Božena Němcová
(1820-1862)

Narodila se ve Vídni jako dcera panského kočího a české služky. Dětství a mládí strávila v kouzelném ratibořickém údolí. Otec Barunky (dívčí jméno Němcové znělo Barbora Panklová) býval v letních měsících štolbou na ratibořickém zámku ve službách vévodkyně Zahánské (paní kněžny).


Ze všech dětských dojmů zapůsobila na malou Barunku nejsilněji její babička, Magdalena Novotná. Již v sedmnácti se na nátlak matky provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce. Němec byl v době sňatku dvakrát starší než mladičká nevěsta. Patřil k uvědomělým vlastencům a pro své národní cítění nebyl oblíben u svých představených a byl také často překládán z místa na místo. Manželství od začátku nebylo šťastné, neboť se v něm setkaly dvě povahy naprosto odlišné. Za pobytu v Praze v letech 1842-1845 poznala Němcová pražskou vlasteneckou společnost a seznámila se s předními českými spisovateli. Tři roky pobytu v Praze způsobily rozhodný obrat v životě Němcové. Styk se spisovateli, hojná četba i životní zkušenosti rozšiřovali její duševní obzor a její literární tvorba dostala určitý směr. Velký význam pro Němcovou měl pobyt na Chodsku, kde poznávala život měšťanů i venkovského lidu. Na Domažlicku pokračovala v tvorbě pohádek, psala národopisné články a obrázky ze života společnosti ve městech i o sociálních poměrech na venkově. Pro aktivní účast v revolučním hnutí byli Němcovi pronásledováni rakouskými úřady a jejich činnost stále sledovala tajná policie. Josefa Němce vyšetřovali, překládali z místa na místo, až posléze byl zbaven služby. V padesátých letech se hmotná situace rodiny neustále zhoršovala. Němcová ochuravěla, podrážděný manžel ji nechápal, odmítl dávat peníze na domácnost. Dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka. V této době strádání, kdy Němcové nezbylo než doprošovat se pomoci u svých přátel a kdy poznala i nevděk tzv. vlastenecké společnosti, vznikalo největší dílo Němcové, její Babička. Krize manželského soužití Němcových vyvrcholila koncem padesátých let, kdy se Němcová rozhodla žít sama s dětmi. Roku 1861 odjela Němcová do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty dohlížela na vydávání svých spisů. V lednu roku 1862 zemřela předčasně vysílením a neustálým strádáním. Autorka Babičky vstoupila do literatury Národními báchorkami a pověstmi. Zahrnují několik druhů lidové slovesnosti, především pohádky, ale i místní pověsti a legendy. Na rozdíl od Erbena nešlo Němcové o zachycení původní podoby pohádkových motivů, spíše o vlastní převyprávění lidové látky. Jednotlivě pohádkové motivy upravovala tak, aby zobrazovaly typické prostředí s typickými postavami českého lidu i s jeho povahovými vlastnostmi. Hlavní myšlenkou pohádek je demokratická zásada rovnosti všech lidí, vítězství mravních hodnot nad silami zla. Těmito hodnotami obdaruje spisovatelka hrdiny z lidu, vítězící nad rodovou povýšeností, bohatstvím a zlobou. V povídkové tvorbě bylo cílem Němcové ukázat národní život, představený kladným typem. Měl reprezentovat vlastnosti lidu v jeho způsobu života i v jeho názorech. Takovým obrazem ze života je zejména Babička, označená podtitulem obrazy z venkovského života. Hlavním zdrojem byly vzpomínky na vlastní dětství. Tyto vzpomínky si Němcová ještě rozšiřovala poznáním lidového života, např. na Domažlicku. Babička není dílo životopisné. Hlavním záměrem spisovatelky bylo ukázat harmonický život prostých lidí, představovaný ústřední postavou ideálně dokonalého života. Kniha zachycuje jen krátký výsek z babiččina života, ale ve vzpomínkách se promítá celý její minulý život. Přitom vlastním tématem knihy nejsou babiččiny osudy, nýbrž její postoj k lidem, její jednání a její názory. Němcová umístila děj své povídky do ratibořického údolí. Idylický život rodiny Proškovy je protikladem k životu panské společnosti na zámku. Tato konfrontace dvou společenských prostředí je v Babičce provedena velmi důsledně. Základní dějovou osnovu Babičky tvoří dvě pásma. První z nich ukazuje život na Starém bělidle s příjezdem babičky a popisem jejího všedního dne. Pak se objevují vedle rodiny Proškových další lidé: mlynář, myslivec, bába kořenářka, bláznivá Viktorka, pan Beyer, paní kněžna se schovankou Hortensií a mnoho dalších postav. Líčení života zabírá stále širší rámec, dějový spád je střídavě mírnější, hned zase vzrušenější. Druhá vnitřní část začíná poznenáhlu v 7. kapitole. Rámcuje ji popis přírodního dění během ročních období a vylíčení života v jednotlivých fázích roku. Němcová sama vyznala, že psala Babičku pro útěchu své duše. V tíživé době se v duchu vracela do dob svého dětství. Literární historie zjistila nejednu odchylku mezi vzpomínkou Němcové a skutečnosti. Poměr mezi babičkou a její dcerou Terezkou byl ve skutečnosti napjatější než v líčení Němcové. Také paní kněžna, hrdá aristokratka plná rozmaru, jeví se ve skutečnosti podstatně jinak než v podání Němcové, příběh Viktorky měl jinou, drastičtější podobu. Všechno to dokládá záměr Němcové zmírňovat vyhrocené protiklady všeobjímající láskou a pochopením. Byl tu navíc záměr umělecký ideový: babička měla představovat dokonalý typ obyvatele ratibořického údolí a úsilí o harmonizaci vztahu mezi lidmi muselo zahrnout všechny obyvatele ratibořického údolí. Babička patří k tvorbě Němcové k typu povídky, v němž spisovatelka směřovala k zobrazení kladného hrdiny. Sem patří také drobnější povídky Baruška, Divá Bára, Dobrý člověk, Pan Učitel a Chýše pod horami. Němcová určuje svým povídkám poslání národně výchovné a svého hrdinu spíná s jednoduchým příběhem, který prověřuje hrdinovy dobré vlastnosti. Od uvedených povídek se poněkud odlišuje Chýše pod horami (1858). Milostné sblížení Čecha Bohuše se Slovenkou Katuší má symbolizovat československou vzájemnost, zobrazit lidový slovenský život v jeho sepětí s přírodou. Novely dotýkající se společenských rozporů jsou rozsahem delší a blíží se formě románu. Jejich smyslem je společenské rozpory zmírňovat. Pohorská vesnice (1856) se pokouší o harmonizaci vztahu mezi lidem a šlechtou. Postava hraběte je vytvořena nikoli jako šlechtic, ale spíše jako člověk, který se od šlechtického prostředí odlišuje. I v něm vyslovila Němcová svou představu "dobrého života". V povídce V zámku a podzámčí (1856) už nevystupuje "dobrý pán" jako v Pohorské vesnici. Použitím kontrastu mezi krutostí chudoby a rozmařilostí a nelidskostí zbohatlíku nachází Němcová hrdiny v chudině.