Téma: 1.světová válka se zaměřením na Belgii
Martin Elischer
Septima A
Gymnázium Studentská, Havířov
2001/02

1.

Obsah strana 2
2. Svět před 1.sv.válkou strana 3
3. Sarajevský atentát a počátek války strana 4
4. Belgie ve válce strana 5
5. Druhá bitva u Yper a konec války strana 7
6. Seznam použité literatury strana 9
příloha – bitva u Yper (1915)

2. Svět před 1.světovou válkou
Proces, jenž proměnil Evropu ve vysoce výbušný kontinent trval padesát let. K explozi pak stačilo pouhých pět dní. Zkoumáni vzniku a vývoje výbušných látek – jež tvoří základní příčiny konfliktu – přesahuje rozsah i prostor této práce. Na jedné straně bychom museli sledovat vliv Pruska na vytvoření Říše, politické koncepce Bismarckovy, filosofické tendence v Německu a jeho hospodářskou situaci. Museli bychom analyzovat onen různorodý pozůstatek středověku známý jako Rakousko-Uhersko, zvažovat jeho spletité rasové problémy, povrchní ambice, které překrývaly neustálý strach z vnitřního rozvratu a horečně usilovaly o oddálení nevyhnutelného konce. Na straně druhé bychom museli zkoumat zvláštní směs ctižádosti a idealismu, jež ovládala politiku Ruska a strach, který vzbuzovala za jeho hranicemi, zejména u německých sousedů. Museli bychom porozumět obavám z nové agrese, sužujícím Francii od roku 1870, zkoumat obnovený růst sebedůvěry, z níž načerpala sílu postavit se dalším hrozbám, a nespouštět ze zřetele rány, jež jí v boku zanechalo Německo chirurgickým vyříznutím Alsaska-Lotrinska. A konečně bychom museli sledovat postupný pohyb v politice Británie, opouštějící pojetí izolace směrem k začleňování do evropského systému, a její pozvolné procitání do reality německého cítění vůči ní. Příčiny tedy sahají do 19.století, kdy se z mnoha malých států, které byly v té či oné době součástí jiných zemí, vznikly nové státy. Německo a Itálie, se nyní chtěly prosadit vedle zavedených států, jako bylo Rusko, Francie a Británie, vedle Rakouska-Uherska ve střední Evropě i vedle postupně zanikající Osmanské říše na Středním východě. Menší země, jako například Belgie, se soutěžení účastnit nemohly a zůstaly neutrální – nepřidaly se na žádnou stranu. Pravá předválečná nálada vládla v Evropě již v roce 1911. S válečným střetnutím se počítalo, každý generální štáb vedl teoreticky stále válku proti různým nepřátelským seskupením, a když se naskytla příznivá možnost války, nebylo nemorální, nebo dokonce nezákonné této možnosti využít. Všichni se tedy snažili o to, aby pro ně začala válka s co nejvýhodnějšími počátečními podmínkami a s co nejlepšími vyhlídkami na vítězství.
Do roku 1914 byly velké mocnosti rozděleny do dvou nepřátelských aliancí. Na jedné straně stály ústřední mocnosti (tzv. Trojspolek), z nichž nejvlivnější bylo Německo a Rakousko-Uhersko . Také Itálie byla jedním z partnerů, ale vztahy k ní se ochlazovaly, zatímco svazek s Bulharskem a Tureckem byl stále těsnější. Druhý blok, nazývaný Dohoda, zahrnoval Francii, Rusko a také sympatizující, avšak ne plně angažovanou Británií. Obě navzájem nepřátelská seskupení, Dohoda i Trojspolek, prováděly imperialistickou politiku. Po celá desetiletí připravovaly vlády a vládnoucí strany všech zemí dobyvačnou, imperialistickou válku. Růst zbrojení, krajní zostření boje o trhy v této epoše vývoje kapitalismu ve vyspělých zemích, dynastické zájmy nejzaostalejších, východoevropských monarchií musely nevyhnutelně vést a také vedly k válce. Viníky války, která začala v srpnu 1914 byly vládnoucí síly všech zúčastněných zemí. V posledním roce před vypuknutím války se podněcování k rozbrojům množilo všude: bojovné projevy, novinové články, šíření znepokojivých zpráv, incidenty na hranicích. Horlení stoupenců války ještě vystupňovalo, když Francie přijala Zákon o tříleté vojenské službě, který měl pomoci vyrovnat její armádní stavy, zaostávající za nedávným vývojem v německé armádě. Bezprostředně rozpoutalo válku v roce 1914 Německo. Mezi všemi tehdejšími mocnostmi Evropy mělo právě Německo nejrychlejší tempo rozvoje. Německo bylo nejagresivnější mocností, pospíšilo si s vyzbrojením a dokázalo se připravit na válku nejlépe a nejrychleji ze všech. Kalkulace Německa velmi jasně vyložil v červenci 1914 státní tajemník zahraničního úřadu Jagow. Napsal velvyslanci v Londýně: „Rusko dnes není připraveno k válce. Francie a Velká Británie si nyní válku také nepřejí. Podle všech věrohodných odhadů bude Rusko schopno boje už po několika letech. Pak nás zadusí množstvím svých vojáků; bude mít vybudováno baltské loďstvo a strategicky důležité tratě. Náš tábor mezitím stále slábne“. Posledními slovy narážel Jagow na rozklad Rakouska-Uherska.


3. Sarajevský atentát a počátek války
Dvacátého osmého července, hlavní město Bosny Sarajevo, Apelovo nábřeží, slunečné počasí. Dvacetiletý příslušník tajné srbské organizace Gavrilo Princip střílí z několika málo kroků na nehybný cíl. Odvedl práci elitního střelce. Jedna kulka z jeho pistole prochází karoserií automobilu, prostřeluje šněrovačku a zasahuje ženu rakouského následníka trůnu do slabin. Druhá proráží zlacený límec arcivévodova kabátu, trhá jeho tepnu a uvízne v páteři. Obě zranění jsou smrtelná. První umírá kněžna Žofie, za několik minut poté i arcivévoda František Ferdinand, následník rakousko-uherského trůnu. První mrtvý světové války padl jako oběť ironického žertu osudu. Vášniví slovanští nacionalisté, usilující uspíšit svou věc Františkovým zavražděním si vyvolili právě tohoto vlivného představitele Rakouska, jenž byl jejich přítelem. I František Ferdinand měl své sny – snil o rekonstrukci říše, v níž by oněch několik národů nespojovalo poddanství, ale federace. Pro většinu bosenských Slovanů byl však pouhým symbolem despoty, a extrémní nacionalisté, spiklenci připravující jeho smrt, měli k nenávisti ještě o důvod víc, poněvadž jeho sen o usmíření uvnitř říše by mohl zkřížit jejich vlastní snění o odtržení od říše a spojení se Srbskem, jež by dalo vzniknout širšímu Jiho-Slovanskému státu. Druhého dne po zavraždění arcivévody vládla ve Vídni naprostá nerozhodnost. Náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf žádal válku proti Srbsku, podporován ministrem zahraničních věcí hrabětem Berchtoldem. Avšak maďarský ministerský předseda hrabě Tisza vystupoval proti plánům „militaristické kliky“, a tento státník se těšil nemalému vlivu. Za tohoto váhání a nerozhodnosti bylo ovšem nanejvýš přirozené zeptat se na mínění spojence. Ba i Conrad von Hötzendorf soudil, že bez pomoci Německa není možné válečné riziko podstoupit. V tomto prvním stádiu krize se o válce nebo míru rozhodovalo ve skutečnosti v Berlíně.
Po spoustě dalších jednáních bylo Srbsko Rakouskem-Uherskem obviněno ze spoluúčasti na vraždě a 28. července do Srbska vpadlo. Válka byla v první řadě válkou rakouskou, nikoli německou. Byla to rakouská válka proti Srbsku. Kdyby Rusko zasáhlo ve prospěch Srbska, pak by bylo jisté, že Německo by mělo Rakousko na své straně. Anglie by do této čistě východní války pravděpodobně nezasáhla, každopádně ne okamžitě. To vše ale předpokládalo, že i vojensky by válka zůstala východoevropskou válkou mezi Německem a Rakouskem na jedné straně, a Ruskem a Srbskem na straně druhé. Odehrálo se to ale takto. Německý generální štáb vypracoval válečný plán, jenž bezpodmínečně začínal bleskovou válkou proti Francii. Tam také leželo politické centrum krize vyvolávající válku. Tomu měl předcházet pochod neutrální Belgií, neboť německý generální štáb předpokládal, že válka na německo-francouzské hranici, silně opevněné na obou stranách by neslibovala bleskové vítězství. Plán (slavný „Schlieffenův plán) spočíval v tom, že německá vojska měla přes Belgii obejít nástup Francouzů na jejich východní hranici, vpadnout jim do boku a do zad, zatlačit je proti švýcarské hranici a tam je zničit. Tento plán musel na nepřátelskou stranu zatáhnout i Anglii. Neboť Anglie měla dva důvody k tomu, aby v takovém případě zasáhla. Za prvé nechtěla klidně přihlížet úplnému odzbrojení Francie. Kdyby německá oblast vlivu, zahrnující poraženou Francii sahala až ke kanálu La Manche a k Atlantiku, hleděla by Anglie vstříc kontinentální přesile, jež by nebyla slučitelná s její vlastní bezpečností. Kromě toho se Belgie nacházela na pevnině bezprostředně proti Anglii. Ten, kdo by ovládl belgické pobřeží, ohrožoval by Anglii. O Antverpách se vždy hovořilo jako o pistoli namířené na srdce Anglie. Angličané tedy obsazení Belgie nemohli přijmout z čistě geograficko-strategických důvodů. Přitom hrálo roli ještě právní hledisko, neboť evropské velmoci, včetně Německa, již desetiletí garantovaly neutralitu Belgie. Největší zájem na tom měla Anglie; nemohla nečinně přihlížet ničení svého belgického nárazníku.

4. Belgie ve válce
Od této strany se budu zabývat především boji a bitvami, které se odehrály na území Belgie nebo se Belgie týkají.
30. července 1914 čítala ruská zmobilizovaná armáda 1,2 milionů vojáků, postavených na obranu Srbska. Německo žádalo zrušení ruské mobilizace, a když se tak nestalo, vypovědělo dne 1.srpna 1914 válku Rusku. Hned příští den Němci obsadili Lucembursko a nato přerušilo styky s Francií.
Svého času Německo spolu s druhými mocnostmi slavnostně zaručovalo neutralitu Belgie, přestože Schlieffenův plán předpokládal vpád na toto území. Bylo tedy nutné diplomaticky zformulovat německý vpád do Belgie. Bylo to provedeno velmi prostě a stejně neomaleně jako vyhlášení války Francii. Již 29. července 1914 bylo zasláno na ministerstvo zahraničí návrh na prohlášení belgické vládě. Bylo v něm řečeno, že německá vláda má důkazy, že Francie prý soustřeďuje vojska na Maase k úderu na Namur. Belgie není schopna, tvrdilo se dále, odrazit vlastními silami tento útok; proto budou německá vojska nucena vstoupit na belgické území. Avšak německá vláda tím nezamýšlí Belgii nepřátelský akt. Žádá, aby belgická vojska byla stažena k Antverpám a nepřekážela postupu německých vojsk. Za to se Belgii zaručuje celistvost a nezávislost, a dokonce územní kompenzace na účet Francie. V německém ministerstvu zahraničí vyškrtli jen větu o kompenzacích; jinak prostě text zaslaný generálním štábem opsali. Na odpověď dostala Belgie 24 hodin. V berlínských diplomatických kancelářích bylo jasné, že žádný úder Francouzů na Namur se neočekává. Nicméně 2. srpna bylo belgické vládě doručeno ultimátum. Belgie mobilizovala již 31. července. Když Bruselská vláda obdržela ultimátum, odmítla je a obrátila se k Velké Británii o pomoc. Každý Angličan si byl dobře vědom významu belgického pobřeží pro bezpečnost Velké Británie. Vpád Němců do Belgie dne 3.srpna 1914 poskytlo záminku Anglii, aby se zapojila do války. Britská vláda předložila Německu ultimátum s požadavkem bezvýhradného respektování neutrality Belgie. Odpověď bylo nutno dát do 11 hodin v noci londýnského času. Večer toho dne se kabinet sešel na Downing Streetu. Britský ministr zahraničí lord Grey byl přesvědčen, že odpověď nepřijde. Přesto však všichni ministři s napětím očekávali, neobjeví-li se někdo z německého velvyslanectví, aby odevzdal nótu s odpovědí. Ručička hodin se blížila k uvedené hodině. Lhůta vypršela, odpověď nedošla. Grey poslal na německé velvyslanectví dopis tohoto obsahu: „Vláda Jeho Veličenstva má za to, že od 11. hodiny v noci tohoto dne (to jest 4. srpna) trvá mezi oběma zeměmi válečný stav.“ A toto je vlastně začátek 1.světové války. Británie hrála při vypuknutí první světové války dosti záludnou hru. Na jedné straně si pochvalovala ústy Greye, že ještě nikdy nebyla na válku tak dobře připravena. Na druhou stranu byl tentýž ministr ochoten hanebně prodat ruského spojence za německé ujištění, že Němci neporuší neutralitu Belgie, a Londýn pak vyvine úsilí k neutralizaci Paříže. Naštěstí německý generální štáb považoval Schlieffenův plán za posvátný text, na němž se nedala měnit ani čárka, a onen text počítal s porušením belgické neutrality. A když se tak 4. srpna skutečně stalo, nebylo v Londýně o čem diskutovat. Belgické pobřeží v rukou cizí velmoci byl totiž odedávna pro každého Brita důvod k válce.
Pro případ belgického odporu německý plán, jak jej změnil náčelník generálního štábu Moltke, počítal s okamžitým rozvinutím sil pod velením generála von Emmicha, jež uvolní průchod bránou Maasy do belgické roviny na sever od Arden, a připraví tak nařízený pochod hlavních armád, které se soustřeďovaly za německou hranicí. Tuto postupovou cestu ovládala kruhová pevnost města Lutychu, avšak po počátečním zastavení 5. srpna mezi pevnostmi pronikla německá brigáda a město obsadila. Právě úspěch počátečního odporu Belgičanů zastřel sílu hlavních německých kolon a svedl zpravodajské služby Dohody k mylným závěrům. Belgická polní armáda ležela za Gette v postavení chránicím Brusel a předsunuté hlídky německé první a druhé armády se k této linii tlačily dokonce ještě předtím, než padly pevnosti Lutychu. Díky pochybnému francouzskému plánu, k němuž dali Britové souhlas, byli Belgičané zbaveni podpory a rozhodli se zachovat svou armádu ústupem k zákopy opevněnému táboru u Antverp. Němci, kteří teď měli bezprostřední průchod volný, 20. srpna vstoupili do Bruselu a téhož dne stanuli před městem Namur, poslední pevností bránicí průchodu do Francie podél řeky Maasy. Po vstupu Němců do Bruselu belgická vláda uprchla do exilu v Le Havru. Belgický král Albert I. odjel a velel později belgicko-francouzské skupině na západní frontě.I přes belgický odpor Němci dodržovali svůj časový plán; byli by však mohli dosáhnout až pětidenního předstihu. A kdyby se stažení Belgičanů na křídlo okamžitě urychlilo, nakonec by německému postupu zabránilo, a to mnohem účinněji než jakákoliv oběť v boji.
Němci poté zaznamenali několik neúspěchů. Schlieffenův plán tedy nevyšel, i když moc nechybělo. Velkou trhlinu mu způsobila úporná obrana belgické armády (v čele s belgickým králem Albertem I.), se kterou plán příliš nepočítal. Německý náčelník generálního štábu Moltke prohlásil: „Prohráli jsme válku“. Měl pravdu. Avšak velká válka měla trvat až do listopadu 1918.
Válka poté pokračovala na francouzském území. Obě strany totiž v divném tempu hloubily zákopy a stavěly drátěné překážky směrem k Severnímu moři, až vznikla jednolitá zákopová fronta od belgických Yper po Švýcarsko. Zákopová válka v ten okamžik vyhovovala spíše Německu. Boje pokračovaly.
Prvních devět měsíců války vydalo dvě bitvy u Yper (Belgie, hranice s Francií; viz.mapka v příloze). Během první bitvy u Yper se přitom odehrály boje dvojí. Svým zahájením a průběhem úzce souvisela s boji probíhajícími souběžně podél řeky Yseru mezi Yprami a mořem. Existovala bitva, v níž bojovaly jednotky Dohody – ve svém velitelství za Yprami. Tito dva aktéři útočili na stíny, zatímco prvně jmenovaní se bránili proti nejkrutější realitě. První Ypry byly především bitvou vojáků. První bitva u Yper trvala týdny a vyzněla jednoznačně lépe pro Brity.Byla to bitva v přirozeném duchu britské tradice – obranné vedení boje kombinované s dobře načasovanými odvetnými útoky. Bránicí se Britové například byli schopni vystřílet z pušky patnáct rychlých ran za minutu, načež si Němci mysleli, že jsou Britové vyzbrojeni obrovským počtem kulometů, ačkoliv každý prapor vlastnil jen dva kusy a mnohé prapory o ně přišli již dříve, než dorazily k Yprám.Toto se stalo rozhodujícím faktorem bitvy a rozhodlo o vítězství Britů a Belgičanů. Když bitva skončila, přetrvalo z této armády jen málo – kromě vzpomínky na jejího chrabrého ducha.
Než se vrátím zpět na belgické území a především k druhé bitvě u Yper uvedu alespoň ve stručnosti další průběh války na jiných místech Evropy.


5. Druhá bitva u Yper a konec války
22. duben 1915. Za Yprami zapadalo slunce. Zářivé jarní paprsky objaly mrtvé město střežené hnijícími zákopovými liniemi. O měsíc později měsíční svit zalije obnažený skelet města, jež nabylo strašného majestátu kolosea. O tři roky později bude již jen obrovským mraveništěm zhroucených trosek. Avšak v onen den, 22. dubna 1915, je dosud halila ponurost nedokonané pustoty, na chvíli zmírněná vůní slunečného jarního dne.
Když jarní den v zapadajícím slunci uvadl, zmlkla i děla a scénu ovládl večerní klid. V pět hodin večer však náhle propukla vřava děl a těžké granáty s ohlušujícím třeskem dopadaly na Ypry. Ti, kdo byli ještě blíže zákopům severně od Yper, zpozorovali dva přízračné mraky nazelenale žluté mlhy, rostoucí a plazící se kupředu, až se spojily v jeden, a postupující dále vpřed, měnily se v modrobílou mlhu. Brzy se ohromeným důstojníkům za britskou frontou a poblíž mostů přes kanál otevřel pohled na příval k smrti vyděšených lidí prchajících k zadním liniím. Afričané, kteří byli Britům nejblíže, kašlali a při útěku si ukazovali na hrdla. Francouzská děla sice pálila dál, ale v sedm hodin náhle zlověstně ztichla. Uprchlíci za sebou nechali mezeru ve frontě dlouhou přes šest kilometrů, posetou jen těly mrtvých a dusících se vojáků, zmítaných v agónii po otravě chlorovým plynem. Pomocí plynu Němci vypudili obránce na severním křídle předmostí tak obratně, jako by na jedné straně čelisti vytrhli zadní stoličky. Zbývající zuby vpředu a na jižním křídle předmostí tvořila Kanadská divize (Alderson) nejblíže mezeře ve frontě, 28. divize (Bulfin) a 27. divize (Snow) – dohromady Plumerův 5. sbor. Němcům k dosažení Yper stačilo postoupit pouhých šest kilometrů na jih a uvolnit stisk těchto zubů tlakem z týla. 1. května Němci postoupili jen o několik stovek metrů. A když pak koncem května boje utichly, jejich jediným viditelným výsledkem bylo zploštění nosu předmostí – a to hlavně kvůli dobrovolnému ústupu Britů. Britské ztráty dosáhly 59 000 mužů, zhruba dvojnásobek útočících Němců. V této bitvě byl poprvé použit otravný plyn. Vojáci se mu tehdy ještě neuměli bránit, bylo to pro ně něco nového. Němci byli ve vypouštění plynu mistři: Na daný signál – tři rudé rakety vypálené dělostřelectvem – budou válce otevřeny a příznivý vítr zanese unikající plyn k francouzským zákopům. Na ochranu proti otravě plynem byl každý německý voják vybaven balíčkem koudele nasyceným kyslíkem. Francouzský divizní generál Ferry o existenci plynu věděl a včas varoval důstojníky a další velitele sborů, kteří mu však nevěřili. Varováni o možném použití otravného plynu Němci přišlo i z belgické strany. Vypouštění plynu z bomb je nutně závislé na příznivém větru, a jelikož západní nebo jihozápadní vítr vanul ve Flandrech nejčastěji, Němci se vydávali na milost osudu. Tím, že za nicotnou cenu předčasně vyzradili svou novou zbraň, dali svým nepřátelům šanci k odvetě dříve, než byl vyroben dostatek plynových granátů, které by plynové bomby nahradily.
K dalším významným bitvám, i když nikoli na území Belgie, došlo roku 1916. V únoru 1916 sestavilo Německo plán, podle něhož mělo útokem na klíčovou francouzskou pevnost ve Verdunu „nechat Francii vykrvácet“, ale to se Němcům nepodařilo a utrpěli v této bitvě četné ztráty. Na druhé straně byly však ztráty rovněž obrovské. Tisíce lidí padly jen pro pevnost Verdun. Verdunské peklo však nerozhodlo nic. Další bitvou byla bitva na řece Sommě, 1916, která se změnila v krvavou lázeň. Jen první den bylo zmasakrováno šedesát tisíc mužů a podobné oběti téměř zlomily britskou armádu dobrovolníků. Další boje se již netýkaly belgického území. Až v roce 1918 byli Němci do Belgie zatlačeni po útoku na Amiens, zuřivě se však bránili a až do poslední chvíle okupovali cizí (mj. i belgická) území. O vítězství Dohody již nebylo pochyb.
Dne 8. ledna 1918 přednesl prezident Wilson „14 bodů“,což byl vlastně mírový program a v sedmém bodě žádal osvobození a rekonstrukci Belgie.
Brzy ráno 11. listopadu 1918 byly podmínky příměří podepsány. V 11 hodin zahřměla první ze sto jedna dělostřeleckých salv, jimiž válka skončila. Trvala 51 měsíců a dva týdny. Vyžádala si celkem více než 8 milionů obětí (z toho jen Velká Británie ztratila 761 000 a Německo 2 000 000 vojáků). Bylo po válce za rozdělení světa. Začínalo rozdělování samo.
Po vítězné válce lze s poraženým nepřítelem naložit dvojím způsobem. Buď ho zcela zničit či alespoň na dlouhá desetiletí oslabit do bezmocnosti, nebo mu podat pomocnou ruku a navrátit ho do společnosti vítězů. Mocnosti v čele s Francií, které vyhrály první světovou válku, zvolily vůči poraženému Německu třetí cestu. Urazily je a ponížily, aniž oslabily jeho schopnost brzké revanše. A tak se z versailleského míru, který měl být věčný, stalo pouze dvacetileté příměří mezi dvěma světovými válkami.
Mírová konference začala jednat 18. ledna 1919 za účasti delegátů z 32 zemí. S poraženými se nikdo nebavil, nebyli vůbec přizváni. Každá země zde prosazovala především své zájmy.
7. května byli zástupci Německa pozváni do Versailles. Obdrželi tlustou knihu mírových podmínek s upozorněním, že žádná diskuse není přípustná a že připomínky mohou Němci podat toliko písemně do patnácti dnů. 28. června 1919 byl Versailleský mír podepsán.
Belgie tímto získala německá území Eupen a Malmedy a přeorientovala se z neutrální politiky na politiku profrancouzskou. Roku 1920 Belgie vstoupila do Společenství národů.