Divadla malých scén

Na přelomu 50 – 60. let vzniká proud, který je spojen se vznikem malých divadel. Tato netradiční divadla vznikají jako opozice k oficiálním tzv. « kamenným » divadlům.


Tato divadla tvoří v nejtěsnějším kontaktu s hledištěm, dýchají jeho rytmem a naslouchají jeho hlasu. Zde lze více spoléhat na spontaneitu, improvizaci a klauniádu. Jsou to tzv. divadla autorská, což znamená, že autoři tu často vystupují i jako herci a stojí si umělecky i lidsky za každým slovem, které zní z jeviště. Během vystoupení komunikují s diváky a lidé mají tak vetší pocit přítomného originálu, nikoli kopie. Jedním ze základních výrazových prostředků je tu humor - nadsázka, vtipné dialogy, ať už slovní hříčky, nebo i satira. Tato divadla pak nacházejí společnou řeč zejména s mladým hledištěm. Není tu účelem dosáhnout co největší popularity, hlavní je tvůrčí význam, fantazijní tvořivost a množství nápadů. Divadla malých scén u nás vznikla ze zárodečné formy tzv. « text-appealu » což je označení pro divadelní představení typu moderního literárního kabaretu, kde hlavním a nejdůležitějším rysem je prudké, dráždivé působení textem na diváka ať již textem zpívaným, čteným nebo textem přímo vypravovaným. V šedesátých letech se divadla malých jevištních forem rozdělila na dva základní typy : na malé formy kabaretního typu ( tento proud měl naprostou převahu ) a na tzv. divadla poezie. Oba tyto proudy navazovaly na tradice české meziválečně avantgardy. V sedmdesátých letech nastala nová situace. Obě dvě linie se vesměs spojily do syntetizujícího a otevřeného žánru, pro který se začal používat termín « netradiční autorské divadlo », které se, jak je naznačeno v názvu, odlišují od tradic, které vytvořila měšťanská iluzivní divadla 19. a poč. 20. Století, tedy od nápodoby skutečnosti podle pevného literárního textu.


SEMAFOR

Divadlo Semafor je nejpopulárnějším českým divadlem malých jevištních forem. Je to hudebně zábavné divadlo v Praze, založené na podzim roku 1959 Jiřím Suchým v Ulici Ve smečkách ( dnešní Činoherní klub ). Název vznikl původně jako zkratka pro Sedm Malých Forem ( hudební komedie, jazzové koncerty, filmové produkce, poezie, pantomima, loutky a výtvarné umění). Postupně se však rozvinula převážně forma jediná a Semafor se stal divadlem písničkářské a později i herecké dvojice Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Ti navazují především na klaunérie Voskovce a Wericha a vycházejí rovněž z nedůvěry k divadlu, z okouzlení filmem a zvláště pak humorem němých grotesek. Podařilo se jim evokovat svěžím způsobem zašlý svět kabaretů, básnicky znovu zpřítomňovat jeho atmosféru i jeho netradiční složky ( kuplet, šanson, hudební parodie či imitace, anekdoty, komické monology atd.) Tvořili ideální dvojici natvrdle nepohnutého, tichého pianisty a výřečného upovídaného snílka. Roku 1962 se soubor po ročním hostování v nejrůznějších pražských sálech trvale usídlil v pasáži Alfa. V témž roce se konala premiéra jedné z nejúspěšnějších her divadla Semafor, Jonáš a tingl-tangl, která byla rozhodujícím a klíčovým momentem pro další tvorbu ústřední dvojice. V této hře nalezneme téměř všechny znaky autorského divadla. V r. 1967 se divadlo rozšířilo o velmi osobitou variantu text-appealového divadla, kterou představovala populární autorsko-herecká dvojice Jiří Grossman a Miroslav Šimek, kteří si ponechávají i vlastní autorskou scénu Divadelní klub OLYMPIK. Tragickou smrtí Jiřího Šlitra v prosinci 1969 se stala potom jevištní tvorba S-Š definitivně uzavřenou, dovršenou a samostatně hodnotitelnou kapitolou ve vývoji moderního českého herectví po roce 1945. Suchý se pak i když sám stálé brání případné ztrátě kontaktu s publikem, přímého oslovování publika, autorských komentářů a přednášek o smyslu diváctví. V roce 1971 umírá Jiří Grossmann a tak se obě tvůrčí skupiny Semaforu rozšiřují, aby vyplnili prázdná místa po svých významných společnících. Skupina M.Šimka se rozšiřuje o Luďka Sobotu a dočasně i o Petra Nárožného, Suchého skupina rovněž dočasně o Josefa Dvořáka. Na umělecký profil měl mimo jmenované osobnosti výrazný vliv i Miroslav Horníček a do své předčasné smrti i režisér Jan Roháč. Po Jiřím Šlitrovi se funkce skladatele ujal vedoucí orchestru Divadla Semafor Ferdinand Havlík. Z dalších osobností, které působily v divadle Semafor můžeme uvést např. Waldemara Matušku, Milana Drobného, Pavla Bobka, Karla Gotta, Pavlínu Filipovskou, Hanu Hegerovou, Evu Pilarovou, Naďu Urbánkouvou, Miluši Voborníkovou a další. Divadlo existuje dodnes a jejími hlavními představiteli jsou Jiří Suchý a Jitka Molavcová.
Nejvýznamnější inscenace : Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Recital, Dobře placená procházka, Kytice, Jonáš a dr. Matrace


Divadlo Na zábradlí


Divadlo Na zábradlí vzniklo v roce 1958. Zakladatelé - Helena Philippová, Ivan Vyskočil, Jiří Suchý, Vladimír Vodička - dali svému profesionálnímu divadlu název podle uličky vedoucí z Anenského náměstí na nábřeží a jako první uvedli 9.prosince 1958 divadelní leporelo plné písniček Kdyby tisíc klarinetů. 3.března 1959 přichází do divadla Ladislav Fialka s pantomimickou skupinou (představení s názvem Pantomima Na zábradlí), aby tak vrátil slávu opomíjenému divadelnímu žánru. Činohra a pantomima vedle sebe existovaly až do roku 1991, kdy L.Fialka zemřel. Na počátku šedesátých let - s příchodem režiséra Jana Grossmana, scénografa Libora Fáry a kulisáka, později dramaturga a dramatika Václava Havla - začalo Divadlo Na zábradlí rozvíjet českou podobu absurdního divadla (V.Havel: Zahradní slavnost, Vyrozumění; A.Jarry: Král Ubu; F.Kafka: Proces). Divadlu se dostalo značného uznání i v zahraničí, přesto museli v roce 1968 Jan Grossman a Václav Havel z divadla odejít. V sedmdesátých a osmdesátých letech se divadlo stává útočištěm filmových režisérů české nové vlny 60.let, kterým byla normalizačními praktikami znemožněna filmová práce .Vedle jednotlivých inscenací J.Jireše, J.Krejčíka, J.Menzela, J.Herze to byl především Evald Schorm, který s divadlem od roku 1976 soustavně spolupracoval (např. Král jelenem, Hamlet, Bratři Karamazovi, Maratón) a soustředil kolem sebe řadu herců(J.Bartoška, K.Heřmánek, J.Preissová, P.Zedníček, L.Mrkvička).
V roce 1989 se do divadla vrátil Jan Grossman jako režisér a pozdější ředitel, po jeho smrti v roce 1993 bylo jmenováno nové vedení - ředitelka Doubravka Svobodová a umělecký šéf Petr Lébl, jeden z nejtalentovanějších režisérů , který provokoval svými interpretačními objevy (J.Genet: Služky, L.Stroupežnický: Naši naší furianti, N.V.Gogol: Revizor, A.P.Čechov: Ivanov, Strýček Váňa). Po Léblově tragické smrti v roce 1999 pokračovalo v hledačské, netradiční linii podoby současného Divadla Na zábradlí nové umělecké vedení ve složení Ivana Slámová, Jiří Ornest a Jan Antonín Pitínský. Od sezóny 2002/2003 je vystřídali Ivana Slámová a Jiří Pokorný, kteří v Divadle Na zábradlí už úspěšně inscenoval hry Terasa a Balada o vídeňském řízku. Ze známých osobností působících v Divadle Na zábradlí uvádím Zuzanu Bydžovskou, Jorgu Kotrbovou, Evu Holubovou, Jiřího Ornesta, Leoše Suchařípu, Davida Švehlíka, Vladimíra Marka a další.


STUDIO Y

Soubor Studia Y vznikl uprostřed sezóny 1963/64 v Liberci, jako experimentální dílna několika uměleckých profesí, z nichž naprosto převažovali loutkáři. Zakládajícími členy Ypsilonu byli výtvarník a loutkorežisér Jan Schmid, hudebník, skladatel a loutkoherec Karel Novák, výtvarník Josef Fučík, loutkoherečka Jitka Nováková a Zuzana Schmidová, kteří působili u Severočeského loutkového ( později tzv. Naivního) divadla, pod které také Studio Y po celou dobu své existence v Liberci organizačně patřilo. Později se k výše jmenovaným připojil hudebník Miroslav Kořínek, herci Luděk Sobota, Petr Popelka, Jana Synková, Bronislav Poloczek, Jiří Lábus, Václav Helšus, hrající dramaturg Zdeněk Hořínek a scénograf architekt Miroslav Melena a mnoho jiných tváří, z nichž některé z Ypsilonky odešly, ale jiné naopak přišly
Od počátku sezóny 1978/79 bylo Studio Y součástí Státního divadelního studia a od roku 1981 součástí Divadla Jiřího Wolkra se stálou provozovnou v divadle Ateliér. Plně samostatnou scénou se Studio Ypsilon stává až v roce 1990.
Jevištní typ Ypsilonu je prakticky od vzniku souboru označován samotnými tvůrci i vnímateli jako ryze syntetický, především v hereckém projevu. Znamená to, že aktéři jsou i herci i zpěváci i tanečníci. Herectví Ypsilonu dokonce syntetizuje nejprotilehlejší póly autorského jevištního projevu. Je totiž zároveň groteskní i literárně civilní. Poprvé se zde objevuje pojem kolektivní autorství ( kolektivní improvizace ) a to jako pojem klíčový pro pracovní metodu skupiny. Téměř zde neexistují hlavní role a ústřední postavu si herci neustále půjčují mezi sebou a ve většině inscenací se v ní během hry střídají. Studio Y je spjato především se jmény Martin Dejdar, Marek Eben, Jaroslava Kretschmerová , Petr Vacek Miroslav Vladyka. Mimo Jana Schmida režírovali v Ypsilonce Jan Grossman, Jan Kačer, Milan Lasica.
Nejznámnější inscenace : Encyklopedické heslo, Carmen nejen podle Bizeta, Ubu Králem, Život a smrt Karla Hynka Máchy, Třináct vůní aj.


DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU

Vzniklo v sezóně 1967/68 jako amatérské studio profesionálů, studentů a absolventů brněnské JAMU. V roce 1970 se v rámci normalizačních tlaků a příprav profesionalizace divadla mění logo i název divadla- Divadlo na provázku Od roku 1972 se soubor zprofesionalizoval a působil až do r. 1987 jako divadelní oddělení DOMU UMĚNÍ. Od roku 1987 se stal součástí ( pátou scénou) Státního divadla Brno.V prvních dnech roku 1990 vrací divadlo do svého názvu i loga cenzurou zakázané slovo « husa » a stává se opět divadlem Husa na provázku. V roce 1992 se divadlo stává součástí nově vzniklého centra experimentálního divadla.( Dramaturgický projekt divadla vytvořený pro nový areál budou, později k němu bylo přizváno Ha-divadlo. Oba divadelní soubory nejen rozvíjí svůj program, ale vstupují i do nových pokusů dramatických i formálních.
Divadlo Husa na provázku není ani činohrou ani operetou či muzikálem, ani pantomimou či baletem,ani kabaretem či malou jevištní formou. Z každého ze zmíněných žánrů vybírá to podstatné, to co je na tom kterém žánru nejdivadelnější. Neomezuje se ani námětově, ani prostorově, ani žánrově ale ani sociálně. Je tzv. « otevřeným » divadlem a to jak dramaturgicky, prostorově, tak i herecky. To znamená, že se zde setkáme s různými typy hereckých výkonů ( groteskní, drsná drastika, přehnaně převleková komika, civilně autorský projev)
Z hereckých osobností vynikly kromě protagonisty svých vlastních představení Boleslava Polívky také Miroslav Donutil, Jiří Pecha, Pavel Zatloukal, Mojmír Maděrič, Iva Bittová, hrající dramaturg Petr Oslzlý a skladatel Miloš Štědroň.
Nejznámější inscenace :Strašidýlka, Alenka v říši divů za zrcadlem, Am a Ea, Šašek a královna aj.


Divadlo Viola

První představení Poetické vinárny Viola se konalo 22. července 1963. Jmenovalo se Komu patří jazz, za doprovodu jazzové hudby zazněly verše Ginsberga, Ferlinghettiho, Vozněsenského a dalších. Postupně se ve Viole začali zabydlovat přední umělci slova i soudobé české hudby. Renomovaní členové Národního divadla v Praze zde recitovali verše nebo přednášeli krásnou prózu — jmenujme alespoň Z. Štěpánka, K. Högra, R. Hrušínského, R. Lukavského, D. Medřickou, V. Fabiánovou a jiné. Po skončení literárních večerů se ve Viole shromažďovali herci, hudebníci, výtvarní umělci a jejich přátelé. Poslouchali jazzové skupiny a jejich setkání byla spontánní a pravidelná. V šedesátých letech všichni chodili do Violy, protože věděli, že se zde potkají. V průběhu let prokázala Poetická vinárna Viola svou životaschopnost a opodstatnění své existence. V posledním desetiletí se stále více zaměřuje na uvádění dramatických útvarů, od divadelních koláží rozmanitých textů , až k světovým bestsellerům dramatické tvorby . Počátkem osmdesátých let začala Viola uvádět hraná představení pro děti. Od října do května pravidelně každou sobotu odpoledne přicházejí rodiče s menšími i většími dětmi společně na klasické i moderní pohádky nebo příběhy určené dětem. Divadlo Viola si stále udržuje programy na vysoké umělecké úrovni. Stále zde účinkují přední divadelní i hudební umělci a stále je vyhledávaným místem pro náročné a poučené publikum.



HA – DIVADLO

Hanácké divadlo vzniklo v sezóně 1974-75 v Prostějově původně jako amatérský, pak poloamatérský a nyní plně profesionální soubor. Jeho zakladatelem byl režisér Svatopluk Vála. V roce 1980 bylo pak divadlo přičleněno ke Státnímu divadlu v Brně jako jeho další pobočná scéna, hanácká metropol zůstává však i nadále mateřskou scénou souboru. Ha-divadlo je typickým divadlem jevištní poetické stylizace. Kromě Vály má na umělecký profil tohoto divadla významný vliv autorský herec, grafik, malíř a ilustrátor Arnošt Goldflam . Jeho zásluhy o Ha-divadlo jsou dvojí:herecké a režijní. Důležitou roli hraje také dramaturg Josef Kovalčuk.
Nejvýznamnější inscenace: Ondráš, Depeše na kolečkách, Život ze sametu barvy lila, Panoptikum aj.


REDUTA

Původně vinárna v Praze, kde v letech 1957 – 58 vznikaly první text-appelové večery Ivana Vyskočila a Jiřího Suchého. Ivan Vyskočil se počátkem šedesátých let do Reduty vrátil a založil tu tradici tzv. Nedivadla, které vytvářel zprvu s Leošem Suchařípou, Josefem Podaným, později stále více s Pavlem Boškem. V roce 1975 Ivan Vyskočil z Redury se svým Nedivadlem odchází a pokračuje na jiných místech. Od druhé polovina sedmdesátých let hostují v Redutě soubory Pragokoncertu, které bourají původní text-appealovou tradici této scény.