. Obrovité vlny jsou důsledkem výbuchů podmořských sopek, zemětřesení nebo sesuvů hornin. Na otevřeném moři jsou takřka nezjistitelné. Ženou se po moři rychlostí až 790 km/h, ale jak se blíží k mírným svahům pobřeží, spomalují se, zatímco jejich velikost vzrůstá. Když se tsunami blíží ke břehu, moře nejdřív ustoupí, a pak se přižene řada obrovských vln.
Když se tsunami koncentruje do malých úžin, může se zvednout až 20 metrů nad zem a smete všechno, co je v cestě.
Nejčastěji vyskytují v Tichém oceánu.

Síla vln
Když vlna narazí na pobřeží, ztratí velkou část své energie. Během jediného dne vydají vlny narážející na všechna pobřeží na světě tolik energie jako výbuch vodíkové bomby o ekvivalentu 50 megatun trinitrotoluenu. Velké vlny valící se proti pobřeží mohou spolu s větrem a přílivem výrazně měnit jeho podobu.

Eroze a ukládání
Vlny neustále mění mořská pobřeží na celém světě, a to dvěma způsoby. Podstatou eroze je odnášení částeček skal i měkkých sedimentů. Ukládání souvisí s činností vln, které odnášejí materiál uvolněný erozí. Písčité pobřeží se mění mnohen rychleji než skalnaté útesy. Během dlouhého období bývá však i nejtvrdší hornina vymodelována silou a pohybem vln do fantastických tvarů.

Přliv a odliv
Slunce i Měsíc působí na Zemi gravitační silou. Slunce je sice podstatně hmotnější než Měsíc, ale ten je zase mnohem blíže, a tak je jeho vliv na oceány dvakrát větší než vliv Slunce. Navíc vzniká při obíhání Měsíce kolem Země další síla, která se s gravitační sčítá, a v důsledku toho dochází dvakrát denně ke zdvižení a poklesu hladiny – k přílivu a odlivu, souborně nazývaným dmutí.
Rozdíl mezi výškou hladiny při odlivu a přílivu se nazývá přílivové rozpětí. Je na světě rozmanité podle utváření dna oceánů a tvaru pobřeží. Obvykle se pohybuje kolem 1 metru, ale může být jen několik centimetrů. Největší rozdíl na světě mezi přílivem a odlivem – dvakrát denně vždy 15 metrů – nastává v zálivu Fundy na atlanském pobřeží Kanady.

Příčina přílivu
Měsíc působí nejsilněji na tu část oceánu, která leží přímo pod ním. V důsledku jeho přitažlivosti se tvoří na hladině vypouklina, což je vlastně příliv. Průměrně dochází v každém místě oceánu za 24 hodin ke dvěma odlivům a dvěma přílivům.

Víry
S vodními víry se setkáváme všude v oceánech tam, kde se příliv a odliv střetávají s povrchovými proudy nebo se voda pohybuje nad mělkým, nečlenitým dnem. Například vír nacházející se ve Středozemním moři mezi Sicílií a italskou pevninou má jádro o průměru téměř 2 metrů a podle vyprávění tamních rybářů jevír natolik mohutný, že vtáhne menší člun.

Proudy
Mořské proudy jsou mohutné toky vody, která se přesouvá jak u hladiny, tak i v hlubinách oceánů. Povrchové proudy se velice často pohybují tempem lidské chůze a bývají stovky kilometrů široké a stovky metrů hluboké. Jejich příčinou jsou stálé a silné planetární větry, které vanou jedním směrem. Jejich rychlost a směr ovlivňuje rotace Země.
Některé proudy se nacházejí hluboko v oceánech. Ty jsou způsobeny rozdíly ve slanosti a teplotě vody. Chladná a hustá slaná voda v polárních oblastech začíná klesat a zvolna se přesouvá k rovníku. Jakmile se ohřeje, opět stoupá a vytlačuje teplou vodu tropických oceánů, která se pak vrací zpět k pólům. Nepřetržitá cirkulace vody probíhá velice zvolna. Neúživná voda u dna se pohybuje tak pomalu, že jí návrat k hladině může trvat až 2000 let.

Příbřežní proudy
Na některých pobřežích se stává, že se voda z narážejících vln vrací zpět do moře pod dašími vlnami, a tím vytváří protiproud. Síla protiproudu závisí na velikosti vln a množství vody valící se na pobřeží. Protiproudy, nazývané někdy zpětné proudy, bývají velice nebezpečné, protože mohou odvléci plavce na volné moře.

Světové proudy
Pod hladinou všech oceánů se pohybují tisíce proudů nejrůznějších velikostí. Za jeden den mohou překonat vzdálenost od 16 do 160 kilometrů. Při pohybu se mořské proudy vyhýbají pevninám a v důsledku toho se rozpadají do pěti obrovitých kruhů pohybující se vody nazývaných gyry – Severopacifický, Jihopacifický, Severoatlanský, Jihoatlanský a Indický gyr.

Počasí a podnebí
Hladina oceánů pracuje jako obrovská houba, která v létě nasává sluneční teplo a v zimě je uvolňuje, čímž ohřívá souš. Hustá a slaná mořská voda dokáže poutat mnohem více tepelné energie než ovzduší nad ní. Při uvolňování tepla zpět do vzduchu nad hladinou oceánu se do něj dostává rovněž vodní pára a vznikají větry. Větry zase vytváří vlny a proudy, které roznášejí uložené teplo do jiných částí světa.
Z hlediska denních změn jsou vlhkost a teplo uvolňované z oceánů příčinou projevů počasí včetně nejprudších bouří, známých hurikánů nebo tajfunů. Oceány řídí dokonce i kontinentální podnebí, mají na ně blahodárný zmírňující vliv. Nebýt rozlehlých oceánů, které ovlivňují teplotu, byl by zemský povrch ve dne výrazně teplejší a v noci zase chladnější.

Koloběh vody
Voda se pohybuje v nepřetržitém koloběhu mezi oceánem, ovzduším a souší. Většina atmosférické vlhkosti pochází z oceánů. Vlivem slunečního tepla se voda z hladiny oceánu vypařuje a dodává do ovzduší další páru. Když se pára ve vzduchu sráží, uniká teplo, tvoří se mraky a prší nebo sněží. Většina srážek se vrací přímo do oceánu. Část jich však spadne na souš, kde se voda dostává do řek a s nimi zpět do oceánů, kde celý koloběh začíná znovu. Všem těmto jevům říkáme koloběh vody.

Hurikány
V blízkosti rovníku se z teplé vody volného oceánu uvolňuje do vzduchu spousta vlhkosti. Horká pára rychle stoupá, pak se sráží a vytváří obrovské mraky. Ty se spirálovitě otáčejí kolem “oka” , což je klidná oblast nízkého tlaku uprostřed.
Hurikány jsou pověstné přívalovými dešti, vysokými vlnami a silným větrem o rychlosti nejméně 120 km/h. Jakmile bouře narazí na souš nebo se dostane nad chladnější vodu, ztrácí postupně sílu.
Prudké vířivé bouře mají v různých částech světa odlišné označení. V západním Tichomoří se jim říká tajfuny, v zemích kolem Indického oceánu jsou známé jako cyklony.


Pobřežní vody

Přílivové pásmo
Pro rostliny a živočichy obývající pobřeží není život dovolenou strávenou na pláži. Příliv je zaplavuje vodou a přináší z moře predátory. Odliv je vystavuje větru, slunci, hladovým ptákům i turistům hledajícím na pobřeží něco na památku.
Mnoho obyvatel pobřeží stráví přinejmenším část dne mimo vodu, takže mohou vyschnout a zahynout. Aby se nebezpečí vyhnuli, jsou živočichové (například svijonožci nebo mlži) opatřeni pevnými schránkami. Hvězdice a krabi se uchylují do přílivových jezírek nebo se skryjí pod kameny. Sasanky mají tuhou pokožku zabraňující vyschnutí.
Hlavní potíž, které musejí čelit rostliny i živočichové z přílivového pásma, je neustálý nápor drtivé síly vln a kolísající hladina vody – problém, jenž vede mnohdy k velice nezvyklým řešením.

Přílivová jezírka jsou sice malá, ale obsahují úžasně pestré organismy. Daří se v nich rostlinám, protože tu mají dostatek světla. Poskytují potravu slávkám a plžům, například surmovkám, jimiž se živí hvězdice, ryby a chobotnice. Krabi pátrají po zbytcích přinášených vodou.
Život v přílivovém jezírku se neustále mění. Při každém přílivu se do něj dostávají nové rostliny i živočichové, zatímco dosavadní mizejí.

Přichycení
Rostliny i živočichové přílivového pásma se musejí při nárazech vln pevně uchytit. Čepelatky jsou vybaveny příchytnými vlákny, jimiž přilnou k podkladu.
Chroustnatka je příbuzná plžů. Má svalnatou nohu velkou jako celé tělo. Slouží jako přísavka, kterou se živočich bezpečně drží skály.
Hvězdice mají stovky ambulakrálních panožek. Jejich konce jsou jako malé přísavky a hvězdice se jimi přilepí na pevný podklad.
Svijonožci se přichycují obdivuhodně pevným lepivým sekretem hlavovým koncem na skálu a pak vysunou nohy, jimiž lapají proplouvající potravu. Za odlivu se uzavřou do schránky, aby nevyschli.
Chaluhy jsou ke skalám zakotveny pevným svazkem nepravých kořenů.

Život v pobřežních skalách
Při odlivu jsou na skalnatých březích patrné široké, barevně odlišené pásy. Představují různá společenství živých organismů, která se liší především tím, jak dlouho vydrží na vzduchu bez vody. V nejvyšší zóně, pouze občas postřikané vlnami, žijí líšejníky. Na úrovni přílivové hranice je obvykle vrstva řas sinic. Mezi několik málo živočišných obyvatel této nejexponovanější oblasti patří pozemní hmyz a břeženky, malí plži dýchající vzdušný kyslík.
O něco níž je přílivová zóna, střídavě zaplavována vodou a vystavovaná vzduchu. Typickými obyvateli této oblasti jsou svijonožci, pokrývající skály vrstvou bílých vápených skořápek. Z rostlin jsou tu ponejvíc rozvětvené, stužkovité hnědé chaláhy rodu Fuscus. Nejbohatší život je v nejnižší zóně, obnažované jenom při maximálním odlivu. Džungle chaluh a jiných řas poskytuje úkryt hvězdicím, ježovkám, krabům a mnoha dalším tvorům. Dále už je jen říše ryb a obyvatel otevřeného moře.

Většina ryb a pohyblivých zvířat se při odlivu přesunuje do hlubší vody, jenom někteří živočichové vyčkávají do příštího přílivu v tůních vytvořených mezi skalami. Jiní tvorové přežijí krátké vystavení vzduchu tím, že zalezou hluboko do vlhkých skulin, kde jsou chráněni před přímým slunečním svitem, a tedy před vyschnutím. Mnozí se ukrývají v promáčené spleti chaluh.
Živočichové pevně přichycení ke skalám jako slávky nebo svijonožci se ukrýt nemohou. Místo toho se při odlivu přitisknou ještě pevněji ke kameni a zadrží uvnitř své schránky trochu vody, aby neztratili vlhkost. Stejnou taktiku používají i přílipky. Za přílivu se pohybují po skalách a pilníkovitým jazykem oškrabují řasy. Při odlivu se vracejí do své základny, malé prohlubně vyleptané v kameni. Tam se pevně přichytí snalnatou nohou a čekají na příští příliv.


Hlubinné oceány

Hlubiny oceánů představují zvláštní prostředí. Světlo, které by lidské oko dokázalo zachytit, nepronikne ani v nejčistší vodě hlouběji než do dvou set metrů pod hladinu. Teplo slunečního záření zachytí svrchní vrstvy a v hloubkách se teplota pohybuje kolem 4 až 5´C. Tlak vody je obrovský. Každých deset metrů do hloubky vzroste tlak na čtvereční centimetr plochy skoro o kilogram. V hloubce kolem 3000 metrů to dělá 2500 kilogramů.
Život v hlubinách není tak bohatý jako ve svrchních vrstvách moří, ale přesto i v tomto nehostinném a neměnném prostředí žije mnoho různých druhů živočichů. Někteří jsou slepí, ale většina dokáže vidět i ve světle tak slabém, že by ho lidské oko vůbec nezaznamenalo. Mnozí z těchto tvorů si vyrábějí vlastní světlo pomocí zvláštních buněk roztroušených po celém těle. Tento proces se nazývá bioluminiscence. Někteří použivají světélkující látku luciferin. Jiní si přisvojují světlo buď tak, že se živí světélkujícími organismy, nebo jsou hostiteli světélkujících bakterií. Ani tlak vody jim nějak nevadí. Tlak jejich vnitřních tělních tekutin je tak vysoký, že se tím nesmírný tlak zvenčí vyrovnává.

Živočichové žijící v zónách šera (180-1000 m) a tmy (1000-4000 m) musejí čelit třem hlavním potížím: neobyčejně velkému tlaku vody, nedostatku světla a potravy. V důsledku toho mořské hlubiny obývají nejrůznější tvorové s velkými ústy a světélkujícími orgány.
Měkké tělo
Šírotlamka má obrovitá ústa s velkými čelistmi, jimiž chytá potravu, a měkké tělo, jenž se může stlačit, aniž by je tlak vody rozdrtil.
Bioluminiscence
Světloočka má pod očima orgány naplněné světélkujícími bakteriemi, což jí umožňuje vidět i v naprosté tmě.
Velké zuby
Jakoby hadí zuby zubatky vypadají pro její tlamu téměř příliš velké – jejich přednosti ukáže při uchvácení jakékoliv kořisti, která se namane.

V mořských hloubkách je o potravu nouze. V prostředí bez slunečního svitu nemůžou růst žádné rostliny. Část obvyklého potravního řetězce tu nahrazují rostlinné a živočišné zbytky, které se pomalu z vyšších vrstev snášejí na dno. Mrchožrouti se živí tímto odpadem a dravci žerou mrchožrouty a sami sebe navzájem. Jiným zdrojem potravy jsou ryby a jiní tvorové, kteří se v noci vydávají za potravou k hladině a navracejí se s příchodem dne. Tehdy se můžou stát kořistí hlubinných dravců.

V hlubinách oceánů je boj o přežití zvlášť nelítostný, protože potravy je málo a těžko se v temnotách hledá. Ryby musí být schopné chytit a udržet kořist i v případě, že je větší než ony samy. Tomu jsou také přizpůsobeni a mnohé z nich vypadají strašidelně. Mají velké planoucí oči a zející, velké tlamy, lemované zuby ostrými jako dýky. Jediné, co jejich hrozivý vzhled trochu mírní, je jejich velikost. Většinou měří jen několik centimetrů.

Hlubinné dno
Hlubinné oceánské dno bývalo považováno za poušť zcela bez života. Jaké organismy by mohly přežít ve tmě, v ledové vodě a vystavené tlaku několika tun ? Když byly konečně sestrojeny přístroje umožňující průzkum nehostinných končin – říká se jim abysál, objevil se před lidmi podivuhodný svět. Živočichové nucení se spokojit s částečkami potravy, jenž jim klesají z výšky 6000 m, se pohybují buď pasivně unášeni vodou, nebo se téměř nepohybují, aby šetřili energií. Nemají kosti, ty by obrovský tlak rozdrtil, ale jejich těla obsahují pružnou chrupavku, tuk a tekutiny. V naprosté tmě nepotřebují oči ani zbarvení těla.
Na mnoha místech způsobuje sopečná činnost v zemském kůře, že puklinami dna tryská horká minerální voda a mísí se s ledovou vodou oceánu. Hydrotermální vývěry jsou na oceánském dně oázami, v nichž obklopené neobyvatelným prostředím existují ekosystémy založené na chemosyntéze.

Chemosyntéze
Tam, kde je sluneční světlo, vytvářejí rostliny živiny pomocí fotosyntézy. Rostliny se pak stávají potravou živočichů. Co se však děje na dně oceánů, kde sluneční světlo není ? V říši věčné tmy využívají bakterie k vytvoření živin chemickou energii. Tento děj se nazývá chemosyntéza. Díky chemosyntéze je život možný i na oceánském dně. Živočichové se živí bakteriemi, které tvoří základnu hlubokomořské potravní pyramidy.


Severní ledový oceán

Území uvnitř severního polárního kruhu, v jehož středu leží severní pól, se nazývá Arktida. Z největší části je tvořeno zamrzlým oceánem obklopeným ostrovy a severním pobřežím Norska, Ruska, Aljašky a Kanady. Největším ostrovem je Grónsko, jehož území leží pod silným příkrovem. Ze severního ledového oceánu proudí chladná voda do Atlantiku a nese s sebou plovoucí ledovce.
Arktická zima je velmi krutá. Po většinu dne vládne tma a hladina oceánu je úplně zamrzlá. V létě se teploty na čtyři měsíce vyhoupnou nad bod mrazu. Tehdy je možno pozorovat půlnoční Slunce. Severní ledový oceán začíná při okrajích roztávat.
Střední oblasti Severního ledového oceánu zůstávají zamrzlé po celý rok, třebaže v létě led místy praská. Úlomky ledovcového příkrovu, které se zatoulají na volné moře, se nazývají plovoucí ledovce a vážně komplikují a ohrožují námořní dopravu. Mohou se rozpadat, nebo naopak vytvářet shluky.
Pevnina omývaná Severním ledovým oceánem je pustá a holá. Půda je většinu roku promrzlá a zavátá sněhem. S příchodem léta sníh taje a nejsvrchnější vrstva země rozmrzá. Vlhkost se nemůže vsáknout hlouběji, takže povrch země je rozbředlý a četná jezírka se hemží komáry a jiným hmyzem. Z rostlinných druhů zde přežijí pouze ty, které snášejí velmi nízké teploty a mají nehluboký kořenový systém.
Tyto rostliny jsou potravou některých severských zvířat, mezi něž patří evropský sob nebo pižmoň a karibu, kteří obývají Severní Ameriku. Ve vodách Severního ledového oceánu je hojnost planktonu a ryb. Ryby jsou hlavní potravou ptáků, kteří zde v létě hnízdí, tuleňů, velryb a dalších mořských živočichů. Žijí zde také masožraví savci, které před krutým mrazem chrání silná kožešina. Patří k nim například polární lišky a také lední medvědi, kteří dovedou výborně plavat. Dodnes zde žijí Eskymáci (Inuité), jejichž živobytí je založeno na lovu a rybolovu. Na území Aljašky byly objeveny zásoby ropy a některých nerostných surovin, takže mnozí obyvatelé jižnějších poloh v posledních letech míří do Arktidy za prací.

Velryby a delfíni
Už 10 miliónů let předtím, než se na Zemi objevili první lidé, brázdily velryby oceány. Patří k nejstarším, nejinteligentnějším a největším žijícím živočichům. Jsou půvabné, elegantní a většina z nich se chová k člověku přátelsky. Je to pozoruhodná skupina savců, tzv. Kytovců, přizpůsobených životu ve vodě. Nemají srst, teplotu jim pomáhá udržovat silná vrstva podkožního tuku. Dělí se na dvě skupiny: ozubené a kosticovce. Do první skupiny patří desítky druhů včetně vorvaňů, delfínů i nebezpečných kosatek, které loví v moři všechno živé. Do druhé skupiny patří např. plejtvák dlouhoploutvý a plejtvák obrovský. Oba se živí drobnými a mikroskopickými mořskými živočichy (plankton), které přecedí v ústech mezi kosticemi, tenkými rohovitými plátky. Všechny velryby se musejí pravidelně vynořovat na hladinu, protože jsou savci a dýchají plícemi vzdušný kyslík. Na rozdíl od ryb plavou vpřed údery ocasu seshora dolů a ne ze strany na stranu. Lidé bezohledným lovem tyto majestátní mořské tvory velmi ohrozili. Už 21 druhů velryb je zapsáno v Červené knize ohrožených živočichů. Dnes je lov velryb zakázán – v naději, že se jejich populace opět rozrostou.
Rozmnožování
Asi rok po páření rodí samice obvykle v teplých mořích, protože narozené mládě má málo podkožního tuku na ochranu před chladem. Většina velkých velryb vychová jednou za 2 roky pouze jedno mládě. Velryba se musí nad hladinou nadechnout vzduchu již několik minut po narození, jinak by se utopila. Musí se umět i ponořit, aby mohla sát mléko z matčiných bradavek. V prvních dnech se tedy mládě učí sát, vynořovat nad hladinu a dýchat.
Zuby a kostice
Ozubení kytovci, např. delfín skákavý, mají desítky ostrých zubů na uchopení velké kořisti (ryb). Bezzubé velryby, např. velryba grónská, mají v ústech hřebenovitě uspořádané rohovinné desky (kostice), kterými cedí z vody velké množství drobných mořských živočichů.
Migrace
Mnohé velryby tráví zimu v teplých mořích a léto v blízkosti pólů. Při stěhování (migraci) tak musejí překonávat obrovské vzdálenosti. Například samice velryby šedivé plave v zimě na jih porodit mláďata k pobřeží Kalifornie. Potom se s mládětem vydá na dlouhou cestu podél pobřeží směrem k Beringovu moři a Severnímu ledovému oceánu.
Zvuky velryb
Velryby vydávají celou škálu zvuků (vrzání, sténání i nářek), které se vodou nesou mnoho kilometrů. Každý samec plejtváka dlouhoploutvého vydává svoji melodii, která trvá asi 35 minut. Stále se opakuje. Delfíni si při hře a shánění potravy mezi sebou „povídají“.
Dýchací otvory
Velryby se ponoří a potom stoupají k hladině, aby vydechly teplý vzduch z plic. Když se vydechovaný vzduch mísí s chladným mořským vzduchem, sráží se v něm pára na kapky a vzniká dojem, jako by tryskal vodní gejzír.
Kde žijí velryby
Kromě pěti druhů delfínů žijících v řekách jsou všechny velryby obyvateli moří a oceánů. Některé, např. kosatka dravá a plejtvák dlouhoploutvý, obývají všechny oceány. Jiné, jako narval jednorohý a běluha mořská, žijí jen v antarktické polární oblasti.
Uvíznutí na mělčině
Některé velryby plavou příliš blízko pobřeží a uváznou na mělčině. Bez vody, která nadlehčuje jejich tělo, a tíhou vlastní hmotnosti nemohou dýchat a brzy hynou.
Echolokace
Kromě zraku a sluchu mají delfíni schopnost zaznamenat ve vodě jiné živočichy a překážky pomocí sonaru – zvláštního orgánu v hlavě. Vydávají hlasitý řehtavý a štěkavý zvuk, který, odražený od jiných živočichů a předmětů, zpětně zachytávají. Dokážou tak určit směr, vzdálenost a velikost překážky, od které se zvuk odrazil. Tímto způsobem se také navzájem varují před nebezpečím.

Kytovci kosticovití
- rozlišujeme celkem 10 druhů, 5 rodů a 3 čeledi

Pravé velryby – nemají hřbetní ploutev. Rozlišujeme 3 druhy a 2 rody.
 Velryba grónská
 Velryba bajkalská
 Caperea marginata

Plejtvákovci – nemají hřbetní ploutve. Mají dvě krátké podélné rýhy. 1 druh - Plejtvákovec šedý

Plejtváci – mají hřbetní ploutev a nápadné rýhování, 6 druhů a 2 rody.
 Plejtvák obrovský
 Plejtvák myšok
 Plejtvák severní
 Keporkak


Ozubení kytovci
- rozlišujeme 61 druhů ve 29 rodech včetně 32 druhů delfínů a 6 druhů sviňuch

Vorvaňovití – 3 druhy ve 2 rodech
 Vorvaň tuponosý
 Vorvaň malý
 Vorvaň

Vorvaňovcovití – 18 druhů v 5 rodech
 Anarnak zobatý
 Vorvaňovec nosatý
 Vorvaňovec

Narválovití – 2 druhy v 2 rodech
 Narval jednorohý
 Běluha mořská - běluhy lze často spatřit, jak putují s narvaly. Běluhy neboli bílé velryby jsou velmi společenská zvířata, která někdy můžeme pozorovat ve skupinách čítajících tisíce jedinců. Normálně se vyskytují v arktických vodách, ale v létě se přesouvají k ústím řek, kde je voda teplejší a příznivější pro nově narozená telata. Je vhodnější také pro rozvoj mláďat, protože právě tady se stávají hravými. Nadělají spoustu hluku, když při sundavání vrchní vrstvy kůže škrábou tělem o mořské dno. Běluhy byly díky podivnému volání známy mezi starými velrybáři jako „ mořští kanárci“. Polární medvědi, kteří postávají v mělkých vodách, někdy útočí na běluhy uvězněné v ústí řek. Mohou je zabít také kulohlavci nebo dokonce mroži.

Delfínovití
 Kosatka dravá
 Kulohlavec

Delfíni – 32 druhů delfínů, členěných do 7 rodů
 Delfín dlouholebý
 Delfín skákavý
 Delfín skvrnitý
 Spinner
 Kosatka dravá - velká charakteristická hřbetní ploutev dlouhá až 1,8 metru odlišuje tento druh od ostatních. Ačkoliv je kosatka velmi silná, dorůstá jenom střední velikosti 8 metrů a váží přibližně 6 tun. Samičky jsou přibližně o 1/3 menší. Kosatky jsou vynikající lovci. Dokážou se přizpůsobit jakýmkoliv podmínkám – od rovníku po ledové vody polárních oblastí. Živí se tuleni, lachtany, lvouny, více než 30 druhy ryb, ptáky, olihněmi, želvami a dalšími kytovci. Vzhledem k tomu, že kosatky loví společně (a dokonce se i dělí o potravu), dokážou zaútočit na kořist jakékoliv velikosti. Dokonce se o nich ví, že zaútočily a zabily „modrou“ velrybu.

Sviňuchy – rozlišujeme 6 druhů ve 3 rodech
 Sviňucha obecná
 Sviňucha běloploutvá



Žraloci a rejnoci

Elegantní tvar těla, přímo stvořený pro rychlý pohyb, výborný čich a množství zubů ostrých jako břitva, učinilo ze žraloků nejobávanější dravce moří a oceánů. Žraloci osídlují oceány již 350 miliónů let a za ten čas se téměř nezměnili. Nemají přirozených nepřátel. Žralok modrý má čelisti lemované velkými trojúhelníkovitými zuby, dosahuje hmotnosti 3 tuny a délky 9 metrů. Brázdí oceán a požírá všechno, co mu přijde do cesty. Aby žraloci neklesli ke dnu, musejí neustále plavat, neboť na rozdíl od ryb nemají plynový měchýř, který by je nadnášel. Přesto jsou to však výteční plavci. Žralok modrý uplave za den i více než 480 kilometrů. Žraloci a rejnoci patří do skupiny mořských obratlovců nazývaných paryby. Jejich typickým znakem je chrupavčitá kostra. Na první pohled jsou tak podobní rybám, že jsou za ně běžně považováni. Rejnoci jsou shora a zespodu zploštělí. U většiny rejnoků vytvářejí párové ploutve kolem těla srostlý lem, jehož pomocí se pohybují, jako by majestátně letěli vodním živlem. Někteří rejnoci mají v těle orgány umožňující vysílat elektrický nábor, který slouží k lovu potravy.
Zuby
Žraloci mají několik řad zubů. Vnější řady se postupně opotřebovávají. Z vnitřní strany úst je postupně nahrazují nové řady zubů. Zuby žraloků mají pilovitý okraj, a tak potravu doslova opilují.
Kůže
Kůže žraloků je pokryta tvrdými šupinami, jež se podobají zubům, proto je velmi drsná.
Pohyb žraloků
Hnací síla žraloků vychází z ocasu, zakončeného nesouměrnou ploutví. Její delší horní lalok každým záběrem tlačí ocas dolů, a tak pomáhá žralokovi udržovat celkovou rovnováhu, jinak by mohutnější přední část těla klesla dolů. Žralok také nedokáže vytočit ploutve tak, aby se na místě zastavil. Musí se otočit v oblouku.
Hřbetní ploutev
Žralok před útokem okolo oběti často krouží, přičemž hřbetní ploutví rozráží hladinu moře (podobně jako delfín). Ale hřbetní ploutev delfína je srpovitější.

 Žralok „zdravotník“
 Velký žralok kobercový
 Žralok tygří
 Žralok obrovský
 Žralok kladivoun
 Žralok liščí
 Žralok velrybí
 Žralok límcový
 Žralok lidožravý - vyskytuje se ve všech tropických, subtropických a mírných mořích. Často nejsou žraloci lidožraví úplně bílí, ale mají šedý nebo hnědý hřbet. Tento člen řádu sleďových je obvykle 5 až 6 metrů dlouhý, ale může dosahovat délky až 12 metrů a vážit až 3 tuny. Jsou často aktivní u hladiny, ale byli chyceni i v hloubce 1000 metrů, což je na žraloka neobyčejně hluboko. Ačkoliv ryby tvoří část jejich stravy, často žerou i želvy, lvouny, tuleně, delfíny a malé kytovce. Jsou nebezpeční pro lidi, nejvíce se jich obávají u australského pobřeží.

 Rejnoci a parejnoci
 Pilounovití
 Guitarfish
 Parejnok elektrický
 Rejnoci
 Manty
 Chiméry
 Trnuchovití – většina druhů trnuchovitých má jeden nebo více vroubkovitých trnů na bičovitém ocase. Trnuchovití vypadají, že ve vodě „létají“, a mohou dokonce „skákat“ velmi efektivními skoky díky prsním ploutvím, které jsou připevněny k páteřnímu sloupci prostřednictvím hlavovitého a jamkovitého kloubu. Díky svému zvyku ležet na dně mělkých vod jsou nebezpeční pro plavce, protože někteří lidé se napíchnout na jejich velké trny.

Tučňáci
Tučňák je pták, který ztratil schopnost létat. Jeho ploutvovitá končetina má však stavbu odpovídající končetině ptáka. Tučňáci žijící v oceánech na jich od rovníku neumějí létat, ale díky veslovitým křídlům skvěle plavou, což jim pomáhá při rybolovu. Známe celkem 16 druhů tučňáků. Žijí jen na jižní polokouli. Tito černobílí ptáci sice neumějí létat, zato jsou výbornými plavci a potápěči. Jejich křídla mají ploutvovitý tvar a tučňáci dokáží ve vodě vyvinout obdivuhodnou rychlost a jsou velmi obratní.

 Tučňák brýlatý
 Tučňák oslí
 Tučňák galapážský
 Tučňák císařský – tento tučňák hnízdí v nejchladnějších oblastech světa na ledových krách pokrývajících antarktidu, kde průměrná roční teplota nepřevyšuje mínus 40 stupňů Celsia. Hned poté, co samička snese vajíčka, se o ně začne starat. Zatímco je 60 dní zahřívá, samička se vydá na dlouhou pouť k moři za potravou a vrací se v době, kdy se mláďata líhnou, aby vystřídala vyhublého samce. Zajímavé je, že se pár v nepřehledném hejnu vždy najde.

Tuleni a lachtani
Zařazujeme je mezi ploutvonožce. Torpédovitým tvarem těla jsou dobře přizpůsobeni životu v oceánech. Navzdory velkému tělu jsou to rychlí a obratní plavci. Silná vrstva podkožního tuku a mastná hladká srst je chrání před chladem. Tuleni ladně plavou, pádlujíce střídavě zadními končetinami. Na souši jsou naopak nemotorní. Po břehu se posouvají vlnivými pohyby celého trupu. Lachtani se na souši pohybují daleko obratněji. Sedávají na kamenech, podepřeni předními ploutvovitými končetinami, zatímco zadní, na rozdíl od tuleňů, dokáží podsunout pod tělo. Když lachtani ve vodě pronásledují rybu, používají přední končetiny jako vesla. Tuleňů a lachtanů je dohromady více než 30 druhů.
 Lachtan kalifornský
 Tuleň obecný
 Tuleň leopardí
 Tuleň vousatý
 Tuleň středomořský
 Tuleň bajkalský
 Rypouš sloní
 Čepcol hřebenatý
 Tuleň grónský
 Mrož lední
 Lachtan galapážský – má hustý kožich, složený z vrstvy dlouhých pesíků a spodní měkké podsady. Tento lachtan byl již kvůli své kůži, ze které se šily kožichy, málem vyhuben. Nyní je chráněný a jeho počty se začaly zvyšovat.

+ vložit vlastní dílo upravit toto dílo
  Sdílet článek na: Facebook Facebook   MySpace MySpace   Linkuj Linkuj  
Střední školy - seznam středních škol
Střední odborné školy - seznam středních odborných škol
Bazar pro maminky - staré i nové oblečení oblečení pro děti.
 Reklama