Mezopotámie bývá považována za kolébku dějin, její civilizace vzniká přibližně 3500 let před naším letopočtem a trvá zhruba do roku 1600 před naším letopočtem. Označení Mezopotámie bývá používáno pro úrodné nížiny mezi řekami Eufrat a Tigris, tedy na území dnešního Iráku a Sýrie.


Název této oblasti má svůj původ v řečtině: mesos - mezi a potamos - řeka, tedy země mezi dvěma řekami, Meziříčí. Mezopotámii obývaly dva národy - Sumerové (lid asijského původu) a Akkadové (semitského původu).

Nejstarším městem Mezopotámie je Eridu, které je často považováno za misto, kde byla biblická 'Rajská zahrada'. V měste Eridu také stál nejstarší chrám světa, postaven kolem roku 5000 před naším letopočtem. Přibližně ve stejném období byly založeny i další městské státy - Ur, Lagash, Nippur a Kish. Tyto městské státy byly ovládány králem-knězem. Král byl původně volen lidem, později se však jeho titul stává dědičným. Rané období dynastií skončilo kolem roku 2600 před naším letopočtem, kdy velká ničivá povodeň zaplavila většinu městských států. Tato povodeň bývá považována za onu Starozákonní 'Noemovu potopu světa'.

Po velké potopě kolem roku 2350 před naším letopočtem jsou panovníkem Sargonem z Akkadska sjednoceny původně rozdrobené říše Akkadů a Sumerů. Sargon byl považován za prvního velkého panovníka, vládl celých 56 let. Vedl dobývání většiny území Mezopotámie. Jeho říše byla však kolem roku 2000 před naším letopočtem dobyta kmeny Babylóňanů, kteří vtrhli do Mezopotámie ze severních zemí Nimrodů (dnešní severní Irák). Nejznámějším babylónským králem je bezpochyby Chamurappi (kolem 1792 - 1750 pr. n. l.), který zbudoval hlavní město Babylón, největší město světa své doby. Chamurappi také sepsal první zákoník v dějinách lidstva. Obsahoval 282 zákonů založených na principu msty, ne na spravedlnosti. Zákony také nebyly stejné pro různé společenské vrstvy.

Společenské vrstvy obyvatel Mezopotámie byly podobně jako ve všech jiných ranných civilizacích. Nejvyšší vrstva se skládala z šlechty, kněžích, vládních úředníků a válečníků. Obchodníci a majetnější občané tvořili střední 'svobodnou' vrstvu. Většina obyvatelstva však byli sluhové a otroci, kteří byli odpovědni za vykonávání všech ručních prací. Sumerská společnost byla matriarchální a ženy měly vysoce respektované místo ve společnosti.

Jednotící a dominantní silou mezopotámské společnosti bylo náboženství, založené na mnohobožství, uctívání zvířat a bohů s mnoha tvářemi. Většina sumerských božstev byla krutá a nelítostná. Sumerové pevně věřili v posmrtný život, každý člověk podle nich měl 'ducha', který ho neustále následoval. Ke kontrole společnosti kněží užívali předpovídaní budoucnosti, věštení, astronomii a dokonce i chrámovou prostituci. Nejznámnějšími bohy byli Enlil, vládce bohů a pán vzduchu a větru; Anu, bůh oblohy, a Ištar, bohyně lásky a plodnosti, ve Starém Zákoně zmiňována jako 'Babylónská nevěstka'.

Sumerská společnost byla zachráněna před úplným zapoměním archeologickými vykopávkami v městě Mari v minulém století. Tehdy se našly starověké knihovny plné tisíců hliněných destiček popsaných klínovým písmem, pohřbené hluboko pod troskami dávných měst. Hliněné destičky byly obyčejně jen vysušené sluncem a skladovány na dřevěných policích v knihovnách. Když dobyvačné kmeny pustošily Sumerská města, často jen vykradly hodnotné poklady a cennosti. Hliněné destičky pro zloděje však neměly žádnou cenu a tak dobyvatelé knihovny pouze zapálili a nechali bez povšimnutí. Vlastně tak neúmyslně hliněné destičky vypálili a zachovali je na celá tisíciletí.

Sumerské pismo - klínopis - bývá považováno za první psaný jazyk. Používá se hliněná destička, na kterou se píše trojúhelníkovou násadkou. Sumerské pismo bylo rozluštěno Sirem Henrym Rawlinsonem po nálezu tzv 'Behistunské desky' na území dnešního Iránu.

Sumerská literatura byla téměř vždy nábožensky nebo historicky orientována. 'Epos o Gilgamešovi' bývá všeobecně považován za největší literární dílo před Starým Zákonem. Styl eposu Sumerů je podobný stylu Starého Zákona a epika všeobecně vypovídá především o hrdinských činech velkých králů a panovníků.

Sumerské umění a architektura jsou především ornamentálního rázu, většinou pro použití v náboženství. Sumerové však také vytvořili důmyslný systém stok, odvodňovacích potrubí a dokonce i splachovacích toalet, aby tak zbavili svá města nežádoucího odpadu a nezdravých podmínek bažin.

Zdrojem většiny našich vědomostí o kultuře Sumerů jsou archeologické vykopávky a bádání Sira Leonarda Wooleye ve dvacátých letech minulého století. Sir Wooley pracoval především ve městě Ur, kde objevil velikou stupňovitou pyramidu s chrámem na vrcholku - ziggurat. Ziggurat je dominantou města, byl postaven z vysušených cihel a sloužil jako náboženské a vládní středisko. I když většina měst měla velmi jednoduchou strukturu, Sumerská budova zigguratu je jednou z prvních největších architekturálních počinů světa. Město Ur je také známo jako domov biblického Abrahama.

Dalším významným nalezištěm je město Babylon, ze kterého se zachovala hlavně Procesní cesta a Ištařina brána, vyzdobená mozaikami lvů a býků z glazovaných cihel. Nejznámější stavbou Babylóna je však Babylónská věž, chrám boha Marduka. Věž byla vystavena na 33 metrů vysoké podezdívce, její strana měřila až 250 metrů. Věž stála ještě v roce 458 před naším letopočtem, avšak stejně jako visuté zahrady Semiramidiny (jeden z divů světa) se do naší doby nezachovala.

Sumerské vědecké objevy mají nepochybně vliv a důležitost pro moderní svět. Sumerové vynalezli kolo už přibližně kolem roku 3700 před naším letopočtem. Vytvořili matematický šedesátkový systém, který se stal základem pro měření času v moderním světě. Formulovali ranné koncepty v algebře i geometrii, užívali systím vah a měřidel, který sloužil starověkému světu až do římské doby. Sumerové se také zajímali o astronomii, změřili a zmapovali mnohá souhvězdí a planety.

Sumerská civilizace zaniká kolem roku 1600 před naším letopočtem, kdy je údolí Eufratu a Tigridu dobyto kmeny Chetitů.