Je to hnutí amerických básníků a prozaiků 50. – 60. Let, kteří svými díly i životními postoji okázale demonstrovali nesouhlas s prosperující konzumní společností, v níž umění a kultura zůstaly kdesi na okraji.


Beat generation bylo hnutí vnitřně tak různorodé, že jakýkoliv pokus o jeho celkovou charakterizaci je předem odsouzen k prohře. Samo slovo beat nelze do češtiny jednoznačně přeložit. Znamená jednak zbitý nebo unavený životem, ale stejně tak znamená blažený. Termín beat poprvé použil předchůdce a propagátor beatniků John Clellon Holmes, a to na konci 40. Let. Obdobně jako někdejší romantičtí vyděděnci, prokletí básníci nebo bohémové odmítali beatníci kariéru úspěšných mladých mužů, hlásali dobrovolnou chudobu a živili se prací rukou, třeba jako traťový dělníci, cestáři na Aljašce, hlídači úrody na farmách nebo námezní síly na železničních překladištích. Jejich díla vypovídala o pocitech lidí z okraje společnosti, o beznaději, depresi, o hledání pomyslné svobody v alkoholu, drogách nebo v sexuální revoluci. Beatnici záměrně šokovali a provokovali – třeba obscénností, vysmívali se obecně uznávaným hodnotám, především oficiální morálce. Mnohdy přitom odkazovali na zen buddhismu. Za zmínku stojí dva beatnické pojmy. Hipster, tedy člověk, který se přesvědčil, že svoboda může existovat jedině mimo oblast života normální společnosti . Squares, tedy lidé spořádaní, někdy také překládané jako paďouři. Šlo tedy o to, aby se hipster nedostal do světa squares.
Prózy a básně beatniků poskytují mnoho prostoru k individuálnímu dotváření, a to nejen svých čtenářům, ale také posluchačům. Původní záznamy veřejné autorské četby a recitace beatnických textů za doprovodu jazzové hudby vycházeli také na gramofonových deskách a magnetofonových páscích.
Beatnici se sami chápali jako vyhnanci a exulanti v nepřátelské kultuře, jako podivínští průkopníci nových postojů k duchovnímu zdraví a k etice. Zavrhovali umělce, píšící anonymně jen pro sebe. Hledajíce osvícení a proměnu obecných hodnot zbožňovali Rimbauda, který prohlásil: „Já! Já,kterého nazývají mágem či andělem, upouštím od veškeré mravnosti…“
Beatnici pracovali na pojetí duševní vyrovnanosti, vzdorující dobovým nadějím, avšak nadané věšteckou silou. Jinými slovy, důležitá nebyla jen jejich literární tvorba, ale i způsob života, pro který se rozhodli.
Na základě měřítek své doby byli vnímáni jako šílenci a museli snášet následky, které s sebou jejich přeměna nesla – blázince, veřejný výsměch, cenzuru a dokonce vězení. Co by se ale z hlediska obvyklé životní zkušenosti mohlo zdát porážkou, pro ně bylo spíš pobídkou do dalších dobrodružství. Beatnici byli přitahováni k šílenství jako k trvalému stavu. Protože poznali, že šílenství je druhem útočiště pro ty, kdo chtějí zůstat soukromě příčetní, přivolávali šílenství drogami, kriminálními delikty a směřováním k extázi
Zajímali se o buddhismus, který se pro mnoho z nich stal formou duševního závaží, a jejich studium nejrůznějších škol východního myšlení se stalo jak výrazem odklonu od západních zvyků, myšlení a cítění, tak cestou z bažiny egoismu, do níž se tak zběsile vrkali.
Svou příslušnost k hnutí demonstrovali hlavně svým zevnějškem, dlouhými vlasy a vousy a nevázaným chováním
Ke konci 60. Let se hnutí vyčerpalo a pohltilo samo sebe. B.G. obohatila ameriku a následovně i svět písemnou bezprostředností, otevřeností, odvahou s jakou jsou pronášena slova. Vedlejšími produkty jsou vulgarismy, erotická otevřenost, útržkovost gialogu a téma nového životního stylu.


William Burroughs

Zůstává nejméně známou postavou beatnického hnutí. Jeho minulost je nejasná. Od roku 1949 trávil dobrovolný exil v Mexiku, Severní Africe a Evropě. Byl poustevnickým učencem, excentrickým experimentátorem a dobrodruhem, který podstoupil rozsáhlé peripetie, způsobené nástrahami osudu a jistou chmurnou zálibou v nezákonnostech. Jeho život byl izolovaný a odpadlický. Po patnáct let byl závislý na drogách – morfinu a heroinu.
V 15. Letech byl poslán do exkluzivní chlapecké internátní školy v Los Alamous, kde ho nutili jezdit na koni, cvičit a hrát hry v přírodě. Útočiště našel ve čtení: Anatole France, Maupassantovy povídky, Baudelaire, Gide, atd. Vypěstoval si zálibu v gangsterech a zločinu.
Studoval na Harvardu literaturu a antropologii. Ve Vídni strávil půl roku, během nichž studoval medicínu. To jaksi předznamenalo pozdější zájem o psychologii a patologii lidského rozkladu, který byl vyjádřen v jeho textech.
Pokusil se vstoupit do OSS, tajné služby, z níž se později vyvinula CIA. Byl ale-přes rodinné konexe-odmítnut, protože si záměrně usekl špičku prstu nůžkami na drůbež.
V roce1938 se vrátil na Harvard a začal pracovat na diplomové práci z antropologie.
Tak jako mnoho jiných narkomanů, protloukající se prázdnotou, i Burroughs se vydal do Chicaga, které ho přitahovalo svou pověstí gangsterského města.
V roce1943 přesídlil do New Yorku, kde se setkal s Joan Adamsovou, těhotnou mladou ženou, studující na Kolumbijské univerzitě žurnalistiku. Joan opustila svého manžela a nastěhovala se k Burroughsovi.
¨ Burroughs opustil New York City v létě 1946 spolu s Joan a její dcerou. Měl v plánu usídlit se na jihozápadě a farmařit tam. Koupil dům v Texasu a usadil se ve městě New Waverly, padesát mil severně od Houstonu. Joan byla závislá na benzedrinu a těhotná. Burroughs sám bral třikrát denně heroin. Na podzim odjel zpět do New Yorku. V únoru 1948 vstoupil dobrovolně do drogové léčebny v Lexingtonu v Kentucky. Na jaře se vrátil do New Waverly.
Burroughs, beztrestně ignorující zákony o zbraních a drogách. Se stal mužem mimo zákon, který už nemohl vzbudit důvěru v žádném představiteli úředů. Roku 1949 na jeho farmu nelegálně vstoupila policie a nalezla tam množství drog a palných zbraní. Tento zásah uspíšil jeho rozhodnutí opustit Spojené státy. Odjel do Mexico City, kde navštěvoval Mexico City College, studoval aztéckou historii a mayské zákoníky, jazyk a archeologii.
Užívání drog, styky se zločinci a nakonec smrt Joan-to vše byly kroky k tomu, aby se z něj stal psanec, stal se nepřijatelný pro společnost, kterou již sám odmítl. Bezprostřední dozvuk událostí mu dal schopnost poprvé popsat ono podsvětí, které jej tak dlouho fascinovalo, v jeho pravé podobě. Během roku napsal Teplouše, knihu o homosexualitě, která nikdy nevyšla tiskem, a Feťáka o podvodnících a zlodějích ze světa drog.
Na podzim roku 1953 se poprvé po šesti letech vrátil do New York City. Doslechl se o londýnském lékaři, který používal k navození metabolické rovnováhy methadonu. Svízelná kůra dopadla úspěšně.
Jeho díla: Nahý oběd, Lístek,který explodoval, Hebká mašinka, Nova Express, Feťák, Teplouš, Hubitel!, Divocí hoši,



Allen Ginsberg

Jeho dětsví v Patersonu v New Jersey a první léta na Kolumbijské univerzitě byla rozleptávána intenzivním utrpením a úzkostí. Potřeboval roky, než porozuměl vlastní identitě a než byl schopen definovat sám sebe jako básníka. I když užíval svou tvůrčí sílu sebevyjádření a zkoumavost jako výraz objevitelství, tytéž schopnosti se někdy staly jen štítem agrese, maskou jeho nejistoty. Dokonce i nejbližší přátelé jako Burroughs se obávali o jeho schopnost být součástí reálného světa.
V příštích letech věnoval spoustu energie hledání uspokojivé psychoanalytické léčbě. Nejtíživější úzkost, kterou cítil byla zapříčiněna jeho homosexualitou. Přátelství s Kerouakem poskytlo spolehlivou formu vztahu.
Jeho díla: Kvílení – zachycuje některé důležité krizové momenty velice senzibilního autora, jsou to obraty plné naturalizmu a obscénosti, ale také plné vzrušení, vízí a snů, je cítit autentičnost prožitku, upřímnost a revolta
Jeho poezie se jednoznačně stala základem budoucího undergroundu 60. Let, navíc šokovala svou odvahou a obžalobou světa kolem.
Další díla: The Fall of America, Sendviče reality, Zprávy z planety, Kadiš, Indické deníky, Prázdné zrcadlo,



Charles Bukowski

Knihy tohoto autora svým způsobem navazují na linii předchozích spisovatelů, přestože se tak děje až v 80. Letech.
Jeho díla: Všechny řiti světa i ta má, Hollywood
V jeho knihách často vystupuje spisovatel Chinaski, což je vlastně autor sám.


Jack Kerouac

Je americký prozaik a básník francouzsko-kanadského původu. Asi nejpopulárnější mluvčí beat generation. Na jedné straně byl živoucím středem beatnického hnutí a na straně druhé byl velmi uzavřený, vždy bázlivý před následky přátelství.
Kerouakovo mládí představovalo soulad, který už nikdy nenašel. Jeho rodina žila v Pawtuckeville, frankokanadské komunitě v massachusettském Lowellu. Bydlela tam velká skupina příbuzných, kteří se často scházeli. Jeho rodiče mluvili francouzsky a francouzština byla i jeho prvním jazykem. Anglicky začal mluvit až na obecné škole, a po zbytek života si často v duchu musel překládat z jednoho jazyka do druhého.
Na střední škole se stal pro své lehkoatletické a fotbalové výkony uznávanou lowellskou veličinou. Stejně jako v literatuře, i v atletice byl extrémně cílevědomým samoukem s vlastní motivací.
Později se rozhodl jít na Kolumbijskou univerzitu v New York City. Tam na něm požadovali, aby absolvoval přípravný ročník ve škole Horace Manna, a tak v roce 1939 opustil Lowell a ubytoval se u tety v Brooklynu.
I když na škole prospíval velmi dobře, cítil se znevýhodněn vůči spolužákům. Navíc kulturní šok, který pro něj představovalo New York City, byl obrovský. Opustil intimní okruh rodiny, přátel ze školy a prostředí dělnické třídy.
Ukvapený odchod z Kolumbijské univerzity vyvolal napětí a zvýšil jeho nejistotu. Odjel do New Havenu, kde dříve čas od času sídlili jeho rodiče, a našel práci u benzínové pumpy. Po krátkém pobytu se vrátil do Lowellu, kde mu starý přítel pomohl sehnat místo sportovního dopisovatele listu Sun. Více času než chozením po sportovních utkáních ale strávil čtením Jamese Joyce a pokusy o automatické psaní, a tak po dvou měsících noviny opustil. Výrazem jeho netrpělivosti a zmatku byla přihláška k námořnictvu a zároveň k pobřežní stráži, aby se příští den nalodil jako plavčík na obchodní loď, která jela na namátkovou obchodní plavbu do Grónska. Loď se vrátila právě včas, aby mohl pokračovat ve studiích na Kolumbijské univerzitě. Na konci semestru se přihlásil k vojenskému námořnictvu. Námořnická disciplína pro něj byla nesnesitelná. V červnu 1943, krátce po svých 21. Narozeninách, byl propuštěn z vojska jako paranoidní schizofrenik.
Začátkem roku 1944 se vrátil na univerzitu a setkal se tam s Edie Parkerovou, studentkou z Barnard College. Brzy s ní začal žít a onoho léta potkal i Ginsberga a Burrougse.Netrvalo dlouho a všichni se dělili o jeden byt.
Řadu let se toulal po U.S.A. (Denver, San Francisco,..) ve společnosti bohémů, cestoval ve vlastních a odcizených autech, nevyhýbal se sexuálním výstřelkům, braní drog, filozofoval v duchu zen-buddhismu, ale byl také zaujat jazzem, především rytmy bopu.Střídal jedno zaměstnání za druhým byl brzdařem, česáčem bavlny, silničním dělníkem,…Na jedné své výpravě se setkal s hipsterským hrdinou Nealem Cassadym, který se stal předlohou pro literární postavu Deana Moriartyho v románu Na cestě
Je autorem čtrnácti románů, které psal velkou rychlostí na obrovské role papíru. Jeho „cyklus románů ze silnice“ zachycuje newyorskou a sanfranciskou bohému a autorovy zkušenosti z cest po Americe
Jeho díla: Dharmový tuláci, Podzemníci, Osamělý poutník, Andělé zkázy, Satori v Paříži, Mag, Město a velkoměsto, Doktor Sax, Maggie Cassidiová, Vidění Codyho, Vize o Gerardovi , Duluozovy marnosti
Na cestě- je považován za beatnický manifest, za klasický dokument části americké mládeže 50. Let, která odmítla ideál mladého úspěšného Američana, snažila se být co nejméně závislá na materiálních věcech, milovala jazz a pod vlivem východních filozofíí volila cestu protestu a útěku od civilizačních vymožeností směrem k okamžitým duchovním a tělesným požitkům. Dějovou kostru románu tvoří řetěz nejrůznějších zážitků, které autor nasbíral při svých toulkách napříč Spojenými státy na přelomu 40. A 50. Let.
Děj: Vypravěč Sal Paradise se s Deanem Moriartym vydává na pouť Amerikou. Toulá se od Atlantiku po Pacifik, povaluje se v zapadlých uličkách, žije životem darebáků, hovoří o Nietzschovi, Proustovi, Hemingwayovi. Oba usilují o život ne správný, ale přinášející uspokojení. Dosahují toho zběsilým sbíráním životních zkušeností, ale také s drogami, sexem a jazzem

„ jediní opravdový lidi, co znám, jsou blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno a hned, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle“ (Na cestě, přel. J. Josek)

Román Na cestě se stal doslova biblí b.g.


Z beatnické generace se stala jakási módní vlna snobství obrácené naruby. Beatnický mýtus se zkomercionalizoval, objevují se ostré negativní výpady ze strany jiných spisovatelů. Beatnikům jsou vytýkány diletanství, křečovité hledání vzrušení za každou cenu, nebezpečné zahrávání s drogami a nepoctivá hra na chudáky. B. revolta je považována za únik z reality. Spisovatelé jako Kerouac, Ginsberg a Burroughs spustili vlnu, jež za sebou nechávala flotily rakví jejich souputníků. Mnozí skončili své životy ve svěracích kazajkách nebo bahně periférie. Stejně tak drogová nezávaznost vyvrcholila na konci 60. Let ( to již existovalo hnutí hippies) lidskými tragédiemi- hippiovské komuny, jež měly být útočištěm lásky, se staly pod vlivem LSD dějištěm násilí, sobectví, honem za drogou a rozkladu člověka. Mozky spálené psychedelickými drogami – i to je dědictví beat generation.