Čeština – národní jazyk – znak národa
– mateřský jazyk – učíme se ho od matky
– jev historický – odráží společenské, ekonomické a kulturní změny
– užívají ho různé vrstvy, skupiny → diferenciace jazyka

Spisovný jazyk – kodifikovaná podoba jazyka
– patří sem i hovorový jazyk a normativní příručky
– Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost

Knižní forma jazyka – typická pro krásnou literaturu – psaná forma
– dnes lehce archaický nádech, typická slovní zásoba – historismy (slova označující historickou skutečnost) archaismy (slova gramaticky zastaralá – např.


přechodníky, infinitivy na –ti, po záporu 2. pád – nemám ničeho (místo nic)), básnické výrazy (poetismy) a neologismy (nově vytvořená slova)

Obecná čeština – nižší forma jazyka, nespisovná
– používaná v běžné komunikaci, zejména mluvená forma
– neoficiální sdělení (–ej místo –ý: mladej, v na začátku slova: vokno)
– slovní zásoba: germanismy – fotr
– jednoduchá větná stavba
– nedodržování kvantity (typické pro Ostravsko), přízvuk na ………..

Slang – profesionální, zájmový
– mluva typická pro určitou skupinu )povolání, zájmová činnost → zednický slang, „rybářská latina“, herecký slang, studentský slang

Argot – mluva společenské spodiny (zlodějský argot)
– toto je tzv. společenská diferenciace jazyka
– vedle toho i místní diferenciace jazyka → nářečí (dialekty), nauka o nářečích → dialektologie
– v Čechách rozdíly téměř neexistují, vznikají tzv. interdialekty = obecná nářečí, nářeční oblasti: Chodsko, Krkonoše → díky folkloru a pohádkám
– na Moravě: lašské, valašské, hanácké a slovácké nářečí
je zachovalejší a stále živé, rozdíly ve slovní zásobě, menší ve skladbě