Brian Wilson Aldiss ( nar. 1925 )

Podle volby čtenářů Britské asociace science fiction nejpopulárnější autor tohoto žánru na britských ostrovech (1968), začínal po návratu z východoasijských bojišť druhé světové války jako knihkupec v Oxfordu.


Ocenění v týdeníku The Observer jej přivedlo na dráhu profesionálního spisovatele. Po světovém úspěchu Nonstopu (Non-stop, 1958) zaujaly především jeho romány Ponuré světelné roky (Dark Light Years, 1964) a Bosonoh v hlavě (Barefoot in the Head, 1969), povídky Pařeniště (Hothouse) a Slinistrom (The Salive Tree) mu vynesly literární ceny. Brian W. Aldiss je známý jako pořadatel antologií science fiction a autor teoretických a historických prací o tomto literárním druhu.

Putovat s nadějí je lepší než dorazit k cíli……R. L. Stevenson

Společnost, jež si nechce nebo nedokáže uvědomit, jak nepatrnou část vesmíru tvoří, není skutečně civilizovaná.
Jinými slovy, vždy v sobě nese určitý neblahý faktor a ten je příčinou její nevyváženosti.
Toto je příběh takové společnosti.
Původem myšlenky je člověk,
A myšlenky proto jsou -
na rozdíl od většiny z miliard skutečností,
z nichž se náš vesmír skládá –
zřídkakdy naprosto dokonalé.
Je do nich nevyhnutelně vpečetěna lidská křehkost –
mohou být ubohé i velkolepé.
Toto je příběh velkolepé myšlenky.

Pro lidi, o nichž příběh vypráví, to však byla víc než jen myšlenka : byl to prostor jejich bytí. Neboť tato myšlenka, jak už se to občas stává, zbloudila a pokřivila běh jejich životů.

Příběh lidí, kteří zjistí, že místo, kde žijí, není Země, ale obrovská kosmická loď, která se vydala na oběžnou dráhu a za cíl měla Novou Zemi. Uběhlo však mnoho generací a oni se stále ještě na Zemi nevrátili. Důvodem byla značná změna metabolizmu obyvatel lodě, a proto byli odsouzeni k životu v lodi navždy. Po tomto zjištění propukne v lodi panika a ta má za následek rozpad lodi na 84 palub a každá je teď světem sama pro sebe, světem obtíženým náhodným břemenem lidí, zvířat i poniků.
Tohle už nemohl dát do pořádku nikdo.
„Zbývá jim jen jedno,“ řekla Laura slabě. „Vzít nás dolů. Na Zemi.“ Podívala se na Complaina a pokusila se ženskou intuicí uhodnout, co všechno je teď čeká, jak těžké bude pro každého z obyvatel lodi přizpůsobit se majestátu Země. Je to, jako kdybychom se všichni měli znovu narodit, napadlo ji. Usmála se; pak se podívala na Complainův rozzářený obličej. Byli oba stejní : ani ona, ani on pořádně ještě nevěděli, co chtějí – takže měli největší naději, že najdou.