Mák a opium

Název česky Mák setý
Název latinsky Papaver somniferum
Čeleď Makovité, Papaveraceae

Historie

Mák je velmi stará kulturní rostlina, ve Středomoří se zřejmě pěstoval již 6.


tisíciletí př.n.I.. Z Egypta, z období XVIII. dynastie (asi 1550-1300 př.n.l.), pocházejí nádoby na opium, které svým tvarem připomínají obrácenou makovici. Egypťané používali opium jako sedativum při poraněních, abscesech a potížích s pokožkou vlasů.
Výraznou roli sehrálo opium v antickém Řecku. Makovice byly atributem Hypnose, řeckého boha spánku, jeho bratra Thanata, boha smrti, a jejich matky Nyx. Ta byla zobrazována s roztaženými černými křídly a v každé ruce držela jedno dítě - bílé byl Hypnos a černé Thanatus. Synem Hypna byl Morfeus, bůh snů. Také ten bývá zobrazován ověnčený makovicemi.
Slovo opium pochází z řeckého šťáva, někdy se nazývá mekonium od města Mekone, kde se pěstovalo hodně máku, nebo thebaicum podle egyptských Théb. Opium se ve starém Řecku používalo jako lék, při věštění, kouřových obřadech v chrámech, při mystériích, ale také jako opojný prostředek při orgiích a pitkách. Galenos považoval opium za nejsilnější ze všech známých léků, který je ale zároveň nebezpečný a při předávkování může způsobit i smrt.
Účinky opia na lidský organismus popsal na přelomu letopočtu římský dvorní lékař Scribonius Largus. V Římě se užívaly opiové přípravky ve formě pilulek, čípků, klystýrů a zábalů. Podle Plinia se opiem v Římě léčila elefantiáza, nežity, jaterní obtíže, uštknutí štírem a epilepsie.
Muslimský oční lékař Jesus Haly (zemřel 1010) používal k uklidňování pacientů před operací šedého zákalu makový sirup. Opia si vážil Paracelsus, který ho označoval jako laudanum (chvalitebné).
Do Číny se pěstování máku dostalo v 9. století z Persie. Po staletí sloužilo pouze k lékařským účelům, jeho omamné účinky tam byly zneužívány až od konce 18. století, a to díky evropskému koloniálnímu vlivu. Na rozdíl od zemí, kde se opium kouřilo tradičně, mělo jeho používání v Číně, ve Vietnamu a dalších asijských zemích fatální důsledky. Britové dováželi do Číny opium z Indie, aby snížili obchodní schodek. Zkorumpovali státní úředníky, kteří jim tento obchod umožňovali. To bylo jednou z příčin tří opiových válek (1839-42, 1856-58, 1859-60), které Britové a jejich spojenci vyhráli a zajistili si tak množství výhod. Jednou z nich byla také možnost dovážet do Číny opium.
V Evropě se opium používalo pro lékařské účely (a rovněž zneužívalo pro jeho psychoaktivní účinky) až od 17 století.

Popis

Rod Papaver, mák, z čeledi Papaveraceae zahrnuje asi 110 druhů rozšířených v mimotropických oblastech, hlavně na severní polokouli. Jsou to jednoleté až vytrvalé byliny obsahující v pletivech mléčnice, ronící po poranění bílou šťávu. Mají velké, zpravidla jednotlivé květy, mnoho tyčinek a pestík, který nemá čnělky. Semeník je zakončen terčovitou paprsčitou bliznou a uvnitř neúplně přehrádkován. Zralá tobolka (makovice) se často otevírá malými otvory mezi paprsky blizny a obsahuje velký počet drobných semen.
Nejvýznamnější je druh Papaver somniferum, mák setý. Jednoletá bylina s krátce zdužnatělým kulovitým kořenem pronikajícím do hloubky 0,5-0,8 m a velkým množstvím jemných postranních kořínků. Zpravidla jen jedna lodyha je 0,3-1,8 m vysoká, na příčném řezu oblá, vyplněná dření a na povrchu voskovitě ojíněná. Listy jsou v obrysu podlouhlé, dolní celistvé, střední a horní nepravidelně zubaté, poloobjímavé, zvlněné.
Květ (vpravo) má dva opadavé kališní lístky, které jsou zpravidla lysé. Čtyři korunní lístky jsou rozdílné velikosti a tvaru a u většiny odrůd se světlou nebo tmavou skvrnou na bázi, která zaujímá 1/4 až 1/3 celkové plochy lístku. Některé máky mají korunu celou bílou, květy se světlou skvrnou bývají růžové, červené i fialové a květy s tmavou skvrnou červené až tmavě fialové. Květ je oboupohlavní a většinou samosprašný. Obsahuje 160-210 tyčinek, které jsou při kvetení přihnuté k semeníku. Svrchní semeník vyrůstá na prodloužené květní stopce a chybí mu čnělky. Blizna vytváří hvězdicový terč se 4-21 paprsky.
Plodem je tobolka kuželovitého, kulovitého nebo mírně zploštělého tvaru a různé velikosti. V době zralosti se otevírá bud' malými otvory mezi paprsky blizny (mák hleďák), nebo zůstává zavřená (mák slepák). Na neúplných přehrádkách je množství drobných semen, která jsou ledvinovitá, bílá, stříbrošedá, šedomodrá, temně modrá i jinak zbarvená. Hmotnost 1000 semen se pohybuje mezi 0,25-0,75 g. Obsahují v sušině 42-58 % oleje, 18-20 % bílkovin, 16-24 % sacharidů, 5-8 % vlákniny a asi 6 % minerálních látek, ve kterých převažuje vápník a fosfor.
Z velkého počtu ostatních druhů některé rostou i u nás jako polní plevele, např. mák pochybný - Papaver dubium, mák vlčí - Papaver rhoeas (postrádající psychotropní vlastnosti), který má velké červené květy a vznikl v porostech obilovin z původního Papaver rumelicum. Jiné druhy se pěstují jako okrasné, především mák zahradní - Papaver pseudoorientale, dále Papaver alpinum, Papaver burseri, Papaver bracteatum aj.
Výskyt

V současné době planě roste v celém Středomoří, ale hlavně v Malé Asii. Pěstuje se téměř po celém světě. Mezi nejvýznamnější pěstitele se řadí Turecko, Indie, Pákistán a Makedonie. Nejznámější oblastí je však tzv. Zlatý trojúhelník, zahrnující horské oblasti Barmy, Thajska a Laosu, odkud pochází značná část nelegálně získávaného opia. Menší pěstitelskou oblastí je tzv. Zlatý půlměsíc, který zahrnuje hlavně Írán, Afghánistán a Pákistán. Oblast Zlatého trojúhelníku a Zlatého půlměsíce je znázorněna na mapce.


Způsob užití

Podle užitkových vlastností rozeznáváme dva typy máku setého, a to olejný a opiový:
Mák olejný se pěstuje u nás a v řadě zemí Evropy a pouze vymlácené makovice se někdy zpracovávají ve farmaceutickém průmyslu. Přitom se z naší produkce zpracovává v olejářském průmyslu jen menší část (12-18%), většina se spotřebovává v domácnostech nebo v cukrářské výrobě a zbytek se exportuje.
Stolní olej se získává lisováním za studena; tuhne v rostlinné máslo s bodem tuhnutí 18 °C. Má příjemnou chuť, lehkou stravitelnost. Hojně se využívá v některých oblastech Francie a Německa. Lisováním za tepla nebo extrakcí se získává polovysychavý olej, používaný k výrobě laků, fermeží, barev a mýdla.
Velmi cennou základní surovinou pro výrobu důležitých léků jsou prázdné makovice se stopkami asi do 12,5 cm délky. Obsahují morfin (do1%), kodein, papaverin a řadu dalších alkaloidů.
Mák opiový patří k sedmi geografickým poddruhům, které mají ve stěnách makovice silně rozvětvenou sít mléčnic.
Opium se získává mělkým nařezáváním zelených tobolek zhruba 15-20 dnů po opadu koruny. Z mléčnic uložených ve stěnách makovic prýští bílá šťáva (latex-dole), která na vzduchu rychle zasychá a hnědne. Nařezávání se provádí k večeru zvláštními noži s paralelně uloženými břity tak, aby se stěna makovice neprořízla. Ráno druhý den se opium z povrchu tobolek seškrabávají krůpěje, mající šedohnědou až temně hnědou barvu, hořkou chuť a omamnou vůni, ty se pak upravují do briket nebo bochníků o hmotnosti 0,5-1,5 kg a takto přichází na trh.
Ke sklizni 1 kg surového opia je třeba asi 20000 makovic. U nás se pokusně získal ze šťávy 100 nezralých makovic asi 1 gram opia bohatšího na morfin a kodein. Opiový mák makedonský u nás dal podle pokusů 4-11 kg opia s obsahem 11,6-16,03 % morfinu (vyjádřeno na sušinu a hektar).
U nás se využívá maková sláma (makovice bez semen), která se vyvaří ve vodě. Makovina obsahuje okolo 0,6% alkaloidů.
K vyvolávání euforických stavů se opium používá v různých formách. Pro kouření je ho třeba speciálně upravit na tzv. kuřlavé opium neboli čandu, které obsahuje více morfinu a méně ostatních alkaloidů než původní surovina, dále má žádoucí aroma a lépe se hněte. Speciální dýmky (viz obrázek níže) obsahují v průměru asi 0,25 g opia, které se někdy míchá s tabákem. Opiová kulička se nahřeje nad plamenem až změkne, vtlačí se do dýmky a vdechuje kouř, který v sobě kuřák dlouho zadržuje. Slabší kuřák vykouří za den 10-20 dýmek, silný až 100 i více. Kouření opia má svůj původ na Jávě, odkud se dostalo na Thajwan, poté se rozšířilo v Číně a odtud do ostatních zemí, především jižní a jihovýchodní Asie.

Další formou aplikace je pojídání opia (opiofagie). Jedná se o nejstarší formu užívání a zneužívání opia, rozšířenou např. na počátku 16. století v Turecku. Připravované pilulky často obsahují ještě další euforizující látky nebo afrodiziaka, takže opojení je daleko hlubší a bohatší. Opiofagie přetrvává ještě v některých oblastech Malé Asie, Evropy a Ameriky.
Ze surového opia se vyrábějí i různé farmaceutické přípravky, např. opiová tinktura (Tinctura opii lékopisná podle PhBS III) obsahující 0,95-1,05% bezvodého morfinu.
Morfin se objevil později a začal se také polykat, avšak u mnoha lidí vyvolával pocity nevolnosti nebo přímo zvracení (toto působení většinou po několika prvních aplikacích přejde). Po zkonstruování injekční stříkačky se začal aplikovat intravenózně a stal se módní drogou. Morfinizmus jako druh toxikomanie je tedy záležitost již více než sto let stará.
Užívání drog morfinového typu má oproti ostatním drogám více negativních znaků: snadný vznik závislosti, tolerance (denní dávky morfinistů jsou až 2 g, i když smrtelná dávka pro nezávislého člověka je podle způsobu podání 0,2-0,4 g), po vysazení abstinenční syndrom.
Chemie

Počátky odhalování účinných psychotropních látek, obsažených v rostlinách rodu Papaver, mák, spadají do počátku 19. století. Středem zájmu se stalo opium, z něhož se podařilo v roce 1803 německému lékárníkovi Sertiirnerovi izolovat v krystalickém stavu dominantní složku opia - alkaloid morfin. Morfin byl současně prvním ze skupiny látek zahrnovaných do početné množiny alkaloidů. Tak se stala příprava krystalického morfinu důležitým mezníkem ve studiu těchto druhotných rostlinných metabolitů.
Látka Obsah v surovém opiu (%)
Morfin 2,7 - 21,0
Narkotin 6,0 - 10,0
Kodein 0,3 - 4,0
Papaverin 0,8 - 1,0
Thebain 0,1 - 0,6
V opiu byla postupně objevena řada dalších alkaloidů, kterých je v současnosti známo již kolem šedesáti (25% hmotnosti opia). Z praktického hlediska jsou kromě morfinu nejdůležitější narkotin, papaverin, kodein a thebain. Obsah jednotlivých alkaloidů závisí do značné míry na genetickém založení rostlin a na podmínkách prostředí, jako jsou například půdní faktory a klimatické podmínky. S ohledem na tyto skutečnosti se obsah nejdůležitějších alkaloidů v surovém opiu pohybuje v rozmezí hodnot (viz tabulka).
Po chemické stránce jsou alkaloidy obsažené v opiu především deriváty benzylisochinolinu a fenanthrenu.
Představitelem benzylisochinolinové skupiny je papaverin. Do této skupiny patří mimo jiných i narkotin, který je jedním z hlavních opiových alkaloidů.
Zástupci opiátů hypoteticky odvozených od fenanthrenu jsou především morfin, kodein a thebain. Biogenně vzniká tato skupina alkaloidů oxidační kondenzací, případně methylací z 3,4,6,7-tetrahydroxy-2-methyl-1-benzyltetrahydroisochinolinu.
Nejznámější, člověkem připravený derivát morfinu, je heroin. Jak již bylo uvedeno jedná se diacetylmorfin. Heroin vzniká povařením morfinu z bezvodou kyselinou octovou.