Červená knihovna byl původně název zcela konkrétní edice románů pro ženy, vydávané ve 20. a 30. letech akciovou společností Rodina. Název edice byl odvozen od toho, že knihy byly vázány do plátna červené barvy, na které bylo vytlačeno písmeno R, tedy emblém vydavatelství.


Červená barva ale nebyla zvolena náhodně, jde přece o barvu srdce, a tedy i lásky.
Postupem času se z velkého Č stalo č malé – z názvu konkrétní edice se stalo obecné označení pro určitý typ četby. K uvedenému posunu v názvu nedošlo paradoxně v době, kdy tato edice vycházela, ale až tehdy, kdy se stala minulostí.
Červená knihovna neoplývá příliš napínavým dějem, kořeny zamilované četby totiž tkví v evropském sentimentalismu, který klade důraz na vnitřní prožitek, nikoli na vnější akce. Příběh se odehrává v prostředí každodenního životního rytmu, pozornost je soustředěna na ústřední zamilovaný pár.

Nyní pár slov k historii červené knihovny (s malým č):
Předchůdkyní meziválečné červené knihovny byla Věnceslava Lužická (vlastním jménem Anna Srbová). Ta se nesoustřeďovala jen na peripetie zamilovaného příběhu, podrobně líčila prostředí, popisovala zevnějšek a duševní stav postav, do kterých zakomponovávala i své úvahy. Zamilovanou četbu tak nedělila od ostatní literární produkce nepřekročitelná propast. Práce V. Lužické představovaly typ výchovně zábavné četby. Napsala například román V bílém dvorci (1896).
Další představitelkou tohoto žánru byla na přelomu století Vlasta Pittnerová. Byla velmi ovlivněna realismem a K. V. Raisem. Autorka se potýkala s nedostatkem financí, proto pro ni bylo psaní životní nutností. Za rok napsala většinou kolem třiceti próz do kalendářů a časopisů, k tomu jí každoročně vycházely 3 – 4 knížky. V této době, tj. před 1. světovou válkou, ještě nebyla populární literatura oddělena od literatury „velké“. Po válce však vycházející hvězda Vlasty Javořické zcela zastínila dosud oblíbené dílo Pittnerové.
Další z žen, které až životní nutnost upoutala k psaní populární literatury, byla Popelka Biliánová. Ta prorazila románem Do panského stavu.
Na počátku 20. století se svět zamilovaného románu začíná prudce proměňovat, v dílech se objevuje Eros, který ještě v díle Lužické nemělžádný prostor. Její hrdinky cudně klopily oči a ve vrcholném okamžiku milostného vyznání se osmělily položit mu hlavu na prsa. Zatímco jeho ruka je objímala kolem ramen. O vpád sexu do literatury se zasloužila kulturní i duchovní atmosféra doby, kdy se hroutil hodnotový systém a kdy být moderní znamenalo také nebýt prudérní a hovořit bez ostychu o intimních polohách milostného vztahu. První díla tohoto typu pocházela od mužů, jako byl např. Q. M. Vyskočil. Ten vedl v letech 1914 – 1920 edici nazvanou V dámském budoáru, kde vycházely docela seriózní milostné romány. Je vidět, že svět zamilovaného románu se výrazně proměnil. Vstoupila sem nejen erotika, ale i psychologie, tedy popis nitra moderního člověka. V tomto typu zamilovaného románu se happy-end nekryje se svatbou. Ta bývá už uprostřed románu a je zdrojem mnoha potíží. Zamilovaný román se tak mění v román manželský, v román manželských krizí.