ANTONÍN SOVA
(1864-1928)

Narodil se jako syn učitele Jana Sovy a Josefiny rozené Skalické.Byl citově vázán na matku.Pochází z učitelské a muzikantské rodiny v Pacově.Měl velký citový vztah ke svému rodišti, což se projevuje v jeho torbě.


Do svého domova se vracel rád hlavně v pozdních letech.Po gymnazijních studiích (v Pelhřimově, Táboře a Písku) přišel r. 1885 na práva do Prahy.Současně pracoval jako novinář a písař.Roku 1887 začal pracovat v městských pražských službách právě jako písař a později (1898) dostává místo v městské knihovně, stává se ředitelem a setrvává zde až do roku 1920.Měl velkou zálibu v cestování, hl. po střední Evropě.Dlouhá léta trpěl těžkou míšní chorobou, jež podlehl v rodišti 16. srpna 1928.
Lyrik impresionistického a symbolistního výrazu.Svou básnickou činnost začal v 19ti letech.První verše byly meditačního rázu.Uspořádal z nich výběr, který se hodně podobal mladším žákům Vrchlického (zvl. A. E. Mužíka).Byly to básně plné soucitu, novokřesťanského zbarvení, plaché rezignace; ale jinak se Sova výslovně přihlašuje k Nerudovi.Po příchodu do Prahy vystupuje s pseudonymem Ilja Georgov v družině mladých lyriků, shromažďujících se kolem "Světozor".Řadil se k sentimentálním autorům, používající zabarvené výrazy, mírnou ironii a hořký humor.Tím okresloval povrch skutečnosti, hl. Prahy a zapadlých, přebytečných lidí v městě i na obvodu.
Lyrická tvorba : REALISTICKÉ SLOKY (1890) - zde se projevuje jeho velká schopnost lyrické intenzity prožitků a slova.KVĚTY INTIMNÍCH NÁLAD (1891) - námět města, přírodní lyrika.Z MÉHO KRAJE (1893) - cyklus krajinářských básní ze svého domova, popisuje zde s ostrou názorností chudé táborské kraje;je to druhá stránka toho coppéeovského směru
Antonín Sova se od svých vrstevníků, s nimiž byl srovnáván, lišil tím, že již v básnických počátcích jevil vyšší stupeň smyslové vnímavosti, hlubší schopnost citového zapálení a vůbec jemnější přístup k tvorbě.To ukazuje kniha SOUCIT A VZDOR (1894).
V knize ZLOMENÁ DUŠE (1896) popisuje v řadě lyrických vzpomínek, konfesí, monologů a deníkových zápisků tragedii jedince.Zde se odchyluje jednoznačně k vystižení psychologického stavu.Je to kniha plná protestů, vášnivých výbuchů, má nespoutanou vášnivou formu.Hlavní je zde, aby co nejlépe vyzněl výkřik obnažené duše.Kontrast snu a skutečnosti.SMETANOVO KVARTETO Z MÉHO ŽIVOTA - proti společnosti.
VYBOUŘENÉ SMUTKY (1897) - další výběr z meditativní lyriky.Básnicky tu formuluje problém dekadence, ale osvobozuje se od ní tím, že věří v lepší zítřek.Je zde symbol poutníka.Jeho duševní stavy jsou tu vyjádřeny fantastickými symboly, které jsou v kontrastu se skutečností.Sbírky ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ (1900) a DOBRODRUŽSTVÍ ODVAHY (1906) rozvíjejí jiný typ symbolistické poezie.Je zde básnická vize revoluční proměny společenského řádu, osvobození člověka z pout útisku a budoucí spatření lidí.Symbol zde má blíže k alegorii a k utopickým vizím.Jsou to obrazy nenávistné pomsty, spravedlivé odplaty starému nespravedlivému řádu nebo prorocké vidiny lepší budoucnosti.Postupně tu sílí kolektivní vědomí, básník splývá ve své představě se zástupy pracujících.V Dobrodružství odvahy se Sova jeví jako anarch. básník - je zde výraz jeho nesmiřitelnosti s měšťáckou spol. a nenávisti k mocným a k tyranii.Uplatňuje se zde rétorika.Sovův symbolismus byl oprávněně označen jako sociální a Sova jako "básník společenský".V Údolí nového království je kompletní vidina nové společnosti.Má písňovou formu a volný verš. JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME (1900)- Zde se střídá intimní lyrika se vzrušenou deskripcí, vytříbená krajinomalba s erotikou a Sovův verš je stále více a více hudební.
Do útvaru milostné poezie se řadí sbírka LYRIKA LÁSKY A ŽIVOTA (1907), kde se v melodické písňové formě komorních balad zpovídá z bolesti osobního prožitku. ZÁPASY A OSUDY (1910) - převládá klad, důvěra a mír optimisty a vitalisty, oddává se zde životu, hledání mravních hodnot, optimismus.
V období světové války vznikly ZPĚVY DOMOVA (1918).Kniha plná češství, vlastenectví, inspirovaná krajem i lidmi jihočeské domoviny.DRSNÁ LÁSKA - zde je básnický důkaz lásky k matce.Lyrika reflexivní i přírodní.
Trojí Sovův pokus o román ztroskotal.IVŮV ROMÁN (1902) - krajinářské partie, povahová analýza samolibého slabocha.VÝPRAVY CHUDÝCH (1903) - maloměstské vzpomínky.TÓMA BOJAR (1910) - sociálně hosp. poměry jihočeského venkova za bojů mezi odumírající aristokracií a zdravým českým selstvím.
Sova jako epik se poprvé projevil alegorickou BALADOU O JEDNOM ČLOVĚKU A RADOSTECH (1902).Příběh dualismu šaška a pána v romantické tragikomedii.Později KNIHY BALLADICKÉ (1915), kde se na tématech pohádkových i polohistorických, lidových i spol.moderních pokusil o prohloubení erbenovské tradice.
Antonín Sova se narodil ve stejném roce a měsíci jako J. S. Machar.To sice neznamená, že by si měli být podobní, ale jsou.Oba podepsali manifest "České moderny", navštěvovali stejný lit. orgán a i jejich psych. myšlení bylo podobné.Ale stejně byl Sova více člověkem citu, smyslového vznětu, dojmového rozechvění a tím vykládal, chápal a umělecky přetvářel skutečnost.Opustil popisný a sentimentální realismus a vychoval se na krásného impresionistu.Je to autor, který stavy své citlivé duše, nachází vždy v krajině.On stlačil realitu na znak, na symbol, na znamení a vybíral odsud ty pro něj nejhezčí obrazy pro svět svých snů, své reality.Stal se prototypem českého symbolisty, ale více je to impesionista s citlivou duší..