Nezasvěceným připadají pavoukovci pravděpodobně stejní jako hmyz, kterému jsou podobní stavbou těla, mají však čtyři páry končetin. Vzhledem k masožravému způsobu výživy a schopnosti tvořit vlákno vykazuj mnoho odchylek od typických členovců.


Protože všichni pavoukovci jsou masožraví, jsou dobře přizpůsobeni k chytání a usmrcení kořisti. Mají dobře vyvinuté chelicery a dokáží svou kořist znehybnit pomocí jedu. Také někteří zástupci hmyzu dokáží tvořit vlákna, ale pouze pavouci produkují množství různých typů vláken, z nichž každý má svou zvláštní funkci a vzniká v různých žlázách.
Čeledi žijících pavouků jsou zastoupeny ve všech částech světa, v podstatě všude, kde se vyskytují členovci, žijí pravděpodobně také pavouci, kteří je loví. Někteří žijí dokonce na mořském pobřeží, kde se dvakrát denně ocitnou ponořeni pod vodou. Ve sladké vodě žije dobře známý vodouch stříbřitý. Ačkoliv i další druhy jsou schopné se v případě nebezpečí potopit. Mnohé pavouky lze také najít v jeskyních a snad jediným místem, kde pavouci nežijí, jsou sněžné pláně na pólech , hluboká moře a krátery činných sopek.

Pro většinu pavouků hraje významnou roli v každodenním životě hedvábné vlákno. Předpokládá se, že se nejprve vyvinuto jako výstélka nory, a pak k ochraně vajíček jednak před vyschnutím, jednak před predátory. Teprve později ho začali využívat také k chytání a omotávání kořisti a k budování doupěte. Hedvábné vlákno vzniká ve snovacích žlázách v zadečku, kterých známe nejméně sedm různých typů. Každý typ žláz produkuje vlastní druh vlákna se specifickou funkcí. Tato vlákna jsou tvořena bílkovinami s úžasnými vlastnostmi. Nejsilnější typy jsou pevnější než ocelové vlákno o stejném průměru. Navíc se může vlákno natáhnout na zhruba dvojnásobnou délku, než praskne. Vlákno, které můžeme vidět pouhým okem, je ve skutečnosti tvořeno mnoha jednotlivými vlákny.
Je známé, že pavouci recyklují bílkoviny tak, že před přestavbou sítě pojídají hedvábné vlákno. Zřejmě se podařilo vyřešit také otázku, proč malí křižáci obecní někdy pojídají své sítě dříve, než je nutné je přestavět. Při zkoumání sítí se zjistilo, že byly často pokryty zrnky pylu, která přilnula na lepkavé vlákno. V případě nedostatku hmyzí kořisti slouží pyl mladým pavoukům jako potrava. Je to však jen dočasná pomoc, protože se nemohou svlékat, dokud nesnědí živočišnou kořist. To znamená, že rostlinná potrava pravděpodobně postrádá nějakou složku nezbytnou k růstu.

S výjimkou jedné čeledi se dá říct, že všichni pavouci jsou jedovatí, ale jen nepatrná část z nich je schopná probodnout lidskou kůži. Kousnutí těch, kteří to dokážou, může být bolestivé, ale jen málo z nich je pro člověka nebezpečných.
Tři rody pavouků ze tří různých čeledí jsou známé svým smrtelným kousnutím. Snad nejznámější je černá vdova. Toto jméno je odvozeno od mylné představy, že samice samce vždy ihned po páření sní, ale ve skutečnosti to není pravda. Nejlépe prozkoumaný druh je snovačka jedovatá. Není agresivní a ve skutečnosti je celkem samotářský, proto k pokousání dochází obvykle nešťastnou náhodou, protože ač je tento pavouk plachý, často žije v blízkosti člověka.
Jed pavouků je směsí mnoha bílkovinných složek. Hlavní z nich, vyskytující se ve všech typech, je alfa-latrotoxin. Je to jedna z nejtoxičtějších látek, které známe. Pavouci jsou však malí a disponují jen nepatrným množstvím jedu, proto je kousnutí černé vdovy jen málokdy smrtelné a oběťmi úmrtí, ke kterým dojde, jsou velmi často malé děti nebo dospělí s nemocným srdcem nebo
problémy.



Použitá literatura: Kniha o pavoucích a štírech – Rod Preston-
Mafham, z anglického vydání přeložila Petra Nerandžičková,
vydalo nakladatelství Václav Svojtka & Co. V Praze roku 1998