– věta = vyjádřená myšlenka, slova tvoří větný celek, který mívá ustálenou mluvnickou podobu
 věta jednoduchá – vyjadřuje jednu myšlenku
 souvětí – složitější myšlenka potřebuje několik vět obsahově a mluvnicky spojených
– podle vztahu k obsahu věty pak rozlišujeme – věty dle postoje mluvčího
– věta oznamovací – prosté tvrzení nebo oznámení; sloveso zpravidla v oznamovacím způsobu (výjimečně v podmiňovacím zp.


)
- hlas klidný, na konci věty klesá → v písemném projevu označeno tečkou
– věta tázací – vyjadřuje otázku
- zjišťovací – lze odpovědět „ano / ne“ (Bolí tě hlava?)
- zjišťujeme zda to, co máme na mysli je správné či ne; tón zvyšujeme – proneseme tázacím tónem → v písmu
- zvláštním druhem jsou otázky vylučovací – zjišťujeme, která ze dvou či více možností je správná (Je dobré, co se stalo, nebo ne?)
- doplňovací – doplňujeme neúplnou znalost tázacími zájmeny „kdo, co, jaký …“ nebo příslovci „kde, kam, jak,…“ (Kdy se vrátíš?)
- řečnické otázky – nečekáme odpověď, otázka vyjadřuje spíše tvrzení, ale opačné než sama otázka (Může to někdo popřít?)
– věta žádací – vyjadřuje rozkaz nebo zákaz, žádost nebo přání, vybídnutí, aby se něco stalo
- sloveso často ve způsobu rozkazovacím nebo podmiňovacím
- hlas zesilujeme na začátku a během věty hlas zvýšíme
- v písmu vykřičník, pokud je sloveso v rozkazovacím způsobu
- rozkazovací – rozkaz, zákaz (Nevstupovat!)
- přací – přání (ať, kéž) (Kéž by přišel!)
– věta zvolací – citový poměr k obsahu – radost, podiv, opovržení, hrůzu
- na začátku bývá citoslovce / částice (Vida, už je to tady!; Ach, to je krása!)
- nemají vlastní mluvnickou formu, jsou to věty oznamovací, tázací, žádací, pronášené vzrušeným tónem
- v písmu vždy vykřičník
- podle poměru k obsahu pak lze rozlišit věty:
- kladné
- záporné – popírá obsah věty jako neplatný, nemožný nebo neexistující
- může být i zápor částečný (Nikdo nepřišel. / Všichni nepřišli.)