Bitva v Teutoburském lese

- za vlády Augusta – 15. přnl. Drusus (adoptivní syn císaře Augusta) a pozdější císař Tiberius do roku 6 nl. zpacifikovali Germánii
- velení převzal po Tiberiovi Publius Quintilius Varus (jmenování výsledkem jeho vlivných styků)
- silně podcenil Germány (jednal s nimi, jako by to byli římští otroci)
- neuváženě rozhodl, že má být vydáno i zlato a stříbro používané k výrobě náboženských předmětů
- měl k dispozici 5 legií a když se vydal se třemi do zimního tábora
- zastihla ho zpráva o nepokojích
- rozhodl se udělat zajížďku i s rodinami vojáků
- počátkem září roku 9 n.


l. vyrazil Varus z Mindenu v čele XVII., XVIII. a XIX. legie (cca 20 000 mužů) a kolony nákladních vozů a rodin legionářů
- zajížďka Vara zavedla přímo do hustého, bažinatého Teutoburského lesa ležícího mezi řekami Ems (Emže) a Vezerou
- netušil, že povstání je past, kterou nastražil mladý náčelník Cherusků Arminius (znal taktiku bojů římanů a nenáviděl Řím) (Chtěl se pomstít svému strýci Segestovi, přívrženci Římanů, za to, že mu nedovolil vzít si za ženu jeho dceru Thusneldu)
- všichni Vara varovali, přesto si nedával pozor
- doprovázel jej i Arminius se svojí družinou, který za cesty zmizel
- přišly zprávy, že opozdivší se jednotky jsou v lesích masakrovány
- Varus ihned nařídil, aby se celá kolona obrátila k cestě do Alisu. Od tohoto plánu musel záhy upustit, neboť Aliso bylo obléháno
- Římané nemohli postupovat v pravidelných formacích, spustil se déšť, Arminus zaútočil oštěpy
- příštího rána spálili Římané většinu vozů a probojovali se na otevřené prostranství. Zde ovšem nemohli zůstat, proto byli nuceni opět se ponořit do hlubin děsivého Teutoburského lesa. Tady zahájili Cheruskové další výpady. Na noc se Římané opět zastavili a v cestě pokračovali až ráno. Neustálý příval deště velice zpomaloval postup, a navíc jim znemožňoval použít zbraně. Luky byly téměř k ničemu a štíty nasákly vodou a ztěžkly tak, že je téměř nebylo možné ani unést, natož s nimi bojovat. Vojáci zbavení ochrany podléhali přesile. Ztráty v římských legiích byly děsivé. Varus a všichni jeho přední důstojníci spáchali sebevraždu a jen části římské jízdy pod velením Valy Numonia se podařilo probít z obklíčení. Zbytek římské armády byl téměř do jednoho zlikvidován. Těch pár zajatců, mezi nimiž byly i ženy a děti, bylo ukřižováno, nebo obětováno germánským bohům (některé byly ukřižovány, jiné zaživa uvařeny, nebo upáleny v proutěných klecích)
- vojevůdce Germanicus - vnuk císaře Augusta - půl roku nechtěl holit ani nechat stříhat a v noci volal: "Quintilie Vare, vrať mi mé legie!"
- Germanicovi se sice podařilo opětovně dobýt Germánii a dosáhnout břehů Labe roku 13 n.l., ovšem záhy byli Římané donuceni stáhnout se zpět k Rýnu a Germanicovo úsilí bylo obráceno vniveč, částečně i díky jeho osobní nekompetentnosti
- "uprostřed planiny ležely kosti... a na kmenech stromů visely přibité lebky. V blízkých hájích byly kamenné oltáře, na nichž byli obětováni tribuni a setníci. A ti, kdo to přežili, vyprávěli, že na tomto místě padli legáti, tam byli vyrváni orlové a kolik bylo smrtících kůlů a které jámy byly kopány pro zajatce..." (Tacitus).