Anton Pavlovič Čechov se narodil 17. ledna 1860 v Taganrogu, provinční osadě na jihu Ruska. Jeho otec Pavel Jegorovič Čechov vlastnil menší obchod se smíšeným zbožím. Se svojí manželkou Jevgenijí Jakovlevnou Morozovovou měl šest dětí, sedmé, dcerka Jevgenija, zemřela ve věku dvou let.


Všechny děti byly velice nadané. Například, nejstarší syn Alesandr se živil jako novinář a beletrista, jeho bratr Nikolaj byl malíř a velký bohém a Michail psal knihy pro děti. Avšak už od jinošských let byl pokládán za skutečnou hlavu rodiny právě Anton Pavlovič Čechov, budoucí světoznámý povídkář a dramatik. Sourozenci Čechovi rozhodně nežili blahobytně, ale také netrpěli nouzí, jejich otec jim chtěl zajistit co nejvyšší vzdělání. Všichni synové P.J. Čechova navštěvovali gymnázium i soukromé hodiny francouzštiny - otec si totiž přál, aby alespoň někdo z nich udělal pořádnou kariéru. K tomu bylo ale zapotřebí peněz, jejich se nedostávalo, a tak Anton měl jít na krejčovinu. On si totiž ve svých studií nevedl moc dobře, ve třetí třídě propadl z aritmetiky a zeměpisu, pak v páté z řečtiny, takže maturitu složil až v 19 letech s velice průměrným prospěchem.

Když Antonovi bylo 16 let, udělal jeho otec bankrot a nemilou situaci vyřešil dobrodužným útěkem na zapřenou do Moskvy. Za ním se postupně rozjeli starší synové a pak i žena s dětmi; v Taganrogu nakonec zůstal jen Anton. Doučoval tu studia navštěvoval taganrožskou divadelní scénu. Jeho tísnivé životní dilema ho přimělo napsat první rozsáhlou literární práci. Bylo to drama Darebák Platonov a bylo uveřejněno až v roce 1923, tedy 19 let po jeho smrti. Nalezneme zde bezpočet motivů a témat z jeho budoucího díla.

Po maturitě odjel za rodiči do Moskvy a z veskrze praktických důvodů vystudoval v letech 1879 - 1884 lékařství na moskevské univerzitě. Zároveň rozvíjel své literární ambice. Už v Taganrogu se sourozenci vydával satiristický rodinný časopis. Ale za počátek své literární činnosti pokládal 24. prosince 1879, kdy byla v tisku otištěna jeho první miniatura, parodující otcův mentorský styl. Slovo mentorský - bych také mohla nahradit slovem poučovatelský, kárný. Podepsal ji pseudonymem Antoša Čechonta a takových miniatur či žertovných povídek napsal kolem šesti set. Jinak miniatura je drobné umělecké dílo, to jen pro upřesnění. Anton si musel vydělávat na studia a podporoval matku a mladší sourozence, neboť otec odešel od rodiny, a tak psal humoristické texty a dokonce působil jako reportér ze soudní síně. V té době s u něj projevily první příznaky tuberkulózy. Chtěl se také dvakrát ženit. Poprvé požádal o ruku Duňu Efrosovou, ale jelikož byla Židovka, rodiče tomu zabránili. Druhá jeho spřízněná duše byla Lilja Markovová, ale s ní zůstal jen u milostné korespondence.

Do roku 1886 obnovil v ruské literatuře po Gogolovi žánr hořkých humoresek, zde bych připomněla jeho první povídkovou sbírku Pohádky Melpomeny. Také začal publikovat v petrohradských časopisech. Bylo to: Nová doba, Severní posel, Ruské myšlení.

Ve věku 28 let dostal Puškinovu prémii Akademie věd a začala mu nová, zralá etapa tvorby. Díla začíná už podepisovat svým jménem. Poprvé také opouští svůj „komediální“ rukopis a to v tragické skice Spát a spát. Novely Step a Nudná historie přinesly uznání veřejnosti. Rok 1889 byl pro Čechova velmi smutným. Zemřel mu bratr Nikolaj a musel se vyrovnat z jeho další láskou k Liky Mizinovové, která se provdala za jiného muže. Východisko z této situace nalézá o rok později v cestě na ostrov Sachalin, kde studuje poměry vězňů a vyhnanců. Po čtvrtletním pobytu se vrací s velmi podlomeným zdravím do Moskvy. Intenzivně pracuje na knize o Sachalinu, která byla vydaná až roku 1895 pod názvem Ostrov Sachalin.

V roce 1892 si zakoupil usedlost v Melichově a začal psát svá nejlepší prozaická díla, jako je například novela Pavilon č. 6 či Mužici. Dále píše i hodně povídek, připomenu jen některé z nich: Adriana, O lásce, Vražda atd. V téže době se soustřeďuje na diagnózy společenské psychologie. Čechovovi posmutnělí a skeptičtí hrdinové si uvědomují prázdnotu vlastní existence a duchovní nedostatečnost doby. Spisovatel vyzrál ve vrcholnému představitele ruského klasického humanismu a důsledně prosazoval bytostně demokratická stanoviska. Již za Čechovova života byly jeho povídky v evropských zemích hojně překládány, mj. od sklonku století i do češtiny.

Od konce 80. let se Anton pokouší psát dramata. Mezi jeho první hry patří Ivanov a Lesní duch, ty se ve své době neprosadily, dále napsal dramatickou etudu Na hlavní silnici, která byla carskou cenzurou zakázána. Teprve dramatické kvarteto Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad dosáhlo celoruského a pak i světového uznání. Po druhé světové válce Čechovova díla ovlivnila vývoj anglické a americké dramatické tvorby.

V říjnu 1898 se ze zdravotních důvodů usadí v Audce poblíž Jalty, dnes již proslulé „Bílé vile“. První dny pobytu mu přinášejí zprávu od triumfální premiéře Racka v Moskevském uměleckém divadle. Jen pro zajímavost chci říci, že před dvěma roky v petrohradském Alexandrinském divadle zcela propadla. Anton se seznámil s kolektivem herců z Moskevského divadla a našel zalíbení v mladé Olze Leonardovně Knipperové. Mezitím Čechov prodal usedlost v Melichově a do Jalty za ním přesídlila matka a sestra.

Roku 1900, tedy ve svých čtyřiceti letech, byl jmenován čestným členem ruské Akademie věd v oboru krásné literatury, dva roky nato se však titulu vzdává na protest proti vyloučení policejně stíhaného Maxima Gorkého z této instituce.

Také se začíná scházet s Olgou a své pocity a dojmy ze společné cesty po Černém moři vtělil do milostné povídky Dáma s psíčkem. 25. května 1901 se s ní v moskevském kostele na Vozdvižence téměř inkognito žení.

Čechův zdravotní stav se čím dál tím víc zhoršuje a v červnu 1904 odjíždí spolu s Olgou do jihoněmeckých lázní Badenweiler, kde v noci na 6. července umírá. Je mu pouhých 44 let.