Otokar Březina (vlastním jménem Václav Jebavý 1868 – 1929)

Narodil se v Počátkách, byl učitelem v Náměšti nad Oslavou. Po celý život studoval filozofii. Je nejvýznamnějším básníkem symbolismu.


Jeho dílo je naplněno smutkem a chmurnými náladami. Proti bolestem života na zemi touží nalézt dokonalé štěstí v životě posmrtném. Jistě k takovému názoru přispěly i osobní pohnutky - byl to citlivý samotář, celý život stíhaný nemocemi, hrbatý. Vliv na něj mělo i přátelství se sochařem Františkem Bílkem, jehož mnohé práce inspiroval svým dílem (Ukřižovaný, Slepci, Žal, Radost, Mojžíš). Březina je nejčistším symbolistou, přejal formu od BaudeIaira. Jeho pět básnických sbírek patří k vrcholům symbolismu u nás:

1.) Tajemné dálky - vychází z jeho osobních prožitků, básník vzpomíná na své chudé dětství, cítí se sám a touží po smrti, uniknout do světa tajemných dálek. Jedna z nejpěknějších básní je věnovaná matce - Moje matka - oslavuje zemřelou matku.

2.) Svítání na západě - má názvem označit období, kdy básník v představách opouští tuto zemi a svým duchem překračuje hranice mezi životem a smrtí, aby se ponořil do nekonečných radostí posmrtného života (západ – smrt).

3.) Větry od pólů - obsahuje vize oslavující nekonečnost kosmu, radost nad splněním autorovy touhy po poznání všech vesmírných tajemství a nad jeho splynutím s kosmem tedy s Bohem. Těmito mystickými hymny vrcholí naše kosmická poezie. Je to jeho nejabstraktnější sbírka. Smysl života vidí v soucitu a lásce, bolest e láska se vzájemně podminují.

4.) Stavitelé chrámu - už obsahuje konkrétnější vize: Básník si v nich už vytváří představy takové společnosti pro lidstvo, ve které by vládla spravedlnost a všichni byli spokojení. Oslovuje ty stavitele chrámu lidskosti, kteří se budou na budování takové společnosti podílet.

5.) Ruce - je dokladem, že náš symbolismus obsahoval v sobě silné sociální prvky. Básník zde vyslovuje víru v sbratření lidstva a spojené ruce jsou symbolem věčného sblížení všech lidí - nekonečný řetěz rukou chvějící se láskou je mu symbolem budoucnosti.

Březinova poezie stojí na rozhraní mezi uměním a filozofií. Básně jsou psány formou modliteb, litanií e oslavných básní. Jeho jazyk je nesmírně vytříbený je obohacen množstvím neobvyklých a složitých obrazů, alegorií a symbolů, kterým je někdy těžko porozumět. F. X. Šalda, který jej vysoko hodnotí, nazývá jeho formu “šílenstvím metafor“.