Antika: „Co je to antika“?
Antika je umění starého Řecka a Říma avšak Řecko je hlavní osobností antické kultury a Řím pak pouze kopíruje i když svým osobitým způsobem.

První civilizace na území Řecka vznikla kolem roku 3000 př. n. l. a její trvání se datuje asi do roku 1400 př. n. l. Před příchodem kovů byla společnost organizována do zemědělských občin. Umění bylo velice primitivní v podstatě se jednalo jen o rytiny na keramice což byly předměty denní potřeby byli objeveny i primitivní sošky lidi a zvířat z této doby. Na vázách z této doby se hojně používají spirály a meandr (viz obrázek 1) což je druh ornamentu vycházející z četných zákrut jedné řeky (pramenící ve Frýgii a vlévající sem do Egejského moře ) Diky dobré geografické poloze se civilizace (je nazývána minójci podle krále Minóa) naučila od Středovýchodních kultur naučila zpracovávat kovy je zde patrný vliv zejména Starověkého Egypta (byly nalezeny sošky takřka totožné s Egyptskými avšak i přes jasnou inspiraci umění z jiných kultur dostavá jejich umění individuální výraz.
Kolem roku 2000 př. n l. se zřízení změnilo, a na Krétě nastala vláda mocných panovníků. Zejména se rozvinula stavba monumentálních paláců (nejznámější je palác v Knósu). Budovy byly staveny v poměrně velkém měřítku měli centrální dvorec okolo se soustřeďovaly ostatní budovy. Materiál bylo pevné zdivo a sloupová architektura podpírala střechu. Z této doby neexistuji významnější malířské ani sochařské památky dochovala se však keramika zdobena bohatými vzory které byly tvořeny pestrými barvami (oranžová, žlutá, červená a bílá) byli buď abstraktního rázu nebo vycházely ze světa rostlin (ukazuje se detailní znalost rostlinstva). Nejcennější památkou této doby jsou ryta pečetidla na kterých se začíná ukazovat naturalisticky ráz umění.
Takřka konečnou podobu dostala krétská kultura kolem roku 1650 př. n. l. ( Krétu postihla velká katastrofa patrně zemětřesení a následně zaplavení přívalovými vlnami ), v této době dochází k mohutnému přestavovaní rozvíjí se také malířství a sochařství . Malíři v této době zachycovali na nástěnných malbách opět motivy inspirované přírodou (pozoruhodná je také snaha o zachycení světa lidí a přírody) technika i barvy jsou omezené postavy jsou zobrazovány z profilu nebo kombinací hlavy a nohou z profilu a těla z frontálního pohledu.
V sochařství je velice patrné jemné ovládaní pohybu. K nejpozoruhodnějším sochařským pracem Minójců patři dva zlaté poháry objevené ve Vafiu. Okolo roku 1450 př. n. l. se ukazují na jejich keramice pokusy dát opět umění řád avšak i přes rozdílnou techniku se díla podobají starým stylům krétského umění. Tyto pokusy o změnu se přisuzují příchodu Řeků z pevniny. Kolem roku 1400 př. n. l. jejich kultura zaniká pod náporem Mykéňanů kteří v této době dosahly největšího rozmachu své civilizace.
Mykéňané antickému umění však mnoho nepřinesly, protože většina jejich umění je tvořena minojskými umělci na vkus Mykénské kultuře. Přesto že Mykéňané zaměstnávali minójské umělce požadovali aby se předměty od minójského vkusu lišili. Jelikož byli mykéňané bojovní objevují se v tomto umění často bojové motivy. Stavěli pevnosti vyznačují ci se mohutnými obranými zdmi. Řekové klasické doby věřily že tyto hradby postavili Kyklopové není se co divit vždyť na některých místech byli zdi až 17 metrů vysoké.
Tyto stavební komplexi ve kterých se snoubí obrovitost zdí s monumentálním sochařstvím jsou hlavním přínosem mykénské kultury. Celkově se mykénské umění úplně oprostilo od přírody objevují se opět abstraktní motivy. Mykénský svět přestává existovat kolem roku 1100př. n. l. Příchodem Dórů do Řecka.
Dostáváme se již k faktickému začátku Řeckého umění jako takového (označovaného jako období Řeckého temna). Dórové však nebyli spouštěčem nových uměleckých směrů. Rozvoj umění se totiž soustředil do Athén které zůstaly nedotčeny Dórskou invazí. Umění je čistě abstraktní neobjevují se zde lide ani výjevy přírody. Stále jsou patrné některé Mykénské prvky ale s konečnou platností nastupuje novy styl. Ten užíva soustředné kruhy a šachovnicové vzory. Na nádobách je patrné rozčlenění na jednotlivé časti symetricky pokryté ornamenty. Tento styl se nazývá Protogeometrický a vnikl kolem roku 1000 př. n. l. v Athénách. Od tohoto okamžiku jsou přidávány nové motivy (klikatky,kosočtverce,meandry) a koncem 8. století př. n. l. je již celá nádoba pokryta ornamenty. Lidské postavy jsou zobrazovány obličej z profilu tělo z frontálního pohledu (má trojúhelníkovitý tvar paže připomínají hůlky nohy jsou zachyceny opět z profilu a mají oblá lýtka a stehna. Pro Geometrický styl je charakteristické že umělec zachytí to podstatné pro pochopení obrazu (např. vůz z profilu tak aby bylo vidět že má čtyři kola apod.) Nejdokonalejšími díly geometrického stylu jsou tzv. „dipylské“ vázy z roku asi 750 př.n. l. . Sochařství v této době takřka neexistuje. Místo něho se objevuje mnoho drobných výrobků z bronzu a terakoty (označení pro drobné výrobky z pálené hlíny). Pokud se vyskytovaly malé sošky zvýřat a lidi byly na nich velice znatelné geometrické obrysy (válce apod.). Staveb je z této doby velice málo v podstatě se jednalo o stavby z nepálených cihel a dřevěnou střechou. Později se okolo takto vypadajících staveb budovaly sloupořadí což je základ pozdější architektury. V době vrcholu geometrické éry Řeckého umění si Řecké městské státy začaly budovat kolonie v cizině a to se promítlo i do umění. Začínají se objevovat přírodní vzory převzaté z okolních kultur. Přírodní styly však navazují na předešlé (geometrické) umění. Rozvíjí se zobrazování figur převážně z profilu. V sochařství se začíná používat zobrazení postavy inspirované Egyptem (patrné zejména na účesech postav). Mužská postava se štíhlím pasem a širokými rameny je ještě trochu geometrická. Na konci 7. století je již mužská postava zcela dokonale vystihuje podobu – vykreslení svalů. Ženy byli na sochách z tohoto období zobrazované vždy oblečené.
Řecké stavební styly
Dórský styl (7. století) charakterizuje řecké hledání dokonalého tvaru. Počátky jsou tvořeny již v dřevěných stavbách. Sloup (viz. Obrázek 2) vyrůstá přímo z podlahy a je bez podstavce je pokryt svislým žlábkováním. Mnohé prvky jsou odvozeny přímo z dřevěných originálů. Dórský styl se pevně ustavil kolem roku 600 př. n. l. a pak podléhal jen nepatrným obměnám.
Druhý ze dvou velkých Řeckých stavebních slohů je iónský. Od počátku byl od Dórského odlišný. Iónský sloup (viz obrázek 3) charakteristické pro tyto sloupy byla spirála na hlavicích která umožňovala mnoho variant a obměn. Stavby postavené v iónském stylu jsou monumentálnější a bohatší. Mají jiné žlábkování a patku která se v dórském stylu neobjevovala. Zdvojení sloupořadí okolo chrámů které bylo užito např. u Artemidina chrámu v Efesu nebylo pravděpodobně již nikdy v pozdější historii Řecka překonáno. V této době se naplno rozvinuly náměty sochařství a malířství Řecké umění přestalo přejímat z orientu a nastoupilo svou vlastní cestu. Malby na keramice technikou kde na červeno oranžovém povrchu jsou malovány černé siluety pocházejí právě z této doby. Černofigurový styl se v Athénách plně rozvinul kolem roku 560 př. n. l. v té době byli Athény za vlády Peisistratose světovým střediskem umění. Následně se toto umění mění na umění červenofigurové což přineslo možnost pro přímou malbu na hlínu (černofigurová technika umožňovala pouze rytí). Sochařství 5 století se stal ideálem nahého muže tzv. kůros a ideálem oděné dívky tzv. kóré. V této době si Řekove osvojili odlévání dutých soch z bronzu. Sochaři se hodně věnovali anatomickému zobrazení postav. Polykleitos byl považován za tvůrce ideálních atletických postav o tomto umění sepsal i knihu. Toto umění (zobrazování atletických postav) má původ v tzv. olympském náboženství. V této době 4. století př. n. l. se začíná v umění zajímat o ženskou krásu a upravuje se cesta ke studiu ženského aktu. Rozvíjí se portrétní umění. Malba prodělává kolem roku 420 př. n. l. převrat a začínají se užívat barvy k vyjádření plastičnosti.
Helénistické umění tj. umění tvořené za Alexandra Velikého. Umění dostalo novou formu nyní nebylo chápáno jen jako výchovný prostředek ale mělo sloužit i k pobavení. Rozvoj věd v této době má za následek snahu o zobrazování předmětů realisticky. Podporuje zobrazování lidí a přírody ze všech aspektů. Rozvíjí se taktéž tvorba sousoší a portrétů. Realismus je jakoby posedlostí umělců této doby modelují vše s naprostou věrností (baculaté děti i vyhublé shrbené stařeny) avšak i zde se přepokládala jista dokonalost a jsou zde náznaky že postavy jsou založeny na tradičních figurách. V této době pomalu zaniká Vázové malířství. V malířství se umělci snaží zachytit perspektivu postavy v pozadí jsou menší a jsou mlžnější než ty v popředí. Hojně se používají mozaiky A to Buď originální nebo jako kopie slavných obrazů. Architektura se moc neliší od té starší ale par nových prvků přece jen přidává. Hlavním z nich je konstrukce klenutého oblouku ze kterého později vycházela Římská architektura. Iónský styl převažuje nad Dórským a zřídka se objevuje řád korintský. Sloupy se zeštíhlili a jejich rozestupy jsou větší. O něco později jsou kombinovány v některých případech všechny řády dohromady.
Antika v Římě. Římané víceméně kopírovaly styl Řeků avšak oni k němu přidali své.
Charakter římského umění je velice patrný na Římských portrétech. Římané mají vlastní portrétní tradici. Tvořily hliněné a voskové masky a posmrtné masky. Jsou známy pohřební portréty kde je patrná dokonalá detailnost mrtvolných rysů. Od Etrusků zdědili Římané tradici vzpomínkového portrétu založené na studiu rysů které by měly vyjádřit charakter osoby. V posledním století př. n. l. se k této tradici přidal i um Řeckých řemeslníků. Helénistické umění dodalo portrétu zjemnění. Portrét panovníka byl za doby císařství používán pro propagaci císaře a státu. Za doby císařství existovaly dva ideály dokonalosti a to dokonalosti fyzické nahá postava a ideál hrdinství tvořený sochou ve zbroji. Architektura již využívá oblouku a klenby Římští stavitelé požívali také polosloupy které tvořily dekoraci zdí chrámů a budov. Polosloupy se objevily již v Helénistické architektuře ale zřídka. Stavby byly tvořené jako řady teras. Vyvíjelo se používání nových materiálů. Velký je rozdíl i mezi Řeckou architekturou divadel a Římským pojetím těchto staveb. Řekové využívaly přirozeného svahu pro hlediště a divadlo tvořilo architektonické dílo naprosto zapadající do rázu krajiny. Římané ho celé i s hledištěm vystavěli. Jelikož Římané měli v zálibě detaily přejaly Korintský řád pro jeho větší dekorativní možnosti. Římskému vkusu patrně vyhovovala kombinace řádů. Kombinací iónského a korintského řádu se vyvinula tzv. „kompozitní hlavice“ (viz obrázky 4)
Za doby císařské se v Římě ke stavbě používá obyčejný i barevný mramor. Po celé říši jsou stavěny stavby římského typu – fóra a baziliky, triumfální oblouky stavěné na počest válečného vítězství a v neposlední řadě i divadla a amfiteátry. V době flavijské vlády bylo postaveno i slavné a všem známé Koloseum je to jeden z nejlepších dokladů Římské architektury. Objevuje se na něm Římský styl konstrukce a Řecky styl pro detail. Vnější zeď budovy je tvořena čtyřmi patry zdobených v řeckých řadech. Ovál hlediště měří přibližně 188x156 metrů a pojal něco kolem 45000 diváků. Takovéto kolosy byly stavěny v době císařství po celém Římu. Dalším veledílem byl Panteon postavený za Hadriána. Dosud je používán jako křesťanský chrám. Stavba je tvořena okrouhlou vnitřní prostorou o průměru asi 43 metrů je klenuta kopulí vypjatou až do víšky 143 metrů Průčelí je tvořeno šesti korintskými sloupy na kterých je štít. Dostatek světla uvnitř budovy zajišťuje otvor ve vrcholu kopule. Pokud jde o malbu Římané se nejprve snažili dát malbám prostor. Využívali k tomu okolního ať už architektonického nebo přírodního prostředí. Později za vlády Augusta se rozbil architektonicky styl a malíři ztratily zájem o optickou iluzi. Zdi byli malovány čistě jen ornamenty aby se malby s jednotila s architekturou. Pokud byli malovány zátiší, epické výjevy nebo něco podobného byla malba vytvořena stylem i technikami starého Řecka. Doba Říma vedle k rozvoji malířství ale ne k velkému, ale přisuzuje se jim tzv. „impresionistická technika“. V té době je opuštěn dřívější způsob malby a umělci se obrací k impresi. Imprese se vyznačuje především malbou imaginárních krajin a domů. Malíři docilují efektů světla a stínů.
Později dochází k úpadku Římské říše a sní upadá i Římské umění. Před jejím pádam se ještě objevují menší změny např. v architektura začala používat větší prostory. Architektura klasické antiky upadá a obrací se k byzantskému. Sochařství se spíše obrací k minulosti a pokud je vytvářeno něco nového je to nižší technické úrovně a scela se liší stylově. Další události není třeba popisovat protože jsou nepotstatné.